SAN FRANCISCO: Na pozadí klesajícího kurzu eura se odehrává boj na život a na smrt mezi ním a evropským sociálním státem, „státem blahobytu“. Euro buď rozvrátí tento sociální stát anebo sociální stát rozvrátí euro. Navzdory jeho dnešní křehké pozici by chytří měli přece jen na euro vsadit.
Nevalný výkon eura – ze startovní hodnoty 1,18 dolaru nedávno klesl pod hranici 0,90 dolaru – má nejvíce na svědomí zdráhavý přístup Evropy ke strukturálním reformám vedoucím ke zvýšení ekonomické pružnosti. Hlavní ekonom Evropské centrální banky (ECB) Otmar Issing píše: „Německo a další země Evropské unie nesou společnou vinu na slabém postavení eura, protože se jim nepodařilo zpružnit svoje hospodářství.“
Mezi potřebou eura podrobit si sociální stát a jeho schopností tak učinit je propastný rozdíl. Harvardský ekonom Martin Feldstein tvrdí, že „společná měna se stane politickou překážkou na cestě k reformě“. „Politici,“ píše dále Feldman, „mohou nyní Evropské centrální bance dávat za vinu vysokou nezaměstnanost a stěžovat si na její vliv a moc, který je mimo kontrolu států.“
Existuje ještě jeden, pravděpodobnější výsledek: pokud protikonkurenční politika nějaké země způsobí pád eura, dostane tato země okamžitě nálepku „protievropská“. Pro vedoucí evropské politiky je euro nutností – je to experiment, který nesmí selhat a neselže. Pokud nějaká krátkozraká hospodářská politika některé země začne euro ohrožovat, roznítí to mocné politické tlaky na strany, které jsou za takovou politiku odpovědny, aby s ní skoncovaly.
Příkladem může být nedávná fúze firem Vodafone a Mannesmann. Když britský Vodafone oznámil úmysl převzít německý Mannesmann, zaprotestoval kancléř Gerhard Schröder slovy, že Německo bude fúze stát pracovní místa. Spolu s touto zprávou hodnota eura poklesla. Šéf ECB Wim Duisenberg odpověděl brilantně, když zatahal německého osla za jeho „protievropský“ ocas a uvedl, že euro je ohrožováno Schröderovými antikonkurenčními akcemi. Schröder, protože nechtěl dostal nálepku protievropského hráče, ustoupil.
Vedle toho, že položí rovnítko mezi sociální stát a antievropství, euro rovněž podnítí reformu, poněvadž přinutí vlády členských států EU, aby mezi sebou při lákání mobilního kapitálu soutěžily. Euro odstraňuje kurzovní riziko u vnitroevropských transakcí, a tak zvyšuje mobilitu kapitálu uvnitř Evropy. Firmy už nejsou chyceny v pasti jedné země z obavy o nepříznivý kurzovní pohyb a mohou se přestěhovat kamkoli v rámci „eurozóny“. To znamená, že mohou s vládami členských zemí jednat o nevýhodnějších podmínkách z hlediska daňové zátěže, směrnic či pravidel pracovního trhu.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Tak například Holanďané jsou ochotni vyjednávat o daňových podmínkách, protože chtějí do země přilákat zahraniční firmy. V Belgii a Dánsku už platí zákony a směrnice, které jsou k obchodním společnostem vstřícnější. Tento „závod na samé dno“ antikonkurenčních opatření vyvolá korespondující „závod na samý vrchol“ evropského ekonomického růstu. A výsledek může euro jen posílit.
Evropská levice si této tendence všimla a snaží se soupeření vlád zarazit s pomocí Evropské komise a její „harmonizace“ evropských daní, směrnic a pracovních norem na vysokých protikonkurenčních úrovních. Bývalý německý ministr financí Oskar Lafontaine se pokusil využít tento daňový harmonizační manévr, aby lapil německý kapitál v Německu zatíženém vysokými daňovými sazbami. Nevyšlo mu to. Říká se, že Brusel má teď na mušce Nizozemsko a bude mu chtít „odharmonizovat“ jeho konkurenční výhody.
Kromě harmonizace navrhují někteří evropští státníci omezení vnitřních tržních aktivit v rámci EU, aby zabránili onomu „závodu na dno“. Na nedávném lisabonském summitu Evropské unie uvedla předsedkyně Evropského parlamentu Nicole Fontaineová, že „bezohledné zneužívání nerovností mezi sociální a daňovou legislativou v členských státech“ ospravedlňuje omezení uvalená na slučování velkých firem. Taková prohlášení nesnázím eura neubírají.
Ne všichni evropští politici však slabost eura přičítají strukturním faktorům. Někteří se domnívají, že síla amerického dolaru vůči euru odráží skutečnost, že Amerika a Evropa jsou v různých stadiích obchodního cyklu. Ve chvíli, kdy se vývoj v USA zpomalí a Evropa přidá na rychlosti, euru se povede lépe. Jenomže na druhé straně evropská ekonomika je na tom nyní lépe než japonská, a přesto euro dramaticky oslabilo jak vůči dolaru tak vůči japonskému jenu.
Další dobře informované zdroje poukazují na to, že německá marka dosáhla historického maxima vůči dolaru v době, kdy strukturální problémy Německa byly mnohem vážnější než dnes. Ovšem marka není euro.
V minulosti nebyla německá Bundesbank pro americkou Federální banku dostatečně důvěryhodná. Dnes touto trhlinou v důvěryhodnosti u Federální banky trpí Evropská centrální banka. Kurzovní trhy v minulosti tolik nedbaly strukturálních faktorů. Dnes je ale konkurenceschopnost ekonomiky v globálním prostřední pro kurzovní trhy prvořadá. Pro euro, měnu „nové Evropy“, to platí dvojnásob. Pokud „nová Evropa“ padne, padne s ní i euro.
Ve chvíli, kdy si politici uvědomí, že jejich neschopnost uskutečnit nezbytné reformy ohrožuje nejen kurzovní hodnotu eura, ale samotnou jeho existenci, k reformám konečně dojde a euro vyletí nahoru.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
US President Donald Trump’s import tariffs have triggered a wave of retaliatory measures, setting off a trade war with key partners and raising fears of a global downturn. But while Trump’s protectionism and erratic policy shifts could have far-reaching implications, the greatest victim is likely to be the United States itself.
warns that the new administration’s protectionism resembles the strategy many developing countries once tried.
It took a pandemic and the threat of war to get Germany to dispense with the two taboos – against debt and monetary financing of budgets – that have strangled its governments for decades. Now, it must join the rest of Europe in offering a positive vision of self-sufficiency and an “anti-fascist economic policy.”
welcomes the apparent departure from two policy taboos that have strangled the country's investment.
SAN FRANCISCO: Na pozadí klesajícího kurzu eura se odehrává boj na život a na smrt mezi ním a evropským sociálním státem, „státem blahobytu“. Euro buď rozvrátí tento sociální stát anebo sociální stát rozvrátí euro. Navzdory jeho dnešní křehké pozici by chytří měli přece jen na euro vsadit.
Nevalný výkon eura – ze startovní hodnoty 1,18 dolaru nedávno klesl pod hranici 0,90 dolaru – má nejvíce na svědomí zdráhavý přístup Evropy ke strukturálním reformám vedoucím ke zvýšení ekonomické pružnosti. Hlavní ekonom Evropské centrální banky (ECB) Otmar Issing píše: „Německo a další země Evropské unie nesou společnou vinu na slabém postavení eura, protože se jim nepodařilo zpružnit svoje hospodářství.“
Mezi potřebou eura podrobit si sociální stát a jeho schopností tak učinit je propastný rozdíl. Harvardský ekonom Martin Feldstein tvrdí, že „společná měna se stane politickou překážkou na cestě k reformě“. „Politici,“ píše dále Feldman, „mohou nyní Evropské centrální bance dávat za vinu vysokou nezaměstnanost a stěžovat si na její vliv a moc, který je mimo kontrolu států.“
Existuje ještě jeden, pravděpodobnější výsledek: pokud protikonkurenční politika nějaké země způsobí pád eura, dostane tato země okamžitě nálepku „protievropská“. Pro vedoucí evropské politiky je euro nutností – je to experiment, který nesmí selhat a neselže. Pokud nějaká krátkozraká hospodářská politika některé země začne euro ohrožovat, roznítí to mocné politické tlaky na strany, které jsou za takovou politiku odpovědny, aby s ní skoncovaly.
Příkladem může být nedávná fúze firem Vodafone a Mannesmann. Když britský Vodafone oznámil úmysl převzít německý Mannesmann, zaprotestoval kancléř Gerhard Schröder slovy, že Německo bude fúze stát pracovní místa. Spolu s touto zprávou hodnota eura poklesla. Šéf ECB Wim Duisenberg odpověděl brilantně, když zatahal německého osla za jeho „protievropský“ ocas a uvedl, že euro je ohrožováno Schröderovými antikonkurenčními akcemi. Schröder, protože nechtěl dostal nálepku protievropského hráče, ustoupil.
Vedle toho, že položí rovnítko mezi sociální stát a antievropství, euro rovněž podnítí reformu, poněvadž přinutí vlády členských států EU, aby mezi sebou při lákání mobilního kapitálu soutěžily. Euro odstraňuje kurzovní riziko u vnitroevropských transakcí, a tak zvyšuje mobilitu kapitálu uvnitř Evropy. Firmy už nejsou chyceny v pasti jedné země z obavy o nepříznivý kurzovní pohyb a mohou se přestěhovat kamkoli v rámci „eurozóny“. To znamená, že mohou s vládami členských zemí jednat o nevýhodnějších podmínkách z hlediska daňové zátěže, směrnic či pravidel pracovního trhu.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Tak například Holanďané jsou ochotni vyjednávat o daňových podmínkách, protože chtějí do země přilákat zahraniční firmy. V Belgii a Dánsku už platí zákony a směrnice, které jsou k obchodním společnostem vstřícnější. Tento „závod na samé dno“ antikonkurenčních opatření vyvolá korespondující „závod na samý vrchol“ evropského ekonomického růstu. A výsledek může euro jen posílit.
Evropská levice si této tendence všimla a snaží se soupeření vlád zarazit s pomocí Evropské komise a její „harmonizace“ evropských daní, směrnic a pracovních norem na vysokých protikonkurenčních úrovních. Bývalý německý ministr financí Oskar Lafontaine se pokusil využít tento daňový harmonizační manévr, aby lapil německý kapitál v Německu zatíženém vysokými daňovými sazbami. Nevyšlo mu to. Říká se, že Brusel má teď na mušce Nizozemsko a bude mu chtít „odharmonizovat“ jeho konkurenční výhody.
Kromě harmonizace navrhují někteří evropští státníci omezení vnitřních tržních aktivit v rámci EU, aby zabránili onomu „závodu na dno“. Na nedávném lisabonském summitu Evropské unie uvedla předsedkyně Evropského parlamentu Nicole Fontaineová, že „bezohledné zneužívání nerovností mezi sociální a daňovou legislativou v členských státech“ ospravedlňuje omezení uvalená na slučování velkých firem. Taková prohlášení nesnázím eura neubírají.
Ne všichni evropští politici však slabost eura přičítají strukturním faktorům. Někteří se domnívají, že síla amerického dolaru vůči euru odráží skutečnost, že Amerika a Evropa jsou v různých stadiích obchodního cyklu. Ve chvíli, kdy se vývoj v USA zpomalí a Evropa přidá na rychlosti, euru se povede lépe. Jenomže na druhé straně evropská ekonomika je na tom nyní lépe než japonská, a přesto euro dramaticky oslabilo jak vůči dolaru tak vůči japonskému jenu.
Další dobře informované zdroje poukazují na to, že německá marka dosáhla historického maxima vůči dolaru v době, kdy strukturální problémy Německa byly mnohem vážnější než dnes. Ovšem marka není euro.
V minulosti nebyla německá Bundesbank pro americkou Federální banku dostatečně důvěryhodná. Dnes touto trhlinou v důvěryhodnosti u Federální banky trpí Evropská centrální banka. Kurzovní trhy v minulosti tolik nedbaly strukturálních faktorů. Dnes je ale konkurenceschopnost ekonomiky v globálním prostřední pro kurzovní trhy prvořadá. Pro euro, měnu „nové Evropy“, to platí dvojnásob. Pokud „nová Evropa“ padne, padne s ní i euro.
Ve chvíli, kdy si politici uvědomí, že jejich neschopnost uskutečnit nezbytné reformy ohrožuje nejen kurzovní hodnotu eura, ale samotnou jeho existenci, k reformám konečně dojde a euro vyletí nahoru.