PAŘÍŽ – Budoucnost lidstva, nemluvě o jeho prosperitě, bude záviset na tom, jak se svět vypořádá se dvěma základními energetickými výzvami: nutností zajistit spolehlivé dodávky dostupné energie a nutností přejít na hospodárnou nízkouhlíkovou energii.
Takzvaný referenční scénář – tedy scénář, v němž nejsou zavedeny žádné nové politiky –, jenž je obsažen ve Světovém energetickém výhledu zpracovaném v roce 2008 Mezinárodní energetickou agenturou (IAE), počítá s tím, že se globální poptávka po primární energii bude až do roku 2030 zvyšovat v průměru o 1,6% ročně, a to z 11 730 Mtoe (ekvivalent milionu tun ropy) na více než 17 010 Mtoe – za něco málo přes 20 let je to nárůst o 45%.
Čína a Indie se na tomto zvýšení podílejí z více než poloviny, zatímco blízkovýchodní státy přispívají k poptávce dalšími 11%. Země stojící mimo OECD představují 87% celkového zvýšení, takže se jejich podíl na celosvětové poptávce po primární energii zvýší z 51% na 62%.
Očekává se, že na růstu produkce ropy se z převážné části bude podílet jen několik málo zemí – především blízkovýchodní státy, ale i Kanada s obrovskými zásobami ropných písků, kaspická oblast nebo Brazílie. Produkce plynu na Blízkém východě se ztrojnásobí a v Africe, kde jsou velké nízkonákladové zásoby, se zdvojnásobí.
Celkový trend, kdy jsou spotřebitelské země stále závislejší na energii z malého počtu producentských zemí, s sebou nese riziko vyšších obav o energetickou bezpečnost. Plynová roztržka mezi Ruskem a Ukrajinou na počátku roku 2009 zřetelně odhalila tyto obavy v Evropě, kde se má dovoz plynu do roku 2030 zvýšit na 86% celkové poptávky, oproti 57% v roce 2006.
Zvyšující se závislost na dovozu samozřejmě nemusí nutně znamenat nižší energetickou bezpečnost, stejně jako soběstačnost nezaručuje nepřerušované dodávky. Větší krátkodobá nejistota se však jeví jako nevyhnutelná, neboť geografická diverzita nabídky se snižuje a závislost na zranitelných trasách dodávek naopak sílí.
Porostou také dlouhodobější rizika pro energetickou bezpečnost. Jelikož zbývající zásoby ropy se ve stále větší míře soustřeďují v malé hrstce zemí, jejich tržní nadvláda může ohrozit tempo investic. Čím větší bude poptávka po ropě a plynu z těchto oblastí, tím pravděpodobněji budou tyto oblasti usilovat o vyšší ceny a udržovat je odkládáním investic a omezováním produkce.
Nespoutaný růst poptávky po energii bude mít očividně vážné důsledky také pro klima. V referenčním scénáři představujícím variantu „byznys jako obvykle“ poukazuje IAE na setrvalý růst emisí CO2 a dalších skleníkových plynů: emise CO2 se mají podle předpokladů do roku 2030 zvýšit o 45% a spolu s ostatními skleníkovými plyny přispějí ke konečnému průměrnému zvýšení teploty až o 6°C.
Tři čtvrtiny dodatečného CO2 budou pocházet z Číny, Indie a Blízkého východu a plných 97% ze zemí mimo OECD – i když emise na hlavu budou v těchto zemích stále v průměru mnohem nižší než v zemích OECD. Proti celosvětovému trendu půjdou pouze Evropská unie a Japonsko, jejichž emise budou v roce 2030 nižší než dnes.
Energetický sektor má vzhledem k dlouhé životnosti velké části infrastruktury relativně pomalé tempo obnovy kapitálu. Obvykle tedy trvá řadu let, než se účinnější technologie rozšíří do celého sektoru. V důsledku toho se veřejná i soukromá sféra musí smířit s nutností dodatečných investic a také s potenciálními náklady brzké obnovy kapitálu za účelem urychlení tohoto procesu a dosažení podstatného snížení emisí.
Dva scénáře klimatické politiky vypracované IEA ukazují, jak bychom mohli stabilizovat koncentraci skleníkových plynů na 550 nebo 450 částic na milion (ppm) ekvivalentu CO2. Scénář s 550 ppm odpovídá zvýšení globální teploty přibližně o 3°C, zatímco scénář s 450 ppm předpokládá zvýšení zhruba o 2°C.
Ve scénáři s 550 ppm se energetická poptávka do roku 2030 zvyšuje zhruba o 32%, přičemž podíl fosilních paliv výrazně klesá a průměrná poptávka roste o 1,2% ročně, oproti 1,6% v referenčním scénáři. Emise CO2 z energetiky by dosáhly vrcholu v roce 2025 a do roku 2030 by mírně klesaly.
Scénář s 450 ppm představuje nesmírně náročnou výzvu. Celosvětový objem emisí by byl v roce 2030 nižší než objem emisí uvažovaný v referenčním scénáři pouze pro země mimo OECD. Jinými slovy: i kdyby země OECD snížily své emise na nulu, nedokázaly by samy o sobě dostat svět na trajektorii vedoucí k 450 ppm. To by zajistil pouze technologický skok nevídaných rozměrů a s nevídanou rychlostí zavádění.
Dobrou zprávou je, že už dnes známe řadu politik a technologií, díky nimž lze dosáhnout značných úspor spotřeby energie a emisí CO2. Přijímání a realizace správných rozhodnutí však musí přijít ihned.
Řeč je o podstatných změnách investičních modelů napříč nabídkovými i poptávkovými řetězci a také o obrovských dodatečných výdajích na nové kapitálové zásoby, zejména v oblasti elektráren a energeticky účinnějšího vybavení a spotřebičů. Ačkoliv transformace znamená již vzhledem ke své velikosti výraznou zátěž pro veřejný i soukromý sektor, mělo by se současné finanční krize využít spíše jako příležitosti než jako překážky k jejímu zahájení.
Obnovitelná energie bude hrát významnou roli. Celosvětová výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů (zejména v hydroelektrárnách a větrných elektrárnách, ale i ze sluneční energie a biomasy) se má v letech 2006 až 2030 zdvojnásobit. V EU se má podíl větrných elektráren na celkové výrobě elektrické energie zvýšit do roku 2030 z dnešních 2% na 14%, což by představovalo více než polovinu celkového zvýšení výroby energie v EU. Ve scénáři 450 ppm představují v roce 2030 obnovitelné zdroje 30% celkové výroby elektřiny v EU, což je oproti dnešním 10% prudké zvýšení.
Vlády musí tuto transformaci podněcovat. Klíčové jsou jasné cenové signály včetně oceňování uhlíku a řada zemí mimo OECD – kromě toho, že potřebují finanční podporu při snižování svých emisí skleníkových plynů – může mít prospěch i z odstranění dotací paliv.
Jasné cenové signály však nestačí, protože nízkouhlíková budoucnost vyžaduje velké průlomy v rozvoji a zavádění technologií. Vlády mohou vytvářet pobídky k inovacím, podněcovat výzkum a odstraňovat mezinárodní překážky. Velkou část dodatečných výdajů navíc musí realizovat domácnosti na základě hluboké změny společenských postojů k energetické účinnosti.
PAŘÍŽ – Budoucnost lidstva, nemluvě o jeho prosperitě, bude záviset na tom, jak se svět vypořádá se dvěma základními energetickými výzvami: nutností zajistit spolehlivé dodávky dostupné energie a nutností přejít na hospodárnou nízkouhlíkovou energii.
Takzvaný referenční scénář – tedy scénář, v němž nejsou zavedeny žádné nové politiky –, jenž je obsažen ve Světovém energetickém výhledu zpracovaném v roce 2008 Mezinárodní energetickou agenturou (IAE), počítá s tím, že se globální poptávka po primární energii bude až do roku 2030 zvyšovat v průměru o 1,6% ročně, a to z 11 730 Mtoe (ekvivalent milionu tun ropy) na více než 17 010 Mtoe – za něco málo přes 20 let je to nárůst o 45%.
Čína a Indie se na tomto zvýšení podílejí z více než poloviny, zatímco blízkovýchodní státy přispívají k poptávce dalšími 11%. Země stojící mimo OECD představují 87% celkového zvýšení, takže se jejich podíl na celosvětové poptávce po primární energii zvýší z 51% na 62%.
Očekává se, že na růstu produkce ropy se z převážné části bude podílet jen několik málo zemí – především blízkovýchodní státy, ale i Kanada s obrovskými zásobami ropných písků, kaspická oblast nebo Brazílie. Produkce plynu na Blízkém východě se ztrojnásobí a v Africe, kde jsou velké nízkonákladové zásoby, se zdvojnásobí.
Celkový trend, kdy jsou spotřebitelské země stále závislejší na energii z malého počtu producentských zemí, s sebou nese riziko vyšších obav o energetickou bezpečnost. Plynová roztržka mezi Ruskem a Ukrajinou na počátku roku 2009 zřetelně odhalila tyto obavy v Evropě, kde se má dovoz plynu do roku 2030 zvýšit na 86% celkové poptávky, oproti 57% v roce 2006.
Zvyšující se závislost na dovozu samozřejmě nemusí nutně znamenat nižší energetickou bezpečnost, stejně jako soběstačnost nezaručuje nepřerušované dodávky. Větší krátkodobá nejistota se však jeví jako nevyhnutelná, neboť geografická diverzita nabídky se snižuje a závislost na zranitelných trasách dodávek naopak sílí.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Porostou také dlouhodobější rizika pro energetickou bezpečnost. Jelikož zbývající zásoby ropy se ve stále větší míře soustřeďují v malé hrstce zemí, jejich tržní nadvláda může ohrozit tempo investic. Čím větší bude poptávka po ropě a plynu z těchto oblastí, tím pravděpodobněji budou tyto oblasti usilovat o vyšší ceny a udržovat je odkládáním investic a omezováním produkce.
Nespoutaný růst poptávky po energii bude mít očividně vážné důsledky také pro klima. V referenčním scénáři představujícím variantu „byznys jako obvykle“ poukazuje IAE na setrvalý růst emisí CO2 a dalších skleníkových plynů: emise CO2 se mají podle předpokladů do roku 2030 zvýšit o 45% a spolu s ostatními skleníkovými plyny přispějí ke konečnému průměrnému zvýšení teploty až o 6°C.
Tři čtvrtiny dodatečného CO2 budou pocházet z Číny, Indie a Blízkého východu a plných 97% ze zemí mimo OECD – i když emise na hlavu budou v těchto zemích stále v průměru mnohem nižší než v zemích OECD. Proti celosvětovému trendu půjdou pouze Evropská unie a Japonsko, jejichž emise budou v roce 2030 nižší než dnes.
Energetický sektor má vzhledem k dlouhé životnosti velké části infrastruktury relativně pomalé tempo obnovy kapitálu. Obvykle tedy trvá řadu let, než se účinnější technologie rozšíří do celého sektoru. V důsledku toho se veřejná i soukromá sféra musí smířit s nutností dodatečných investic a také s potenciálními náklady brzké obnovy kapitálu za účelem urychlení tohoto procesu a dosažení podstatného snížení emisí.
Dva scénáře klimatické politiky vypracované IEA ukazují, jak bychom mohli stabilizovat koncentraci skleníkových plynů na 550 nebo 450 částic na milion (ppm) ekvivalentu CO2. Scénář s 550 ppm odpovídá zvýšení globální teploty přibližně o 3°C, zatímco scénář s 450 ppm předpokládá zvýšení zhruba o 2°C.
Ve scénáři s 550 ppm se energetická poptávka do roku 2030 zvyšuje zhruba o 32%, přičemž podíl fosilních paliv výrazně klesá a průměrná poptávka roste o 1,2% ročně, oproti 1,6% v referenčním scénáři. Emise CO2 z energetiky by dosáhly vrcholu v roce 2025 a do roku 2030 by mírně klesaly.
Scénář s 450 ppm představuje nesmírně náročnou výzvu. Celosvětový objem emisí by byl v roce 2030 nižší než objem emisí uvažovaný v referenčním scénáři pouze pro země mimo OECD. Jinými slovy: i kdyby země OECD snížily své emise na nulu, nedokázaly by samy o sobě dostat svět na trajektorii vedoucí k 450 ppm. To by zajistil pouze technologický skok nevídaných rozměrů a s nevídanou rychlostí zavádění.
Dobrou zprávou je, že už dnes známe řadu politik a technologií, díky nimž lze dosáhnout značných úspor spotřeby energie a emisí CO2. Přijímání a realizace správných rozhodnutí však musí přijít ihned.
Řeč je o podstatných změnách investičních modelů napříč nabídkovými i poptávkovými řetězci a také o obrovských dodatečných výdajích na nové kapitálové zásoby, zejména v oblasti elektráren a energeticky účinnějšího vybavení a spotřebičů. Ačkoliv transformace znamená již vzhledem ke své velikosti výraznou zátěž pro veřejný i soukromý sektor, mělo by se současné finanční krize využít spíše jako příležitosti než jako překážky k jejímu zahájení.
Obnovitelná energie bude hrát významnou roli. Celosvětová výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů (zejména v hydroelektrárnách a větrných elektrárnách, ale i ze sluneční energie a biomasy) se má v letech 2006 až 2030 zdvojnásobit. V EU se má podíl větrných elektráren na celkové výrobě elektrické energie zvýšit do roku 2030 z dnešních 2% na 14%, což by představovalo více než polovinu celkového zvýšení výroby energie v EU. Ve scénáři 450 ppm představují v roce 2030 obnovitelné zdroje 30% celkové výroby elektřiny v EU, což je oproti dnešním 10% prudké zvýšení.
Vlády musí tuto transformaci podněcovat. Klíčové jsou jasné cenové signály včetně oceňování uhlíku a řada zemí mimo OECD – kromě toho, že potřebují finanční podporu při snižování svých emisí skleníkových plynů – může mít prospěch i z odstranění dotací paliv.
Jasné cenové signály však nestačí, protože nízkouhlíková budoucnost vyžaduje velké průlomy v rozvoji a zavádění technologií. Vlády mohou vytvářet pobídky k inovacím, podněcovat výzkum a odstraňovat mezinárodní překážky. Velkou část dodatečných výdajů navíc musí realizovat domácnosti na základě hluboké změny společenských postojů k energetické účinnosti.