b0b91f0246f86f9c031bb800_pa2889c.jpg Paul Lachine

Deset let poté, co zařvala myš

CAMBRIDGE – Útok al-Káidy na Spojené státy před deseti lety byl hlubokým šokem pro americké i mezinárodní veřejné mínění. Jaká ponaučení si z něj můžeme o deset let později vzít?

Každému, kdo letí do Washingtonu nebo se pokouší navštívit některou tamní kancelářskou budovu, se dostane připomínky, jak 11. září 2001 změnilo americkou bezpečnost. Zatímco jsou však obavy z terorismu větší a omezení přistěhovalectví přísnější, hysterie prvních dnů po 11. září opadla. Nové agentury, jako jsou ministerstvo vnitřní bezpečnosti, Ředitelství národního zpravodajství nebo zmodernizované Kontrateroristické centrum, neproměnily zásadně americkou vládu a osobní svobody většiny Američanů byly dotčeny jen málo. K žádným dalším rozsáhlým útokům na území USA nedošlo a každodenní život se docela snadno vrátil do normálu.

Tento zdánlivý návrat k normálnosti by nás však neměl mást v otázce dlouhodobějšího významu 11. září. Jak uvádím ve své knize Budoucnost síly, jedním z velkých mocenských přesunů současné globální informační éry je posílení nestátních aktérů. Al-Káida zabila 11. září 2001 více Američanů, než kolik jich přišlo z rozhodnutí japonské vlády o život v Pearl Harboru v roce 1941. Dalo by se to také nazvat „privatizací války“.

Během studené války byly USA z technologického hlediska zranitelnější vůči jadernému útoku z Ruska, avšak princip „vzájemně zaručeného zničení“ bránil nejhoršímu, neboť udržoval víceméně symetrickou zranitelnost obou stran. Rusko disponovalo obrovskou silou, ale jeho arzenál mu nedokázal zajistit moc nad USA.

V září 2001 však Al-Káidě hrály do karet hned dvě asymetrie. První byla asymetrie informací. Teroristé měli dobré informace o svých cílech, zatímco USA měly před 11. zářím jen chabé informace o identitě a místě působení teroristických sítí. Některé vládní zprávy sice předpovídaly, v jakém rozsahu by nestátní aktéři mohli poškozovat velké státy, avšak jejich závěry nebyly začleněny do oficiálních plánů.

Za druhé existovala asymetrie pozornosti. Mnoho zájmů a cílů většího aktéra často rozředí jeho pozornost věnovanou menšímu aktérovi, který naproti tomu snáze soustředí svou pozornost a vůli. V americkém zpravodajském systému existovalo velké množství informací o al-Káidě, avšak USA nedokázaly informace nashromážděné svými různými agenturami smysluplně zpracovat.

Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
PS_Digital_1333x1000_Intro-Offer1

Introductory Offer: Save 30% on PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

Asymetrie informací a pozornosti nicméně nepropůjčuje aktérům neformálního násilí trvalou výhodu. Dokonalá bezpečnost samozřejmě neexistuje a často trvalo celou generaci, než vlny terorismu opadly. Eliminace nejvyšších vůdců al-Káidy, posílení amerického zpravodajství, přísnější hraniční kontroly a užší spolupráce mezi FBI a CIA přesto evidentně zvýšily bezpečnost USA (a jejich spojenců).

Jedenácté září nám však přináší i širší ponaučení o roli interpretace a měkké síly v informační éře. Analytici tradičně předpokládali, že vítězství jde ruku v ruce s lepší či početnější armádou; v informační éře však výsledek ovlivňuje také otázka, kdo má lepší příběh. Na vzájemně si konkurujících interpretacích skutečně záleží a terorismus je v podstatě celý založen na interpretaci a politickém dramatu.

Menší aktér nemůže konkurovat většímu v oblasti vojenské síly, ale může používat násilí k tomu, aby určoval světovou agendu a vytvářel interpretace, jež ovlivňují měkkou sílu jeho cíle. Usáma bin Ládin byl velmi schopným interpretem. Nepodařilo se mu napáchat v USA takové škody, v jaké doufal, ale dokázal na celé desetiletí ovládnout světovou agendu a vzhledem k pošetilosti počáteční americké reakce mohl přinutit USA k vynaložení větších nákladů, než bylo nutné.

Prezident George W. Bush se dopustil taktické chyby, když vyhlásil „globální válku s terorismem“. Byl by udělal lépe, kdyby svou reakci formuloval jako odpověď al-Káidě, která vyhlásila válku USA. Globální válka s terorismem pak byla dezinterpretována tak, že se jí ospravedlňovala široká paleta akcí včetně pomýlené a drahé války v Iráku, která poškodila obraz Ameriky. Mnoho muslimů si navíc tento termín nesprávně vyložilo jako útok na islám, což sice nebylo americkým záměrem, ale nahrálo to bin Ládinově snaze očernit vnímání USA v klíčových muslimských zemích.

Bin Ládinovi se podařilo poškodit americkou tvrdou sílu v tom smyslu, že nefinancované válečné náklady v objemu jednoho bilionu nebo i více dolarů přispěly k rozpočtovému schodku, který dnes sužuje USA. A skutečnou cenou za 11. září mohou být náklady příležitostí: zatímco se těžiště světové ekonomiky postupně přesouvalo do Asie, USA se po většinu prvního desetiletí zaobíraly pomýlenou nevynucenou válkou na Blízkém východě.

Klíčové ponaučení z 11. září tedy zní, že tvrdá vojenská síla je nezbytná pro potírání terorismu v podání lidí, jako byl bin Ládin, avšak měkká síla myšlenek a legitimity je nezbytná pro získání srdcí a mysli většinových muslimských populací, z nichž by al-Káida ráda čerpala rekruty. Strategie „chytré síly“ neopomíjí nástroje síly měkké.

Nejdůležitějším ponaučením z 11. září 2001 je však přinejmenším pro Ameriku poznání, že zahraniční politika země by se měla řídit padesát let starou radou prezidenta Dwighta Eisenhowera: Nepleťte se do okupačních válek na pevnině a soustřeďte se na udržování síly americké ekonomiky.

https://prosyn.org/UWDYQDfcs