KODAŇ – Když se v říjnu představovali královně Markétě II. noví dánští ministři, dal nastupující ministr rozvoje najevo svůj vztah k ekologii tím, že do paláce přijel na mrňavé tříkolce na elektrický pohon. Tato pastva pro fotografy se stala působivým dokladem ministrova přístupu k životnímu prostředí – avšak pravděpodobně v jiném smyslu, než on sám zamýšlel.
Elektromobil Christiana Friise Bacha totiž nedokázal urazit třicetikilometrovou vzdálenost z jeho domova do královského paláce, aniž mu dojdou baterie. Ministr proto naložil elektrické minivozítko do přívěsu pro koně, tři čtvrtiny cesty ho táhl za svým benzinovým citroenem a nasedl na něj až ve chvíli, kdy se přiblížil k televizním kamerám. Během této akce vyprodukoval víc uhlíkových emisí, než kdyby nechal elektromobil i přívěs doma a celou vzdálenost absolvoval v normálním autě.
Tento příběh bohužel není výjimečný. V období labouristické vlády ve Velké Británii v roce 2006 na sebe vůdce Konzervativní strany David Cameron upoutal pozornost snahou „ozelenit“ svou reputaci tím, že jezdil do práce na kole; tato taktika vzala zasvé, když vyšlo najevo, že za ním jezdilo auto s jeho aktovkou.
Ekologické pokrytectví v současné politice však sahá hlouběji než jen ke snaze nechat se někde vyfotografovat. V Dánsku stejně jako v celém rozvinutém světě slibují politici nápravu světového finančního chaosu tím, že dohlédnou na přechod na zelenější ekonomiku. Ve Spojených státech láká prezident Barack Obama na „zelená pracovní místa“. Australská premiérka Julia Gillardová zavedla uhlíkovou daň, aby „umožnila hospodářský růst bez zvyšování znečištění uhlíkem“. A David Cameron byl zvolen premiérem i na základě slibu, že povede „nejzelenější vládu v dějinách“ Velké Británie.
Dánsko slouží jako užitečný test, zda politika upřednostňovaná těmito představiteli skutečně přináší slibovaný ekologický a ekonomický užitek. V souladu s mezinárodním nadšením pro investice do zelené energie hodlá dánská vláda do roku 2020 dramaticky rozšířit větrnou energetiku. To je významné gesto, ale protože je země součástí systému obchodování s emisemi, pro globální emise CO2 to nebude znamenat absolutně nic. Jednoduše se tím v jiných zemích EU zlevní energie z uhlí.
Nákladné snižování emisí v Dánsku a jinde pravděpodobně povede k částečnému přesunu emisí CO2 do benevolentnějších zemí, jako je Čína (kde je výroba méně klimaticky šetrná), a tím k celkovému zvýšení globálních emisí CO2. EU od roku 1990 snižuje emise, ale současně zvyšuje dovoz z Číny, která sama o sobě vyprodukovala tolik emisí, že toto snižování vyváží.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Někteří lidé budou tvrdit, že chceme-li omezit emise celosvětově, musíme přijmout rozsáhlou dohodu na způsob Kjóta. Jak jsme však v roce 2009 viděli na kodaňském summitu o klimatických změnách, který se proměnil ve frašku, taková dohoda není možná. Od prosincového summitu v jihoafrickém Durbanu nikdo žádnou dohodu neočekává, a to z dobrých důvodů: i když v Bílém domě seděli demokraté, kteří současně ovládali Kongres, nedokázaly USA uvést v platnost dohodu o klimatických změnách, přičemž rozvíjející se ekonomiky v čele s Čínou a Indií nejsou ochotny zavádět opatření, která by brzdila růst.
Dánští politici – stejně jako politici kdekoliv jinde – tvrdí, že zelená ekonomika nebude nic stát, nebo že by se dokonce mohla stát motorem nového růstu. Bohužel to není pravda. Celosvětově existuje zřejmá souvztažnost mezi vyššími tempy růstu a vyššími emisemi CO2. Dále platí, že téměř všechny zdroje zelené energie jsou stále dražší než fosilní paliva, a to i po započtení nákladů na znečištění. Fosilní paliva nespalujeme proto, abychom naštvali ekology. Spalujeme je proto, že tato paliva umožnila prakticky všechny materiální pokroky, jichž civilizace v posledních několika stech letech dosáhla.
Politici v Dánsku i jinde argumentují tak, jako by to už nebyla pravda: přechod na zelenou ekonomiku prý vytvoří miliony nových „zelených pracovních míst“. Zatímco však dotace do zelené energie generují více pracovních míst v sektorech zelené energie, zároveň vedou k zániku podobného počtu pracovních míst jinde. To není nijak překvapivé: dotace musí financovat buďto zákazníci, anebo daňoví poplatníci. Ceny elektřiny se zvýší, což zbrzdí tvorbu pracovních míst v soukromém sektoru. Je-li cílem vytvářet pracovní místa, pak silnější a rychlejší růst zaměstnanosti vyvolají investice v jiných oblastech – například ve zdravotnictví.
Ale abychom se vrátili do Dánska: tamní politici léta trvali na dotacích pro dánskou firmu Vestas, největšího producenta větrných turbín na světě. Argumentovali přitom tím, že Dánsko vydělá, když budou dotace do dánské technologie větrných farem utrácet jiné země. Když však Dánská hospodářská rada přezkoumala v roce 2004 situaci, dospěla k závěru, že celkově vzato země na výdajích na dotace tratila. Ještě závažnější je, že v dnešních těžkých finančních časech omezují firmy podnikající v solárním a větrném sektoru výrobu v drahých zemích a přesouvají zaměstnanost do levnějších ekonomik. Loni propustila firma Vestas v Dánsku a ve Švédsku 3000 zaměstnanců.
Mnoho politiků přitahují objektivy fotoreportérů a vzletná rétorika o „budování zelené ekonomiky“. Zelená energetická politika, která se v současné době vede, bohužel nepomáhá životnímu prostředí ani ekonomice. Pravděpodobnější je, že povede k vyšším emisím v Číně, k většímu odlivu pracovních míst do Indie a k nižšímu tempu růstu v „zelených“ státech, které to myslely dobře.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
KODAŇ – Když se v říjnu představovali královně Markétě II. noví dánští ministři, dal nastupující ministr rozvoje najevo svůj vztah k ekologii tím, že do paláce přijel na mrňavé tříkolce na elektrický pohon. Tato pastva pro fotografy se stala působivým dokladem ministrova přístupu k životnímu prostředí – avšak pravděpodobně v jiném smyslu, než on sám zamýšlel.
Elektromobil Christiana Friise Bacha totiž nedokázal urazit třicetikilometrovou vzdálenost z jeho domova do královského paláce, aniž mu dojdou baterie. Ministr proto naložil elektrické minivozítko do přívěsu pro koně, tři čtvrtiny cesty ho táhl za svým benzinovým citroenem a nasedl na něj až ve chvíli, kdy se přiblížil k televizním kamerám. Během této akce vyprodukoval víc uhlíkových emisí, než kdyby nechal elektromobil i přívěs doma a celou vzdálenost absolvoval v normálním autě.
Tento příběh bohužel není výjimečný. V období labouristické vlády ve Velké Británii v roce 2006 na sebe vůdce Konzervativní strany David Cameron upoutal pozornost snahou „ozelenit“ svou reputaci tím, že jezdil do práce na kole; tato taktika vzala zasvé, když vyšlo najevo, že za ním jezdilo auto s jeho aktovkou.
Ekologické pokrytectví v současné politice však sahá hlouběji než jen ke snaze nechat se někde vyfotografovat. V Dánsku stejně jako v celém rozvinutém světě slibují politici nápravu světového finančního chaosu tím, že dohlédnou na přechod na zelenější ekonomiku. Ve Spojených státech láká prezident Barack Obama na „zelená pracovní místa“. Australská premiérka Julia Gillardová zavedla uhlíkovou daň, aby „umožnila hospodářský růst bez zvyšování znečištění uhlíkem“. A David Cameron byl zvolen premiérem i na základě slibu, že povede „nejzelenější vládu v dějinách“ Velké Británie.
Dánsko slouží jako užitečný test, zda politika upřednostňovaná těmito představiteli skutečně přináší slibovaný ekologický a ekonomický užitek. V souladu s mezinárodním nadšením pro investice do zelené energie hodlá dánská vláda do roku 2020 dramaticky rozšířit větrnou energetiku. To je významné gesto, ale protože je země součástí systému obchodování s emisemi, pro globální emise CO2 to nebude znamenat absolutně nic. Jednoduše se tím v jiných zemích EU zlevní energie z uhlí.
Nákladné snižování emisí v Dánsku a jinde pravděpodobně povede k částečnému přesunu emisí CO2 do benevolentnějších zemí, jako je Čína (kde je výroba méně klimaticky šetrná), a tím k celkovému zvýšení globálních emisí CO2. EU od roku 1990 snižuje emise, ale současně zvyšuje dovoz z Číny, která sama o sobě vyprodukovala tolik emisí, že toto snižování vyváží.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Někteří lidé budou tvrdit, že chceme-li omezit emise celosvětově, musíme přijmout rozsáhlou dohodu na způsob Kjóta. Jak jsme však v roce 2009 viděli na kodaňském summitu o klimatických změnách, který se proměnil ve frašku, taková dohoda není možná. Od prosincového summitu v jihoafrickém Durbanu nikdo žádnou dohodu neočekává, a to z dobrých důvodů: i když v Bílém domě seděli demokraté, kteří současně ovládali Kongres, nedokázaly USA uvést v platnost dohodu o klimatických změnách, přičemž rozvíjející se ekonomiky v čele s Čínou a Indií nejsou ochotny zavádět opatření, která by brzdila růst.
Dánští politici – stejně jako politici kdekoliv jinde – tvrdí, že zelená ekonomika nebude nic stát, nebo že by se dokonce mohla stát motorem nového růstu. Bohužel to není pravda. Celosvětově existuje zřejmá souvztažnost mezi vyššími tempy růstu a vyššími emisemi CO2. Dále platí, že téměř všechny zdroje zelené energie jsou stále dražší než fosilní paliva, a to i po započtení nákladů na znečištění. Fosilní paliva nespalujeme proto, abychom naštvali ekology. Spalujeme je proto, že tato paliva umožnila prakticky všechny materiální pokroky, jichž civilizace v posledních několika stech letech dosáhla.
Politici v Dánsku i jinde argumentují tak, jako by to už nebyla pravda: přechod na zelenou ekonomiku prý vytvoří miliony nových „zelených pracovních míst“. Zatímco však dotace do zelené energie generují více pracovních míst v sektorech zelené energie, zároveň vedou k zániku podobného počtu pracovních míst jinde. To není nijak překvapivé: dotace musí financovat buďto zákazníci, anebo daňoví poplatníci. Ceny elektřiny se zvýší, což zbrzdí tvorbu pracovních míst v soukromém sektoru. Je-li cílem vytvářet pracovní místa, pak silnější a rychlejší růst zaměstnanosti vyvolají investice v jiných oblastech – například ve zdravotnictví.
Ale abychom se vrátili do Dánska: tamní politici léta trvali na dotacích pro dánskou firmu Vestas, největšího producenta větrných turbín na světě. Argumentovali přitom tím, že Dánsko vydělá, když budou dotace do dánské technologie větrných farem utrácet jiné země. Když však Dánská hospodářská rada přezkoumala v roce 2004 situaci, dospěla k závěru, že celkově vzato země na výdajích na dotace tratila. Ještě závažnější je, že v dnešních těžkých finančních časech omezují firmy podnikající v solárním a větrném sektoru výrobu v drahých zemích a přesouvají zaměstnanost do levnějších ekonomik. Loni propustila firma Vestas v Dánsku a ve Švédsku 3000 zaměstnanců.
Mnoho politiků přitahují objektivy fotoreportérů a vzletná rétorika o „budování zelené ekonomiky“. Zelená energetická politika, která se v současné době vede, bohužel nepomáhá životnímu prostředí ani ekonomice. Pravděpodobnější je, že povede k vyšším emisím v Číně, k většímu odlivu pracovních míst do Indie a k nižšímu tempu růstu v „zelených“ státech, které to myslely dobře.