Co dlužíme svým praprapravnukům? Jaké kroky jsme dnes povinni učinit, abychom pro své potomky i pro planetu snížili rizika vyplývající ze stále pravděpodobnějšího globálního oteplení a klimatických změn?
Téměř každý – snad s výjimkou ExxonMobilu, viceprezidenta USA Dicka Cheneyho, jejich placených služebníků a pomýlených nohsledů – chápe, že když lidé spalují uhlovodíky, uvolňuje se do atmosféry oxid uhličitý, jenž se zde chová jako obrovská duchna, která pohlcuje infračervené záření stoupající zdola, a tím otepluje zeměkouli.
Téměř každý také chápe, že globální oteplování sice může být mnohem menším či větším problémem, než naznačují současné modely, ale že tato nejistota není omluvou pro nečinnost. Nejistota ohledně změn globálního klimatu by nás spíše měla vést k tomu, abychom proti nim dělali více, než kdybychom na základě centralizovaných projekcí věděli, jak přesně se budou dále vyvíjet.
A konečně téměř každý souhlasí, že vlády, neziskové instituce a energetické firmy by měly vynakládat mnohem větší prostředky na vývoj technologií, které produkují energii bez uhlíkových emisí, odbourávají je z atmosféry do lesů nebo oceánů a ochlazují zeměkouli tím, že odrážejí větší množství slunečního světla, jež na ni dopadá.
Je zřejmé, že hlavní zátěž boje proti klimatickým změnám během příštích generací by měly nést bohaté země světa. Ony koneckonců mohly směřovat k industrializaci a bohatství po snadné a na emise vydatné cestě. Dnes si to Čína, Indie a další rozvojové země dovolit nemohou a bylo by nefér je za to penalizovat.
Nastal tedy čas vybudovat – nikoliv rozvrátit či sabotovat – mezinárodní instituce, které budou v následujících letech řídit naši reakci na změny globálního klimatu. Měli bychom však nyní a v příštím desetiletí dělat i něco dalšího?
Ekonomové rádi přemýšlejí o věcech ve vztahu k jejich ceně. A kdykoliv ekonomové spatří chování, které má destruktivní vedlejší účinky, rádi ho zdaňují. Tím lze dosáhnout toho, že jednotlivci cítí destrukci, kterou způsobují, ve svých peněženkách. Uvalit daň na ty, kdo například jezdí v žíznivých sportovně užitkových automobilech, je způsob, jak využít kolektivní inteligence lidstva k posouzení, kdy jsou negativní vedlejší účinky důvodem ke změně chování.
Daň však musí být stanovena správně. Sportovně užitkový vůz, který ujede ve městě patnáct kilometrů a spálí přitom jeden galon (cca 4,5 litru) benzinu, vypustí do atmosféry zhruba tři kilogramy uhlíku. Měla by „daň za globální oteplování“ činit 0,05 dolaru za galon, 0,50 dolaru za galon, anebo 1,50 dolaru za galon? Naše názory se budou s dalšími a dalšími poznatky měnit, ale momentálně závisí výše daně na otázce morální filozofie: do jaké míry jsme podle svého názoru dlužníky našich vzdálených potomků?
Australský ekonom John Quiggin vede na své webové stránce ( http://johnquiggin.com ) osvícenou diskusi, která se přiklání k dani ve výši 0,50 dolaru za galon, poněvadž Quiggin postuluje, že dnešní výdaje na snížení uhlíkových emisí jsou dobrou investicí do budoucna. Za předpokladu, že roční příjem na hlavu poroste celosvětově zhruba o 2% za rok, pak dnešní marginální výdaj na snížení uhlíkových emisí ve výši přibližně 70 dolarů by se vyplatil, kdyby v souvislosti se škodami způsobenými globálním oteplováním a náklady na přizpůsobení byl svět v roce 2100 o 500 dolarů na jednotlivce bohatší, vyjádřeno v hodnotách kupní síly roku 2006.
Kritici na druhé straně poukazují na fakt, že dnešní svět je chudý: průměrný roční HDP na hlavu vyjádřený paritou kupní síly činí zhruba 7000 dolarů. My přitom očekáváme, že zdokonalené technologie a jejich rozšíření učiní svět roku 2100 při dvouprocentním ročním růstu mnohem bohatším: vyjádřeno v hodnotách kupní síly roku 2006 to bude 50 000 dolarů na hlavu. Kritici proto namítají, že my dnes oněch marginálních 70 dolarů na hlavu potřebujeme mnohem více, než budou bohatší lidé roku 2100 potřebovat svých 500 dolarů, které by získali, kdyby se nemuseli potýkat s následky změn globálního klimatu.
Kritici už však často neříkají , že stejná logika platí i pro dnešní svět. Průměrný roční příjem na hlavu v USA, Japonsku a západní Evropě dnes činí kolem 40 000 dolarů, zatímco u chudší poloviny světové populace to není ani 6000 dolarů. Stejná logika, podle níž dnes potřebujeme svých 70 dolarů více, než budou lidé roku 2100 potřebovat jejich 500 dolarů, tedy velí, že bychom měli více zdaňovat bohatý svět – tak dlouho, dokud bude každých 500 dolarů navíc v podobě daní v bohatém světě generovat pouhých 70 dolarů navíc v podobě příjmů na hlavu v chudých zemích.
Stručně řečeno: bude-li dnes bohatá část světa skoupá směrem k našim mnohem bohatším potomkům, a chceme-li, aby náš ekonomický svinčík museli řešit oni, měli bychom být štědří k dnešním chudým. A naopak: budeme-li skoupí směrem k dnešním chudým, měli bychom být štědří k potomkům.
Přinejmenším bychom tedy měli učinit toto, pokud je naše jednání založeno alespoň na nějakých morálních zásadách, a nikoliv na zásadě Leonida Brežněva: co máme, to držíme.
Co dlužíme svým praprapravnukům? Jaké kroky jsme dnes povinni učinit, abychom pro své potomky i pro planetu snížili rizika vyplývající ze stále pravděpodobnějšího globálního oteplení a klimatických změn?
Téměř každý – snad s výjimkou ExxonMobilu, viceprezidenta USA Dicka Cheneyho, jejich placených služebníků a pomýlených nohsledů – chápe, že když lidé spalují uhlovodíky, uvolňuje se do atmosféry oxid uhličitý, jenž se zde chová jako obrovská duchna, která pohlcuje infračervené záření stoupající zdola, a tím otepluje zeměkouli.
Téměř každý také chápe, že globální oteplování sice může být mnohem menším či větším problémem, než naznačují současné modely, ale že tato nejistota není omluvou pro nečinnost. Nejistota ohledně změn globálního klimatu by nás spíše měla vést k tomu, abychom proti nim dělali více, než kdybychom na základě centralizovaných projekcí věděli, jak přesně se budou dále vyvíjet.
A konečně téměř každý souhlasí, že vlády, neziskové instituce a energetické firmy by měly vynakládat mnohem větší prostředky na vývoj technologií, které produkují energii bez uhlíkových emisí, odbourávají je z atmosféry do lesů nebo oceánů a ochlazují zeměkouli tím, že odrážejí větší množství slunečního světla, jež na ni dopadá.
Je zřejmé, že hlavní zátěž boje proti klimatickým změnám během příštích generací by měly nést bohaté země světa. Ony koneckonců mohly směřovat k industrializaci a bohatství po snadné a na emise vydatné cestě. Dnes si to Čína, Indie a další rozvojové země dovolit nemohou a bylo by nefér je za to penalizovat.
Nastal tedy čas vybudovat – nikoliv rozvrátit či sabotovat – mezinárodní instituce, které budou v následujících letech řídit naši reakci na změny globálního klimatu. Měli bychom však nyní a v příštím desetiletí dělat i něco dalšího?
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Ekonomové rádi přemýšlejí o věcech ve vztahu k jejich ceně. A kdykoliv ekonomové spatří chování, které má destruktivní vedlejší účinky, rádi ho zdaňují. Tím lze dosáhnout toho, že jednotlivci cítí destrukci, kterou způsobují, ve svých peněženkách. Uvalit daň na ty, kdo například jezdí v žíznivých sportovně užitkových automobilech, je způsob, jak využít kolektivní inteligence lidstva k posouzení, kdy jsou negativní vedlejší účinky důvodem ke změně chování.
Daň však musí být stanovena správně. Sportovně užitkový vůz, který ujede ve městě patnáct kilometrů a spálí přitom jeden galon (cca 4,5 litru) benzinu, vypustí do atmosféry zhruba tři kilogramy uhlíku. Měla by „daň za globální oteplování“ činit 0,05 dolaru za galon, 0,50 dolaru za galon, anebo 1,50 dolaru za galon? Naše názory se budou s dalšími a dalšími poznatky měnit, ale momentálně závisí výše daně na otázce morální filozofie: do jaké míry jsme podle svého názoru dlužníky našich vzdálených potomků?
Australský ekonom John Quiggin vede na své webové stránce ( http://johnquiggin.com ) osvícenou diskusi, která se přiklání k dani ve výši 0,50 dolaru za galon, poněvadž Quiggin postuluje, že dnešní výdaje na snížení uhlíkových emisí jsou dobrou investicí do budoucna. Za předpokladu, že roční příjem na hlavu poroste celosvětově zhruba o 2% za rok, pak dnešní marginální výdaj na snížení uhlíkových emisí ve výši přibližně 70 dolarů by se vyplatil, kdyby v souvislosti se škodami způsobenými globálním oteplováním a náklady na přizpůsobení byl svět v roce 2100 o 500 dolarů na jednotlivce bohatší, vyjádřeno v hodnotách kupní síly roku 2006.
Kritici na druhé straně poukazují na fakt, že dnešní svět je chudý: průměrný roční HDP na hlavu vyjádřený paritou kupní síly činí zhruba 7000 dolarů. My přitom očekáváme, že zdokonalené technologie a jejich rozšíření učiní svět roku 2100 při dvouprocentním ročním růstu mnohem bohatším: vyjádřeno v hodnotách kupní síly roku 2006 to bude 50 000 dolarů na hlavu. Kritici proto namítají, že my dnes oněch marginálních 70 dolarů na hlavu potřebujeme mnohem více, než budou bohatší lidé roku 2100 potřebovat svých 500 dolarů, které by získali, kdyby se nemuseli potýkat s následky změn globálního klimatu.
Kritici už však často neříkají , že stejná logika platí i pro dnešní svět. Průměrný roční příjem na hlavu v USA, Japonsku a západní Evropě dnes činí kolem 40 000 dolarů, zatímco u chudší poloviny světové populace to není ani 6000 dolarů. Stejná logika, podle níž dnes potřebujeme svých 70 dolarů více, než budou lidé roku 2100 potřebovat jejich 500 dolarů, tedy velí, že bychom měli více zdaňovat bohatý svět – tak dlouho, dokud bude každých 500 dolarů navíc v podobě daní v bohatém světě generovat pouhých 70 dolarů navíc v podobě příjmů na hlavu v chudých zemích.
Stručně řečeno: bude-li dnes bohatá část světa skoupá směrem k našim mnohem bohatším potomkům, a chceme-li, aby náš ekonomický svinčík museli řešit oni, měli bychom být štědří k dnešním chudým. A naopak: budeme-li skoupí směrem k dnešním chudým, měli bychom být štědří k potomkům.
Přinejmenším bychom tedy měli učinit toto, pokud je naše jednání založeno alespoň na nějakých morálních zásadách, a nikoliv na zásadě Leonida Brežněva: co máme, to držíme.