NEW YORK – Globální nerovnost je dnes na úrovni naposledy zaznamenané koncem devatenáctého století – a dál stoupá. Společně s ní sílí pocit lidí, že jsou bráni na hůl, který vyvolává odcizení a zlost, a dokonce plodí nacionalizmus a xenofobii. Lidé se dřou ve snaze zachovat si svůj ubývající díl koláče, jejich neklid vytváří politický prostor pro prospěchářské populisty a nastalé události otřásají světovým řádem.
Současná propast mezi bohatými a chudými je ohromující. Oxfam uvádí, že nejbohatších osm lidí světa dnes vlastní tolik jako nejchudších 3,6 miliardy. Jak nedávno poukázal americký senátor Bernie Sanders, rodina Waltonových, která vlastí obchodní řetězec Walmart, má dnes větší jmění než dolních 42 % obyvatel USA.
Mohu nabídnout své vlastní zneklidňující srovnání. Z databáze bohatství od Credit Suisse jsem zjistil, že úhrn jmění tří nejbohatších lidí světa převyšuje jmění všech obyvatel tří zemí – Angoly, Burkiny Faso a Demokratické republiky Kongo – s celkovou populací 122 milionů osob.
Ovšemže, v posledních desetiletích bylo dosaženo velkého pokroku ve snižování krajní chudoby, definované jako spotřeba nižší než 1,90 dolaru na den. V roce 1981 žilo v krajní chudobě 42 % světové populace. Do roku 2013, za nějž máme poslední komplexní data, klesl tento podíl pod 11 %. Kusé důkazy naznačují, že aktuálně se krajní chudoba pohybuje těsně nad 9 %.
To je jistě důvod k oslavě. Dílo jsme ale zatím ani zdaleka nedokončili. A navzdory všeobecnému názoru se úsilí nesmí omezovat na rozvojový svět.
Jak nedávno poukázal Angus Deaton, krajní chudoba zůstává vážný problém i v bohatých zemích. „Několik milionů Američanů – černochů, bělochů, Hispánců – žije dnes v domácnosti s příjmem na hlavu nižším než dva dolary na den,“ uvádí. Vzhledem k mnohem vyšším životním nákladům (včetně přístřeší), poznamenává, může takový příjem představovat ještě větší výzvu v zemi jako USA než kupříkladu v Indii.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Tento tlak je zřetelný v New Yorku, kde počet zaznamenaných lidí bez domova vzrostl z 31 tisíc v roce 2002 na dnešních 63 tisíc. (Skutečné číslo, včetně těch, kdo nikdy nevyužili útulek, je asi o 5 % vyšší.) Tento trend se kryje se strmým vzestupem ceny bydlení: během posledních deseti let rostly nájmy oproti mzdám víc než třikrát rychleji.
Paradoxní je, že bohatí za řadu zboží a služeb platí méně, počítáno na jednotku. Zřetelným příkladem je létání. Bohatí cestující díky programům pro časté zákazníky platí za míli letu méně. Z pohledu aerolinií, které chtějí pečovat o loajalitu těch, kdo často létají, to sice dává smysl, ale představuje to další způsob, jímž se na trhu odměňuje bohatství.
Tento fenomén je zřetelný i v chudých ekonomikách. Studie indických vesnic ukázala, že chudí čelí systematické cenové diskriminaci, která zhoršuje nerovnost. Korekce rozdílů v cenách hrazených bohatými a chudými zlepšuje Giniho koeficient (obvyklé měřítko nerovnosti) o 12-23 %.
Movitější lidé také dostávají celou řadu statků zdarma. Abych zmínil jeden zdánlivě bezvýznamný příklad, nevzpomínám si, kdy jsem si naposledy koupil pero. Často se mi jednoduše objeví na stole, když jej tam nezáměrně nechá někdo, kdo se zastaví v mé kanceláři. Stejně často pera mizí, neboť si je lidé náhodně odnášejí. Zesnulý renomovaný indický novinář Khushwant Singh kdysi řekl, že na konference jezdí jen proto, aby doplnil zásoby per a papíru.
Závažnějším příkladem je zdanění. Místo aby nejbohatší lidé platili na daních nejvíc, často dokážou využít legislativních mezer a odpočtů, které se těm, kdo vydělávají méně, nenabízejí. Aniž by museli porušovat pravidla, zámožní lidé získávají vlastně subvence, které by měly mnohem větší pozitivní účinek, kdyby byly určeny nejchudším lidem.
Kromě těchto konkrétních nerovností existují i méně zřetelné, leč neméně škodlivé nevyváženosti. V každé situaci, kde nejsou práva jednotlivce ze zákona vymáhána, případně ani stanovena, bude výsledek pravděpodobně záviset na zvyklostech, které jsou silně vychýlené ve prospěch bohatých. Movití občané nejenže mohou volit, ale mohou také volby ovlivnit dary a dalšími způsoby. V tomto smyslu může nadměrná nerovnost jmění podrývat demokracii.
Samozřejmě, v každém dobře spravovaném hospodářství je určitá míra nerovnosti nevyhnutelná, ba dokonce nutná, aby působila motivačně a poháněla ekonomiku. Dnes už jsou však disparity v příjmu a bohatství tak extrémní a zakořeněné, že překračují generace a rodinné bohatství a dědictví mají mnohem větší vliv na ekonomické vyhlídky člověka než talent a píle. Funguje to navíc oběma směry: stejně jako je u dětí z bohatých rodin výrazně vyšší pravděpodobnost, že budou v dospělosti movité, třeba u dětí bývalých dětských dělníků je pravděpodobnější, že budou zase jako děti pracovat.
Nic z toho není chybou jednotlivce. Řada zámožných občanů přispívá společnosti a dodržuje pravidla. Problém je, že tato pravidla jsou často vychýlena v jejich prospěch. Jinými slovy, příjmová nerovnost vyplývá ze systémových nedostatků.
V našem globalizovaném světě nelze řešení nerovnosti – stejně jako změny klimatu – ponechat na trzích a místních společenstvích. Jak se důsledky rostoucí domácí nerovnosti propisují do geopolitiky a narušují stabilitu, nutnost vypracovat nová pravidla, systémy přerozdělování, a dokonce globální dohody už není otázkou mravů; rostoucí měrou se jedná o otázku přežití.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Since Plato’s Republic 2,300 years ago, philosophers have understood the process by which demagogues come to power in free and fair elections, only to overthrow democracy and establish tyrannical rule. The process is straightforward, and we have now just watched it play out.
observes that philosophers since Plato have understood how tyrants come to power in free elections.
Despite being a criminal, a charlatan, and an aspiring dictator, Donald Trump has won not only the Electoral College, but also the popular vote – a feat he did not achieve in 2016 or 2020. A nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians are to blame.
points the finger at a nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians.
NEW YORK – Globální nerovnost je dnes na úrovni naposledy zaznamenané koncem devatenáctého století – a dál stoupá. Společně s ní sílí pocit lidí, že jsou bráni na hůl, který vyvolává odcizení a zlost, a dokonce plodí nacionalizmus a xenofobii. Lidé se dřou ve snaze zachovat si svůj ubývající díl koláče, jejich neklid vytváří politický prostor pro prospěchářské populisty a nastalé události otřásají světovým řádem.
Současná propast mezi bohatými a chudými je ohromující. Oxfam uvádí, že nejbohatších osm lidí světa dnes vlastní tolik jako nejchudších 3,6 miliardy. Jak nedávno poukázal americký senátor Bernie Sanders, rodina Waltonových, která vlastí obchodní řetězec Walmart, má dnes větší jmění než dolních 42 % obyvatel USA.
Mohu nabídnout své vlastní zneklidňující srovnání. Z databáze bohatství od Credit Suisse jsem zjistil, že úhrn jmění tří nejbohatších lidí světa převyšuje jmění všech obyvatel tří zemí – Angoly, Burkiny Faso a Demokratické republiky Kongo – s celkovou populací 122 milionů osob.
Ovšemže, v posledních desetiletích bylo dosaženo velkého pokroku ve snižování krajní chudoby, definované jako spotřeba nižší než 1,90 dolaru na den. V roce 1981 žilo v krajní chudobě 42 % světové populace. Do roku 2013, za nějž máme poslední komplexní data, klesl tento podíl pod 11 %. Kusé důkazy naznačují, že aktuálně se krajní chudoba pohybuje těsně nad 9 %.
To je jistě důvod k oslavě. Dílo jsme ale zatím ani zdaleka nedokončili. A navzdory všeobecnému názoru se úsilí nesmí omezovat na rozvojový svět.
Jak nedávno poukázal Angus Deaton, krajní chudoba zůstává vážný problém i v bohatých zemích. „Několik milionů Američanů – černochů, bělochů, Hispánců – žije dnes v domácnosti s příjmem na hlavu nižším než dva dolary na den,“ uvádí. Vzhledem k mnohem vyšším životním nákladům (včetně přístřeší), poznamenává, může takový příjem představovat ještě větší výzvu v zemi jako USA než kupříkladu v Indii.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Tento tlak je zřetelný v New Yorku, kde počet zaznamenaných lidí bez domova vzrostl z 31 tisíc v roce 2002 na dnešních 63 tisíc. (Skutečné číslo, včetně těch, kdo nikdy nevyužili útulek, je asi o 5 % vyšší.) Tento trend se kryje se strmým vzestupem ceny bydlení: během posledních deseti let rostly nájmy oproti mzdám víc než třikrát rychleji.
Paradoxní je, že bohatí za řadu zboží a služeb platí méně, počítáno na jednotku. Zřetelným příkladem je létání. Bohatí cestující díky programům pro časté zákazníky platí za míli letu méně. Z pohledu aerolinií, které chtějí pečovat o loajalitu těch, kdo často létají, to sice dává smysl, ale představuje to další způsob, jímž se na trhu odměňuje bohatství.
Tento fenomén je zřetelný i v chudých ekonomikách. Studie indických vesnic ukázala, že chudí čelí systematické cenové diskriminaci, která zhoršuje nerovnost. Korekce rozdílů v cenách hrazených bohatými a chudými zlepšuje Giniho koeficient (obvyklé měřítko nerovnosti) o 12-23 %.
Movitější lidé také dostávají celou řadu statků zdarma. Abych zmínil jeden zdánlivě bezvýznamný příklad, nevzpomínám si, kdy jsem si naposledy koupil pero. Často se mi jednoduše objeví na stole, když jej tam nezáměrně nechá někdo, kdo se zastaví v mé kanceláři. Stejně často pera mizí, neboť si je lidé náhodně odnášejí. Zesnulý renomovaný indický novinář Khushwant Singh kdysi řekl, že na konference jezdí jen proto, aby doplnil zásoby per a papíru.
Závažnějším příkladem je zdanění. Místo aby nejbohatší lidé platili na daních nejvíc, často dokážou využít legislativních mezer a odpočtů, které se těm, kdo vydělávají méně, nenabízejí. Aniž by museli porušovat pravidla, zámožní lidé získávají vlastně subvence, které by měly mnohem větší pozitivní účinek, kdyby byly určeny nejchudším lidem.
Kromě těchto konkrétních nerovností existují i méně zřetelné, leč neméně škodlivé nevyváženosti. V každé situaci, kde nejsou práva jednotlivce ze zákona vymáhána, případně ani stanovena, bude výsledek pravděpodobně záviset na zvyklostech, které jsou silně vychýlené ve prospěch bohatých. Movití občané nejenže mohou volit, ale mohou také volby ovlivnit dary a dalšími způsoby. V tomto smyslu může nadměrná nerovnost jmění podrývat demokracii.
Samozřejmě, v každém dobře spravovaném hospodářství je určitá míra nerovnosti nevyhnutelná, ba dokonce nutná, aby působila motivačně a poháněla ekonomiku. Dnes už jsou však disparity v příjmu a bohatství tak extrémní a zakořeněné, že překračují generace a rodinné bohatství a dědictví mají mnohem větší vliv na ekonomické vyhlídky člověka než talent a píle. Funguje to navíc oběma směry: stejně jako je u dětí z bohatých rodin výrazně vyšší pravděpodobnost, že budou v dospělosti movité, třeba u dětí bývalých dětských dělníků je pravděpodobnější, že budou zase jako děti pracovat.
Nic z toho není chybou jednotlivce. Řada zámožných občanů přispívá společnosti a dodržuje pravidla. Problém je, že tato pravidla jsou často vychýlena v jejich prospěch. Jinými slovy, příjmová nerovnost vyplývá ze systémových nedostatků.
V našem globalizovaném světě nelze řešení nerovnosti – stejně jako změny klimatu – ponechat na trzích a místních společenstvích. Jak se důsledky rostoucí domácí nerovnosti propisují do geopolitiky a narušují stabilitu, nutnost vypracovat nová pravidla, systémy přerozdělování, a dokonce globální dohody už není otázkou mravů; rostoucí měrou se jedná o otázku přežití.
Z angličtiny přeložil David Daduč