Vzpomínky na Gulag

„Není nic nenápadnějšího než pomník," řekl před sto lety rakouský spisovatel Robert Musil. Z trosek jiného impéria, totiž ruského, bych dodal: Není nic nápadnějšího než chybějící pomník.

Pomníky vytvářejí očím přístupné tělo národa. Při pohledu na pomníky cítíme, jak národní stát potvrzuje svou kontinuitu. Když tuto kontinuitu přervou revoluce, vyvolají násilí proti pomníkům. Jak nám opětovně připomněl příklad Saddáma Husajna, strhnout pomník je snazší než soudit diktátora. Porevoluční období však připouštějí více možností. Někdy se odhalí nové pomníky. Jindy se na svá původní místa vracejí pomníky staré. Ještě jindy se pomníky vypaří jako profesoři na vědecké dovolené.

Zatímco na německých vysokých školách byli popírači holocaustu vymýceni, ruské univerzity zaměstnávají nesčetně učitelů ruských dějin, kteří ve svých přednáškách zřetelně zachovávají o Gulagu mlčení. Přestože teror v nacistickém Německu i v komunistickém Rusku postihl mnoho milionů obětí, vzpomínky na tyto události jsou naprosto odlišné. Tím nejpoutavějším, ač nerozpoznaným mezi všemi postsovětskými pomníky Gulagu je pětisetrublová bankovka, vydaná na konci 90. let a dnes široce používaná.

Ačkoliv zdánlivě je bankovka svědectvím o hrdých dějinách národa, nese skryté poselství. Zobrazuje Solovecký klášter, historický komplex na ostrově v Bílém moři, který sloužil také jako nejranější tábor Gulagu a patřil mezi ty nejdůležitější. Místní historici na Solovkách jsou přesvědčeni, že neobvyklé kupole zachycené na bankovce datují obrázek do konce 20. let, tedy do doby největšího rozmachu tábora.

Motiv vzbuzuje nejednoduché otázky. Jedná o jeden z pomníků, který nepostavili umělci, ale kritici, již nebudují smysl skrze tvorbu, nýbrž skrze interpretaci? Zachovali se úředníci ministerstva financí záměrně podvratně? Nebo je volba kresby na bankovce symptomem psychologického traumatu, nevědomým, ale reálným projevem zpracovávání zármutku?

Zpracovávání zármutku, abychom použili Freudova obratu, je neustálé. Souměrné zlo ale neznamená souměrnou připomínku. Na místech německých koncentračních táborů jsou spousty pomníků a další neustále přibývají. V Rusku nalezneme malá muzea, která seznamují s podmínkami v táborech, postupy mučení a vraždění, dokumenty a portréty, jen na dvou místech bývalých gulagů, na Solovkách a v Permu. V některých případech se pomníky nebudují v dějištích někdejších vražd, jako v Německu, ale v jejich blízkosti.

Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
PS_YA25-Onsite_1333x1000

Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025

Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.

Subscribe Now

Tento model nepředstavuje vymýcení starého režimu, nýbrž jeho soužití s režimem novým. Ani takto odlehlá vzpomínka není v Rusku pravidlem. Poblíž místa, kde trpěly oběti leningradské KGB, není jediná pamětní deska, jež by na ně upomínala. Takový pomník také zřetelně chybí v okolí Kremlu. Muzeum na Solovkách vyplňuje jen několik místností uprostřed fungujícího kláštera. Přestože tu byl vězněn asi milion lidí, na jakési boudě je tu jediná srdcervoucí pamětní deska, která říká: „Dětská ubytovna Soloveckého tábora."

Některá regionální muzea vystavují fascinující předměty. V kargopolském muzeu například stojí hliněný džbán, který muzeu věnovali potomci strážného, jenž si přivlastnil balíček jednoho z vězňů - džbán plný medu. U takovýchto expozic však není možné najít odpovědi na ty nejsamozřejmější otázky: Kolik vězňů táborem prošlo? Kolik jich tu zemřelo a kdy? Kdo byli správci tábora, strážní a popravčí?

Poblíž Bělomorského kanálu, jednoho z hlavních stavenišť Gulagu, byl v Sandarmochu odkryt masový hrob. Prostor tvoří borovicový les u staré dálnice, charakteristický malými, pravidelnými propadlinami v zemi, jež jsou pro takové hroby typické. Organizace Memorial velice pečlivě porovnala archeologické nálezy s „protokoly o zastřelení" uloženými v archivech KGB. Protokoly nikdy nezmiňují jména, obsahují ale počty zastřelených k určitému datu, rozdělené podle pohlaví, např. 20 mužů, 7 žen. Porovnáním počtu koster a jejich pohlaví byl každý z „protokolů o zastřelení" přiřazen k určitému hrobu.

V Sandarmochu bylo v letech 1937-1938 zastřeleno 9000 lidí. Dnes každý masový hrob označuje dřevěný kůl. Tyto kůly se stříškami v ostře sevřeném úhlu, navržené jako místní symbol zármutku, připomínají návštěvníkům buď venkovský kříž, nebo postavu s rukama zdviženýma v modlitbě. Sandarmoch je nejvýznamnějším a nejvyspělejším ruským vzpomínkovým místem. Neznámý je však bohužel i sousedům tak blízkým, jako jsou Skandinávci.

Dva známější památníky v Moskvě a v Petrohradu tvoří žulové kameny dovezené ze Soloveckých ostrovů. V Petrohradu je kámen doplněn nápisy jako „Obětem komunismu". Tato pamětní deska byla mnohokrát vandalsky poničena, naposledy graffiti vyvedené červenou olejovou barvou: „Postříleli jich málo."

Tady se nám vzpomínka proměňuje v drama. Ruská paměť ale podléhá i postmodernímu zesměšňování po vzoru Západu. Poslední módou v Petrohradu jsou restaurace nazvané třeba „Leninovo tokání", „SSSR" či „Ruský kýč", kde jsou fresky zobrazující kolchozníky v družné zábavě s americkými indiány, zatímco Leonid Brežněv, podobný Franku Sinatrovi, promlouvá ke kmeni z doby kamenné.

Komunismus patří k našemu společnému evropskému dědictví, a to mnohem víc než nacismus. Vzpomínka na jeho oběti není jen národní, ale též evropskou zodpovědností. Jak se střídají generace, památníky se proměňují z výrazu zármutku v nástroje vzdělávání. Zpracovávání vzpomínek je těžké, nákladné a křehké. Památníky mizí a zase se objevují. Měnit se mohou jména hlavních měst. Bankovky jednou doslouží. Všechno se může stát terčem posměchu a změnit význam.

Pohyblivé jsou i mumie. V roce 1961 jsme viděli z mauzolea na Rudém náměstí vykročit mumii Stalinovu. Leninovy ostatky tam dosud zůstávají, ale očekává se i jeho odchod. Měl by se stát evropskou událostí.

https://prosyn.org/ZulUKeMcs