VÍDEŇ – Jeden starý vtip ze sovětských dob dnes nejspíš přijde Ukrajincům až příliš pravdivý. Francouz říká: „Do práce jezdím autobusem, ale když cestuji po Evropě, beru si svůj peugeot.“ A Rus na to odpoví: „I my máme úžasný systém veřejné dopravy, ale když jedeme do Evropy, bereme si tank.“
Tento vtip se objevil v roce 1956, když Nikita Chruščov poslal do Budapešti tanky, aby rozdrtil protisovětskou revoluci v Maďarsku, a znovu začal kolovat v roce 1968, kdy Leonid Brežněv poslal tanky do Československa, aby rozdrtil Pražské jaro. Když se však Michail Gorbačov v roce 1989 rozhodl neposlat tanky či vojáky do Berlína, aby zachránil Berlínskou zeď, zdálo se, že se tento žertík stal věcí minulosti. Pokud nám ovšem Vladimir Putin něco ukázal, pak to, že nemůžeme věřit přítomnosti a že pro budoucnost Ruska má význam jen jeho minulost.
Minulostí, na níž záleží nejvíce, je přitom pro Putina ta, kterou velebil disident a nositel Nobelovy ceny za literaturu Alexandr Solženicyn: doby, kdy byly slovanské národy sjednocené v pravoslavném knížectví zvaném Kyjevská Rus. Jeho srdcem byl Kyjev, a proto se Ukrajina stala klíčovou součástí Putinovy všeslovanské vize.
Podle Putina však v ukrajinské válce jde o zachování Ruska, nikoliv o jeho rozšíření. Jak dal nedávno jasně najevo ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, vedoucí představitelé Ruska věří, že jejich země „svádí boj na život a na smrt, aby zůstala na světové geopolitické mapě“. Tento světonázor odráží Putinovu dlouhodobou posedlost díly jiných ruských filozofů v emigraci, jako byli Ivan Iljin a Nikolaj Berďajev, kteří popisovali boj za eurasijskou (ruskou) duši proti atlanticistům (Západu) usilujícím o její zničení.
Zdá se však, že se Putin a jeho neoeurasianisté domnívají, že klíčem k vítězství je vytvoření právě toho režimu, jaký se zmíněným antibolševickým filozofům protivil nejvíce: režimu řízeného bezpečnostními složkami. Policejní stát by naplňoval vizi jiného z Putinových hrdinů: šéfa KGB a pozdějšího sovětského generálního tajemníka Jurije Andropova.
V letech 1956 i 1968 byl Andropov hlavním zastáncem vyslání tanků. Věřil, že rozdrcení odporu vůči sovětskému vládnutí je nezbytné, aby se zamezilo zničení SSSR ze strany NATO a CIA. Víceméně stejná logika – pokud ji lze nazvat logikou – se dnes uplatňuje na Ukrajině. Bitva za „záchranu Ruska“ se dnes jeví v podstatě jen jako projev bujné fantazie jediného muže.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Existuje dobrý důvod věřit, že ani nejvyšší ruští představitelé nemají do války na Ukrajině mnoho co mluvit. Lavrov předkládá protichůdná vysvětlení a cíle. Šéfka ruské centrální banky Elvira Nabiullinová se krátce po invazi pokusila rezignovat, ale Putin odmítl rezignaci přijmout.
Pokud jde o ruskou Federální službu bezpečnosti (FSB), zdá se, že její oddělení operačních informací předkládalo Putinovi takový výklad událostí na Ukrajině, jaký chtěl prezident slyšet: slovanští bratři Ruska jsou připraveni nechat se osvobodit od nacistických kolaborantů a západních loutek stojících v čele jejich vlády. Nejspíš jim vůbec neblesklo hlavou, že Putin na základě těchto informací nařídí invazi na Ukrajinu – kterýžto krok je evidentně v rozporu s ruskými zájmy. Putin to však učinil a kvůli neúspěchu operace už údajně přišla o místo zhruba tisícovka zaměstnanců.
Tyto ztráty zaměstnání přitom zasahují kromě FSB také armádu, která byla zřejmě z velké části udržována v nevědomosti, zda, kdy a proč k nějaké invazi dojde. Ministr obrany Sergej Šojgu – nejdéle sloužící člen vlády – prakticky zmizel z veřejného dění, což vyvolalo spekulace, že Putin válku možná naplánoval spíše se svými bývalými spolupracovníky z KGB než s nejvyššími vojenskými představiteli.
Ať už však válka začala jakkoliv, pravděpodobně skončí jednou ze čtyř možností. Rusko může získat kontrolu nad částí Ukrajiny nebo i nad celou zemí, ale jen nakrátko. Potíže, s jakými ruská armáda získává kontrolu nad ukrajinskými městy a s jakými udržuje kontrolu nad jedním velkým městem, které dobyla, silně nasvědčují tomu, že dlouhodobou okupaci nemůže udržet. Na mysl se zde dere katastrofální sovětská válka v Afghánistánu, která uspíšila rozpad SSSR.
Ve druhém scénáři se Ukrajina rozhodne uznat Krym, Doněck a Luhansk jako ruská území, čímž umožní propagandistické mašinerii Kremlu začít chrlit historky o „osvobozených“ Ukrajincích. I když však bude Putinův režim vyhlašovat vítězství, Rusko zůstane globálním vyvrhelem a jeho ekonomiku natrvalo poškodí sankce, odchod stovek globálních firem a stále větší odliv mladých lidí.
Ve třetím scénáři nasadí stále frustrovanější Putin na Ukrajině taktické jaderné zbraně. Jak nedávno varoval bývalý prezident Dmitrij Medveděv, který je dnes místopředsedou ruské Rady bezpečnosti, Rusko je připraveno takto zaútočit i proti nepříteli, který používá pouze konvenční zbraně. Kremelská propaganda by to dozajista prezentovala jako vítězství a s největší pravděpodobností by poukázala na pumové útoky USA na Hirošimu a Nagasaki v roce 1945 jako na precedens, kdy jaderné zbraně posloužily k ukončení války – a také jako na důkaz, že veškerá kritika ze strany Západu je pouhým pokrytectvím.
A v posledním scénáři se americkému prezidentovi Joe Bidenovi splní přání a Putin bude odstaven od moci. Vzhledem k nulové tradici vojenských převratů v Rusku je to vysoce nepravděpodobné. A i kdyby k tomu přece jen došlo, systém vybudovaný Putinem by zůstal na místě, protože ho udržuje parta jeho bývalých kolegů z KGB a dalších bezpečnostních operativců („siloviků“), které si prezident dvacet let pěstoval. Zahraniční avanturismus by možná ochabl, ale Rusové by zůstali izolovaní a utiskovaní. FSB se možná nedomnívala, že opravdu dojde k válce, nicméně horlivě využila Putinovy „speciální vojenské operace“ k tomu, aby zavedla restriktivní opatření a začala uplatňovat plnou kontrolu nad společností.
Útokem na jinou evropskou zemi překročil Putin hranici vytyčenou po druhé světové válce – a změnil svět. Zároveň však proměnil Rusko z fungující autokracie ve stalinistickou diktaturu, v zemi charakterizovanou násilným útlakem, nevyzpytatelnou svévolí a masivním odlivem mozků. Jaké budou osudy Ukrajiny, Evropy a zbytku světa, jakmile ustane střelba, to se ještě ukáže, avšak v případě Ruska je výsledek jasný už dnes: budoucnost tak temná jako jeho nejtemnější minulost.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
For decades, an efficiency-centered “economic style” has dominated public policy, overriding the concerns for fairness that animated the New Deal and Lyndon B. Johnson’s Great Society. Now, Americans must brace for economic governance that delivers neither efficiency nor fairness, only chaos.
highlights the high cost of the single-minded focus on efficiency that has come to dominate the discipline.
While some observers doubt that US President-elect Donald Trump poses a grave threat to US democracy, others are bracing themselves for the destruction of the country’s constitutional order. With Trump’s inauguration just around the corner, we asked PS commentators how vulnerable US institutions really are.
VÍDEŇ – Jeden starý vtip ze sovětských dob dnes nejspíš přijde Ukrajincům až příliš pravdivý. Francouz říká: „Do práce jezdím autobusem, ale když cestuji po Evropě, beru si svůj peugeot.“ A Rus na to odpoví: „I my máme úžasný systém veřejné dopravy, ale když jedeme do Evropy, bereme si tank.“
Tento vtip se objevil v roce 1956, když Nikita Chruščov poslal do Budapešti tanky, aby rozdrtil protisovětskou revoluci v Maďarsku, a znovu začal kolovat v roce 1968, kdy Leonid Brežněv poslal tanky do Československa, aby rozdrtil Pražské jaro. Když se však Michail Gorbačov v roce 1989 rozhodl neposlat tanky či vojáky do Berlína, aby zachránil Berlínskou zeď, zdálo se, že se tento žertík stal věcí minulosti. Pokud nám ovšem Vladimir Putin něco ukázal, pak to, že nemůžeme věřit přítomnosti a že pro budoucnost Ruska má význam jen jeho minulost.
Minulostí, na níž záleží nejvíce, je přitom pro Putina ta, kterou velebil disident a nositel Nobelovy ceny za literaturu Alexandr Solženicyn: doby, kdy byly slovanské národy sjednocené v pravoslavném knížectví zvaném Kyjevská Rus. Jeho srdcem byl Kyjev, a proto se Ukrajina stala klíčovou součástí Putinovy všeslovanské vize.
Podle Putina však v ukrajinské válce jde o zachování Ruska, nikoliv o jeho rozšíření. Jak dal nedávno jasně najevo ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, vedoucí představitelé Ruska věří, že jejich země „svádí boj na život a na smrt, aby zůstala na světové geopolitické mapě“. Tento světonázor odráží Putinovu dlouhodobou posedlost díly jiných ruských filozofů v emigraci, jako byli Ivan Iljin a Nikolaj Berďajev, kteří popisovali boj za eurasijskou (ruskou) duši proti atlanticistům (Západu) usilujícím o její zničení.
Zdá se však, že se Putin a jeho neoeurasianisté domnívají, že klíčem k vítězství je vytvoření právě toho režimu, jaký se zmíněným antibolševickým filozofům protivil nejvíce: režimu řízeného bezpečnostními složkami. Policejní stát by naplňoval vizi jiného z Putinových hrdinů: šéfa KGB a pozdějšího sovětského generálního tajemníka Jurije Andropova.
V letech 1956 i 1968 byl Andropov hlavním zastáncem vyslání tanků. Věřil, že rozdrcení odporu vůči sovětskému vládnutí je nezbytné, aby se zamezilo zničení SSSR ze strany NATO a CIA. Víceméně stejná logika – pokud ji lze nazvat logikou – se dnes uplatňuje na Ukrajině. Bitva za „záchranu Ruska“ se dnes jeví v podstatě jen jako projev bujné fantazie jediného muže.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Existuje dobrý důvod věřit, že ani nejvyšší ruští představitelé nemají do války na Ukrajině mnoho co mluvit. Lavrov předkládá protichůdná vysvětlení a cíle. Šéfka ruské centrální banky Elvira Nabiullinová se krátce po invazi pokusila rezignovat, ale Putin odmítl rezignaci přijmout.
Pokud jde o ruskou Federální službu bezpečnosti (FSB), zdá se, že její oddělení operačních informací předkládalo Putinovi takový výklad událostí na Ukrajině, jaký chtěl prezident slyšet: slovanští bratři Ruska jsou připraveni nechat se osvobodit od nacistických kolaborantů a západních loutek stojících v čele jejich vlády. Nejspíš jim vůbec neblesklo hlavou, že Putin na základě těchto informací nařídí invazi na Ukrajinu – kterýžto krok je evidentně v rozporu s ruskými zájmy. Putin to však učinil a kvůli neúspěchu operace už údajně přišla o místo zhruba tisícovka zaměstnanců.
Tyto ztráty zaměstnání přitom zasahují kromě FSB také armádu, která byla zřejmě z velké části udržována v nevědomosti, zda, kdy a proč k nějaké invazi dojde. Ministr obrany Sergej Šojgu – nejdéle sloužící člen vlády – prakticky zmizel z veřejného dění, což vyvolalo spekulace, že Putin válku možná naplánoval spíše se svými bývalými spolupracovníky z KGB než s nejvyššími vojenskými představiteli.
Ať už však válka začala jakkoliv, pravděpodobně skončí jednou ze čtyř možností. Rusko může získat kontrolu nad částí Ukrajiny nebo i nad celou zemí, ale jen nakrátko. Potíže, s jakými ruská armáda získává kontrolu nad ukrajinskými městy a s jakými udržuje kontrolu nad jedním velkým městem, které dobyla, silně nasvědčují tomu, že dlouhodobou okupaci nemůže udržet. Na mysl se zde dere katastrofální sovětská válka v Afghánistánu, která uspíšila rozpad SSSR.
Ve druhém scénáři se Ukrajina rozhodne uznat Krym, Doněck a Luhansk jako ruská území, čímž umožní propagandistické mašinerii Kremlu začít chrlit historky o „osvobozených“ Ukrajincích. I když však bude Putinův režim vyhlašovat vítězství, Rusko zůstane globálním vyvrhelem a jeho ekonomiku natrvalo poškodí sankce, odchod stovek globálních firem a stále větší odliv mladých lidí.
Ve třetím scénáři nasadí stále frustrovanější Putin na Ukrajině taktické jaderné zbraně. Jak nedávno varoval bývalý prezident Dmitrij Medveděv, který je dnes místopředsedou ruské Rady bezpečnosti, Rusko je připraveno takto zaútočit i proti nepříteli, který používá pouze konvenční zbraně. Kremelská propaganda by to dozajista prezentovala jako vítězství a s největší pravděpodobností by poukázala na pumové útoky USA na Hirošimu a Nagasaki v roce 1945 jako na precedens, kdy jaderné zbraně posloužily k ukončení války – a také jako na důkaz, že veškerá kritika ze strany Západu je pouhým pokrytectvím.
A v posledním scénáři se americkému prezidentovi Joe Bidenovi splní přání a Putin bude odstaven od moci. Vzhledem k nulové tradici vojenských převratů v Rusku je to vysoce nepravděpodobné. A i kdyby k tomu přece jen došlo, systém vybudovaný Putinem by zůstal na místě, protože ho udržuje parta jeho bývalých kolegů z KGB a dalších bezpečnostních operativců („siloviků“), které si prezident dvacet let pěstoval. Zahraniční avanturismus by možná ochabl, ale Rusové by zůstali izolovaní a utiskovaní. FSB se možná nedomnívala, že opravdu dojde k válce, nicméně horlivě využila Putinovy „speciální vojenské operace“ k tomu, aby zavedla restriktivní opatření a začala uplatňovat plnou kontrolu nad společností.
Útokem na jinou evropskou zemi překročil Putin hranici vytyčenou po druhé světové válce – a změnil svět. Zároveň však proměnil Rusko z fungující autokracie ve stalinistickou diktaturu, v zemi charakterizovanou násilným útlakem, nevyzpytatelnou svévolí a masivním odlivem mozků. Jaké budou osudy Ukrajiny, Evropy a zbytku světa, jakmile ustane střelba, to se ještě ukáže, avšak v případě Ruska je výsledek jasný už dnes: budoucnost tak temná jako jeho nejtemnější minulost.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka