Na penzijní reformu je pozdě

Jak mají země Evropské unie a jejich ekonomiky řešit stále tíživější a problematičtější situaci svých penzijních systémů? Plánované výdaje na již slíbené důchody jsou alarmující. Uvědomíme-li si, že evropská populace stárne a že průměrná délka života se prodlužuje, snadno vypočteme, že podíl hrubého domácího produktu vyhrazený pro důchody se do roku 2030 zdvojnásobí. Nabízejí se tři řešení (která lze i nelze vzájemně kombinovat). Země EU mohou kompenzovat rostoucí penzijní výdaje zvýšením daní nebo příspěvků na sociální zabezpečení; mohou snížit relativní kupní sílu povinných důchodů; anebo posunutím věku odchodu do důchodu, případně podporou imigrace mohou zvýšit procento zaměstnaných. Žádné z těchto opatření samo o sobě nestačí; všechna s sebou nesou jisté problémy. Podpora přistěhovalectví by dejme tomu mohla vyvolat vážné politické neshody a vznést morální otázky. Je například správné dovolit cizincům vstup do EU jen proto, aby jejich daně pomohly financovat důchody občanů Evropské unie? Zde nám mohou pomoci některé základní informace o relativní pozici obou skupin. V roce 1950 byla průměrná hranice pro odchod do důchodu 67 let u mužů a 66 let u žen. V roce 1995 odcházeli muži do důchodu průměrně v 61 letech a ženy v 58 letech. Průměrná délka života se přitom během stejného období prodloužila o celých jedenáct let. Doba důchodu se prodloužila, ale životní úroveň penzistů se radikálně zvýšila. Lze předpokládat, že k podobnému růstu životní úrovně dojde i mezi dneškem a rokem 2040 (kdy na jednoho důchodce připadnou dva pracující, na rozdíl od dnešních čtyř)? Nikoli, poněvadž sociální solidarita už není, co bývala. Po druhé světové válce byly penze velmi nízké a nároky, jež kladly na pracující, byly skromné. Vzhledem k tomu, že ekonomiky rostly, pracující dobrovolně akceptovali postupné navyšování daní určených k financování důchodového systému. Dnes je průměrný důchod v zemích EU mnohem vyšší a v některých zemích, například ve Francii, je dokonce vyšší než průměrný příjem pracující populace. Rostoucí důchody se spolu s pokračujícím nárůstem daní a dávek sociálního zabezpečení staly důvodem, proč pracující odmítají na osoby v důchodovém věku přispívat. Tato neochota s sebou přinesla otázku, zda by se na financování důchodových systémů evropských zemí nemohly větší měrou podílet kapitálové trhy. V nadcházejících letech nevyhnutelně dojde k rozvoji systémů doplňkového kapitálového pojištění, neboť soukromé penzijní připojištění dává jednotlivcům možnost chránit se proti klesajícím výplatám v rámci povinného důchodového zabezpečení. Rostoucí obliba soukromého penzijního připojištění může navíc pomoci zlepšit výkonnost evropských finančních trhů, které mají na svědomí pomalejší růst a vyšší nezaměstnanost v evropských zemích. Nejvyššími hodnotami burzovní kapitalizace se totiž mohou pochlubit právě země s rozvinutým systémem soukromého důchodového připojištění, tj. USA, Británie a Nizozemsko. Aby však soukromé penzijní připojištění neohrozilo povinné důchodové zabezpečení, tj. především aby nenarušilo sociální solidaritu, musí být splněny tři podmínky: · Vyhnout se ideologickým soudům. Podporu si zaslouží důchodové spoření, nikoli investiční nástroje a prostředky. Kromě penzijních fondů existují také produkty životního pojištění a možnosti spoření srážkou z platu; · Výdaje na reformy, jež co největší měrou podporují nejméně náročných forem spoření, je třeba rozdělit mezi všechny občany; · Pracující se musí podílet na vzniku penzijního systému doplňujícího důchod poskytovaný státem. V současné době se projednává nová směrnice Evropské unie o profesních penzích. V oblasti celoevropské harmonizace pravidel pro instituce spravující důchodové spoření by tento návrh mohl být v mnohém velice přínosný, zejména pokud bude podporovat a usnadňovat přeshraniční přenositelnost (tj. možnost, že při změně zaměstnání si zaměstnanec bude moci do nového místa převést svůj penzijní program, byť by šlo o práci v jiném státě). Evropa by měla být cílevědomější. Evropská unie by měla zavést společný daňový rámec, který bude platit pro všechny kapitalizované formy penzijního pojištění: penzijní připojištění, životní pojištění nebo spoření srážkou z platu. Výdělečně činné osoby, které si podle vlastní volby a uvážení zřídí penzijní plán (dejme tomu penzijní fond), by měly mít možnost odečíst důchodové příspěvky (do pevně stanovené maximální výše) od daně z příjmu, anebo – pokud nemají zdanitelný příjem – by měly mít možnost získat daňový dobropis. Příspěvky zaměstnanců by měly být do stanovené výše hrazeny zaměstnavatelem. Tyto úspory by mohly fungovat tak, že by se daly vyzvednout formou anuity, přičemž by existovala možnost jednorázového výběru jistiny (oproti přiměřenému penále). Má-li penzijní reforma fungovat, musí se změnit přístup ke spoření. Evropané by měli přestat hořekovat nad tím, že příliš spoří a málo konzumují. Ve skutečnosti musí Evropa více investovat a také více spořit. Hospodářské politiky zemí Evropské unie musí jednoznačně podporovat investice, produktivitu a růst. Budou-li ale tyto úspory použity k financování veřejných deficitů nebo investovány do zahraničí, zejména do Spojených států (jak je poslední dobou zvykem), nebude jejich podpora k ničemu. Evropa má okamžiky, kdy aby dosáhla významných politických cílů, musí se umět rozhodnout. Tak to bylo v případě zavedení eura. Naše budoucí důchodce může ujistit jen podobně smělá vize.