CAMBRIDGE – Jak hodnotit dohodu, jíž bylo tento měsíc dosaženo v Paříži na Konferenci OSN o změně klimatu? Debata propukla hned 12. prosince, kdy byla dohoda oznámena.
Někteří zapálení environmentalisté byli zklamáni, že se dohoda pevně nezavázala, že globální oteplování do roku 2050 omezí na 1,5º Celsia nad předprůmyslové úrovně.
Takový závazek by ale nebyl věrohodný. Co bylo v Paříži dojednáno, je ve skutečnosti lepší, protože vyjednavači se dokázali shodnout na praktických krocích správným směrem. Jednotlivé země přislíbily, že v krátkodobém výhledu omezí své emise, a vznikla opatření pro budoucí monitoring a revizi stanovených cílů. To je mnohem lepší než stanovit velkolepé cíle do vzdálené budoucnosti bez zřetelnějších důvodů se domnívat, že budou splněny. Důležité je začít.
Ve čtyřech klíčových aspektech se jedná o dobrou dohodu pro ty, kdo globální změnu klimatu považují za významný problém a chtějí realizovat proveditelné kroky k jeho řešení.
První a nejdůležitější věcí je, že účast na dohodě je komplexní; jednotlivé přísliby, nazvané Zamýšlené národně stanovené příspěvky (INDC), předložilo 188 zemí. V minulosti se snižování emisí skleníkových plynů očekávalo jen od bohatých zemí; v Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu byly rozvojové země těchto snah výslovně zproštěny. To se muselo změnit, zčásti proto, že právě v rozvojových zemích, nikoli v zemích vyspělých rostou emise nejrychleji. Navíc země jako Spojené státy by s omezením svých emisí nesouhlasily, kdyby se obávaly, že se průmyslová odvětví produkující uhlíkové emise jednoduše přesunou do rozvojových zemí.
Zadruhé, dohoda obsahuje postup pro budoucí hodnocení a revizi cílů. Každých pět let udělají zúčastněné strany inventuru a své závazky aktualizují. Cíle lze ve světle budoucích událostí korigovat tak, aby se jejich smělost posílila nebo oslabila (spíše posílila, pokud se naplní vědecké prognózy). Vyjednávání o revizi INDC mají začít v roce 2018, přestože první sada cílů vejde podle harmonogramu v účinnost až v roce 2020.
Zatřetí, pařížská dohoda směřuje k transparentnosti ve sledování, vykazování a ověřování pokroku zemí. Od roku 2023 budou země každých pět let podávat zprávu o plnění emisních cílů. USA a Evropa musely na Čínu a Indii tlačit, aby s tímto opatřením souhlasily. Bez transparentnosti by však INDC nebyly věrohodné.
Začtvrté, dohoda obsahuje mechanismy usnadňující mezinárodní vazby, včetně prostoru pro obyvatele bohatých zemí, aby financovali snižování emisí v chudých zemích. To je důležité, protože vyjde levněji zaplatit chudé zemi za to, že upustí od výstavby nových uhelných elektráren, než uzavřít fungující elektrárnu v bohaté zemi. Splnit INDC v prvním období za nízkých nákladů bude přitom významným faktorem, který ovlivní ochotu zemí uskutečňovat další opatření v příštích obdobích.
S ohledem na minimalizaci rizika katastrofických scénářů by pochopitelně bylo žádoucí dosáhnout smělejších environmentálních cílů, zejména omezení oteplování na 1,5ºC či nulových emisí skleníkových plynů ve druhé polovině století. První INDC se ve skutečnosti samy o sobě ani zdaleka neblíží k omezení oteplování na 2ºC (globální meta, jež byla dohodnuta v Cancúnu roku 2010).
Vyhlásit ctižádostivé cíle je ale něco úplně jiného než jich dosáhnout. Snad ani není třeba říkat, že ekonomické náklady na dodržení cíle ve výši 1,5ºC by byly velice vysoké. Každopádně lídři nemohou vyhlašovat věrohodné závazky 35 let do budoucnosti. Plán přitom musí být věrohodný, má-li hned dnes ovlivnit bezpočet obchodních rozhodnutí.
Lídři některých rozvojových zemí mohou být nespokojeni z jiného důvodu: v právně vymahatelné hlavní části dohody se nezmiňuje částka 100 miliard dolarů, kterou mají finančně zajistit bohaté země. Bohaté země například připustily morální odpovědnost za pomoc malým ostrovním státům se zvládáním „ztrát a škod“ v důsledku zvýšení mořských hladin. Požadavky na formální přijetí právní odpovědnosti ale odmítly.
Byl to rozumný výsledek ve složité situaci. Bohaté země nemohou popřít, že jejich dřívější emise přivodily světu škody. V národním právním systému by subjekt, jehož pozemek byl například zaplaven, mohl požadovat odškodnění od subjektu, který škodu způsobil. Suverénní země se ale nepohybují v takovém systému. Financování ve výši 100 miliard dolarů se vždy zdálo problematické. Rozvojové země se obávají, že bohaté země peníze neposkytnou, přinejmenším ne v hotovosti; a mají pravdu. Bohaté země se obávají, že takové „reparace“ by se vytratily do kapes místních elit; i ony mají pravdu. Je tedy lepší neslibovat.
Chudé země mají jeden silný argument. Na průměrného Američana stále připadá desetkrát víc emisí než na průměrného občana Indie a Indii by nemělo být upíráno právo ekonomicky se rozvíjet. Nejlepší způsob jak se s těmito otázkami týkajícími se spravedlnosti vypořádat vede přes dohodnuté emisní cíle. Snahy, jež přislíbily bohaté země, by měly být – a obecně jsou – rozsáhlejší než snahy chudých zemí. Čím bohatší země je, tím rychleji by se měla dostat za vrchol svých emisí. Čím bohatší je, tím ostřeji by její cíl měl snižovat emise oproti výchozí hodnotě. Jelikož cíle zohledňují jejich stadium vývoje, chudé země by za omezování emisí nad stanovené cíle mohly získat peníze v rámci mechanismů mezinárodních vazeb.
Těmito způsoby pařížská dohoda zajišťuje jak spravedlnost, tak účinnost. Dospět k ní byl velice náročný úkol a další jsou před námi. Úspěch vyjednavačů při sbližování názorů na plán, který dává naději na praktický pokrok, však představuje jednoznačný triumf.
Z angličtiny přeložil David Daduč
CAMBRIDGE – Jak hodnotit dohodu, jíž bylo tento měsíc dosaženo v Paříži na Konferenci OSN o změně klimatu? Debata propukla hned 12. prosince, kdy byla dohoda oznámena.
Někteří zapálení environmentalisté byli zklamáni, že se dohoda pevně nezavázala, že globální oteplování do roku 2050 omezí na 1,5º Celsia nad předprůmyslové úrovně.
Takový závazek by ale nebyl věrohodný. Co bylo v Paříži dojednáno, je ve skutečnosti lepší, protože vyjednavači se dokázali shodnout na praktických krocích správným směrem. Jednotlivé země přislíbily, že v krátkodobém výhledu omezí své emise, a vznikla opatření pro budoucí monitoring a revizi stanovených cílů. To je mnohem lepší než stanovit velkolepé cíle do vzdálené budoucnosti bez zřetelnějších důvodů se domnívat, že budou splněny. Důležité je začít.
Ve čtyřech klíčových aspektech se jedná o dobrou dohodu pro ty, kdo globální změnu klimatu považují za významný problém a chtějí realizovat proveditelné kroky k jeho řešení.
První a nejdůležitější věcí je, že účast na dohodě je komplexní; jednotlivé přísliby, nazvané Zamýšlené národně stanovené příspěvky (INDC), předložilo 188 zemí. V minulosti se snižování emisí skleníkových plynů očekávalo jen od bohatých zemí; v Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu byly rozvojové země těchto snah výslovně zproštěny. To se muselo změnit, zčásti proto, že právě v rozvojových zemích, nikoli v zemích vyspělých rostou emise nejrychleji. Navíc země jako Spojené státy by s omezením svých emisí nesouhlasily, kdyby se obávaly, že se průmyslová odvětví produkující uhlíkové emise jednoduše přesunou do rozvojových zemí.
Zadruhé, dohoda obsahuje postup pro budoucí hodnocení a revizi cílů. Každých pět let udělají zúčastněné strany inventuru a své závazky aktualizují. Cíle lze ve světle budoucích událostí korigovat tak, aby se jejich smělost posílila nebo oslabila (spíše posílila, pokud se naplní vědecké prognózy). Vyjednávání o revizi INDC mají začít v roce 2018, přestože první sada cílů vejde podle harmonogramu v účinnost až v roce 2020.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Zatřetí, pařížská dohoda směřuje k transparentnosti ve sledování, vykazování a ověřování pokroku zemí. Od roku 2023 budou země každých pět let podávat zprávu o plnění emisních cílů. USA a Evropa musely na Čínu a Indii tlačit, aby s tímto opatřením souhlasily. Bez transparentnosti by však INDC nebyly věrohodné.
Začtvrté, dohoda obsahuje mechanismy usnadňující mezinárodní vazby, včetně prostoru pro obyvatele bohatých zemí, aby financovali snižování emisí v chudých zemích. To je důležité, protože vyjde levněji zaplatit chudé zemi za to, že upustí od výstavby nových uhelných elektráren, než uzavřít fungující elektrárnu v bohaté zemi. Splnit INDC v prvním období za nízkých nákladů bude přitom významným faktorem, který ovlivní ochotu zemí uskutečňovat další opatření v příštích obdobích.
S ohledem na minimalizaci rizika katastrofických scénářů by pochopitelně bylo žádoucí dosáhnout smělejších environmentálních cílů, zejména omezení oteplování na 1,5ºC či nulových emisí skleníkových plynů ve druhé polovině století. První INDC se ve skutečnosti samy o sobě ani zdaleka neblíží k omezení oteplování na 2ºC (globální meta, jež byla dohodnuta v Cancúnu roku 2010).
Vyhlásit ctižádostivé cíle je ale něco úplně jiného než jich dosáhnout. Snad ani není třeba říkat, že ekonomické náklady na dodržení cíle ve výši 1,5ºC by byly velice vysoké. Každopádně lídři nemohou vyhlašovat věrohodné závazky 35 let do budoucnosti. Plán přitom musí být věrohodný, má-li hned dnes ovlivnit bezpočet obchodních rozhodnutí.
Lídři některých rozvojových zemí mohou být nespokojeni z jiného důvodu: v právně vymahatelné hlavní části dohody se nezmiňuje částka 100 miliard dolarů, kterou mají finančně zajistit bohaté země. Bohaté země například připustily morální odpovědnost za pomoc malým ostrovním státům se zvládáním „ztrát a škod“ v důsledku zvýšení mořských hladin. Požadavky na formální přijetí právní odpovědnosti ale odmítly.
Byl to rozumný výsledek ve složité situaci. Bohaté země nemohou popřít, že jejich dřívější emise přivodily světu škody. V národním právním systému by subjekt, jehož pozemek byl například zaplaven, mohl požadovat odškodnění od subjektu, který škodu způsobil. Suverénní země se ale nepohybují v takovém systému. Financování ve výši 100 miliard dolarů se vždy zdálo problematické. Rozvojové země se obávají, že bohaté země peníze neposkytnou, přinejmenším ne v hotovosti; a mají pravdu. Bohaté země se obávají, že takové „reparace“ by se vytratily do kapes místních elit; i ony mají pravdu. Je tedy lepší neslibovat.
Chudé země mají jeden silný argument. Na průměrného Američana stále připadá desetkrát víc emisí než na průměrného občana Indie a Indii by nemělo být upíráno právo ekonomicky se rozvíjet. Nejlepší způsob jak se s těmito otázkami týkajícími se spravedlnosti vypořádat vede přes dohodnuté emisní cíle. Snahy, jež přislíbily bohaté země, by měly být – a obecně jsou – rozsáhlejší než snahy chudých zemí. Čím bohatší země je, tím rychleji by se měla dostat za vrchol svých emisí. Čím bohatší je, tím ostřeji by její cíl měl snižovat emise oproti výchozí hodnotě. Jelikož cíle zohledňují jejich stadium vývoje, chudé země by za omezování emisí nad stanovené cíle mohly získat peníze v rámci mechanismů mezinárodních vazeb.
Těmito způsoby pařížská dohoda zajišťuje jak spravedlnost, tak účinnost. Dospět k ní byl velice náročný úkol a další jsou před námi. Úspěch vyjednavačů při sbližování názorů na plán, který dává naději na praktický pokrok, však představuje jednoznačný triumf.
Z angličtiny přeložil David Daduč