O opicích a lidech

Od šimpanzů – našich nejbližších žijících příbuzných – nás dělí pouze jednoprocentní rozdíl našich DNA. Podle Projektu na ochranu lidoopů by lidoopi (tj. šimpanzi, šimpanzi bonobo, gorily a orangutani) měli vzhledem k tak blízké příbuznosti s člověkem požívat stejných základních lidských práv jako on. Projekt má za cíl přimět OSN k tomu, aby přijala deklaraci o právech lidoopů, která by zakázala provádění výzkumů a experimentů na těchto našich genetických příbuzných. Podporovatelé Projektu na ochranu lidoopů poukazují na podobnou psychologii lidoopů a lidí: lidoopi jsou si podle nich vědomi své existence. Důsledkem vědomí sama sebe pak v zajetí trpí podobně, jako bychom v takové situaci trpěli my, lidé. Nejde o odtažitou diskusi. Jen ve Spojených státech je pro biomedicínské účely chováno v zajetí na šestnáct set šimpanzů, kteří jsou předmětem studia několika vážných chorob. Snad nejvýznamnějším příkladem je hepatitida. Výzkum na šimpanzech přivedl vědce k vakcíně proti žloutence typu B. Riziku nákazy tímto virem je vystavena téměř polovina populace naší planety. Kromě toho sehráli šimpanzi rozhodující roli i při studiu hepatitidy typu C. Hepatitida je ale jen špičkou ledovce. Dalším příkladem je třeba AIDS, neboť šimpanz je jediným živočišným druhem vyjma člověka, který se může virem HIV nakazit. Šimpanzi pomáhají vědcům hledat způsoby léčby mnoha dalších chorob, například tzv. nemoci šílených krav, malárie, cystické fibrosy či rozedmy plic. Díky své příbuznosti s člověkem jsou tzv. velké opice vhodné pro výzkum chorob, které trápí lidstvo. Může však jejich příbuznost s námi být z etického hlediska ospravedlněním biolékařských experimentů? Pro hovoří například fakt, že uvažování lidoopů je podobné našemu, neboť některá z těchto zvířat se naučila znakovou řeč. Ale během třiceti let nepřetržitých výzkumů komunikačních schopností šimpanzů a opic bonobo bylo předloženo jen málo přesvědčivých důkazů o tom, že by se jejich řeč mohla blížit řeči lidské. Ve všech konkrétních studiích se slovník zvířete rozvíjel velice pomalu a nikdy nepřekročil více než několik stovek znaků (což je pro zdravé dvouleté dítě otázkou dvou týdnů). Projevy šimpanzů se málokdy skládají z více než jednoho nebo dvou znaků – o gramatice či syntaxi jejich diskurzu tedy nemůže být řeči. Poslední studie, která předpokládá existenci jakési lidoopí gramatiky, se věnuje šimpanzi bonobo jménem Kanzi, jehož jazykové schopnosti údajně převyšují schopnosti zvířat z předchozích výzkumů znakové řeči u opic. Rozhodující zkouškou Kanziho chápání větné struktury měla být jeho reakce na pokyn ve smyslu „přinesl bys prosím tu slámu“. Přestože správný význam zde zprostředkovává znalost gramatiky, je lze tuto větu pochopit i z kontextu (a samozřejmě za předpokladu, že Kanzi rozumí slovům „vzít“ a „sláma“): Kanzi může přinést slámu; sláma nemůže přinést Kanziho. Druhá řada důkazů vědomí sebe sama u lidoopů se zaštiťuje tzv. zrcadlovými testy. Vědci nejprve zvíře uspí a pak mu barvivem bez chuti a zápachu namalují na čelo nebo ucho nápadnou skvrnu. Po probuzení před něj postaví zrcadlo. Pokud se pak zvíře podle vědců dotkne skvrny častěji před zrcadlem než mimo něj, poznalo, že barevná skvrna je na jeho obličeji. Dnes už se všeobecně věří, že šimpanzi, bonobové a orangutani vědí, že v zrcadle vidí sami sebe. Většina ostatních zkoumaných živočichů (ryby, psi, kočky, sloni a papoušci) na svůj obraz v zrcadle buď vůbec nereagovala nebo na něj reagovala, jako by to bylo jiné zvíře. Problém testů zaměřených na rozpoznávání vlastního obrazu v zrcadle není v jeho výsledcích – nemůžeme pochybovat o tom, že někteří lidoopi se v zrcadle opravdu poznají –, ale v jejich interpretaci. Rozpoznávání sebe sama je zde stavěno na roveň vědomí sebe sama. Někteří lidé se v zrcadle nepoznají (například nevidomí), ale nikdo přitom netvrdí, že o sobě nevědí. Vědomí sebe sama je narušeno kupříkladu u autistických dětí. Přesto i autisté mají rozvinutou schopnost rozpoznávat se v zrcadle stejně jako normální děti. Testy rozpoznávání sebe sama v zrcadle tedy mohou vypovídat o tom, jak zvířata vnímají své tělo, ale neříkají už zhola nic o jejich vědomí sebe sama. Poslední soubor důkazů o vědomí sebe sama u velkých opic pochází z testování tzv. „kognitivní perspektivy“. Šimpanz vidí, že vychovatel dává potravu do jedné ze čtyř misek. Šimpanz o miskách ví, ale neví, kterou z nich vychovatel naplnil. Druhý vychovatel, který viděl, kam jídlo přišlo, ukáže na plnou misku. Třetí vychovatel, který neviděl prvního vychovatele, když plnil misku, ukáže na jinou misku. Šimpanz – nebo dítě –, který si je vědom toho, že ostatní kolem něj mají myšlení, snadno zhodnotí, že jeden vychovatel ví, kde je potrava, a druhý nikoli. Proto aby subjekt dostal jídlo, vybere tu misku, na kterou ukázal ten vychovatel, který ví, kde jídlo opravdu je. Šimpanzi si nakonec vždy úspěšně vybrali misku s jídlem, ale potřebovali k tomu stovky výcvikových zkušeností, než se s jistotou a důsledně rozhodli správně. Toto dlouhé učení tak spíš nasvědčuje tomu, že šimpanzi se učí víceméně stejně jako jiná zvířata, a nedokazuje, že zvíře vnímá své školitele jako inteligentní bytosti. Ve zcela nedávných pokusech dostali šimpanzi možnost volby požádat o jídlo od osoby, která před sebou viděla různé druhy jídla, a od druhého člověka, který měl zavázané oči. K překvapení vědců šimpanzi zpočátku stejně často přistupovali i k osobě, která jídlo vidět nemohla. Po nasbíraní dostatečného množství zkušeností se šimpanzi naučili žádat o jídlo jen toho vychovatele, který neměl na očích pásku. Neprojevili tudíž žádné spontánní pochopení toho, že člověk, který nevidí, jim nemůže dát najíst. Je toho málo, co by nasvědčovalo tomu, že si lidoopi uvědomují myšlení druhých, natož své vlastní myšlení. Ačkoli jsou nám lidoopi vzdáleni na pouhé jedno procento DNA, jejich psychologie je na hony odlišná. Nedisponují naším vědomím sebe sama a proto by neměli disponovat ani našimi právy.