V roce 1970 jsem v delegaci zastupující Spojené státy na pohřbu prezidenta Gamála Abdala Násira cestoval do Egypta. Egypt byl tehdy v úzkém sepjetí se Sovětským svazem. Když jsme přijeli do Káhiry, zdálo se, že všude, kam se člověk podívá, najde doklad sovětské přítomnosti – sovětské tanky, rakety i vojska.
Během návštěvy jsme měli sjednanou schůzku s Anvarem Sadatem. Nikdo v naší delegaci si nebyl jistý, co máme očekávat, vzhledem k tehdejším napjatým vztahům mezi oběma zeměmi. K našemu překvapení nám Sadat řekl, že k USA chová úctu. Důvod? Jako mladý vojenský důstojník naši zemi navštívil a byl to pro něj skvělý zážitek.
A opravdu, během dvou let od převzetí moci Sadat vyhnal Sověty z Egypta a začal budovat přátelství s USA, které se od té doby navzdory potížím a pravidelným neshodám osvědčuje jako důležité a přínosné.
Význam těchto meziarmádních vztahů zmiňuji proto, že USA v tomto novém století procházejí významnou transformací vojenských uspořádání a partnerství po celém světě – jde o nezbytné změny na základě nových skutečností a nových hrozeb, které se od konce studené války objevily.
Je důležité si povšimnout, že od roku 2001 USA zřejmě udělaly víc věcí, s větším počtem států, konstruktivnějšími způsoby a ve více částech světa než kdykoli dříve v dějinách.
Po teroristických útocích z 11. září 2001 prezident George W. Bush pomohl zformovat a vést největší koalici v historii – přes 80 států – s cílem bojovat v globální válce proti teroru. Navíc v současnosti zhruba 60 států spolupracuje v Bezpečnostní iniciativě k nešíření zbraní hromadného ničení, aby bránily přenosu nebezpečných zbraní a materiálů do rukou teroristů či psaneckých režimů.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Nově se rovněž uvažovalo nad strukturou a rolí našich tradičních vojenských spojenectví, včetně Organizace Severoatlantické smlouvy, která zakládá nové Síly rychlé reakce NATO a prostřednictvím Mezinárodních sil bezpečnostní pomoci (ISAF) v Afghánistánu se poprvé přesunula mimo Evropu.
Pozornost se dnes zaměřuje na Irák a Afghánistán. V příštích desetiletích se ovšem priority změní. A mnohé z toho, k čemu budeme v budoucnosti voláni, bude zřejmě záviset na rozhodnutích ostatních.
Pohleďme na Rusko, stát s rozsáhlými přírodními zdroji, vzdělaným obyvatelstvem a bohatým odkazem vědeckých a kulturních úspěchů. Stejně jako Američané a ostatní všude na světě jsou ohrožováni násilným extremismem. Rusko je v některých bezpečnostních otázkách partnerem USA a celkově je náš vztah nejlepší, jaký za celá desetiletí byl. V jiných ohledech ovšem Rusko pomoc nenabízí – zdrojů energie například využívá jako politické zbraně a klade odpor vůči pozitivním politickým změnám v sousedních zemích.
Totéž platí pro Čínu. Čínský lid je vzdělaný a talentovaný a jejich země skýtá obrovský potenciál, vzhledem k vysokému tempu hospodářského růstu a pilné pracovní síle. Nicméně některé aspekty čínského chování zůstávají znepokojující a komplikují naše vztahy. Loni zpráva Ministerstva obrany USA poznamenala, že se čínské obranné výdaje jeví jako podstatně vyšší, než čínská vláda připouští. Ve spojitosti s výrazným nedostatkem transparentnosti to pochopitelně zneklidňuje čínské sousedy.
Vedle rozhodnutí, která činí tyto a další země, budou důležitým faktorem určujícím, jaké budoucnosti bude Amerika čelit, rovněž její vlastní rozhodnutí. Čas od času se veřejná nálada v USA stavěla proti přijímání aktivní úlohy ve světě a proti plnění našich závazků vůči spojencům – ba vlastně proti zájmu svobody. Pamatuji si, že jsem v 70. letech musel jako velvyslanec USA při NATO odletět z Evropy, abych v Kongresu vypovídal proti legislativě, která by vedla ke stažení vojsk USA ze západní Evropy a NATO, právě když se Sovětský svaz ocital vprostřed obrovského nárůstu vojenského potenciálu.
Státy, které bývaly členy Varšavské smlouvy vedené Sovětským svazem, a rovněž některé z bývalých sovětských republik – země, jež jsme kdysi nazývali „národy v zajetí“ –, jsou dnes ceněnými členy NATO a představují jedny z našich nejoddanějších spojenců ve válce proti teroru.
To se nestalo ani nedopatřením, ani náhodou. Při pohledu vpřed jsem přesvědčen, že budeme-li mít potřebný rozum, odvahu a sílu, abychom dokázali přizpůsobovat svá strategická uspořádání, přijímat nové partnery a především navzdory nepřízni a těžkostem vytrvat, nadějeme se podobného vítězství i v této „dlouhé válce“ proti násilnému extremismu a dalším hrozbám, které se v nejistém novém století mohou objevit.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The United States is not a monarchy, but a federal republic. States and cities controlled by Democrats represent half the country, and they can resist Donald Trump’s overreach by using the tools of progressive federalism, many of which were sharpened during his first administration.
see Democrat-controlled states as a potential check on Donald Trump’s far-right agenda.
Though the United States has long led the world in advancing basic science and technology, it is hard to see how this can continue under President Donald Trump and the country’s ascendant oligarchy. America’s rejection of Enlightenment values will have dire consequences.
predicts that Donald Trump’s second administration will be defined by its rejection of Enlightenment values.
V roce 1970 jsem v delegaci zastupující Spojené státy na pohřbu prezidenta Gamála Abdala Násira cestoval do Egypta. Egypt byl tehdy v úzkém sepjetí se Sovětským svazem. Když jsme přijeli do Káhiry, zdálo se, že všude, kam se člověk podívá, najde doklad sovětské přítomnosti – sovětské tanky, rakety i vojska.
Během návštěvy jsme měli sjednanou schůzku s Anvarem Sadatem. Nikdo v naší delegaci si nebyl jistý, co máme očekávat, vzhledem k tehdejším napjatým vztahům mezi oběma zeměmi. K našemu překvapení nám Sadat řekl, že k USA chová úctu. Důvod? Jako mladý vojenský důstojník naši zemi navštívil a byl to pro něj skvělý zážitek.
A opravdu, během dvou let od převzetí moci Sadat vyhnal Sověty z Egypta a začal budovat přátelství s USA, které se od té doby navzdory potížím a pravidelným neshodám osvědčuje jako důležité a přínosné.
Význam těchto meziarmádních vztahů zmiňuji proto, že USA v tomto novém století procházejí významnou transformací vojenských uspořádání a partnerství po celém světě – jde o nezbytné změny na základě nových skutečností a nových hrozeb, které se od konce studené války objevily.
Je důležité si povšimnout, že od roku 2001 USA zřejmě udělaly víc věcí, s větším počtem států, konstruktivnějšími způsoby a ve více částech světa než kdykoli dříve v dějinách.
Po teroristických útocích z 11. září 2001 prezident George W. Bush pomohl zformovat a vést největší koalici v historii – přes 80 států – s cílem bojovat v globální válce proti teroru. Navíc v současnosti zhruba 60 států spolupracuje v Bezpečnostní iniciativě k nešíření zbraní hromadného ničení, aby bránily přenosu nebezpečných zbraní a materiálů do rukou teroristů či psaneckých režimů.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Nově se rovněž uvažovalo nad strukturou a rolí našich tradičních vojenských spojenectví, včetně Organizace Severoatlantické smlouvy, která zakládá nové Síly rychlé reakce NATO a prostřednictvím Mezinárodních sil bezpečnostní pomoci (ISAF) v Afghánistánu se poprvé přesunula mimo Evropu.
Pozornost se dnes zaměřuje na Irák a Afghánistán. V příštích desetiletích se ovšem priority změní. A mnohé z toho, k čemu budeme v budoucnosti voláni, bude zřejmě záviset na rozhodnutích ostatních.
Pohleďme na Rusko, stát s rozsáhlými přírodními zdroji, vzdělaným obyvatelstvem a bohatým odkazem vědeckých a kulturních úspěchů. Stejně jako Američané a ostatní všude na světě jsou ohrožováni násilným extremismem. Rusko je v některých bezpečnostních otázkách partnerem USA a celkově je náš vztah nejlepší, jaký za celá desetiletí byl. V jiných ohledech ovšem Rusko pomoc nenabízí – zdrojů energie například využívá jako politické zbraně a klade odpor vůči pozitivním politickým změnám v sousedních zemích.
Totéž platí pro Čínu. Čínský lid je vzdělaný a talentovaný a jejich země skýtá obrovský potenciál, vzhledem k vysokému tempu hospodářského růstu a pilné pracovní síle. Nicméně některé aspekty čínského chování zůstávají znepokojující a komplikují naše vztahy. Loni zpráva Ministerstva obrany USA poznamenala, že se čínské obranné výdaje jeví jako podstatně vyšší, než čínská vláda připouští. Ve spojitosti s výrazným nedostatkem transparentnosti to pochopitelně zneklidňuje čínské sousedy.
Vedle rozhodnutí, která činí tyto a další země, budou důležitým faktorem určujícím, jaké budoucnosti bude Amerika čelit, rovněž její vlastní rozhodnutí. Čas od času se veřejná nálada v USA stavěla proti přijímání aktivní úlohy ve světě a proti plnění našich závazků vůči spojencům – ba vlastně proti zájmu svobody. Pamatuji si, že jsem v 70. letech musel jako velvyslanec USA při NATO odletět z Evropy, abych v Kongresu vypovídal proti legislativě, která by vedla ke stažení vojsk USA ze západní Evropy a NATO, právě když se Sovětský svaz ocital vprostřed obrovského nárůstu vojenského potenciálu.
Státy, které bývaly členy Varšavské smlouvy vedené Sovětským svazem, a rovněž některé z bývalých sovětských republik – země, jež jsme kdysi nazývali „národy v zajetí“ –, jsou dnes ceněnými členy NATO a představují jedny z našich nejoddanějších spojenců ve válce proti teroru.
To se nestalo ani nedopatřením, ani náhodou. Při pohledu vpřed jsem přesvědčen, že budeme-li mít potřebný rozum, odvahu a sílu, abychom dokázali přizpůsobovat svá strategická uspořádání, přijímat nové partnery a především navzdory nepřízni a těžkostem vytrvat, nadějeme se podobného vítězství i v této „dlouhé válce“ proti násilnému extremismu a dalším hrozbám, které se v nejistém novém století mohou objevit.