Když se zhroutil Sovětský svaz, ledakdo předpovídal konec Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO). Přesto se před několika týdny konala schůzka NATO na nejvyšší úrovni v lotyšském hlavním městě Rize, někdejší součásti SSSR.
NATO vzniklo v roce 1949 jako aliance k zadržování sovětské moci. Ohniskem jeho zájmu byla západní Evropa, a jak říkala anekdota, bylo navrženo tak, aby drželo Rusy za obzorem, Němce na kolenou a Američany nablízku. Studená válka je ale dávno pryč. Německo je demokracií pevně zakotvenou v Evropské unii a hrozba sovětských tanků valících se přes severoněmecké pláně už neexistuje.
NATO přežilo tím, že se transformovalo. Třebaže některé středoevropské členské státy, jež dříve okupoval SSSR, nadále považují NATO za politickou pojistku proti oživení ruských ambicí, aliance už proti Rusku zaměřena není. Ruští důstojníci jsou ve skutečnosti vítanými účastníky vojenských cvičení a hosty v ústředí NATO v rámci programu Partnerství pro mír. Zbytky podezřívavosti a ruská hrdost sice dohodu mezi NATO a Ruskem omezují, ale organizace se už na Rusko nezaměřuje.
Jeden zásadní úkol, jenž NATO plnilo v první dekádě po studené válce, byl přivábit nově osvobozené země střední Evropy blíž k Západu, takže vyhlídky na členství byly podmíněny splněním demokratických standardů. Dalším významným úkolem bylo vnést stabilitu do nepokojného balkánského regionu po rozpadu Jugoslávie a následných válkách v Bosně a Kosovu. Mírové operace NATO jsou v regionu stabilizačním faktorem. Diplomacie NATO a EU například zabránila, aby etnický konflikt v Makedonii propukl v krizi.
Ačkoliv tyto aktivity byly důležité, mnozí pozorovatelé tvrdili, že NATO se bude muset rozhlížet i za hranicemi Evropy. Častý bonmot zněl, že NATO bude muset „otevřít svůj prostor, nebo zavřít krám“. To začalo být obzvlášť důležité poté, co útoky al-Káidy 11. září 2001 posunuly pozornost americké zahraniční politiky směrem k nadnárodnímu terorismu.
Evropští členové NATO reagovali tím, že se odvolali se na klauzuli o společné obraně v článku 5 charty NATO a poskytnuli USA pomoc v Afghánistánu, kde je dnes 32000 vojáků NATO. Poněvadž podstupují společný výcvik, členské země NATO dokáží účinně jednat, i když nejsou oficiálně angažováni všichni členové organizace. NATO například nevedlo válku v Zálivu v roce 1991 ani počáteční afghánské tažení, avšak plánování a výcvik NATO zajistily, že členské země dokázaly efektivně spolupracovat, když k tomu byly pobídnuty.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Zároveň NATO po summitu v Rize čelí řadě problémů. Evropa je rozdělená ohledně americké invaze do Iráku a není politická vůle tam angažovat NATO. Nový vztah s Ruskem vyžaduje pečlivé zvažování a rychlé rozšíření členské základny o bývalé sovětské republiky, jako je Ukrajina a Gruzie, by se mohlo ukázat jako nesnadné.
Z vojenského hlediska je třeba, aby evropské státy vynakládaly víc peněz na zabezpečenou komunikaci, potenciál vytvářet vzdušné mosty, speciální operace a připravenost na chemická a biologická bojiště, aby byly ve válce proti terorismu schopny účinně bojovat. Francie se obává, že americký vliv na NATO je příliš velký a staví se proti globální roli, při níž NATO navazuje zvláštní partnerství s Austrálií, Novým Zélandem, Japonskem a dalšími zeměmi. Francouzi jsou znepokojeni, že globální ambice NATO, zejména ve východní Asii, by mohla vyústit v neshodu s Čínou.
Avšak zdaleka největším problémem, jemuž dnes NATO čelí, je Afghánistán. Vláda Hamída Karzáího zůstává slabá a hospodářství je nadále silně závislé na produkci opia. Sítě Tálibánu a al-Káidy se znovu vynořují jako politické a vojenské hrozby. Nejedna členská země NATO s vojáky v Afghánistánu má svá „národní avíza,“ která omezují možnosti nasazení jejích vojáků. Třebaže rižský summit některá z těchto avíz uvolnil, aby bylo možné pomoci spojencům za krušných okolností, nejvíc práce na bojišti v jižním Afghánistánu odvede Británie, Kanada, Nizozemsko a USA, zatímco francouzští, němečtí a italští vojáci jsou nasazeni na klidnějším severu.
Je těžké si představit, jak může NATO se stabilizací Afghánistánu uspět, nebude-li ochotné vyčlenit víc vojáků a zajistit velitelům víc flexibility. Úspěch si také vyžádá víc peněz na rekonstrukci, rozvoj a alternativy k pěstování máku pro výrobu opia. Vlády v Evropě a USA se obávají rozpočtových potíží, ale poskytnutí výrazně většího objemu prostředků se v delší perspektivě může ukázat jako krok, který později ušetří ještě více zdrojů.
Jedna z vysokých cen, již si vyžádala chybná irácká politika Bushovy administrativy, bylo odvedení pozornosti a zdrojů od spravedlivé války v Afghánistánu. Kdyby byla jen malá část peněz a sil vynaložených v Iráku věnována Afghánistánu, současná hrozba obrody Tálibánu a al-Káidy by nemusela být tak veliká. Irák bohužel z politického procesu ve Washingtonu odčerpává veškerý kyslík. Záchraně NATO před významným selháním při jeho první větší zkoušce mimo Evropu věnuje pozornost jen málo lidí.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
By banning TikTok, US authorities have sent American users of the app flocking to Chinese platforms with even fewer safeguards on data security or algorithmic manipulation. Though these, too, might be banned, others will replace them, leading America to construct, one prohibition at a time, its own "Great Firewall."
thinks the US government's ban on the app has left it in an untenable position.
While some observers doubt that US President-elect Donald Trump poses a grave threat to US democracy, others are bracing themselves for the destruction of the country’s constitutional order. With Trump’s inauguration just around the corner, we asked PS commentators how vulnerable US institutions really are.
Když se zhroutil Sovětský svaz, ledakdo předpovídal konec Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO). Přesto se před několika týdny konala schůzka NATO na nejvyšší úrovni v lotyšském hlavním městě Rize, někdejší součásti SSSR.
NATO vzniklo v roce 1949 jako aliance k zadržování sovětské moci. Ohniskem jeho zájmu byla západní Evropa, a jak říkala anekdota, bylo navrženo tak, aby drželo Rusy za obzorem, Němce na kolenou a Američany nablízku. Studená válka je ale dávno pryč. Německo je demokracií pevně zakotvenou v Evropské unii a hrozba sovětských tanků valících se přes severoněmecké pláně už neexistuje.
NATO přežilo tím, že se transformovalo. Třebaže některé středoevropské členské státy, jež dříve okupoval SSSR, nadále považují NATO za politickou pojistku proti oživení ruských ambicí, aliance už proti Rusku zaměřena není. Ruští důstojníci jsou ve skutečnosti vítanými účastníky vojenských cvičení a hosty v ústředí NATO v rámci programu Partnerství pro mír. Zbytky podezřívavosti a ruská hrdost sice dohodu mezi NATO a Ruskem omezují, ale organizace se už na Rusko nezaměřuje.
Jeden zásadní úkol, jenž NATO plnilo v první dekádě po studené válce, byl přivábit nově osvobozené země střední Evropy blíž k Západu, takže vyhlídky na členství byly podmíněny splněním demokratických standardů. Dalším významným úkolem bylo vnést stabilitu do nepokojného balkánského regionu po rozpadu Jugoslávie a následných válkách v Bosně a Kosovu. Mírové operace NATO jsou v regionu stabilizačním faktorem. Diplomacie NATO a EU například zabránila, aby etnický konflikt v Makedonii propukl v krizi.
Ačkoliv tyto aktivity byly důležité, mnozí pozorovatelé tvrdili, že NATO se bude muset rozhlížet i za hranicemi Evropy. Častý bonmot zněl, že NATO bude muset „otevřít svůj prostor, nebo zavřít krám“. To začalo být obzvlášť důležité poté, co útoky al-Káidy 11. září 2001 posunuly pozornost americké zahraniční politiky směrem k nadnárodnímu terorismu.
Evropští členové NATO reagovali tím, že se odvolali se na klauzuli o společné obraně v článku 5 charty NATO a poskytnuli USA pomoc v Afghánistánu, kde je dnes 32000 vojáků NATO. Poněvadž podstupují společný výcvik, členské země NATO dokáží účinně jednat, i když nejsou oficiálně angažováni všichni členové organizace. NATO například nevedlo válku v Zálivu v roce 1991 ani počáteční afghánské tažení, avšak plánování a výcvik NATO zajistily, že členské země dokázaly efektivně spolupracovat, když k tomu byly pobídnuty.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Zároveň NATO po summitu v Rize čelí řadě problémů. Evropa je rozdělená ohledně americké invaze do Iráku a není politická vůle tam angažovat NATO. Nový vztah s Ruskem vyžaduje pečlivé zvažování a rychlé rozšíření členské základny o bývalé sovětské republiky, jako je Ukrajina a Gruzie, by se mohlo ukázat jako nesnadné.
Z vojenského hlediska je třeba, aby evropské státy vynakládaly víc peněz na zabezpečenou komunikaci, potenciál vytvářet vzdušné mosty, speciální operace a připravenost na chemická a biologická bojiště, aby byly ve válce proti terorismu schopny účinně bojovat. Francie se obává, že americký vliv na NATO je příliš velký a staví se proti globální roli, při níž NATO navazuje zvláštní partnerství s Austrálií, Novým Zélandem, Japonskem a dalšími zeměmi. Francouzi jsou znepokojeni, že globální ambice NATO, zejména ve východní Asii, by mohla vyústit v neshodu s Čínou.
Avšak zdaleka největším problémem, jemuž dnes NATO čelí, je Afghánistán. Vláda Hamída Karzáího zůstává slabá a hospodářství je nadále silně závislé na produkci opia. Sítě Tálibánu a al-Káidy se znovu vynořují jako politické a vojenské hrozby. Nejedna členská země NATO s vojáky v Afghánistánu má svá „národní avíza,“ která omezují možnosti nasazení jejích vojáků. Třebaže rižský summit některá z těchto avíz uvolnil, aby bylo možné pomoci spojencům za krušných okolností, nejvíc práce na bojišti v jižním Afghánistánu odvede Británie, Kanada, Nizozemsko a USA, zatímco francouzští, němečtí a italští vojáci jsou nasazeni na klidnějším severu.
Je těžké si představit, jak může NATO se stabilizací Afghánistánu uspět, nebude-li ochotné vyčlenit víc vojáků a zajistit velitelům víc flexibility. Úspěch si také vyžádá víc peněz na rekonstrukci, rozvoj a alternativy k pěstování máku pro výrobu opia. Vlády v Evropě a USA se obávají rozpočtových potíží, ale poskytnutí výrazně většího objemu prostředků se v delší perspektivě může ukázat jako krok, který později ušetří ještě více zdrojů.
Jedna z vysokých cen, již si vyžádala chybná irácká politika Bushovy administrativy, bylo odvedení pozornosti a zdrojů od spravedlivé války v Afghánistánu. Kdyby byla jen malá část peněz a sil vynaložených v Iráku věnována Afghánistánu, současná hrozba obrody Tálibánu a al-Káidy by nemusela být tak veliká. Irák bohužel z politického procesu ve Washingtonu odčerpává veškerý kyslík. Záchraně NATO před významným selháním při jeho první větší zkoušce mimo Evropu věnuje pozornost jen málo lidí.