WASHINGTON – Během deseti let od začátku finanční krize v srpnu 2007 se kontury globálních financí dramaticky pohnuly. Celková hodnota přeshraničních kapitálových toků se za posledních deset let snížila o 65 % a tento úbytek odráží především prudký pokles mezinárodních aktivit bank.
Otázkou je, co čísla tohoto typu vypovídají o zdravotním stavu dnešního globálního finančnictví. Dokládají, že se „finanční globalizace“, tedy mezinárodní pohyb kapitálu, zhoupla zpátky? A pokud ano, bylo by to tak zlé?
Současný ústup je odrazem většího povědomí o riziku a silnější averze k němu od doby, kdy na konci roku 2007 praskla bublina. Podle nového výzkumu uskutečněného McKinsey Global Institute však vzniká odolnější verze globální finanční integrace.
Před krizí přeshraniční bankovnictví bujně rostlo, neboť řada největších světových bank mezinárodně expandovala, vzájemně si víc půjčovaly a investovaly do dalších zahraničních aktiv. Například po vytvoření eura značně expandovaly banky v eurozóně. Zahraniční pohledávky držené bankami v eurozóně (a jejich dceřinými společnostmi) vyletěly z 6,6 bilionu dolarů v roce 2000 na 23,4 bilionu dolarů v roce 2007. Nejdůležitější je, že většina tohoto růstu byla uvnitř samotné eurozóny, kde vznikal integrovaný evropský bankovní trh, což některé vedlo k domněnce, že společná měna a vzájemná pravidla znamenají, že téměř zmizelo riziko spojené s danou zemí.
Dnes už je jasné, že mnohé instituce neuskutečňovaly obezřetné obchodní strategie, ale jednoduše přistoupily na stádní mentalitu. Následně přední globální banky, pobodány žihadly finanční krize ve Spojených státech a poté v samotné eurozóně, osekaly svou zahraniční přítomnost tím, že některé podniky prodaly a z jiných odešly a splatné půjčky nechaly doběhnout. Od roku 2007 globální banky prodaly aktiva za nejméně dva biliony dolarů.
Součástí tohoto ústupu sice byly švýcarské, britské i americké banky, ale epicentrem byly banky v eurozóně. Ty od počátku krize snížily zahraniční pohledávky o 7,3 bilionu dolarů čili o 45 %. Téměř polovinu tvoří scvrkávající se portfolio mezi dlužníky v eurozóně, zejména bankami. Dojem, že půjčovat v oblasti společné měny je zpola jako půjčovat doma, se rozpadl.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Jak se finanční krize vyvíjela, účast soukromého sektoru se skrze „sestřihy“ a „věřitelské sanace“ stala hrozivou možností. Z hlediska rizik získaly komparativně na přitažlivosti domácí trhy, kde banky mají výhodu velikosti a znalosti trhu. Například u tří největších bank v Německu spadl poměr zahraničních aktiv k aktivům celkem z 65 % v roce 2007 na 33 % v roce 2016. Nebylo to jen otázkou zmenšování celkové bilance; domácí aktiva v tomtéž období vzrostla o 70 %.
V eurozóně i mimo ni krystalizuje potenciálně stabilnější finanční systém, alespoň co se týče bankovnictví. Od bank se vyžaduje, aby obnovily svůj kapitál, a nová pravidla o likviditě omezila pákovou zadluženost a zranitelnost. Od spletitosti významně odrazují zátěžové testy a připravenost na řešení krizí – označovaná za odvětvovou „living will“ (ve zdravotnictví se tak nazývá dříve vyslovené přání pacienta k postupu v léčbě). To vše také snižuje atraktivitu zahraničních operací.
Z pestřejší směsi přeshraničních kapitálových toků také plyne vyšší stabilita. Zatímco úhrn ročních toků přeshraničních úvěrů klesl o dvě třetiny, přímé zahraniční investice (PZI) si stojí lépe. PZI jsou zdaleka nejstabilnější typ kapitálových toků, odrážející dlouhodobá strategická rozhodnutí firem. Pozice související s akciemi (PZI plus portfoliové investice) dnes tvoří 69 % přeshraničních kapitálových toků, přitom v roce 2007 se jednalo jen o 36 %.
Jistou nejzazší mírou stability je to, že se zmírňují globální nevyváženosti, včetně agregátních bilancí kapitálových a finančních účtů. V roce 2016 tyto nevyváženosti klesly na 1,7 % světového HDP, z 2,5 % v roce 2007. Nadto jsou zbývající schodky a přebytky rozprostřené napříč vyšším počtem zemí než před krizí. USA v roce 2005 spolkly 67 % čistých globálních kapitálových toků. Do roku 2016 tento podíl klesl na polovinu. Na Čínu v roce 2005 připadalo 16 % čistého přebytku kapitálu na světě; loni se jednalo jen o 1 %. Kromě několika výjimek, jako jsou Německo a Nizozemsko, ubylo nevyvážeností i uvnitř eurozóny. Hlavním dovozcem kapitálu se nyní opět staly rozvojové země.
Nic z toho by nemělo vyvolávat sebeuspokojení. Pevněji tkané předivo globální finanční soustavy s sebou nevyhnutelně nese vyšší riziko nákazy. Excesy se vždy mohou vrátit; ostatně akciové a realitní trhy v některých vyspělých ekonomikách stoupají do nových výšin, vzdor vlažným růstovým vyhlídkám. Také volatilita brutto kapitálových toků působí obavy. Od roku 2010 se třetina rozvojových zemí a dvě třetiny vyspělých ekonomik střetají se značnými výkyvy celkového přílivu kapitálu. Obzvlášť nestabilní jsou úvěrové toky; přes 60 % zemí už zažilo jistou míru ročního kolísání, přičemž medián výkyvu ve vyspělých ekonomikách dosahuje 7,7 % HDP a v rozvojových zemích 3 % HDP.
Někteří pozorovatelé tvrdí, že je zapotřebí dělat víc pro zmírnění rizik v systému; do té míry, do které se riziko jednoduše přesunulo z bank na stínové banky, mají možná pravdu. Celkově jsou ale všude k vidění známky vyšší odolnosti a pevnější stability. Opatření uskutečněná během posledních deseti let tudíž zajistí méně křehkosti, až udeří příští krize, což se dozajista stane.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
WASHINGTON – Během deseti let od začátku finanční krize v srpnu 2007 se kontury globálních financí dramaticky pohnuly. Celková hodnota přeshraničních kapitálových toků se za posledních deset let snížila o 65 % a tento úbytek odráží především prudký pokles mezinárodních aktivit bank.
Otázkou je, co čísla tohoto typu vypovídají o zdravotním stavu dnešního globálního finančnictví. Dokládají, že se „finanční globalizace“, tedy mezinárodní pohyb kapitálu, zhoupla zpátky? A pokud ano, bylo by to tak zlé?
Současný ústup je odrazem většího povědomí o riziku a silnější averze k němu od doby, kdy na konci roku 2007 praskla bublina. Podle nového výzkumu uskutečněného McKinsey Global Institute však vzniká odolnější verze globální finanční integrace.
Před krizí přeshraniční bankovnictví bujně rostlo, neboť řada největších světových bank mezinárodně expandovala, vzájemně si víc půjčovaly a investovaly do dalších zahraničních aktiv. Například po vytvoření eura značně expandovaly banky v eurozóně. Zahraniční pohledávky držené bankami v eurozóně (a jejich dceřinými společnostmi) vyletěly z 6,6 bilionu dolarů v roce 2000 na 23,4 bilionu dolarů v roce 2007. Nejdůležitější je, že většina tohoto růstu byla uvnitř samotné eurozóny, kde vznikal integrovaný evropský bankovní trh, což některé vedlo k domněnce, že společná měna a vzájemná pravidla znamenají, že téměř zmizelo riziko spojené s danou zemí.
Dnes už je jasné, že mnohé instituce neuskutečňovaly obezřetné obchodní strategie, ale jednoduše přistoupily na stádní mentalitu. Následně přední globální banky, pobodány žihadly finanční krize ve Spojených státech a poté v samotné eurozóně, osekaly svou zahraniční přítomnost tím, že některé podniky prodaly a z jiných odešly a splatné půjčky nechaly doběhnout. Od roku 2007 globální banky prodaly aktiva za nejméně dva biliony dolarů.
Součástí tohoto ústupu sice byly švýcarské, britské i americké banky, ale epicentrem byly banky v eurozóně. Ty od počátku krize snížily zahraniční pohledávky o 7,3 bilionu dolarů čili o 45 %. Téměř polovinu tvoří scvrkávající se portfolio mezi dlužníky v eurozóně, zejména bankami. Dojem, že půjčovat v oblasti společné měny je zpola jako půjčovat doma, se rozpadl.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Jak se finanční krize vyvíjela, účast soukromého sektoru se skrze „sestřihy“ a „věřitelské sanace“ stala hrozivou možností. Z hlediska rizik získaly komparativně na přitažlivosti domácí trhy, kde banky mají výhodu velikosti a znalosti trhu. Například u tří největších bank v Německu spadl poměr zahraničních aktiv k aktivům celkem z 65 % v roce 2007 na 33 % v roce 2016. Nebylo to jen otázkou zmenšování celkové bilance; domácí aktiva v tomtéž období vzrostla o 70 %.
V eurozóně i mimo ni krystalizuje potenciálně stabilnější finanční systém, alespoň co se týče bankovnictví. Od bank se vyžaduje, aby obnovily svůj kapitál, a nová pravidla o likviditě omezila pákovou zadluženost a zranitelnost. Od spletitosti významně odrazují zátěžové testy a připravenost na řešení krizí – označovaná za odvětvovou „living will“ (ve zdravotnictví se tak nazývá dříve vyslovené přání pacienta k postupu v léčbě). To vše také snižuje atraktivitu zahraničních operací.
Z pestřejší směsi přeshraničních kapitálových toků také plyne vyšší stabilita. Zatímco úhrn ročních toků přeshraničních úvěrů klesl o dvě třetiny, přímé zahraniční investice (PZI) si stojí lépe. PZI jsou zdaleka nejstabilnější typ kapitálových toků, odrážející dlouhodobá strategická rozhodnutí firem. Pozice související s akciemi (PZI plus portfoliové investice) dnes tvoří 69 % přeshraničních kapitálových toků, přitom v roce 2007 se jednalo jen o 36 %.
Jistou nejzazší mírou stability je to, že se zmírňují globální nevyváženosti, včetně agregátních bilancí kapitálových a finančních účtů. V roce 2016 tyto nevyváženosti klesly na 1,7 % světového HDP, z 2,5 % v roce 2007. Nadto jsou zbývající schodky a přebytky rozprostřené napříč vyšším počtem zemí než před krizí. USA v roce 2005 spolkly 67 % čistých globálních kapitálových toků. Do roku 2016 tento podíl klesl na polovinu. Na Čínu v roce 2005 připadalo 16 % čistého přebytku kapitálu na světě; loni se jednalo jen o 1 %. Kromě několika výjimek, jako jsou Německo a Nizozemsko, ubylo nevyvážeností i uvnitř eurozóny. Hlavním dovozcem kapitálu se nyní opět staly rozvojové země.
Nic z toho by nemělo vyvolávat sebeuspokojení. Pevněji tkané předivo globální finanční soustavy s sebou nevyhnutelně nese vyšší riziko nákazy. Excesy se vždy mohou vrátit; ostatně akciové a realitní trhy v některých vyspělých ekonomikách stoupají do nových výšin, vzdor vlažným růstovým vyhlídkám. Také volatilita brutto kapitálových toků působí obavy. Od roku 2010 se třetina rozvojových zemí a dvě třetiny vyspělých ekonomik střetají se značnými výkyvy celkového přílivu kapitálu. Obzvlášť nestabilní jsou úvěrové toky; přes 60 % zemí už zažilo jistou míru ročního kolísání, přičemž medián výkyvu ve vyspělých ekonomikách dosahuje 7,7 % HDP a v rozvojových zemích 3 % HDP.
Někteří pozorovatelé tvrdí, že je zapotřebí dělat víc pro zmírnění rizik v systému; do té míry, do které se riziko jednoduše přesunulo z bank na stínové banky, mají možná pravdu. Celkově jsou ale všude k vidění známky vyšší odolnosti a pevnější stability. Opatření uskutečněná během posledních deseti let tudíž zajistí méně křehkosti, až udeří příští krize, což se dozajista stane.
Z angličtiny přeložil David Daduč