BERLÍN – Zástupce Německa v radě guvernérů Evropské centrální banky vyjadřuje v posledních dnech silný nesouhlas s rozhodnutím ECB ze 7. listopadu snížit referenční úrokovou sazbu. Evropská komise nyní zahájila šetření, zda obrovský přebytek německého běžného účtu způsobuje v Evropské unii i jinde hospodářské škody. Toto šetření a také kritika německého růstového modelu založeného na exportu vyvolaly v Německu rozhořčení. Stává se Německo obětním beránkem evropských problémů, anebo mezi ním a EU či světovou ekonomikou skutečně vládne nesoulad?
Němci už dlouho patří k největším eurofilům mezi národy, ale i jejich nálada se postupně obrací proti Evropě a euru coby její společné měně. Na scéně se objevila politická strana otevřeně zaměřená proti euru, a přestože se v zářijových parlamentních volbách nedostala do Bundestagu, má dost živné půdy k růstu. Je to tragické, poněvadž právě Německo by mělo být tahounem rozvoje přesvědčivé vize evropské budoucnosti.
Za sílící averzí německé veřejnosti vůči evropské integraci – a za neschopností mnoha Němců pochopit, že jejich země by na kolapsu eura prodělala nejvíce – stojí tři iluze.
Tak především jsou Němci přesvědčeni, že mimořádně dobře přestáli krizi. Ačkoliv růst HDP v roce 2009 prudce zpomalil, poté se opět rychle zotavil a dnes je německá ekonomika o 8% větší než tehdy. Také míra nezaměstnanosti během celé krize klesala, až dosáhla 5,2%, což je nejnižší úroveň od sjednocení. A závazek německé vlády k fiskální konsolidaci umožnil v loňském roce dosáhnout přebytku; očekává se, že do roku 2018 bude fiskální přebytek činit 1,5% HDP.
Tato čísla posílila dojem, že německá ekonomika zažívá boom a že její budoucnost bude ještě zářnější, pokud ji slabší ekonomiky eurozóny nebudou stahovat ke dnu. Viděno z dlouhodobější perspektivy je však hospodářský výkon Německa ve skutečnosti spíše zklamáním. Nedávná studie DIW Berlin ukazuje, že od založení měnové unie v roce 1999 zaznamenává Německo jedna z nejnižších temp růstu HDP a růstu produktivity.
Reálné mzdy se navíc prakticky nezvýšily; u více než 60% německých zaměstnanců dokonce klesly. Jinde v Evropě vzrostly mzdy navzdory hloubce hospodářské krize podstatně více. Vzhledem k tomu, že také míra investic patří v Německu k nejnižším v eurozóně, zařadí se německý růst HDP v nadcházejících letech pravděpodobně mezi nejpomalejší v celé Evropě, což sníží pravděpodobnost výrazného mzdového růstu.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Němci se samozřejmě nemýlí úplně; krize na okraji Evropy skutečně oslabuje vyhlídky německého hospodářského růstu. Měli by však mít na paměti, že ještě před pouhými deseti lety bylo Německo „evropským pacientem“ a že k jeho zotavení značně přispěly silný růst a dynamika jinde v Evropě. A také si musí uvědomit, že všichni Evropané jsou na stejné lodi; co je dobré pro Evropu, to je dobré i pro Německo a naopak.
Druhá iluze, která nasazuje mnoha Němcům klapky na oči, spočívá v přesvědčení, že ostatní evropské vlády jdou po jejich penězích. V důsledku toho se Německo zdráhá plně se zapojit do debaty o evropské bankovní unii – věří totiž, že by se tím němečtí daňoví poplatníci vystavili velkým rizikům a neznámým nákladům spojeným s restrukturalizací bank a pojištěním vkladů. Stejně tak Němci kritizují nástroje měnové politiky ECB, zejména její program „přímých měnových transakcí“, přičemž odpůrci vyzývají německý ústavní soud, aby zneplatnil podmíněné nákupy vládních dluhů eurozóny v rámci tohoto programu.
Takový odpor působí kontraintuitivně vzhledem k faktu, že již pouhé ohlášení tohoto programu Evropskou centrální bankou uklidnilo trhy suverénních dluhů a snížilo náklady na půjčky v zemích na okraji eurozóny. Pouze tím, že program poskytl důvěryhodnou pojistku proti riziku rozpadu eurozóny, se stal jedním z nejúspěšnějších opatření přijatých v nedávné minulosti jakoukoliv centrální bankou. Nejracionálnější vysvětlení německé reakce zní tak, že mnoho Němců chová hlubokou nedůvěru k jiným evropským vládám a nevěří, že se na ně lze v boji za odvrácení insolvence spolehnout.
Třetí německou iluzí je přesvědčení, že současná krize je v konečném důsledku krizí eura. Hledat obětního beránka ve společné měně je sice lákavé, ale faktem zůstává, že euro přineslo Německu obrovský ekonomický a finanční prospěch, a to jak díky zvýšení objemu obchodu, tak i díky větší cenové stabilitě, větší konkurenci a zlepšené efektivitě.
Krize v eurozóně navíc nemá charakteristické rysy měnové krize. Euro není nadhodnocené ani špatné řízené, což by podkopalo konkurenceschopnost a nahlodalo důvěru v dlouhodobou stabilitu této měny. Pozoruhodná odolnost směnného kurzu eura vůči všem ostatním významným měnám naopak dokládá trvalou víru v životaschopnost a stabilitu eura. Pokud už v něco finanční trhy nevěří, pak je to představa, že vlády udělají vše potřebné k tomu, aby zachránily Evropu před krizí.
Podobně pomýlený je také argument, podle něhož pramení krize z toho, že eurozóna není optimální měnovou oblastí. Žádná ekonomika není optimální měnovou oblastí; mezi americkými státy i mezi německými spolkovými zeměmi existují značné rozdíly. Hlavní překážkou dlouhodobé životaschopnosti eura je absence politické vůle k zavádění doplňkových politik, jako jsou bankovní unie nebo důvěryhodná fiskální unie.
Ačkoliv se ekonomické vyhlídky v eurozóně zlepšily, nebezpečí stále nepominulo. Hluboká krize v kterékoliv členské zemi se pravděpodobně stane nakažlivou. Vzhledem k obchodní a finanční otevřenosti Německa a také k jeho zodpovědnosti vyplývající z vedoucí role dané jeho hospodářskou silou by to Německu přineslo zvlášť vysoké náklady.
Za této situace musí třetí vláda kancléřky Angely Merkelové zbavit zemi po svém ustavení iluzí, které jí brání v zaujetí proaktivní a konstruktivní role při zajišťování, aby Evropa fungovala jako unie. Takové úsilí vyžaduje především obnovení důvěry mezi evropskými zeměmi. Dosažení tohoto cíle bude bezpochyby obtížné, ale pro Německo je to jediná reálná možnost – a pro Evropu reálná naděje.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Many Americans voted for Donald Trump last month in the hopes that the dealmaker-president would usher in a period of economic renewal that would lift businesses and workers alike. But the merits of Trump’s likely policies remain hotly debated, and his capriciousness only adds to the uncertainty. With his inauguration approaching fast, we asked PS commentators what they are watching for.
The modern Chinese political system emphasizes stability and control, qualities that enabled the country to become the world’s “ultimate producer.” But these qualities imply tight control over social norms and individual behavior, and they are far less applicable to official efforts to boost household consumption.
wonders whether the country’s political system is at odds with the values underpinning affluent societies.
BERLÍN – Zástupce Německa v radě guvernérů Evropské centrální banky vyjadřuje v posledních dnech silný nesouhlas s rozhodnutím ECB ze 7. listopadu snížit referenční úrokovou sazbu. Evropská komise nyní zahájila šetření, zda obrovský přebytek německého běžného účtu způsobuje v Evropské unii i jinde hospodářské škody. Toto šetření a také kritika německého růstového modelu založeného na exportu vyvolaly v Německu rozhořčení. Stává se Německo obětním beránkem evropských problémů, anebo mezi ním a EU či světovou ekonomikou skutečně vládne nesoulad?
Němci už dlouho patří k největším eurofilům mezi národy, ale i jejich nálada se postupně obrací proti Evropě a euru coby její společné měně. Na scéně se objevila politická strana otevřeně zaměřená proti euru, a přestože se v zářijových parlamentních volbách nedostala do Bundestagu, má dost živné půdy k růstu. Je to tragické, poněvadž právě Německo by mělo být tahounem rozvoje přesvědčivé vize evropské budoucnosti.
Za sílící averzí německé veřejnosti vůči evropské integraci – a za neschopností mnoha Němců pochopit, že jejich země by na kolapsu eura prodělala nejvíce – stojí tři iluze.
Tak především jsou Němci přesvědčeni, že mimořádně dobře přestáli krizi. Ačkoliv růst HDP v roce 2009 prudce zpomalil, poté se opět rychle zotavil a dnes je německá ekonomika o 8% větší než tehdy. Také míra nezaměstnanosti během celé krize klesala, až dosáhla 5,2%, což je nejnižší úroveň od sjednocení. A závazek německé vlády k fiskální konsolidaci umožnil v loňském roce dosáhnout přebytku; očekává se, že do roku 2018 bude fiskální přebytek činit 1,5% HDP.
Tato čísla posílila dojem, že německá ekonomika zažívá boom a že její budoucnost bude ještě zářnější, pokud ji slabší ekonomiky eurozóny nebudou stahovat ke dnu. Viděno z dlouhodobější perspektivy je však hospodářský výkon Německa ve skutečnosti spíše zklamáním. Nedávná studie DIW Berlin ukazuje, že od založení měnové unie v roce 1999 zaznamenává Německo jedna z nejnižších temp růstu HDP a růstu produktivity.
Reálné mzdy se navíc prakticky nezvýšily; u více než 60% německých zaměstnanců dokonce klesly. Jinde v Evropě vzrostly mzdy navzdory hloubce hospodářské krize podstatně více. Vzhledem k tomu, že také míra investic patří v Německu k nejnižším v eurozóně, zařadí se německý růst HDP v nadcházejících letech pravděpodobně mezi nejpomalejší v celé Evropě, což sníží pravděpodobnost výrazného mzdového růstu.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Němci se samozřejmě nemýlí úplně; krize na okraji Evropy skutečně oslabuje vyhlídky německého hospodářského růstu. Měli by však mít na paměti, že ještě před pouhými deseti lety bylo Německo „evropským pacientem“ a že k jeho zotavení značně přispěly silný růst a dynamika jinde v Evropě. A také si musí uvědomit, že všichni Evropané jsou na stejné lodi; co je dobré pro Evropu, to je dobré i pro Německo a naopak.
Druhá iluze, která nasazuje mnoha Němcům klapky na oči, spočívá v přesvědčení, že ostatní evropské vlády jdou po jejich penězích. V důsledku toho se Německo zdráhá plně se zapojit do debaty o evropské bankovní unii – věří totiž, že by se tím němečtí daňoví poplatníci vystavili velkým rizikům a neznámým nákladům spojeným s restrukturalizací bank a pojištěním vkladů. Stejně tak Němci kritizují nástroje měnové politiky ECB, zejména její program „přímých měnových transakcí“, přičemž odpůrci vyzývají německý ústavní soud, aby zneplatnil podmíněné nákupy vládních dluhů eurozóny v rámci tohoto programu.
Takový odpor působí kontraintuitivně vzhledem k faktu, že již pouhé ohlášení tohoto programu Evropskou centrální bankou uklidnilo trhy suverénních dluhů a snížilo náklady na půjčky v zemích na okraji eurozóny. Pouze tím, že program poskytl důvěryhodnou pojistku proti riziku rozpadu eurozóny, se stal jedním z nejúspěšnějších opatření přijatých v nedávné minulosti jakoukoliv centrální bankou. Nejracionálnější vysvětlení německé reakce zní tak, že mnoho Němců chová hlubokou nedůvěru k jiným evropským vládám a nevěří, že se na ně lze v boji za odvrácení insolvence spolehnout.
Třetí německou iluzí je přesvědčení, že současná krize je v konečném důsledku krizí eura. Hledat obětního beránka ve společné měně je sice lákavé, ale faktem zůstává, že euro přineslo Německu obrovský ekonomický a finanční prospěch, a to jak díky zvýšení objemu obchodu, tak i díky větší cenové stabilitě, větší konkurenci a zlepšené efektivitě.
Krize v eurozóně navíc nemá charakteristické rysy měnové krize. Euro není nadhodnocené ani špatné řízené, což by podkopalo konkurenceschopnost a nahlodalo důvěru v dlouhodobou stabilitu této měny. Pozoruhodná odolnost směnného kurzu eura vůči všem ostatním významným měnám naopak dokládá trvalou víru v životaschopnost a stabilitu eura. Pokud už v něco finanční trhy nevěří, pak je to představa, že vlády udělají vše potřebné k tomu, aby zachránily Evropu před krizí.
Podobně pomýlený je také argument, podle něhož pramení krize z toho, že eurozóna není optimální měnovou oblastí. Žádná ekonomika není optimální měnovou oblastí; mezi americkými státy i mezi německými spolkovými zeměmi existují značné rozdíly. Hlavní překážkou dlouhodobé životaschopnosti eura je absence politické vůle k zavádění doplňkových politik, jako jsou bankovní unie nebo důvěryhodná fiskální unie.
Ačkoliv se ekonomické vyhlídky v eurozóně zlepšily, nebezpečí stále nepominulo. Hluboká krize v kterékoliv členské zemi se pravděpodobně stane nakažlivou. Vzhledem k obchodní a finanční otevřenosti Německa a také k jeho zodpovědnosti vyplývající z vedoucí role dané jeho hospodářskou silou by to Německu přineslo zvlášť vysoké náklady.
Za této situace musí třetí vláda kancléřky Angely Merkelové zbavit zemi po svém ustavení iluzí, které jí brání v zaujetí proaktivní a konstruktivní role při zajišťování, aby Evropa fungovala jako unie. Takové úsilí vyžaduje především obnovení důvěry mezi evropskými zeměmi. Dosažení tohoto cíle bude bezpochyby obtížné, ale pro Německo je to jediná reálná možnost – a pro Evropu reálná naděje.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.