BEJRÚT – Finanční krize se při pohledu zpět obvykle jeví jako předurčené, leč zřídka nabízejí jasnější přehled ohledně směřování dějin. Rozhodně to platí v dnešním Libanonu, kde předvídatelná krize vmetla zemi do stavu hluboké nejistoty.
Od konce dlouhé občanské války (1975-1990) podepírají libanonskou ekonomiku a politický systém externí půjčky, nevyhnutelně ústící v neudržitelné hladiny veřejného dluhu. V určitém okamžiku musely kapitálové přílivy ustat; onen moment nadešel koncem roku 2019, po sérii negativních šoků.
Po tomto „náhlém ustrnutí“ se země ocitá ve trojí krizi drásavé závažnosti. První potíží je platební bilance. Libanonský deficit běžného účtu dosahuje obřích 25 % HDP a vývozní základna země je příliš malá i na uhrazení nepostradatelného dovozu. Druhý problém je fiskální. Úhrnný veřejný dluh Libanonu aktuálně přesahuje 150 % HDP. Vládní příjmy se hroutí pod vahou recese a rozpočtový schodek – už dříve značný, v roce 2019 na úrovni 10 % HDP – rychle bobtná.
Nadto ještě Libanon zažívá krizi bankovního sektoru. Přední banky, hlavní příjemci kapitálových přílivů ze zahraničí, investovaly rozsáhle do libanonského suverénního dluhu (který tvoří v průměru 50 % jejich portfolií) a teď jsou v zásadě insolventní.
Společně tyto krize uvrhly ekonomiku do propasti. Firmy strádající propadem úvěrů a dovozu začaly propouštět nebo rovnou ukončují provoz. Současná recese má charakter velké hospodářské krize Libanonu.
Primárním zdrojem kapitálu pro rentiérskou politickou ekonomiku Libanonu nebyla ropa, jako jinde v regionu, nýbrž investice z řad diaspory, již vábily vysoké úrokové sazby a pevný směnný kurz ukotvený k dolaru. Není divu, že jsou všude vidět známky „holandské nemoci“: vklady vzrostly na zhruba 400 % HDP a vyvolaly efekt bohatství, který snížil národní míru úspor na nepravděpodobná -3 % HDP. Nerovnost je vysoká a stoupá. Obchodovatelné sektory oslabilo reálné (inflačně očištěné) zhodnocování měnového kurzu, v letech 2000-2015 dosáhnuvší asi 50 %. Za absence exportního zboží a služeb Libanon masivně ztrácí vzdělané mladé lidi.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Co je však ještě podstatnější, rozsáhlé kapitálové přílivy umožnily sektářské elitě opevnit se u moci skrze protekci, nikoli díky podanému výkonu. Elity ždímaly veřejný i soukromý sektor, aby utvořily zbytnělou vládnoucí kliku kamarádíčků. Toto uspořádání sice zajistilo v jinak chaotickém regionu určitou politickou stabilitu, ale nedokázalo uspokojit základní potřeby. I zajištění elektřiny je nestálé a nespolehlivé, zatímco širší těžkosti, s nimiž se potýká makroekonomika, zůstaly zcela neřešeny.
Finanční krize vyvolala politickou vzpouru. Lidové revoluční hnutí vyšlo do ulic, aby odmítlo sektářství a požadovalo skoncování s korupcí. Nicméně reakce režimu na libanonské ekonomické problémy zatím drtivě upřednostňuje elity, což naznačuje, že „řešení“ krize by nakonec mohli na svých bedrech nést chudí a střední třída, a to způsobem, který dál upevňuje sektářskou politiku.
Stát například odmítl zavést regulaci kapitálu a ponechal na jednotlivých bankách, k jejichž předním akcionářům patří vládnoucí politici, aby se rozhodly, jak omezí hotovostní výběry. To v praxi elitám umožnilo přesunout svůj kapitál do zahraničí, zatímco obyčejní občané mají potíže se ke svým vkladům dostat.
Centrální banka navíc u depozit snížila úrokové sazby, ale u veřejného dluhu zatím ne, čímž posiluje zisky bank. Navzdory tenčícím se mezinárodním rezervám také pokračuje s dluhovou službou u svého zahraničního dluhu, který má převážně vůči domácím bankám. Konečně objevují se náznaky, že by subjektům napojeným na elity mohla začít za hubičku vyprodávat státní aktiva.
Oficiální směnný kurz přitom zůstává beze změn, což elitám umožňuje přístup k laciným dolarům, zatímco obyčejní občané čelí realitě strmě padajícího kurzu na volném trhu, který je aktuálně na 40% skontu. Tato devalvace ještě zrychlí, až stát začne tisknout liry, aby pokryl platy zaměstnanců veřejného sektoru. Ostatně centrální banka už používá liru ke splátkám úroků u dolarových vkladů (které tvoří přes 80 % všech depozit), čímž připravuje půdu pro inflační umazávání veřejného dluhu. Budou-li náklady na snížení dluhu přesunuty na vkladatele tím, že se jejich fondy „lirizují“, vlastní kapitál bank by mohl být z velké části ušetřen.
Jestliže se tento scénář uskuteční, libanonskou střední třídu zdecimují nízké reálné mzdy a penze a likvidace jejích úspor. Emigrace kvalifikovaných mladých lidí ještě zrychlí, a poškozeny budou dokonce finanční zájmy diaspory, o niž se systém opírá. Kdyby sektářský režim za těchto podmínek přežil, vládl by zbídačenému obyvatelstvu, jejž by bylo možné ovládat čím dál lacinější protekcí. Libanon by se ocitl v situaci připomínající Venezuelu.
Nová republika prosazovaná revolucionáři by naproti tomu zvolila radikálně odlišný přístup. Revolucionáři nechtějí Libanon opustit, ale pozvednout. Jsou přesvědčeni, že jeho výkonnost dalece zaostává za potenciálem a že korupci, kamarádšofty a nerovnost by měly nahradit úspěchy, meritokracie a sociální spravedlnost. Chtějí vytvořit živá odvětví moderních technologií, zajistit vyšší environmentální udržitelnost zemědělství, dát zemi postavení kulturní mocnosti a budovat víc synergií s diasporou.
K dosažení těchto cílů chce reformní hnutí uskutečnit řádné snížení veřejného dluhu, který by se zaručil vlastním jměním bank, a uvalit sestřih na 1 % vkladatelů, na něž připadá víc než 50 % všech depozit. Podporují umírněnou měnovou devalvaci a radikální zlepšení podnikatelské atmosféry s cílem posílit exportní konkurenční schopnost. Uskutečnili by rovněž hlubokou fiskální restrukturalizaci, s důrazem na vytěsnění korupčních praktik a vyšší výdaje na sociální programy a infrastrukturu. Nevyhnutelnou recesi by zmírnila podpora mezinárodního společenství, včetně Mezinárodního měnového fondu.
Dnešní rvačka o složení příštího kabinetu země je součástí širší bitvy o nové politické uspořádání. Finanční krize představuje pro zemi smrtelné nebezpečí, ale přináší také příležitost k politické změně. Budoucnost Libanonu visí na vlásku.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Since Plato’s Republic 2,300 years ago, philosophers have understood the process by which demagogues come to power in free and fair elections, only to overthrow democracy and establish tyrannical rule. The process is straightforward, and we have now just watched it play out.
observes that philosophers since Plato have understood how tyrants come to power in free elections.
Despite being a criminal, a charlatan, and an aspiring dictator, Donald Trump has won not only the Electoral College, but also the popular vote – a feat he did not achieve in 2016 or 2020. A nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians are to blame.
points the finger at a nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians.
BEJRÚT – Finanční krize se při pohledu zpět obvykle jeví jako předurčené, leč zřídka nabízejí jasnější přehled ohledně směřování dějin. Rozhodně to platí v dnešním Libanonu, kde předvídatelná krize vmetla zemi do stavu hluboké nejistoty.
Od konce dlouhé občanské války (1975-1990) podepírají libanonskou ekonomiku a politický systém externí půjčky, nevyhnutelně ústící v neudržitelné hladiny veřejného dluhu. V určitém okamžiku musely kapitálové přílivy ustat; onen moment nadešel koncem roku 2019, po sérii negativních šoků.
Po tomto „náhlém ustrnutí“ se země ocitá ve trojí krizi drásavé závažnosti. První potíží je platební bilance. Libanonský deficit běžného účtu dosahuje obřích 25 % HDP a vývozní základna země je příliš malá i na uhrazení nepostradatelného dovozu. Druhý problém je fiskální. Úhrnný veřejný dluh Libanonu aktuálně přesahuje 150 % HDP. Vládní příjmy se hroutí pod vahou recese a rozpočtový schodek – už dříve značný, v roce 2019 na úrovni 10 % HDP – rychle bobtná.
Nadto ještě Libanon zažívá krizi bankovního sektoru. Přední banky, hlavní příjemci kapitálových přílivů ze zahraničí, investovaly rozsáhle do libanonského suverénního dluhu (který tvoří v průměru 50 % jejich portfolií) a teď jsou v zásadě insolventní.
Společně tyto krize uvrhly ekonomiku do propasti. Firmy strádající propadem úvěrů a dovozu začaly propouštět nebo rovnou ukončují provoz. Současná recese má charakter velké hospodářské krize Libanonu.
Primárním zdrojem kapitálu pro rentiérskou politickou ekonomiku Libanonu nebyla ropa, jako jinde v regionu, nýbrž investice z řad diaspory, již vábily vysoké úrokové sazby a pevný směnný kurz ukotvený k dolaru. Není divu, že jsou všude vidět známky „holandské nemoci“: vklady vzrostly na zhruba 400 % HDP a vyvolaly efekt bohatství, který snížil národní míru úspor na nepravděpodobná -3 % HDP. Nerovnost je vysoká a stoupá. Obchodovatelné sektory oslabilo reálné (inflačně očištěné) zhodnocování měnového kurzu, v letech 2000-2015 dosáhnuvší asi 50 %. Za absence exportního zboží a služeb Libanon masivně ztrácí vzdělané mladé lidi.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Co je však ještě podstatnější, rozsáhlé kapitálové přílivy umožnily sektářské elitě opevnit se u moci skrze protekci, nikoli díky podanému výkonu. Elity ždímaly veřejný i soukromý sektor, aby utvořily zbytnělou vládnoucí kliku kamarádíčků. Toto uspořádání sice zajistilo v jinak chaotickém regionu určitou politickou stabilitu, ale nedokázalo uspokojit základní potřeby. I zajištění elektřiny je nestálé a nespolehlivé, zatímco širší těžkosti, s nimiž se potýká makroekonomika, zůstaly zcela neřešeny.
Finanční krize vyvolala politickou vzpouru. Lidové revoluční hnutí vyšlo do ulic, aby odmítlo sektářství a požadovalo skoncování s korupcí. Nicméně reakce režimu na libanonské ekonomické problémy zatím drtivě upřednostňuje elity, což naznačuje, že „řešení“ krize by nakonec mohli na svých bedrech nést chudí a střední třída, a to způsobem, který dál upevňuje sektářskou politiku.
Stát například odmítl zavést regulaci kapitálu a ponechal na jednotlivých bankách, k jejichž předním akcionářům patří vládnoucí politici, aby se rozhodly, jak omezí hotovostní výběry. To v praxi elitám umožnilo přesunout svůj kapitál do zahraničí, zatímco obyčejní občané mají potíže se ke svým vkladům dostat.
Centrální banka navíc u depozit snížila úrokové sazby, ale u veřejného dluhu zatím ne, čímž posiluje zisky bank. Navzdory tenčícím se mezinárodním rezervám také pokračuje s dluhovou službou u svého zahraničního dluhu, který má převážně vůči domácím bankám. Konečně objevují se náznaky, že by subjektům napojeným na elity mohla začít za hubičku vyprodávat státní aktiva.
Oficiální směnný kurz přitom zůstává beze změn, což elitám umožňuje přístup k laciným dolarům, zatímco obyčejní občané čelí realitě strmě padajícího kurzu na volném trhu, který je aktuálně na 40% skontu. Tato devalvace ještě zrychlí, až stát začne tisknout liry, aby pokryl platy zaměstnanců veřejného sektoru. Ostatně centrální banka už používá liru ke splátkám úroků u dolarových vkladů (které tvoří přes 80 % všech depozit), čímž připravuje půdu pro inflační umazávání veřejného dluhu. Budou-li náklady na snížení dluhu přesunuty na vkladatele tím, že se jejich fondy „lirizují“, vlastní kapitál bank by mohl být z velké části ušetřen.
Jestliže se tento scénář uskuteční, libanonskou střední třídu zdecimují nízké reálné mzdy a penze a likvidace jejích úspor. Emigrace kvalifikovaných mladých lidí ještě zrychlí, a poškozeny budou dokonce finanční zájmy diaspory, o niž se systém opírá. Kdyby sektářský režim za těchto podmínek přežil, vládl by zbídačenému obyvatelstvu, jejž by bylo možné ovládat čím dál lacinější protekcí. Libanon by se ocitl v situaci připomínající Venezuelu.
Nová republika prosazovaná revolucionáři by naproti tomu zvolila radikálně odlišný přístup. Revolucionáři nechtějí Libanon opustit, ale pozvednout. Jsou přesvědčeni, že jeho výkonnost dalece zaostává za potenciálem a že korupci, kamarádšofty a nerovnost by měly nahradit úspěchy, meritokracie a sociální spravedlnost. Chtějí vytvořit živá odvětví moderních technologií, zajistit vyšší environmentální udržitelnost zemědělství, dát zemi postavení kulturní mocnosti a budovat víc synergií s diasporou.
K dosažení těchto cílů chce reformní hnutí uskutečnit řádné snížení veřejného dluhu, který by se zaručil vlastním jměním bank, a uvalit sestřih na 1 % vkladatelů, na něž připadá víc než 50 % všech depozit. Podporují umírněnou měnovou devalvaci a radikální zlepšení podnikatelské atmosféry s cílem posílit exportní konkurenční schopnost. Uskutečnili by rovněž hlubokou fiskální restrukturalizaci, s důrazem na vytěsnění korupčních praktik a vyšší výdaje na sociální programy a infrastrukturu. Nevyhnutelnou recesi by zmírnila podpora mezinárodního společenství, včetně Mezinárodního měnového fondu.
Dnešní rvačka o složení příštího kabinetu země je součástí širší bitvy o nové politické uspořádání. Finanční krize představuje pro zemi smrtelné nebezpečí, ale přináší také příležitost k politické změně. Budoucnost Libanonu visí na vlásku.
Z angličtiny přeložil David Daduč