ŘÍM: Diskuse o globalizaci a globální ekonomice je prostě nevyhnutelná. Ale ve stejném okamžiku, kdy jsme svědky růstu světové ekonomiky, zároveň sledujeme i jeho neuvěřitelnou politickou fragmentaci. V roce 1946 existovalo 76 nezávislých národů, v roce 1992 to už bylo 192. Z nich více jak polovina vykazovala populaci pod 6 miliónů; 58 zemí mělo méně než 2,2 miliónu; a 35 méně než 2 milióny obyvatel.
Ovšem nezdá se, že by velikost země nějak předurčovala její úspěšnost. Malé země – řekněme Singapur a Thaiwan – vykázaly velký růst, stejně jako některé velké země. Například Japonsko, i přes některé nedávné nezdary, nebo v minulých desetiletích Čína. Existují ale malé země – například Haiti – stejně jako velké – řekněme Nigérie – jejichž ekonomiky jsou na pokraji kolapsu.
Vidíme tedy, že velikost zemí neovlivňuje jejich růst. Naopak, je to velikost jejich trhů, jež má na jejich růst vliv. V autarkním, hospodářsky soběstačném systému s mezinárodním obchodem redukovaným na minimum, odpovídá politická důležitost země velikosti jejího trhu, v globální ekonomice je ale trhem celý zbytek světa: zde jsou kategorie velikosti trhu a politického rozměru země každé země zcela nezávislé. V současné globální ekonomice mohou malé země nerušeně obchodovat s celým zbytkem světa: neexistuje zde žádná výhoda, co se týče velikosti domácího trhu.
V systému volného mezinárodního obchodu mají potřebují malé regiony menší náklady na to, aby se staly nezávislými, z tohoto důvodu také různé etnické, jazykové a náboženské skupiny shledávají, že je mnohem výhodnější se odtrhnout, pokud nemusejí nést náklady na své sebeuvědomění v rámci ekonomiky a trhu, jež jsou příliš malé. Je zřejmé, že nárůst počtu zemí ve východní Evropě byl primárně způsoben rozpadem Sovětského svazu. Ovšem mnoho malých zemí této části světa je až příliš malých, a asi by nepřežily, kdyby se bývaly zrodily do méně integrované světové ekonomiky.
Globalizace umožňuje malým postkomunistickým zemí (řekněme Pobaltským státům) jejich existenci i start jejich prosperity, přinejmenším relativně. Také Česká republika (10 miliónů obyvatel) a Slovenská republiky (5 miliónů), jež se pokojně rozdělily, by bývaly neuspěly, kdyby byly jejich ekonomiky bývaly spoléhaly jen na starý československý trh, a ne na okolní svět. Není náhodou, že se východoevropské země tolik snaží stát se součástí společného trhu západní Evropy.
Quebec, frankofonní region Kanady, je už mnoho let na pokraji odtržení od Kanady. Jedním argumentem, který hovoří ve prospěch separatistů, je ten, že nezávislý Quebec bude součástí Severoamerického pásma volného obchodu (NAFTA). Ne náhodou patří quebečtí separatisté mezi jeho největší zastánce. Je pravděpodobné, že i v Africe se brzy dočkáme dalších štěpení (snad již brzy v Nigérii?). Etnické konflikty jsou v této části světa hlavní příčinou politické nestability a rovněž mnoha hospodářských kolapsů: tím, že byla nyní dána šance býti malým a zároveň prosperujícím, byla zároveň odstraněna jedna z hlavních nákladových položek secese.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
A tak je možná lepší mít menší země, než větší, zmítané nevyřešenými (a mnohdy neřešitelnými) etnickými konflikty. Potíž je jen v tom, že ne vždy je snadné oddělit pokojně etnické a náboženské skupiny a překreslit nové hranice. Nedávné experimenty ve Rwandě a Jugoslávii jsou smutnými příklady.
V tomto závodě mezi hospodářskou integrací a politickým separatismem je Evropa naopak zcela zaujata procesem vlastního sebesjednocování. Vzpírá se Evropa dějinám? Abychom byli schopni zodpovědět tuto otázku, je třeba nejprve objasnit to, že zde v zásadě existují dvě možnosti výkladu podstaty Evropské unie. Jednou z nich je ta, že Evropa právě prochází hlubokou hospodářskou a měnovou integrací. Druhá říká, že Evropa prochází procesem politického sjednocování, tedy, že se postupně přetváří v něco jako Spojené státy evropské.
Navzdory akceleraci evropské integrace, v mnoha evropských zemích dosud nevymizel vnitřní regionalismus. Baskové, Katalánci, Vallonové, Skotové, Bretonci, apod. nejsou o nic menšími lokálpatrioty, než byli dříve. Opak je pravdou. Proto, zatímco měnové a částečně i politické sjednocování postupuje na celoevropské úrovni stále kupředu, regionalismus, federalismus a separatismu stále přežívají a prosperují. To také znamená, že první výklad EU je mnohem realističtější: je to sjednocená měnová a hospodářská zóna s maximem politické nezávislosti regionů.
Evropa, jako oblast hospodářské integrace, ale rozhodně není “anti-dějinnou”, tedy za předpokladu, že se nestane pevností, uzavřenou celému zbytku světa. Zrod Spojených států evropských by na druhé straně byl antihistorickým procesem. Ve skutečně integrované evropské a globální ekonomice nenajdeme totiž jediný důvod, proč by se národy s rozdílnými jazyky, tradicemi a přednostmi měly unifikovat a koordinovat velké množství jednotlivých hospodářských ekonomik. Trh si je koordinuje sám, ne bruselští byrokrati.
Malé i velké evropské země mají jen jeden zájem a tím je svobodný a fungující světový trh, a také vnitřní konkurence, aby prosperovaly. Direktivy Evropského společenství jsou zbytečné. Jedinou věcí, jenž Evropa skutečně potřebuje, je více tržní svobody a více konkurence, a nikoliv další evropské byrokraty či další úrovně správy, nadřazené státním správám národním, regionálním a místním.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
US President Donald Trump’s import tariffs have triggered a wave of retaliatory measures, setting off a trade war with key partners and raising fears of a global downturn. But while Trump’s protectionism and erratic policy shifts could have far-reaching implications, the greatest victim is likely to be the United States itself.
warns that the new administration’s protectionism resembles the strategy many developing countries once tried.
It took a pandemic and the threat of war to get Germany to dispense with the two taboos – against debt and monetary financing of budgets – that have strangled its governments for decades. Now, it must join the rest of Europe in offering a positive vision of self-sufficiency and an “anti-fascist economic policy.”
welcomes the apparent departure from two policy taboos that have strangled the country's investment.
ŘÍM: Diskuse o globalizaci a globální ekonomice je prostě nevyhnutelná. Ale ve stejném okamžiku, kdy jsme svědky růstu světové ekonomiky, zároveň sledujeme i jeho neuvěřitelnou politickou fragmentaci. V roce 1946 existovalo 76 nezávislých národů, v roce 1992 to už bylo 192. Z nich více jak polovina vykazovala populaci pod 6 miliónů; 58 zemí mělo méně než 2,2 miliónu; a 35 méně než 2 milióny obyvatel.
Ovšem nezdá se, že by velikost země nějak předurčovala její úspěšnost. Malé země – řekněme Singapur a Thaiwan – vykázaly velký růst, stejně jako některé velké země. Například Japonsko, i přes některé nedávné nezdary, nebo v minulých desetiletích Čína. Existují ale malé země – například Haiti – stejně jako velké – řekněme Nigérie – jejichž ekonomiky jsou na pokraji kolapsu.
Vidíme tedy, že velikost zemí neovlivňuje jejich růst. Naopak, je to velikost jejich trhů, jež má na jejich růst vliv. V autarkním, hospodářsky soběstačném systému s mezinárodním obchodem redukovaným na minimum, odpovídá politická důležitost země velikosti jejího trhu, v globální ekonomice je ale trhem celý zbytek světa: zde jsou kategorie velikosti trhu a politického rozměru země každé země zcela nezávislé. V současné globální ekonomice mohou malé země nerušeně obchodovat s celým zbytkem světa: neexistuje zde žádná výhoda, co se týče velikosti domácího trhu.
V systému volného mezinárodního obchodu mají potřebují malé regiony menší náklady na to, aby se staly nezávislými, z tohoto důvodu také různé etnické, jazykové a náboženské skupiny shledávají, že je mnohem výhodnější se odtrhnout, pokud nemusejí nést náklady na své sebeuvědomění v rámci ekonomiky a trhu, jež jsou příliš malé. Je zřejmé, že nárůst počtu zemí ve východní Evropě byl primárně způsoben rozpadem Sovětského svazu. Ovšem mnoho malých zemí této části světa je až příliš malých, a asi by nepřežily, kdyby se bývaly zrodily do méně integrované světové ekonomiky.
Globalizace umožňuje malým postkomunistickým zemí (řekněme Pobaltským státům) jejich existenci i start jejich prosperity, přinejmenším relativně. Také Česká republika (10 miliónů obyvatel) a Slovenská republiky (5 miliónů), jež se pokojně rozdělily, by bývaly neuspěly, kdyby byly jejich ekonomiky bývaly spoléhaly jen na starý československý trh, a ne na okolní svět. Není náhodou, že se východoevropské země tolik snaží stát se součástí společného trhu západní Evropy.
Quebec, frankofonní region Kanady, je už mnoho let na pokraji odtržení od Kanady. Jedním argumentem, který hovoří ve prospěch separatistů, je ten, že nezávislý Quebec bude součástí Severoamerického pásma volného obchodu (NAFTA). Ne náhodou patří quebečtí separatisté mezi jeho největší zastánce. Je pravděpodobné, že i v Africe se brzy dočkáme dalších štěpení (snad již brzy v Nigérii?). Etnické konflikty jsou v této části světa hlavní příčinou politické nestability a rovněž mnoha hospodářských kolapsů: tím, že byla nyní dána šance býti malým a zároveň prosperujícím, byla zároveň odstraněna jedna z hlavních nákladových položek secese.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
A tak je možná lepší mít menší země, než větší, zmítané nevyřešenými (a mnohdy neřešitelnými) etnickými konflikty. Potíž je jen v tom, že ne vždy je snadné oddělit pokojně etnické a náboženské skupiny a překreslit nové hranice. Nedávné experimenty ve Rwandě a Jugoslávii jsou smutnými příklady.
V tomto závodě mezi hospodářskou integrací a politickým separatismem je Evropa naopak zcela zaujata procesem vlastního sebesjednocování. Vzpírá se Evropa dějinám? Abychom byli schopni zodpovědět tuto otázku, je třeba nejprve objasnit to, že zde v zásadě existují dvě možnosti výkladu podstaty Evropské unie. Jednou z nich je ta, že Evropa právě prochází hlubokou hospodářskou a měnovou integrací. Druhá říká, že Evropa prochází procesem politického sjednocování, tedy, že se postupně přetváří v něco jako Spojené státy evropské.
Navzdory akceleraci evropské integrace, v mnoha evropských zemích dosud nevymizel vnitřní regionalismus. Baskové, Katalánci, Vallonové, Skotové, Bretonci, apod. nejsou o nic menšími lokálpatrioty, než byli dříve. Opak je pravdou. Proto, zatímco měnové a částečně i politické sjednocování postupuje na celoevropské úrovni stále kupředu, regionalismus, federalismus a separatismu stále přežívají a prosperují. To také znamená, že první výklad EU je mnohem realističtější: je to sjednocená měnová a hospodářská zóna s maximem politické nezávislosti regionů.
Evropa, jako oblast hospodářské integrace, ale rozhodně není “anti-dějinnou”, tedy za předpokladu, že se nestane pevností, uzavřenou celému zbytku světa. Zrod Spojených států evropských by na druhé straně byl antihistorickým procesem. Ve skutečně integrované evropské a globální ekonomice nenajdeme totiž jediný důvod, proč by se národy s rozdílnými jazyky, tradicemi a přednostmi měly unifikovat a koordinovat velké množství jednotlivých hospodářských ekonomik. Trh si je koordinuje sám, ne bruselští byrokrati.
Malé i velké evropské země mají jen jeden zájem a tím je svobodný a fungující světový trh, a také vnitřní konkurence, aby prosperovaly. Direktivy Evropského společenství jsou zbytečné. Jedinou věcí, jenž Evropa skutečně potřebuje, je více tržní svobody a více konkurence, a nikoliv další evropské byrokraty či další úrovně správy, nadřazené státním správám národním, regionálním a místním.