NEW YORK – Mezivládní panel OSN pro změny klimatu (IPCC) vyvolal v květnu mediální rozruch novou zprávou o obnovitelné energii. Stejně jako v minulosti vydal IPCC nejprve krátký souhrn; veškeré údaje měl zveřejnit teprve později. Bylo tedy na mediálních masérech IPCC, aby novinářům odprezentovali žádoucí interpretaci.
První řádek tiskového prohlášení IPCC konstatoval: „Téměř 80% světové dodávky energie by se dalo do poloviny století zajistit z obnovitelných zdrojů, pokud by to podpořila správná a vstřícná veřejná politika.“ Mediální organizace z celého světa toto sdělení zopakovaly.
Minulý měsíc zveřejnil IPCC úplnou zprávu spolu s údaji, na nichž bylo toto úžasně optimistické tvrzení založeno. Teprve v tu chvíli vyšlo najevo, že se zmíněné konstatování opírá výlučně o nejoptimističtější ze 164 modelových scénářů, které badatelé zkoumali. Tento jediný scénář navíc vycházel z jediné studie, jako jejíž zdroj byla odhalena zpráva ekologické organizace Greenpeace. Autor této zprávy – kmenový člen Greenpeace – přitom patřil k čelním autorům IPCC.
Tvrzení se opíralo o předpoklad rozsáhlého snížení globální spotřeby energie. Vzhledem k počtu lidí, kteří v Číně a Indii vybředávají z chudoby, je to silně nevěrohodný scénář.
Když IPCC poprvé s tímto tvrzením vyrukoval, aktivisté bojující proti globálnímu oteplování i firmy podnikající v oblasti obnovitelné energie zajásali. „Tato zpráva jasně ukazuje, že obnovitelné technologie by mohly světu dodávat víc energie, než bude kdy potřebovat,“ chvástal se Steve Sawyer, generální tajemník Globální rady pro větrnou energii.
Takový typ chování – kdy aktivisté a energetické společnosti svorně tleskají čemukoliv, co zavání potřebou zvýšených dotací do alternativních energií – krásně vystihuje takzvaná „teorie pašeráků a baptistů“, známá z politiky.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Tato teorie vznikla na základě zkušeností z jihu Spojených států, kde mnoho soudních okrsků nařizovalo uzavření prodejen o nedělích, aby tak bránilo prodeji alkoholu v tento den. Příslušnou regulaci podporovaly z morálních důvodů náboženské skupiny, ale kromě toho ji podporovali i pašeráci a pokoutní výrobci lihovin, protože měli v neděli celý trh jen pro sebe. Politici přebírali zbožnou rétoriku baptistů, a přitom v tichosti inkasovali příspěvky na kampaň od zločinců.
Dnešní „pašeráci klimatických změn“ se pochopitelně žádného nezákonného chování nedopouštějí. Vlastní zájmy energetických společností, výrobců biopaliv, pojišťoven, lobbistů a dalších protagonistů podporujících „zelenou“ politiku jsou však aspektem, který se často přehlíží.
„Teorie pašeráků a baptistů“ pomáhá vysvětlit i další události v politice globálního oteplování za posledních zhruba deset let. Například „kjótský protokol“ by býval stál biliony dolarů, ale při zastavování vzestupu globální teploty by dosáhl prakticky neznatelného rozdílu. Přesto aktivisté tvrdili, že existuje morální povinnost snižovat emise oxidu uhličitého, a přitom je povzbuzovaly firmy, které by z toho měly prospěch.
Během neblahého klimatického summitu v Kodani v prosinci 2009 bylo dánské hlavní město oblepené úlisnými plakáty, které naléhavě vybízely delegáty k uzavření smělé dohody – tyto plakáty zaplatila firma Vestas, největší světový výrobce větrných turbín.
Ropný magnát T. Boone Pickens, jenž slavně přeběhl k environmentalismu, vymyslel „plán“ (který pojmenoval po sobě) na zvýšení americké závislosti na obnovitelných zdrojích energie. Je nabíledni, že by tento muž zároveň patřil k významným investorům do firem podnikajících v oblasti větrné energie a zemního plynu, které by profitovaly z vládních dotací.
Tradiční energetičtí giganti jako BP a Shell bojují za svůj punc „zelenosti“, a přitom profitují na prodeji ropy nebo plynu namísto ekologicky „nepřátelského“ uhlí. Dokonce i americký elektrárenský gigant Duke Energy, který je velkým spotřebitelem uhlí, si vysloužil zelené body za prosazování amerického plánu emisních povolenek. Firma se však nakonec postavila proti legislativnímu návrhu na vytvoření takového systému, poněvadž neposkytoval dostatek bezplatných emisních povolenek pro uhelné společnosti.
Pochybná tvrzení pravověrných aktivistů dala vzniknout také průmyslu biopaliv (včetně podporujících lobbistů). Produkce biopaliv přitom pravděpodobně zvyšuje objem uhlíku v atmosféře kvůli rozsáhlému odlesňování, které vyžaduje, přičemž změna skladby pěstovaných plodin zvyšuje ceny potravin a přispívá ke globálnímu hladu. Environmentalisté to sice začali připouštět, ale když tento průmysl začínal, získal si obrovskou podporu aktivistů – a agrobyznys ani výrobci zelené energie dnes nemají jakýkoliv zájem na změně kurzu.
„Baptisté klimatických změn“ poskytují morální krytí, kterého mohou politici využívat k prosazování regulací, a také strašidelné historky, jichž zase mohou využívat média, aby přitáhly čtenáře nebo diváky. Firmy vidí příležitosti k dotacím financovaným daňovými poplatníky a k přesunu nevyhnutelného růstu nákladů na spotřebitele.
Tento souběh zájmů nás bohužel může tlačit k tomu, abychom se zaměřovali na neefektivní a drahé reakce na klimatické změny. Kdykoliv se opačné politické síly přitahují, jak se stalo v případě aktivistů a velkých firem v oblasti globálního oteplování, pak hrozí vysoké riziko, že veřejný zájem uvízne přesně uprostřed.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
NEW YORK – Mezivládní panel OSN pro změny klimatu (IPCC) vyvolal v květnu mediální rozruch novou zprávou o obnovitelné energii. Stejně jako v minulosti vydal IPCC nejprve krátký souhrn; veškeré údaje měl zveřejnit teprve později. Bylo tedy na mediálních masérech IPCC, aby novinářům odprezentovali žádoucí interpretaci.
První řádek tiskového prohlášení IPCC konstatoval: „Téměř 80% světové dodávky energie by se dalo do poloviny století zajistit z obnovitelných zdrojů, pokud by to podpořila správná a vstřícná veřejná politika.“ Mediální organizace z celého světa toto sdělení zopakovaly.
Minulý měsíc zveřejnil IPCC úplnou zprávu spolu s údaji, na nichž bylo toto úžasně optimistické tvrzení založeno. Teprve v tu chvíli vyšlo najevo, že se zmíněné konstatování opírá výlučně o nejoptimističtější ze 164 modelových scénářů, které badatelé zkoumali. Tento jediný scénář navíc vycházel z jediné studie, jako jejíž zdroj byla odhalena zpráva ekologické organizace Greenpeace. Autor této zprávy – kmenový člen Greenpeace – přitom patřil k čelním autorům IPCC.
Tvrzení se opíralo o předpoklad rozsáhlého snížení globální spotřeby energie. Vzhledem k počtu lidí, kteří v Číně a Indii vybředávají z chudoby, je to silně nevěrohodný scénář.
Když IPCC poprvé s tímto tvrzením vyrukoval, aktivisté bojující proti globálnímu oteplování i firmy podnikající v oblasti obnovitelné energie zajásali. „Tato zpráva jasně ukazuje, že obnovitelné technologie by mohly světu dodávat víc energie, než bude kdy potřebovat,“ chvástal se Steve Sawyer, generální tajemník Globální rady pro větrnou energii.
Takový typ chování – kdy aktivisté a energetické společnosti svorně tleskají čemukoliv, co zavání potřebou zvýšených dotací do alternativních energií – krásně vystihuje takzvaná „teorie pašeráků a baptistů“, známá z politiky.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Tato teorie vznikla na základě zkušeností z jihu Spojených států, kde mnoho soudních okrsků nařizovalo uzavření prodejen o nedělích, aby tak bránilo prodeji alkoholu v tento den. Příslušnou regulaci podporovaly z morálních důvodů náboženské skupiny, ale kromě toho ji podporovali i pašeráci a pokoutní výrobci lihovin, protože měli v neděli celý trh jen pro sebe. Politici přebírali zbožnou rétoriku baptistů, a přitom v tichosti inkasovali příspěvky na kampaň od zločinců.
Dnešní „pašeráci klimatických změn“ se pochopitelně žádného nezákonného chování nedopouštějí. Vlastní zájmy energetických společností, výrobců biopaliv, pojišťoven, lobbistů a dalších protagonistů podporujících „zelenou“ politiku jsou však aspektem, který se často přehlíží.
„Teorie pašeráků a baptistů“ pomáhá vysvětlit i další události v politice globálního oteplování za posledních zhruba deset let. Například „kjótský protokol“ by býval stál biliony dolarů, ale při zastavování vzestupu globální teploty by dosáhl prakticky neznatelného rozdílu. Přesto aktivisté tvrdili, že existuje morální povinnost snižovat emise oxidu uhličitého, a přitom je povzbuzovaly firmy, které by z toho měly prospěch.
Během neblahého klimatického summitu v Kodani v prosinci 2009 bylo dánské hlavní město oblepené úlisnými plakáty, které naléhavě vybízely delegáty k uzavření smělé dohody – tyto plakáty zaplatila firma Vestas, největší světový výrobce větrných turbín.
Ropný magnát T. Boone Pickens, jenž slavně přeběhl k environmentalismu, vymyslel „plán“ (který pojmenoval po sobě) na zvýšení americké závislosti na obnovitelných zdrojích energie. Je nabíledni, že by tento muž zároveň patřil k významným investorům do firem podnikajících v oblasti větrné energie a zemního plynu, které by profitovaly z vládních dotací.
Tradiční energetičtí giganti jako BP a Shell bojují za svůj punc „zelenosti“, a přitom profitují na prodeji ropy nebo plynu namísto ekologicky „nepřátelského“ uhlí. Dokonce i americký elektrárenský gigant Duke Energy, který je velkým spotřebitelem uhlí, si vysloužil zelené body za prosazování amerického plánu emisních povolenek. Firma se však nakonec postavila proti legislativnímu návrhu na vytvoření takového systému, poněvadž neposkytoval dostatek bezplatných emisních povolenek pro uhelné společnosti.
Pochybná tvrzení pravověrných aktivistů dala vzniknout také průmyslu biopaliv (včetně podporujících lobbistů). Produkce biopaliv přitom pravděpodobně zvyšuje objem uhlíku v atmosféře kvůli rozsáhlému odlesňování, které vyžaduje, přičemž změna skladby pěstovaných plodin zvyšuje ceny potravin a přispívá ke globálnímu hladu. Environmentalisté to sice začali připouštět, ale když tento průmysl začínal, získal si obrovskou podporu aktivistů – a agrobyznys ani výrobci zelené energie dnes nemají jakýkoliv zájem na změně kurzu.
Soukromé firmy jsou samozřejmě motivovány vlastními zájmy, což nemusí být nutně špatné. Až příliš často však slyšíme komentátory naznačovat, že když se v něčem Greenpeace shodne s velkými firmami, musí to být rozumné řešení. Firemní podpora drahých politik, jako je „kjótský protokol“ – který by v oblasti klimatických změn býval udělal jen velmi málo –, však ukazuje něco jiného.
„Baptisté klimatických změn“ poskytují morální krytí, kterého mohou politici využívat k prosazování regulací, a také strašidelné historky, jichž zase mohou využívat média, aby přitáhly čtenáře nebo diváky. Firmy vidí příležitosti k dotacím financovaným daňovými poplatníky a k přesunu nevyhnutelného růstu nákladů na spotřebitele.
Tento souběh zájmů nás bohužel může tlačit k tomu, abychom se zaměřovali na neefektivní a drahé reakce na klimatické změny. Kdykoliv se opačné politické síly přitahují, jak se stalo v případě aktivistů a velkých firem v oblasti globálního oteplování, pak hrozí vysoké riziko, že veřejný zájem uvízne přesně uprostřed.