CHICAGO – Kromě toho, že byly o rok odložené, se olympijské hry 2020 v Tokiu utápějí v kontroverzích. Podle jednoho nedávného průzkumu zastávalo 78% japonských občanů názor, že olympiáda by se měla kvůli obavám z pandemie zrušit. Od té doby japonská média zdůrazňují skutečnost, že ne všichni olympijští sportovci (včetně stovky olympioniků ze Spojených států) jsou očkovaní proti COVID-19.
A nad těmito bezprecedentními starostmi o veřejné zdraví stojí věčné politické spory, například obvyklý nářek, že olympiáda podněcuje nacionalismus či šovinismus. Každé hry vyvolávají souboj o pozice v medailovém pořadí států mezi velkými hráči typu USA, Číny, Japonska, Velké Británie a Ruska (jehož sportovci se po vyloučení země zadoping účastní her v Tokiu pod hlavičkou Ruského olympijského výboru).
Politické režimy z celého světa si uvědomují, že sport může posilovat národní identitu a že zejména olympijské hry dokážou vysílat do světa signál o postavení dané země. Vlády už dlouho využívají her k tomu, aby svým občanům sdělovaly: „Dokázali jsme to.“ Hitler v roce 1936 plně využil olympiády v Berlíně, jemuž bylo pořadatelství přiřknuto v roce 1931, tedy dva roky předtím, než se k moci dostali národní socialisté. Japonsko využilo tokijské olympiády v roce 1964 k tomu, aby ohlásilo světu svou plnou obnovu po druhé světové válce. A v 80. letech se staly olympijské hry dějištěm studené války, když USA bojkotovaly olympiádu v Moskvě v roce 1980 a Sověti bojkotovali olympiádu v Los Angeles o čtyři roky později.
Politická hodnota her představuje jeden z důvodů, proč jsou vlády ochotné za jejich pořadatelství tolik platit. Čína vynaložila na uspořádání letní olympiády v Pekingu v roce 2008 částku 40-44 miliard dolarů – v té době to bylo více než kterákoliv jiná země v dějinách. Rusko ji však později překonalo, když za pořádání zimní olympiády v Soči v roce 2014 utratilo odhadem 50 miliard. V době mezi překonáním rekordu v utrácení a anexí Krymu v tomtéž roce se podpora ruského prezidenta Vladimira Putina patřičně vyšplhala vzhůru.
Není příliš pochyb o tom, že mezinárodní sportovní akce mohou posilovat nepříjemné aspekty nacionalismu, jak tomu bylo na berlínských hrách v roce 1936. V minulosti olympiády rovněž připomínaly porobeným národům ztracenou suverenitu. Polští sportovci mohli až do roku 1924 získávat medaile jen jako reprezentanti jiných zemí. A sportovci z nuceně anektovaných sovětských republik, jako byly pobaltské země nebo Ukrajina, museli po celé generace buď reprezentovat Sovětský svaz, anebo nezávodit vůbec.
Pocity inspirované mezinárodními sportovními akcemi však nejsou vždy špatné. Kolektivní touha vítězit může zmírnit diskriminaci menšinových skupin, jako když americký establishment uznal talent Jesseho Owense, jenž posléze získal na berlínské olympiádě čtyři zlaté medaile v atletice a inspiroval generace mladých černých Američanů. A fenomenální umění tenistky Naomi Ósakaové zase nedávno přimělo mnoho Japonců k překonání tradiční etnické a genderové zaslepenosti. Skutečnost, že právě Ósakaová zažehla v Tokiu olympijský oheň, bude mít značné společenské dopady nejen v celém Japonsku, ale možná i v celé východní Asii.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Sportovní akce nabízejí příležitost také novým zemím, které chtějí podpořit povědomí o své státnosti. Když se olympiády v Barceloně v roce 1992 zúčastnil Nelson Mandela, představoval symbol konce apartheidu v Jihoafrické republice. Chorvaté se na přelomu tisíciletí semkli a oslavovali wimbledonského šampiona Gorana Ivaniševiče a basketbalovou hvězdu Tonyho Kukoče; dnešní Bělorusové zase mohou být hrdí na biatlonistku Darju Domračevovou a hvězdnou tenistku Viktorii Azarenkovou.
A konečně představují mezinárodní sportovní akce jedinečnou příležitost k budování vlasteneckého smýšlení v zemích stižených vnitřním rozkolem. Výzkumníci například zjistili že postup na mistrovství Afriky a mistrovství světa ve fotbale podstatně omezuje etnické konflikty v subsaharských státech, jelikož účast na turnaji poskytuje občanům společný zážitek a snižuje nedůvěru napříč etnickými skupinami.
Faktem je, že Mezinárodní olympijský výbor sice uznává 206 národních olympijských výborů, avšak pouhých 14 zemí vyslalo na hry v Tokiu téměř polovinu z 11 326 sportovců, kteří se této olympiády účastní. Vesměs jde přitom o členy OECD – výjimku tvoří jen Čína a Rusko, které ovšem mají druhý a jedenáctý nejvyšší HDP na světě. Není tedy překvapivé, že týchž 14 zemí figuruje i na nejvyšších příčkách medailového pořadí a na čelních místech v médiích.
Nicméně i pro zbylých 192 zemí, o nichž slyšíme jen málo, mají hry obrovský význam. Těmto menším, mladším či chudším státům nejde na olympiádě o zisk co největšího počtu medailí ani o to, aby si upevnily status supervelmocí. Spíše chtějí jednoduše sdílet prožitek z účasti. Hry nabízejí národní sebeutvrzení a jednotu, a tím i příležitost nastolit hospodářskou a politickou stabilitu.
Dvaapadesát olympiád, které se uskutečnily od doby, kdy Pierre de Coubertin založil novodobé olympijské hry, přineslo řadu nežádoucích důsledků. Zároveň se však projevily jako pozitivní síla v mnoha zemích – zejména v těch, které se z hlediska medailového pořadí a geopolitické moci zdají nejméně důležité.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Since Plato’s Republic 2,300 years ago, philosophers have understood the process by which demagogues come to power in free and fair elections, only to overthrow democracy and establish tyrannical rule. The process is straightforward, and we have now just watched it play out.
observes that philosophers since Plato have understood how tyrants come to power in free elections.
Despite being a criminal, a charlatan, and an aspiring dictator, Donald Trump has won not only the Electoral College, but also the popular vote – a feat he did not achieve in 2016 or 2020. A nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians are to blame.
points the finger at a nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians.
CHICAGO – Kromě toho, že byly o rok odložené, se olympijské hry 2020 v Tokiu utápějí v kontroverzích. Podle jednoho nedávného průzkumu zastávalo 78% japonských občanů názor, že olympiáda by se měla kvůli obavám z pandemie zrušit. Od té doby japonská média zdůrazňují skutečnost, že ne všichni olympijští sportovci (včetně stovky olympioniků ze Spojených států) jsou očkovaní proti COVID-19.
A nad těmito bezprecedentními starostmi o veřejné zdraví stojí věčné politické spory, například obvyklý nářek, že olympiáda podněcuje nacionalismus či šovinismus. Každé hry vyvolávají souboj o pozice v medailovém pořadí států mezi velkými hráči typu USA, Číny, Japonska, Velké Británie a Ruska (jehož sportovci se po vyloučení země zadoping účastní her v Tokiu pod hlavičkou Ruského olympijského výboru).
Politické režimy z celého světa si uvědomují, že sport může posilovat národní identitu a že zejména olympijské hry dokážou vysílat do světa signál o postavení dané země. Vlády už dlouho využívají her k tomu, aby svým občanům sdělovaly: „Dokázali jsme to.“ Hitler v roce 1936 plně využil olympiády v Berlíně, jemuž bylo pořadatelství přiřknuto v roce 1931, tedy dva roky předtím, než se k moci dostali národní socialisté. Japonsko využilo tokijské olympiády v roce 1964 k tomu, aby ohlásilo světu svou plnou obnovu po druhé světové válce. A v 80. letech se staly olympijské hry dějištěm studené války, když USA bojkotovaly olympiádu v Moskvě v roce 1980 a Sověti bojkotovali olympiádu v Los Angeles o čtyři roky později.
Politická hodnota her představuje jeden z důvodů, proč jsou vlády ochotné za jejich pořadatelství tolik platit. Čína vynaložila na uspořádání letní olympiády v Pekingu v roce 2008 částku 40-44 miliard dolarů – v té době to bylo více než kterákoliv jiná země v dějinách. Rusko ji však později překonalo, když za pořádání zimní olympiády v Soči v roce 2014 utratilo odhadem 50 miliard. V době mezi překonáním rekordu v utrácení a anexí Krymu v tomtéž roce se podpora ruského prezidenta Vladimira Putina patřičně vyšplhala vzhůru.
Není příliš pochyb o tom, že mezinárodní sportovní akce mohou posilovat nepříjemné aspekty nacionalismu, jak tomu bylo na berlínských hrách v roce 1936. V minulosti olympiády rovněž připomínaly porobeným národům ztracenou suverenitu. Polští sportovci mohli až do roku 1924 získávat medaile jen jako reprezentanti jiných zemí. A sportovci z nuceně anektovaných sovětských republik, jako byly pobaltské země nebo Ukrajina, museli po celé generace buď reprezentovat Sovětský svaz, anebo nezávodit vůbec.
Pocity inspirované mezinárodními sportovními akcemi však nejsou vždy špatné. Kolektivní touha vítězit může zmírnit diskriminaci menšinových skupin, jako když americký establishment uznal talent Jesseho Owense, jenž posléze získal na berlínské olympiádě čtyři zlaté medaile v atletice a inspiroval generace mladých černých Američanů. A fenomenální umění tenistky Naomi Ósakaové zase nedávno přimělo mnoho Japonců k překonání tradiční etnické a genderové zaslepenosti. Skutečnost, že právě Ósakaová zažehla v Tokiu olympijský oheň, bude mít značné společenské dopady nejen v celém Japonsku, ale možná i v celé východní Asii.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Sportovní akce nabízejí příležitost také novým zemím, které chtějí podpořit povědomí o své státnosti. Když se olympiády v Barceloně v roce 1992 zúčastnil Nelson Mandela, představoval symbol konce apartheidu v Jihoafrické republice. Chorvaté se na přelomu tisíciletí semkli a oslavovali wimbledonského šampiona Gorana Ivaniševiče a basketbalovou hvězdu Tonyho Kukoče; dnešní Bělorusové zase mohou být hrdí na biatlonistku Darju Domračevovou a hvězdnou tenistku Viktorii Azarenkovou.
A konečně představují mezinárodní sportovní akce jedinečnou příležitost k budování vlasteneckého smýšlení v zemích stižených vnitřním rozkolem. Výzkumníci například zjistili že postup na mistrovství Afriky a mistrovství světa ve fotbale podstatně omezuje etnické konflikty v subsaharských státech, jelikož účast na turnaji poskytuje občanům společný zážitek a snižuje nedůvěru napříč etnickými skupinami.
Faktem je, že Mezinárodní olympijský výbor sice uznává 206 národních olympijských výborů, avšak pouhých 14 zemí vyslalo na hry v Tokiu téměř polovinu z 11 326 sportovců, kteří se této olympiády účastní. Vesměs jde přitom o členy OECD – výjimku tvoří jen Čína a Rusko, které ovšem mají druhý a jedenáctý nejvyšší HDP na světě. Není tedy překvapivé, že týchž 14 zemí figuruje i na nejvyšších příčkách medailového pořadí a na čelních místech v médiích.
Nicméně i pro zbylých 192 zemí, o nichž slyšíme jen málo, mají hry obrovský význam. Těmto menším, mladším či chudším státům nejde na olympiádě o zisk co největšího počtu medailí ani o to, aby si upevnily status supervelmocí. Spíše chtějí jednoduše sdílet prožitek z účasti. Hry nabízejí národní sebeutvrzení a jednotu, a tím i příležitost nastolit hospodářskou a politickou stabilitu.
Dvaapadesát olympiád, které se uskutečnily od doby, kdy Pierre de Coubertin založil novodobé olympijské hry, přineslo řadu nežádoucích důsledků. Zároveň se však projevily jako pozitivní síla v mnoha zemích – zejména v těch, které se z hlediska medailového pořadí a geopolitické moci zdají nejméně důležité.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka