NEW YORK – Před patnácti lety jsem napsal knihu s názvem Globalizace a její nespokojenci, v níž jsem popsal sílící odpor rozvojového světa vůči globalizačním reformám. Zdálo se, že je to záhada: lidem v rozvojových zemích se tvrdilo, že globalizace zvýší celkový blahobyt. Proč tedy vůči ní tolik lidí zaujalo tak nepřátelský postoj?
Dnes se k odpůrcům globalizace na rozvíjejících se trzích a v rozvojových zemích připojily i desetimiliony obyvatel rozvinutých států. Výzkumy veřejného mínění včetně pečlivé studie Stanleyho Greenberga a jeho kolegů z Rooseveltova institutu ukazují, že u vysokého procenta Američanů patří mezi významné zdroje nespokojenosti obchod. Podobné názory jsou patrné i v Evropě.
Jak může být tolik zatracováno něco, co podle našich politických lídrů – i nejednoho ekonoma – zlepší život všech?
Jedna odpověď, kterou je občas slyšet od neoliberálních ekonomů podporujících tuto politiku, zní, že životy lidí se už zlepšily. Lidé to pouze nevědí. A jejich nespokojenost je tedy otázkou pro psychiatry, nikoliv pro ekonomy.
Údaje o příjmech však naznačují, že jsou to neoliberálové, jimž by prospěla léčba. Rozsáhlé segmenty obyvatel rozvinutých zemí si nevedou dobře: v USA zažívá spodních 90% populace už třetinu století stagnaci příjmů. Střední příjem mužských zaměstnanců na plný úvazek je dnes dokonce v reálném (o inflaci očištěném) vyjádření nižší než před 42 lety. A na spodním okraji spektra jsou reálné mzdy srovnatelné s úrovní před 60 lety.
Následky ekonomické strázně a rozvratu, jež mnozí Američané zakoušejí, se projevují dokonce i ve zdravotních statistikách. Ekonomové Anne Caseová a Angus Deaton, letošní nositel Nobelovy ceny, například ukázali, že v některých segmentech americké bělošské populace se snižuje střední délka života.
V Evropě je situace lepší – ale jen o málo.
Nová kniha Branka Milanoviće s názvem Globální nerovnost: Nový přístup k éře globalizacepřináší některé velmi důležité postřehy – zaměřuje se na velké vítěze a velké poražené, měřeno podle vývoje příjmů během dvaceti let v období 1988 až 2008. Mezi velkými vítězi bylo globální 1% nejbohatších lidí, světoví plutokraté, ale i střední vrstva v nově se rozvíjejících ekonomikách. Velkými poraženými – lidmi, kteří na globalizaci získali málo nebo vůbec nic – pak byli lidé u dna a ve středu příjmového spektra a pracující vrstvy v rozvinutých státech. Globalizace není jediným důvodem tohoto vývoje příjmů, ale rozhodně mezi ně patří.
Za předpokladu dokonalých trhů (což je nezbytná podmínka většiny neoliberálních ekonomických analýz) vyrovnává volný obchod mzdy nekvalifikovaných zaměstnanců po celém světě. Zbožní obchod představuje náhražku za pohyb osob. Dovoz zboží z Číny – zboží, jehož výroba vyžaduje mnoho nekvalifikovaných zaměstnanců – snižuje poptávku po nekvalifikovaných zaměstnancích v Evropě a v USA.
Tato síla je tak výrazná, že kdyby neexistovaly náklady na dopravu a kdyby USA a Evropa neměly žádný jiný zdroj konkurenční výhody, například technologie, pak by to nakonec vypadalo stejně, jako by čínští dělníci migrovali do USA a Evropy tak dlouho, až by nakonec mzdové rozdíly zcela vymizely. Není nijak překvapivé, že se neoliberálové tímto důsledkem liberalizace obchodu nikdy nechlubili, když hlásali – někdo by řekl lhali –, že z ní budou mít prospěch všichni.
Skutečnost, že globalizace nesplnila sliby politiků hlavního proudu, dozajista podkopala víru a důvěru v „establishment“. A vládní nabídky velkorysých sanací bankám, které v roce 2008 způsobily finanční krizi, přičemž obyčejní občané se převážně museli postarat sami o sebe, posílily názor, že toto selhání nebylo jen otázkou špatného ekonomického úsudku.
Američtí kongresmani za Republikánskou stranu se dokonce stavěli proti pomoci těm, jimž globalizace přímo ublížila. Obecněji lze říci, že se neoliberálové v obavách z nepříznivých stimulačních důsledků postavili na odpor sociálním opatřením, která by bývala ochránila poražené.
Nelze však mít všechno: aby měla většina společnosti z globalizace prospěch, musí existovat silná opatření na sociální ochranu. Skandinávci na to přišli už dávno; byla to součást společenské smlouvy, která udržela otevřenou společnost – otevřenou vůči globalizaci a technologickým změnám. Jinde na to neoliberálové nepřišli – a dnes za to ve volbách v USA i v Evropě sklízejí odplatu.
Globalizace je samozřejmě jen jednou součástí celkového dění; další součást představují technologické inovace. Všechna tato otevřenost a disrupce nás však měly učinit bohatšími a rozvinuté země mohly zavést politiku, která by zajistila široké sdílení dosažených zisků.
Místo toho však prosazovaly politiku vedoucí k takové restrukturalizaci trhů, která zvýšila nerovnost a podkopala celkový ekonomický výkon; růst se ve skutečnosti zpomalil, neboť pravidla hry byla přepsána tak, aby vyhovovala zájmům bank a korporací – tedy bohatým a mocným – na úkor všech ostatních. Vyjednávací síla zaměstnanců oslabila, antimonopolní zákony přinejmenším v USA nedržely krok s dobou a již existující zákony se nedostatečně vymáhaly. Financializace rychle pokračovala a podnikové řízení se zhoršilo.
Jak uvádím ve své nedávné knize Přepišme pravidla americké ekonomiky, pravidla hry je nyní zapotřebí opětovně změnit – a součástí změn musí být i opatření vedoucí ke zkrocení globalizace. Dvě nové velké dohody, které prosazuje prezident Barack Obama – Transpacifické partnerství mezi USA a 11 státy takzvaného pacifického okruhu a Transatlantické obchodní a investiční partnerství mezi EU a USA –, jsou kroky špatným směrem.
Hlavním poselstvím knihy Globalizace a její nespokojenci byl závěr, že problémem není samotná globalizace, nýbrž způsob, jímž je tento proces řízen. Řízení se bohužel nezměnilo. A noví nespokojenci přenesli po patnácti letech toto poselství domů do rozvinutých ekonomik.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
NEW YORK – Před patnácti lety jsem napsal knihu s názvem Globalizace a její nespokojenci, v níž jsem popsal sílící odpor rozvojového světa vůči globalizačním reformám. Zdálo se, že je to záhada: lidem v rozvojových zemích se tvrdilo, že globalizace zvýší celkový blahobyt. Proč tedy vůči ní tolik lidí zaujalo tak nepřátelský postoj?
Dnes se k odpůrcům globalizace na rozvíjejících se trzích a v rozvojových zemích připojily i desetimiliony obyvatel rozvinutých států. Výzkumy veřejného mínění včetně pečlivé studie Stanleyho Greenberga a jeho kolegů z Rooseveltova institutu ukazují, že u vysokého procenta Američanů patří mezi významné zdroje nespokojenosti obchod. Podobné názory jsou patrné i v Evropě.
Jak může být tolik zatracováno něco, co podle našich politických lídrů – i nejednoho ekonoma – zlepší život všech?
Jedna odpověď, kterou je občas slyšet od neoliberálních ekonomů podporujících tuto politiku, zní, že životy lidí se už zlepšily. Lidé to pouze nevědí. A jejich nespokojenost je tedy otázkou pro psychiatry, nikoliv pro ekonomy.
Údaje o příjmech však naznačují, že jsou to neoliberálové, jimž by prospěla léčba. Rozsáhlé segmenty obyvatel rozvinutých zemí si nevedou dobře: v USA zažívá spodních 90% populace už třetinu století stagnaci příjmů. Střední příjem mužských zaměstnanců na plný úvazek je dnes dokonce v reálném (o inflaci očištěném) vyjádření nižší než před 42 lety. A na spodním okraji spektra jsou reálné mzdy srovnatelné s úrovní před 60 lety.
Následky ekonomické strázně a rozvratu, jež mnozí Američané zakoušejí, se projevují dokonce i ve zdravotních statistikách. Ekonomové Anne Caseová a Angus Deaton, letošní nositel Nobelovy ceny, například ukázali, že v některých segmentech americké bělošské populace se snižuje střední délka života.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
V Evropě je situace lepší – ale jen o málo.
Nová kniha Branka Milanoviće s názvem Globální nerovnost: Nový přístup k éře globalizacepřináší některé velmi důležité postřehy – zaměřuje se na velké vítěze a velké poražené, měřeno podle vývoje příjmů během dvaceti let v období 1988 až 2008. Mezi velkými vítězi bylo globální 1% nejbohatších lidí, světoví plutokraté, ale i střední vrstva v nově se rozvíjejících ekonomikách. Velkými poraženými – lidmi, kteří na globalizaci získali málo nebo vůbec nic – pak byli lidé u dna a ve středu příjmového spektra a pracující vrstvy v rozvinutých státech. Globalizace není jediným důvodem tohoto vývoje příjmů, ale rozhodně mezi ně patří.
Za předpokladu dokonalých trhů (což je nezbytná podmínka většiny neoliberálních ekonomických analýz) vyrovnává volný obchod mzdy nekvalifikovaných zaměstnanců po celém světě. Zbožní obchod představuje náhražku za pohyb osob. Dovoz zboží z Číny – zboží, jehož výroba vyžaduje mnoho nekvalifikovaných zaměstnanců – snižuje poptávku po nekvalifikovaných zaměstnancích v Evropě a v USA.
Tato síla je tak výrazná, že kdyby neexistovaly náklady na dopravu a kdyby USA a Evropa neměly žádný jiný zdroj konkurenční výhody, například technologie, pak by to nakonec vypadalo stejně, jako by čínští dělníci migrovali do USA a Evropy tak dlouho, až by nakonec mzdové rozdíly zcela vymizely. Není nijak překvapivé, že se neoliberálové tímto důsledkem liberalizace obchodu nikdy nechlubili, když hlásali – někdo by řekl lhali –, že z ní budou mít prospěch všichni.
Skutečnost, že globalizace nesplnila sliby politiků hlavního proudu, dozajista podkopala víru a důvěru v „establishment“. A vládní nabídky velkorysých sanací bankám, které v roce 2008 způsobily finanční krizi, přičemž obyčejní občané se převážně museli postarat sami o sebe, posílily názor, že toto selhání nebylo jen otázkou špatného ekonomického úsudku.
Američtí kongresmani za Republikánskou stranu se dokonce stavěli proti pomoci těm, jimž globalizace přímo ublížila. Obecněji lze říci, že se neoliberálové v obavách z nepříznivých stimulačních důsledků postavili na odpor sociálním opatřením, která by bývala ochránila poražené.
Nelze však mít všechno: aby měla většina společnosti z globalizace prospěch, musí existovat silná opatření na sociální ochranu. Skandinávci na to přišli už dávno; byla to součást společenské smlouvy, která udržela otevřenou společnost – otevřenou vůči globalizaci a technologickým změnám. Jinde na to neoliberálové nepřišli – a dnes za to ve volbách v USA i v Evropě sklízejí odplatu.
Globalizace je samozřejmě jen jednou součástí celkového dění; další součást představují technologické inovace. Všechna tato otevřenost a disrupce nás však měly učinit bohatšími a rozvinuté země mohly zavést politiku, která by zajistila široké sdílení dosažených zisků.
Místo toho však prosazovaly politiku vedoucí k takové restrukturalizaci trhů, která zvýšila nerovnost a podkopala celkový ekonomický výkon; růst se ve skutečnosti zpomalil, neboť pravidla hry byla přepsána tak, aby vyhovovala zájmům bank a korporací – tedy bohatým a mocným – na úkor všech ostatních. Vyjednávací síla zaměstnanců oslabila, antimonopolní zákony přinejmenším v USA nedržely krok s dobou a již existující zákony se nedostatečně vymáhaly. Financializace rychle pokračovala a podnikové řízení se zhoršilo.
Jak uvádím ve své nedávné knize Přepišme pravidla americké ekonomiky, pravidla hry je nyní zapotřebí opětovně změnit – a součástí změn musí být i opatření vedoucí ke zkrocení globalizace. Dvě nové velké dohody, které prosazuje prezident Barack Obama – Transpacifické partnerství mezi USA a 11 státy takzvaného pacifického okruhu a Transatlantické obchodní a investiční partnerství mezi EU a USA –, jsou kroky špatným směrem.
Hlavním poselstvím knihy Globalizace a její nespokojenci byl závěr, že problémem není samotná globalizace, nýbrž způsob, jímž je tento proces řízen. Řízení se bohužel nezměnilo. A noví nespokojenci přenesli po patnácti letech toto poselství domů do rozvinutých ekonomik.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.