CAMBRIDGE – Celosvětově jako by se šířil trend k silnějšímu autoritářství. Vladimir Putin úspěšně využívá nacionalismu, aby si upevnil kontrolu nad Ruskem, a přitom se zdá, že je značně oblíbený. Si Ťin-pching, předsedající narůstajícímu počtu výborů se stěžejními rozhodovacími pravomocemi, je považován za nejmocnějšího vůdce Číny od Mao Ce-tunga. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan nedávno provedl střídání na postu ministerského předsedy za osobu svolnější s jeho úsilím o koncentraci výkonné moci. Konečně někteří komentátoři se obávají, že stane-li se v listopadu příštím prezidentem USA Donald Trump, mohl by se projevit jako „americký Mussolini“.
Zneužívání moci je staré jako lidstvo samo. Bible nám připomíná, že když David porazil Goliáše a stal se později králem, svedl Batšebu a jejího muže záměrně poslal do bitvy na jistou smrt. K úloze vůdce patří využívání moci, a jak proslule varoval Lord Acton, moc korumpuje. Jenže vůdci bez moci – schopnosti přimět ostatní, aby konali podle jejich vůle – nemohou vést.
Harvardský psycholog David C. McClelland kdysi rozlišil tři skupiny lidí podle motivace. Ti, kterým nejvíc záleží na tom, aby dokázali něco lepšího, mají „potřebu výsledku“. Ti, kdo nejvíc myslí na přátelské vztahy s ostatními, mají „potřebu přináležitosti“. Konečně ti, kterým jde v prvé řadě o uplatnění vlivu na ostatní, projevují „potřebu moci“.
Příslušníci této třetí skupiny se ukázali jako nejúčinnější vůdci, čímž se vracíme k Actonovi. Moc samotná ale není ani dobrá, ani zlá. Jako kalorie ve výživě: příliš malé množství vede k vychrtlosti, příliš velké k obezitě. Důležitými prostředky omezování narcistické touhy po moci jsou emoční vyspělost a průprava a zásadní význam pro dosažení správné rovnováhy mají vhodné instituce. Etika a moc se dokážou vzájemně upevňovat.
Etiku lze ale také využívat účelově k posílení moci. Významem etiky pro vůdce se zabýval už Machiavelli, v prvé řadě ale ve smyslu dojmu, jejž u stoupenců vyvolávají viditelné projevy ctnosti. Zdání ctnosti je důležitým pramenem měkké moci lídra čili schopnosti dosáhnout svého přitažlivostí namísto přinucení či úplaty. Ostatně podle Machiavelliho nemají být vladařovy ctnosti opravdové, ale jen naoko. „Dovolím si dokonce tvrdit, že má-li je všechny a drží se jich, jsou na škodu, kdežto budit zdání, že je má, je užitečné.“
Machiavelli také zdůraznil význam tvrdé moci donucování a úplaty, již vůdce musí vyvažovat s měkkou mocí přitažlivosti, „neboť zdali je milován, závisí na jeho poddaných, kdežto zdali je obáván, záleží na něm samém“. Machiavelli byl přesvědčen, že když je třeba si vybrat, je lepší nahánět strach než být milován. Uvědomoval si ale také, že strach a láska nejsou protiklady a že opak lásky – nenávist – je pro vůdce obzvlášť nebezpečný.
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Starobylý svět italských renesančních městských států byl násilnější a nebezpečnější než svět dnešních demokracií, ale některé prvky Machiavelliho rad jsou pro moderní lídry stále platné. Kromě lví odvahy Machiavelli velebil také lišáckou úskočnost. Idealismus bez realismu zřídkakdy změní svět, ale při hodnocení našich moderních demokratických vůdců bychom neměli zapomínat na Machiavelliho ani na Actona. Měli bychom hledat a podporovat lídry, jimž je vlastní etický rys zdrženlivosti a potřeba výsledku, přináležitosti i moci.
Vedle etiky vůdců je tu ale ještě další aspekt Actonova dilematu: požadavky stoupenců. Vůdcovství je směsí povahových rysů lídra, požadavků jeho stoupenců a kontextu, v němž se vzájemně ovlivňují. Ruská veřejnost úzkostně se obávající o své postavení, čínský lid zneklidněný rozbujelou korupcí, etnicky a nábožensky rozdělené turecké obyvatelstvo: tady všude vzniká příhodné prostředí pro vůdce pociťující psychologickou potřebu moci. Také Trump s cílem ukojit svou narcistickou potřebu moci zesiluje prostřednictvím chytré manipulace televizního zpravodajství a sociálních médií nespokojenost části populace.
Zásadní roli tu hrají instituce. V počátcích Spojených států si James Madison a další zakladatelé nové země uvědomili, že vůdci ani jejich stoupenci nebudou andělé a že je nezbytné konstruovat instituce tak, aby posilovaly zdrženlivost. Ze studia republiky antického Říma dovodili, že má-li se předejít vzestupu samolibých vůdců, jako byl Julius Caesar, je nutný institucionální rámec oddělených mocí, v němž frakce vyváží frakci. Madisonovou odpovědí na možnost nástupu „amerického Mussoliniho“ byl systém institucionálních brzd a rovnovah, který zajistí, aby se USA nikdy nepodobaly Itálii roku 1922 – ani dnešnímu Rusku, Číně a Turecku.
Zakladatelé USA se potýkali s dilematem, jak mocné chceme vůdce. Svou odpověď nesestavili tak, aby maximalizovali efektivitu vládnutí, ale aby ochránili svobodu. Řada komentátorů si stýská nad úpadkem institucí, zatímco jiní poukazují na změny – například nástup realitní televize a sociálních médií –, jejichž vlivem zhrubla povaha veřejného diskurzu. V druhé polovině letošního roku snad uvidíme, jakou odolnost prokáže rámec moci a vůdcovství vytvořený zakladateli USA.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
After a decades-long love affair with laissez-faire policies, many governments – notably in developed countries – are increasingly seeking to shape their economies through tariffs, subsidies, public procurement, and more. But not all industrial policies are created equal, and understanding their nuances and limitations is critical to their success.
Too often, the press and voters treat abortion, and reproductive rights more broadly, as well as other “family” issues – like child tax credits, paid family leave policies and affordable childcare – as somehow different from economic issues. But they are not.
shows why abortion, childcare, and parental leave are not merely “family” issues.
CAMBRIDGE – Celosvětově jako by se šířil trend k silnějšímu autoritářství. Vladimir Putin úspěšně využívá nacionalismu, aby si upevnil kontrolu nad Ruskem, a přitom se zdá, že je značně oblíbený. Si Ťin-pching, předsedající narůstajícímu počtu výborů se stěžejními rozhodovacími pravomocemi, je považován za nejmocnějšího vůdce Číny od Mao Ce-tunga. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan nedávno provedl střídání na postu ministerského předsedy za osobu svolnější s jeho úsilím o koncentraci výkonné moci. Konečně někteří komentátoři se obávají, že stane-li se v listopadu příštím prezidentem USA Donald Trump, mohl by se projevit jako „americký Mussolini“.
Zneužívání moci je staré jako lidstvo samo. Bible nám připomíná, že když David porazil Goliáše a stal se později králem, svedl Batšebu a jejího muže záměrně poslal do bitvy na jistou smrt. K úloze vůdce patří využívání moci, a jak proslule varoval Lord Acton, moc korumpuje. Jenže vůdci bez moci – schopnosti přimět ostatní, aby konali podle jejich vůle – nemohou vést.
Harvardský psycholog David C. McClelland kdysi rozlišil tři skupiny lidí podle motivace. Ti, kterým nejvíc záleží na tom, aby dokázali něco lepšího, mají „potřebu výsledku“. Ti, kdo nejvíc myslí na přátelské vztahy s ostatními, mají „potřebu přináležitosti“. Konečně ti, kterým jde v prvé řadě o uplatnění vlivu na ostatní, projevují „potřebu moci“.
Příslušníci této třetí skupiny se ukázali jako nejúčinnější vůdci, čímž se vracíme k Actonovi. Moc samotná ale není ani dobrá, ani zlá. Jako kalorie ve výživě: příliš malé množství vede k vychrtlosti, příliš velké k obezitě. Důležitými prostředky omezování narcistické touhy po moci jsou emoční vyspělost a průprava a zásadní význam pro dosažení správné rovnováhy mají vhodné instituce. Etika a moc se dokážou vzájemně upevňovat.
Etiku lze ale také využívat účelově k posílení moci. Významem etiky pro vůdce se zabýval už Machiavelli, v prvé řadě ale ve smyslu dojmu, jejž u stoupenců vyvolávají viditelné projevy ctnosti. Zdání ctnosti je důležitým pramenem měkké moci lídra čili schopnosti dosáhnout svého přitažlivostí namísto přinucení či úplaty. Ostatně podle Machiavelliho nemají být vladařovy ctnosti opravdové, ale jen naoko. „Dovolím si dokonce tvrdit, že má-li je všechny a drží se jich, jsou na škodu, kdežto budit zdání, že je má, je užitečné.“
Machiavelli také zdůraznil význam tvrdé moci donucování a úplaty, již vůdce musí vyvažovat s měkkou mocí přitažlivosti, „neboť zdali je milován, závisí na jeho poddaných, kdežto zdali je obáván, záleží na něm samém“. Machiavelli byl přesvědčen, že když je třeba si vybrat, je lepší nahánět strach než být milován. Uvědomoval si ale také, že strach a láska nejsou protiklady a že opak lásky – nenávist – je pro vůdce obzvlášť nebezpečný.
PS Events: Climate Week NYC 2024
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Starobylý svět italských renesančních městských států byl násilnější a nebezpečnější než svět dnešních demokracií, ale některé prvky Machiavelliho rad jsou pro moderní lídry stále platné. Kromě lví odvahy Machiavelli velebil také lišáckou úskočnost. Idealismus bez realismu zřídkakdy změní svět, ale při hodnocení našich moderních demokratických vůdců bychom neměli zapomínat na Machiavelliho ani na Actona. Měli bychom hledat a podporovat lídry, jimž je vlastní etický rys zdrženlivosti a potřeba výsledku, přináležitosti i moci.
Vedle etiky vůdců je tu ale ještě další aspekt Actonova dilematu: požadavky stoupenců. Vůdcovství je směsí povahových rysů lídra, požadavků jeho stoupenců a kontextu, v němž se vzájemně ovlivňují. Ruská veřejnost úzkostně se obávající o své postavení, čínský lid zneklidněný rozbujelou korupcí, etnicky a nábožensky rozdělené turecké obyvatelstvo: tady všude vzniká příhodné prostředí pro vůdce pociťující psychologickou potřebu moci. Také Trump s cílem ukojit svou narcistickou potřebu moci zesiluje prostřednictvím chytré manipulace televizního zpravodajství a sociálních médií nespokojenost části populace.
Zásadní roli tu hrají instituce. V počátcích Spojených států si James Madison a další zakladatelé nové země uvědomili, že vůdci ani jejich stoupenci nebudou andělé a že je nezbytné konstruovat instituce tak, aby posilovaly zdrženlivost. Ze studia republiky antického Říma dovodili, že má-li se předejít vzestupu samolibých vůdců, jako byl Julius Caesar, je nutný institucionální rámec oddělených mocí, v němž frakce vyváží frakci. Madisonovou odpovědí na možnost nástupu „amerického Mussoliniho“ byl systém institucionálních brzd a rovnovah, který zajistí, aby se USA nikdy nepodobaly Itálii roku 1922 – ani dnešnímu Rusku, Číně a Turecku.
Zakladatelé USA se potýkali s dilematem, jak mocné chceme vůdce. Svou odpověď nesestavili tak, aby maximalizovali efektivitu vládnutí, ale aby ochránili svobodu. Řada komentátorů si stýská nad úpadkem institucí, zatímco jiní poukazují na změny – například nástup realitní televize a sociálních médií –, jejichž vlivem zhrubla povaha veřejného diskurzu. V druhé polovině letošního roku snad uvidíme, jakou odolnost prokáže rámec moci a vůdcovství vytvořený zakladateli USA.