MNICHOV – Francouzský prezident Emmanuel Macron se domnívá, že čas na důkladnou revizi německého ekonomického modelu už přezrává. Co se týče energetiky, má zřejmě pravdu.
Zatímco Francie vyrábí přes 70 % své elektřiny v jaderných elektrárnách a snaží se přejít na elektrická vozidla (EV) využívající energii z jádra, Německo spoléhá na větrné farmy a další podoby zelené energetiky a plánuje jaderné elektrárny do roku 2022 odstavit, uhelné pak do roku 2038. Snaha roztáčet kola německého průmyslu větrem však naráží na sílící politický odpor, neboť země už je poseta tolika větrnými turbínami, občas téměř 250 metrů vysokými, že i ty nejkrásnější výhledy se začínají podobat průmyslové krajině.
Zemědělci a vlastníci lesů samozřejmě vítají příležitost měnit svou půdu na průmyslové lokality. Terno s pozemky obvykle udělají jen vlastníci půdy na okrajích velkoměst, ale s legislativou napomáhající výstavbě větrných turbín na venkově narazili na zlatou žílu i němečtí zemědělci a vlastníci lesů.
Rozmach větrných turbín nicméně vázne, vzhledem k sílícímu sborovému volání občanů brojících proti ničení přírodního prostředí. Protestních hnutí proti rozvoji považovanému za environmentální vandalství přibývá jako hub po dešti. Dokonce i německý svaz ochránců přírody (NABU) začíná revidovat svůj postoj k větrným turbínám, kvůli rozsáhlému úbytku hmyzu, ptáků a netopýrů. A byť možnou alternativou k větru jsou ještě solární a bioplynové elektrárny, mají také své meze, jelikož Německo není sluncem zalitou zemí a otázka, zda nakrmit lidi, nebo auta – tedy zda pěstovat potraviny, nebo paliva –, představuje vážné etické dilema.
Hlavním problémem je kolísavost větrné a sluneční energie. Někdy je elektřiny málo, jindy příliš. Pokud nefouká vítr a nesvítí slunce, dodávky elektřiny se musí opřít o konvenční elektrárny. Bez ohledu na to, kolik větrných a slunečních elektráren Německo postaví, stále proto nebude moci své konvenční elektrárny odstranit.
Navíc, když vítr a slunce vyrábějí příliš mnoho elektřiny, pravidelně její cenu stlačují pod nulu. Tato pokřivení budou dramaticky bobtnat, pokud tržní podíl větrné a solární energetiky, v současnosti na úrovni 25 %, vzroste nad 30 %, protože výrobní špičky začnou překračovat poptávku po elektřině.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Ještě horší je, že jak se tržní podíl přímo využitelné větrné a solární energie bude přibližovat 100 %, bude totéž platit pro podíl přebytečné energie. I kdyby Německo a jeho sousedé vytvořili dokonalou elektrickou síť sahající od Alp až do Norska, s tolika přečerpávacími zařízeními, kolik by bylo v zúčastněných zemích geologicky možné, tržní podíl větrné a solární energie by nemohl překročit 50 %, aniž by se čím dál větší objemy přebytečného proudu likvidovaly anebo znehodnocovaly změnou míry entropie (přeměnou na teplo nebo paliva).
V konfrontaci s tímto problémem mnoho lidí za řešení označuje elektrické vozy. Není mnoho pochyb, že EV jsou budoucností, vzhledem k masivním regulatorním zásahům Evropské unie do automobilového trhu (na naléhání Francie) s cílem právě toho dosáhnout. Jenže EV energetické problémy Německa ani zdaleka nezmírní, ale naopak ještě zhorší.
Německé domácnosti, čerpající čím dál větší díl své energetické spotřeby ze zelených zdrojů, platí za elektřinu už dnes nejvyšší ceny v Evropě, ještě vyšší než v Dánsku, které se také silně opírá o větrnou energetiku. Bude-li k elektrifikaci nucen německý dopravní sektor, výsledný nárůst poptávky po elektřině povede k dalším vzestupům cen, což způsobí trvalou újmu průmyslové základně země.
Chce-li si Německo zachovat konstantní ceny energií, musí mírnit své zelené ambice. Bez dalšího osekání emisí oxidu uhličitého ale nesplní závazné cíle EU pro snižování emisí skleníkových plynů a bude nuceno platit EU pokuty.
Z této svízelné situace jsou dvě východiska. Prvním je přestavba stávajících uhelných elektráren na plynové, které produkují jen polovinu CO2. To by Německu umožnilo snížit roční emise CO2 alespoň z 900 milionů na 770 milionů tun. Tato eventualita by vyžadovala nové plynovody podobné Nord Stream 2, společnému německo-ruskému projektu, který už teď čelí tuhému odporu Evropské komise a především Francie. Ostatně jen týden po lednovém podpisu nové francouzsko-německé úmluvy o přátelství Macron náhle přestal podporovat úsilí německé kancléřky Angely Merkelové zablokovat uplatňování pravomoci EU nad plynovodem, přestože neprochází územím žádného jiného členského státu a běžně by regulaci EU nepodléhal.
Druhou německou možností je nakupovat jadernou energii ze zahraničí nebo začít budovat nové jaderné elektrárny na vlastním území. To první by Německo mlčky akceptovalo, ale k uskutečnění druhého by muselo podstoupit politicky bolestivý proces návratu do reality a penzionovat politiky, kteří trvali na útlumu jádra. Švédsko, první evropská země, která od jaderné energetiky ustoupila po havárii na Three Mile Island v roce 1979, své rozhodnutí v roce 2009 zvrátilo. Německo bude možná jednou nuceno učinit totéž. Země už sice ztratila většinu vlastní jaderné odbornosti, ale nové jaderné elektrárny by nemusela shánět daleko: dají se koupit od Francie.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The economy played a critical role in the 2024 presidential race, creating the conditions not only for Donald Trump to trounce Kamala Harris, but also for a counter-elite to usher in a new power structure. Will the Democrats and “establishment” experts get the message?
explains how and why Democrats failed to connect with US voters’ pocketbook realities.
Kamala Harris lost to Donald Trump because she received around ten million fewer votes than Joe Biden did in 2020. The Democratic Party leadership was, at best, indifferent to the erosion of voting access, negligent in retaining newer voters, and proactive in marginalizing what remained of its left wing.
thinks the party has only itself to blame for losing the 2024 election on low voter turnout.
MNICHOV – Francouzský prezident Emmanuel Macron se domnívá, že čas na důkladnou revizi německého ekonomického modelu už přezrává. Co se týče energetiky, má zřejmě pravdu.
Zatímco Francie vyrábí přes 70 % své elektřiny v jaderných elektrárnách a snaží se přejít na elektrická vozidla (EV) využívající energii z jádra, Německo spoléhá na větrné farmy a další podoby zelené energetiky a plánuje jaderné elektrárny do roku 2022 odstavit, uhelné pak do roku 2038. Snaha roztáčet kola německého průmyslu větrem však naráží na sílící politický odpor, neboť země už je poseta tolika větrnými turbínami, občas téměř 250 metrů vysokými, že i ty nejkrásnější výhledy se začínají podobat průmyslové krajině.
Zemědělci a vlastníci lesů samozřejmě vítají příležitost měnit svou půdu na průmyslové lokality. Terno s pozemky obvykle udělají jen vlastníci půdy na okrajích velkoměst, ale s legislativou napomáhající výstavbě větrných turbín na venkově narazili na zlatou žílu i němečtí zemědělci a vlastníci lesů.
Rozmach větrných turbín nicméně vázne, vzhledem k sílícímu sborovému volání občanů brojících proti ničení přírodního prostředí. Protestních hnutí proti rozvoji považovanému za environmentální vandalství přibývá jako hub po dešti. Dokonce i německý svaz ochránců přírody (NABU) začíná revidovat svůj postoj k větrným turbínám, kvůli rozsáhlému úbytku hmyzu, ptáků a netopýrů. A byť možnou alternativou k větru jsou ještě solární a bioplynové elektrárny, mají také své meze, jelikož Německo není sluncem zalitou zemí a otázka, zda nakrmit lidi, nebo auta – tedy zda pěstovat potraviny, nebo paliva –, představuje vážné etické dilema.
Hlavním problémem je kolísavost větrné a sluneční energie. Někdy je elektřiny málo, jindy příliš. Pokud nefouká vítr a nesvítí slunce, dodávky elektřiny se musí opřít o konvenční elektrárny. Bez ohledu na to, kolik větrných a slunečních elektráren Německo postaví, stále proto nebude moci své konvenční elektrárny odstranit.
Navíc, když vítr a slunce vyrábějí příliš mnoho elektřiny, pravidelně její cenu stlačují pod nulu. Tato pokřivení budou dramaticky bobtnat, pokud tržní podíl větrné a solární energetiky, v současnosti na úrovni 25 %, vzroste nad 30 %, protože výrobní špičky začnou překračovat poptávku po elektřině.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Ještě horší je, že jak se tržní podíl přímo využitelné větrné a solární energie bude přibližovat 100 %, bude totéž platit pro podíl přebytečné energie. I kdyby Německo a jeho sousedé vytvořili dokonalou elektrickou síť sahající od Alp až do Norska, s tolika přečerpávacími zařízeními, kolik by bylo v zúčastněných zemích geologicky možné, tržní podíl větrné a solární energie by nemohl překročit 50 %, aniž by se čím dál větší objemy přebytečného proudu likvidovaly anebo znehodnocovaly změnou míry entropie (přeměnou na teplo nebo paliva).
V konfrontaci s tímto problémem mnoho lidí za řešení označuje elektrické vozy. Není mnoho pochyb, že EV jsou budoucností, vzhledem k masivním regulatorním zásahům Evropské unie do automobilového trhu (na naléhání Francie) s cílem právě toho dosáhnout. Jenže EV energetické problémy Německa ani zdaleka nezmírní, ale naopak ještě zhorší.
Německé domácnosti, čerpající čím dál větší díl své energetické spotřeby ze zelených zdrojů, platí za elektřinu už dnes nejvyšší ceny v Evropě, ještě vyšší než v Dánsku, které se také silně opírá o větrnou energetiku. Bude-li k elektrifikaci nucen německý dopravní sektor, výsledný nárůst poptávky po elektřině povede k dalším vzestupům cen, což způsobí trvalou újmu průmyslové základně země.
Chce-li si Německo zachovat konstantní ceny energií, musí mírnit své zelené ambice. Bez dalšího osekání emisí oxidu uhličitého ale nesplní závazné cíle EU pro snižování emisí skleníkových plynů a bude nuceno platit EU pokuty.
Z této svízelné situace jsou dvě východiska. Prvním je přestavba stávajících uhelných elektráren na plynové, které produkují jen polovinu CO2. To by Německu umožnilo snížit roční emise CO2 alespoň z 900 milionů na 770 milionů tun. Tato eventualita by vyžadovala nové plynovody podobné Nord Stream 2, společnému německo-ruskému projektu, který už teď čelí tuhému odporu Evropské komise a především Francie. Ostatně jen týden po lednovém podpisu nové francouzsko-německé úmluvy o přátelství Macron náhle přestal podporovat úsilí německé kancléřky Angely Merkelové zablokovat uplatňování pravomoci EU nad plynovodem, přestože neprochází územím žádného jiného členského státu a běžně by regulaci EU nepodléhal.
Druhou německou možností je nakupovat jadernou energii ze zahraničí nebo začít budovat nové jaderné elektrárny na vlastním území. To první by Německo mlčky akceptovalo, ale k uskutečnění druhého by muselo podstoupit politicky bolestivý proces návratu do reality a penzionovat politiky, kteří trvali na útlumu jádra. Švédsko, první evropská země, která od jaderné energetiky ustoupila po havárii na Three Mile Island v roce 1979, své rozhodnutí v roce 2009 zvrátilo. Německo bude možná jednou nuceno učinit totéž. Země už sice ztratila většinu vlastní jaderné odbornosti, ale nové jaderné elektrárny by nemusela shánět daleko: dají se koupit od Francie.
Z angličtiny přeložil David Daduč