BERLÍN – Omezit globální oteplování na 2°C nad předprůmyslové úrovně je naprosto nezbytné, říká skupina G8 a většina nejlepších klimatologů světa. Má-li jít o víc než jen prázdná slova, důsledky budou radikální.
Na úvod to znamená, že do roku 2050 můžeme do atmosféry vypustit úhrnem nanejvýš zhruba 700 gigatun oxidu uhličitého. Při současném tempu emisí tento „rozpočet“ vyčerpáme za 20 let, a budou-li emise přibývat dle očekávání, svět bude uhlíkově „insolventní“ ještě dřív. Omezování emisí CO2 a dalších skleníkových plynů proto musí začít co nejdřív. Promrháme-li další čas, náklady raketově porostou a dvoustupňová mez zastará.
Bohaté země Severu nemohou pokračovat jako dřív, rozvíjející se průmyslové země se musí od staré průmyslově založené cesty k prosperitě odklonit a zbytek světa se na ni nesmí ani pouštět. Vyjednávání o emisních limitech s každou ze 192 signatářských zemí během příprav na kodaňský summit, který se uskuteční v prosinci 2009, přesto doposud známky takto radikální změny nejeví.
Globální klimatická dohoda musí být jednodušší, spravedlivější a pružnější než dnešní Kjótský protokol. Za tímto účelem Německá rada pro globální změnu (WBGU) navrhuje, aby byl přijat rozpočtový recept. Myšlenka spočívá v tom, že by se v budoucnu všem státům přidělil národní rozpočet emisí na hlavu, který spojí tři stěžejní elementy spravedlivé globální dohody: značnou historickou zodpovědnost průmyslových zemí, výkonovou schopnost jednotlivých států a celosvětové zajištění přežití lidstva.
Jde o obrovský úkol. Na celosvětové úrovni je zapotřebí rychlé a kompletní dekarbonizace světové ekonomiky. Všechny země musí omezit spotřebu fosilních paliv a přejít co nejdřív a v co největší míře na obnovitelné zdroje energie. Jelikož však země OECD (v čele se Spojenými státy a Austrálií) své uhlíkové rozpočty i po dalekosáhlých redukcích emisí brzy vyčerpají, budou muset spolupracovat s rozvojovými zeměmi, které budou stále mít rozpočtové přebytky. K rozetnutí gordického uzle vyjednávání o klimatu je nezbytné výměnou za možnost překročit národní rozpočet nabízet technologie a finanční převody.
Zodpovědná globálně klimatická politika s sebou tudíž přináší zásadní změnu mezinárodních vztahů a vytvoření nezbytných institucionálních inovací v systému globální správy vyžaduje odvahu. Až doposud se bohatství národů zakládalo na spalování uhlí, plynu a ropy. Bereme-li však metu ve výši 2°C vážně, jedenadvacáté století bude svědkem toho, že země, které na cestě karbonizace nezašly tak daleko (třeba velké části Afriky) nebo ji včas opustí (například Indie a Pákistán), dokážou bohatnout z pomoci, již poskytnou zemím, které se musí svižně dekarbonizovat.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Pro tuto chvíli je to vše stále utopií. Programy limitů a obchodu s povolenkami, jejichž cílem je snižovat emise, nejsou ve své současné podobě zdaleka ani spravedlivé, ani efektivní; zásadní zlepšení by zahrnovalo vytvoření Centrální klimatické banky, která by převody emisních kreditů registrovala a prověřovala. Tato banka by rovněž zajišťovala, aby obchod s emisemi nešel proti cíli udržet se v mezích celkového globálního rozpočtu, například kompletním prodejem nevyužitých kreditů jednotlivých rozvojových zemí hned na počátku smluvní lhůty.
Aby toho bylo možné dosáhnout, Centrální klimatická banka musí mít pravomoci k výkonu své funkce. Z toho zase plyne, že musí být zodpovědná a musí mít demokratickou legitimitu – něco, co multilaterálním agenturám, jako je Světová banka, zásadním způsobem chybí.
Nezbytné budou i další změny globálního řízení. K těm patří konsolidace osobních jednání mezi starými a novými velmocemi (USA, Evropskou unií a Čínou) a rozvojovými a rozvíjejícími se zeměmi, včetně nových regionálních mocností, jako jsou Mexiko, Egypt, Turecko a Indonésie.
V tomto rámci už stará skupina G7/8 nemůže nadále fungovat jako hegemonické centrum, ale spíše jako určitý zprostředkovatel a přípravný orgán. Proměnlivá struktura vyjednávání musí být propojená s četnými konferenčními institucemi Organizace spojených národů, jakož i s politicko-ekonomickými regionálními svazky, jako jsou EU, Mercosur nebo Africká unie.
Tato flexibilní (a bohužel křehká) struktura víceúrovňového vyjednávání může fungovat za předpokladu, že bude orientovaná na zřetelné morální základy vyjednávání, bude mít dostatečnou demokratickou legitimitu a budou ji podporovat aktivní scény na národní a lokální úrovni. Pro globální lídry bude výrazně snazší stáčet kormidlo k velkým cílům spolupráce, budou-li je podporovat vize budoucnosti rozšířené uvnitř občanské společnosti.
Nízkouhlíková společnost není krizovým scénářem, ale spíše realistickou vizí vysvobození se z cesty k drahému a riskantnímu nadměrnému rozvoji. Když svět v roce 1963 těsně unikl jaderné katastrofě, fyzik Max Born napsal: „Světový mír na planetě, která se zmenšila, už není utopií, ale spíše nutností, nezbytnou podmínkou pro přežití lidstva.“ Tato slova nikdy nebyla pravdivější.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
In 2024, global geopolitics and national politics have undergone considerable upheaval, and the world economy has both significant weaknesses, including Europe and China, and notable bright spots, especially the US. In the coming year, the range of possible outcomes will broaden further.
offers his predictions for the new year while acknowledging that the range of possible outcomes is widening.
BERLÍN – Omezit globální oteplování na 2°C nad předprůmyslové úrovně je naprosto nezbytné, říká skupina G8 a většina nejlepších klimatologů světa. Má-li jít o víc než jen prázdná slova, důsledky budou radikální.
Na úvod to znamená, že do roku 2050 můžeme do atmosféry vypustit úhrnem nanejvýš zhruba 700 gigatun oxidu uhličitého. Při současném tempu emisí tento „rozpočet“ vyčerpáme za 20 let, a budou-li emise přibývat dle očekávání, svět bude uhlíkově „insolventní“ ještě dřív. Omezování emisí CO2 a dalších skleníkových plynů proto musí začít co nejdřív. Promrháme-li další čas, náklady raketově porostou a dvoustupňová mez zastará.
Bohaté země Severu nemohou pokračovat jako dřív, rozvíjející se průmyslové země se musí od staré průmyslově založené cesty k prosperitě odklonit a zbytek světa se na ni nesmí ani pouštět. Vyjednávání o emisních limitech s každou ze 192 signatářských zemí během příprav na kodaňský summit, který se uskuteční v prosinci 2009, přesto doposud známky takto radikální změny nejeví.
Globální klimatická dohoda musí být jednodušší, spravedlivější a pružnější než dnešní Kjótský protokol. Za tímto účelem Německá rada pro globální změnu (WBGU) navrhuje, aby byl přijat rozpočtový recept. Myšlenka spočívá v tom, že by se v budoucnu všem státům přidělil národní rozpočet emisí na hlavu, který spojí tři stěžejní elementy spravedlivé globální dohody: značnou historickou zodpovědnost průmyslových zemí, výkonovou schopnost jednotlivých států a celosvětové zajištění přežití lidstva.
Jde o obrovský úkol. Na celosvětové úrovni je zapotřebí rychlé a kompletní dekarbonizace světové ekonomiky. Všechny země musí omezit spotřebu fosilních paliv a přejít co nejdřív a v co největší míře na obnovitelné zdroje energie. Jelikož však země OECD (v čele se Spojenými státy a Austrálií) své uhlíkové rozpočty i po dalekosáhlých redukcích emisí brzy vyčerpají, budou muset spolupracovat s rozvojovými zeměmi, které budou stále mít rozpočtové přebytky. K rozetnutí gordického uzle vyjednávání o klimatu je nezbytné výměnou za možnost překročit národní rozpočet nabízet technologie a finanční převody.
Zodpovědná globálně klimatická politika s sebou tudíž přináší zásadní změnu mezinárodních vztahů a vytvoření nezbytných institucionálních inovací v systému globální správy vyžaduje odvahu. Až doposud se bohatství národů zakládalo na spalování uhlí, plynu a ropy. Bereme-li však metu ve výši 2°C vážně, jedenadvacáté století bude svědkem toho, že země, které na cestě karbonizace nezašly tak daleko (třeba velké části Afriky) nebo ji včas opustí (například Indie a Pákistán), dokážou bohatnout z pomoci, již poskytnou zemím, které se musí svižně dekarbonizovat.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Pro tuto chvíli je to vše stále utopií. Programy limitů a obchodu s povolenkami, jejichž cílem je snižovat emise, nejsou ve své současné podobě zdaleka ani spravedlivé, ani efektivní; zásadní zlepšení by zahrnovalo vytvoření Centrální klimatické banky, která by převody emisních kreditů registrovala a prověřovala. Tato banka by rovněž zajišťovala, aby obchod s emisemi nešel proti cíli udržet se v mezích celkového globálního rozpočtu, například kompletním prodejem nevyužitých kreditů jednotlivých rozvojových zemí hned na počátku smluvní lhůty.
Aby toho bylo možné dosáhnout, Centrální klimatická banka musí mít pravomoci k výkonu své funkce. Z toho zase plyne, že musí být zodpovědná a musí mít demokratickou legitimitu – něco, co multilaterálním agenturám, jako je Světová banka, zásadním způsobem chybí.
Nezbytné budou i další změny globálního řízení. K těm patří konsolidace osobních jednání mezi starými a novými velmocemi (USA, Evropskou unií a Čínou) a rozvojovými a rozvíjejícími se zeměmi, včetně nových regionálních mocností, jako jsou Mexiko, Egypt, Turecko a Indonésie.
V tomto rámci už stará skupina G7/8 nemůže nadále fungovat jako hegemonické centrum, ale spíše jako určitý zprostředkovatel a přípravný orgán. Proměnlivá struktura vyjednávání musí být propojená s četnými konferenčními institucemi Organizace spojených národů, jakož i s politicko-ekonomickými regionálními svazky, jako jsou EU, Mercosur nebo Africká unie.
Tato flexibilní (a bohužel křehká) struktura víceúrovňového vyjednávání může fungovat za předpokladu, že bude orientovaná na zřetelné morální základy vyjednávání, bude mít dostatečnou demokratickou legitimitu a budou ji podporovat aktivní scény na národní a lokální úrovni. Pro globální lídry bude výrazně snazší stáčet kormidlo k velkým cílům spolupráce, budou-li je podporovat vize budoucnosti rozšířené uvnitř občanské společnosti.
Nízkouhlíková společnost není krizovým scénářem, ale spíše realistickou vizí vysvobození se z cesty k drahému a riskantnímu nadměrnému rozvoji. Když svět v roce 1963 těsně unikl jaderné katastrofě, fyzik Max Born napsal: „Světový mír na planetě, která se zmenšila, už není utopií, ale spíše nutností, nezbytnou podmínkou pro přežití lidstva.“ Tato slova nikdy nebyla pravdivější.