Chronická malátnost Francie se vyznačuje pravidelnými výbuchy protestů. Dvě poslední epizody – nepokoje a žhářství ve francouzských městech loni na podzim a letošní úspěšná kampaň studentů proti novému zákonu upravujícímu podmínky mladých nováčků na trhu práce – mají, zdá se, málo společného. Nití, která je spojuje, je však mládí, nezaměstnanost a nejistota ohledně budoucnosti, stejně jako dusivý státní paternalismus, tvořící podloží samotné obecnější malátnosti.
Vezměme si například žádoucí metu jistoty zaměstnání. Francouzské vlády o ni usilují jediným způsobem, který znají – neustálým posilováním regulací. Není nijak překvapivé, že pravidla, která ztěžují propouštění zavedených pracovníků, odrazují zaměstnavatele od přijímání pracovníků nových. Těm, kdo už pronikli dovnitř, kyne prospěch ze štědrých opatření na jejich ochranu, zatímco miliony lidí, kteří zůstali venku, čelí nepřekonatelným bariérám.
Nezaměstnanost proto v současné dekádě dosahuje průměrně 10% a za posledních 20 let neklesla pod 8%. A zatímco celková míra nezaměstnanosti zůstává stabilní – byť na otřesně vysoké úrovni –, míra nezaměstnanosti mezi mladými lidmi (ve věkové skupině od 16 do 24 let) vyšplhala z 15,3% v roce 1990 na 21,4% v roce 2005.
Velkorysý francouzský paternalismus postihuje mladé lidi i mimo trh práce. Přerozdělování bohatství prostřednictvím vysokých daní a státních transferů, reflektující republikánské ideály rovnosti a sociální soudržnosti (
fraternité
, bratrství), dosahuje na papíře dobrých výsledků. Na rozdíl od většiny ostatních zemí OECD, kde nerovnosti za posledních 30 let zesílily, ve Francii příjmová nerovnost před zdaněním mezi lety 1970 a 2000 mírně poklesla, nebo přinejhorším zůstala stejná.
Tato úhrnná stabilita ovšem skrývá posuny v distribuci příjmů, které zvýhodnily věkově starší skupiny. Podíl lidí kolem důchodového věku (51-65) na celkovém nárůstu příjmů se v posledních deseti letech zvýšil o tři procentní body, zatímco mladší skupiny, zejména pracující ve věku od 18 do 25 let, si pohoršily, neboť jejich podíl na příjmech se o pět procentních bodů snížil. Do roku 1995 u mladých dospělých osob prudce stoupala relativní chudoba, zatímco u starších se projevoval opačný trend. V roce 1970 žila čtvrtina všech penzistů v chudobě; dnes toto číslo dosahuje jen 4%.
Hlavní příčinou chudoby je nezaměstnanost a nejlepší ochranou proti ní je příjem z výdělečné činnosti, který dostatečně nevynahrazují ani štědré francouzské sociální výplaty. Vysoké zdanění mezd nutné k financování těchto dávek navíc představuje další demotivační faktor brzdící najímání nových zaměstnanců, stejně jako vysoká minimální mzda, která často klade cenu nekvalifikované práce nad její potenciální produktivitu. Relativně velkorysá podpora v nezaměstnanosti a vyhlídky na vysoké daně, jakmile člověk vstoupí do zaměstnání, pouze oslabují pobídku k přijímání málo placených pracovních míst. To je důvod, proč 40% všech transferů míří k sice chudým, ale tělesně schopným lidem v produktivním věku.
Don’t miss our next event, taking place at the AI Action Summit in Paris. Register now, and watch live on February 10 as leading thinkers consider what effective AI governance demands.
Register Now
Úplná šíře patologie francouzského systému se zcela zřetelně ukazuje ve světle opakovaných vládních snah o reformu, jejichž normou jsou zlomkovitá opatření, a tak se po zralé úvaze ukazují jako kontraproduktivní, případně zcela selhávají. Zvyšování minimální mzdy například maří účinky úlev od daně z příjmu a nižších daní ze mzdy, jejichž cílem je povzbudit zaměstnanost mladých lidí. Existuje tichý předpoklad, že nikdo nesmí oproti ostatním tratit, a to ani krátkodobě.
Logickou reakcí by bylo rovnoměrně snížit míru jistoty zaměstnání, jíž požívají všechny složky pracovních sil. V posledních desetiletích však žádná francouzská vláda nebyla ani zdaleka tak silná, aby dokázala přemoci odpor – jehož součástí je často protiprávní jednání, které uniká trestu – vůči jakémukoli omezení pevně zavedených výhod.
Možná že jediným východiskem ze současné slepé uličky, v níž se Francie ocitá, není nic menšího než tradiční francouzská cesta revoluce. Podle tohoto názoru je systém nereformovatelný a skutečné změny bude možné dosáhnout, jedině až finančně zkolabuje, snad kvůli fiskálnímu vysílení, neboť kombinace schodkově financovaných transferů, slabého růstu a nízké účasti obyvatel na pracovním trhu se může ukázat jako neudržitelná. Konec konců, ať už byly příčiny Velké francouzské revoluce v roce 1789 jakkoli hluboké, bezprostřední roznětkou událostí byla krize veřejných financí.
Sociální zátěž, již vysoká nezaměstnanost – zejména mezi mladými lidmi – přináší, si rozhodnou změnu může vynutit, ještě než dojde k fiskálnímu zhroucení. Evoluční vývoj je ovšem vždy lepší než revoluční pozdvižení a navzdory všem nesnázím ryzí povlovné reformy nejsou vyhlídky naprosto beznadějné.
To je patrné z nedávné pozoruhodné zkušenosti „Sciences Po“, jedné z elitních vysokých škol v centru Paříže. Údajně meritokratický, soutěživý systém přijímacích zkoušek na
grandes écoles
ve skutečnosti monopolně ovládají sociálně zvýhodnění zájemci, již v roce 1998 tvořili 81% studentů přijatých na Sciences Po (ve srovnání se zhruba 60% studentů v Oxfordu a Cambridgi pocházejících ze soukromých škol, kde se platí školné). Šéf Sciences Po, Richard Descoings, zavedl program pozitivní diskriminace, který upřednostňuje znevýhodněné uchazeče, například pocházejí-li z přistěhovaleckých předměstí či venkovských oblastí, a účtuje vyšší poplatky movitějším studentům.
Descoings čelil silné – a často přesvědčivé – opozici. Dynamiky všech reforem se však dosáhne tehdy, když naléhavosti změny ustoupí i pádné argumenty. Pro Francii jako celek bude nakonec dlouhodobá cena za odmítání bolestivé léčby mnohem horší než dočasná bolest reformy fiskálně neudržitelného a duševně otupujícího sociálního státu.
Mladí lidé ve Francii znovu najdou důvěru a naději, až jim bude možné ukázat svět, kde spravedlnost netvoří jen rovnostářské a bezvýhradné přerozdělování, ale také usilovná práce a slušné jednání. Změna k lepšímu se bude zakládat na elementárním přesvědčení, že člověk by měl dostat to, co si zaslouží, a zasloužit si to, čeho se mu dostává.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
In betting that the economic fallout from his sweeping new tariffs will be worth the gains in border security, US President Donald Trump is gambling with America’s long-term influence and prosperity. In the future, more countries will have even stronger reasons to try to reduce their reliance on the United States.
thinks Donald Trump's trade policies will undermine the very goals they aim to achieve.
While America’s AI industry arguably needed shaking up, the news of a Chinese startup beating Big Tech at its own game raises some difficult questions. Fortunately, if US tech leaders and policymakers can take the right lessons from DeepSeek's success, we could all end up better for it.
considers what an apparent Chinese breakthrough means for the US tech industry, and innovation more broadly.
Chronická malátnost Francie se vyznačuje pravidelnými výbuchy protestů. Dvě poslední epizody – nepokoje a žhářství ve francouzských městech loni na podzim a letošní úspěšná kampaň studentů proti novému zákonu upravujícímu podmínky mladých nováčků na trhu práce – mají, zdá se, málo společného. Nití, která je spojuje, je však mládí, nezaměstnanost a nejistota ohledně budoucnosti, stejně jako dusivý státní paternalismus, tvořící podloží samotné obecnější malátnosti.
Vezměme si například žádoucí metu jistoty zaměstnání. Francouzské vlády o ni usilují jediným způsobem, který znají – neustálým posilováním regulací. Není nijak překvapivé, že pravidla, která ztěžují propouštění zavedených pracovníků, odrazují zaměstnavatele od přijímání pracovníků nových. Těm, kdo už pronikli dovnitř, kyne prospěch ze štědrých opatření na jejich ochranu, zatímco miliony lidí, kteří zůstali venku, čelí nepřekonatelným bariérám.
Nezaměstnanost proto v současné dekádě dosahuje průměrně 10% a za posledních 20 let neklesla pod 8%. A zatímco celková míra nezaměstnanosti zůstává stabilní – byť na otřesně vysoké úrovni –, míra nezaměstnanosti mezi mladými lidmi (ve věkové skupině od 16 do 24 let) vyšplhala z 15,3% v roce 1990 na 21,4% v roce 2005.
Velkorysý francouzský paternalismus postihuje mladé lidi i mimo trh práce. Přerozdělování bohatství prostřednictvím vysokých daní a státních transferů, reflektující republikánské ideály rovnosti a sociální soudržnosti ( fraternité , bratrství), dosahuje na papíře dobrých výsledků. Na rozdíl od většiny ostatních zemí OECD, kde nerovnosti za posledních 30 let zesílily, ve Francii příjmová nerovnost před zdaněním mezi lety 1970 a 2000 mírně poklesla, nebo přinejhorším zůstala stejná.
Tato úhrnná stabilita ovšem skrývá posuny v distribuci příjmů, které zvýhodnily věkově starší skupiny. Podíl lidí kolem důchodového věku (51-65) na celkovém nárůstu příjmů se v posledních deseti letech zvýšil o tři procentní body, zatímco mladší skupiny, zejména pracující ve věku od 18 do 25 let, si pohoršily, neboť jejich podíl na příjmech se o pět procentních bodů snížil. Do roku 1995 u mladých dospělých osob prudce stoupala relativní chudoba, zatímco u starších se projevoval opačný trend. V roce 1970 žila čtvrtina všech penzistů v chudobě; dnes toto číslo dosahuje jen 4%.
Hlavní příčinou chudoby je nezaměstnanost a nejlepší ochranou proti ní je příjem z výdělečné činnosti, který dostatečně nevynahrazují ani štědré francouzské sociální výplaty. Vysoké zdanění mezd nutné k financování těchto dávek navíc představuje další demotivační faktor brzdící najímání nových zaměstnanců, stejně jako vysoká minimální mzda, která často klade cenu nekvalifikované práce nad její potenciální produktivitu. Relativně velkorysá podpora v nezaměstnanosti a vyhlídky na vysoké daně, jakmile člověk vstoupí do zaměstnání, pouze oslabují pobídku k přijímání málo placených pracovních míst. To je důvod, proč 40% všech transferů míří k sice chudým, ale tělesně schopným lidem v produktivním věku.
PS Events: AI Action Summit 2025
Don’t miss our next event, taking place at the AI Action Summit in Paris. Register now, and watch live on February 10 as leading thinkers consider what effective AI governance demands.
Register Now
Úplná šíře patologie francouzského systému se zcela zřetelně ukazuje ve světle opakovaných vládních snah o reformu, jejichž normou jsou zlomkovitá opatření, a tak se po zralé úvaze ukazují jako kontraproduktivní, případně zcela selhávají. Zvyšování minimální mzdy například maří účinky úlev od daně z příjmu a nižších daní ze mzdy, jejichž cílem je povzbudit zaměstnanost mladých lidí. Existuje tichý předpoklad, že nikdo nesmí oproti ostatním tratit, a to ani krátkodobě.
Logickou reakcí by bylo rovnoměrně snížit míru jistoty zaměstnání, jíž požívají všechny složky pracovních sil. V posledních desetiletích však žádná francouzská vláda nebyla ani zdaleka tak silná, aby dokázala přemoci odpor – jehož součástí je často protiprávní jednání, které uniká trestu – vůči jakémukoli omezení pevně zavedených výhod.
Možná že jediným východiskem ze současné slepé uličky, v níž se Francie ocitá, není nic menšího než tradiční francouzská cesta revoluce. Podle tohoto názoru je systém nereformovatelný a skutečné změny bude možné dosáhnout, jedině až finančně zkolabuje, snad kvůli fiskálnímu vysílení, neboť kombinace schodkově financovaných transferů, slabého růstu a nízké účasti obyvatel na pracovním trhu se může ukázat jako neudržitelná. Konec konců, ať už byly příčiny Velké francouzské revoluce v roce 1789 jakkoli hluboké, bezprostřední roznětkou událostí byla krize veřejných financí.
Sociální zátěž, již vysoká nezaměstnanost – zejména mezi mladými lidmi – přináší, si rozhodnou změnu může vynutit, ještě než dojde k fiskálnímu zhroucení. Evoluční vývoj je ovšem vždy lepší než revoluční pozdvižení a navzdory všem nesnázím ryzí povlovné reformy nejsou vyhlídky naprosto beznadějné.
To je patrné z nedávné pozoruhodné zkušenosti „Sciences Po“, jedné z elitních vysokých škol v centru Paříže. Údajně meritokratický, soutěživý systém přijímacích zkoušek na grandes écoles ve skutečnosti monopolně ovládají sociálně zvýhodnění zájemci, již v roce 1998 tvořili 81% studentů přijatých na Sciences Po (ve srovnání se zhruba 60% studentů v Oxfordu a Cambridgi pocházejících ze soukromých škol, kde se platí školné). Šéf Sciences Po, Richard Descoings, zavedl program pozitivní diskriminace, který upřednostňuje znevýhodněné uchazeče, například pocházejí-li z přistěhovaleckých předměstí či venkovských oblastí, a účtuje vyšší poplatky movitějším studentům.
Descoings čelil silné – a často přesvědčivé – opozici. Dynamiky všech reforem se však dosáhne tehdy, když naléhavosti změny ustoupí i pádné argumenty. Pro Francii jako celek bude nakonec dlouhodobá cena za odmítání bolestivé léčby mnohem horší než dočasná bolest reformy fiskálně neudržitelného a duševně otupujícího sociálního státu.
Mladí lidé ve Francii znovu najdou důvěru a naději, až jim bude možné ukázat svět, kde spravedlnost netvoří jen rovnostářské a bezvýhradné přerozdělování, ale také usilovná práce a slušné jednání. Změna k lepšímu se bude zakládat na elementárním přesvědčení, že člověk by měl dostat to, co si zaslouží, a zasloužit si to, čeho se mu dostává.