STANFORD/BERKELEY – Téměř celá vědecká obec se shodne, že zajištění dostatečných zásob potravin pro rychle přibývající lidskou populaci, která se do poloviny století rozroste o 2,5 miliardy, si vyžádá seriózní úsilí. Ostatně dostatek stravy jsme doposud nezajistili ani pro dnešní populaci čítající 7,3 miliardy osob: téměř 800 milionů lidí umírá hlady nebo hladoví a dalším dvěma miliardám schází dostatek mikronutrientů. Nad tím, jak tento problém s potravinovou bezpečností řešit, už ale takový konsenzus nepanuje.
Vědecká obec je rozdělena mezi dva hlavní přístupy: „cizelování detailů v zemědělství“ (CDZ) a „nápravu společenských fundamentů“ (NSF). Podporu zřetelné většiny má sice první přístup, ale přesvědčivější je ten druhý.
Jistěže, tábor CDZ popsal řadu důležitých problémů současné produkce potravin a distribučních soustav a jejich řešení by opravdu mohlo potravinovou bezpečnost zlepšit. Vývojem lepších odrůd plodin lze zvýšit úrodu. Vodu, hnojiva a pesticidy lze využívat účinněji. Zachování tropických pralesů a dalších relativně přirozených ekosystémů by ochránilo podstatné ekosystémové služby, zejména úrodnost půd, opylování, hubení škůdců a kladný vliv na podnebí. Je zapotřebí zvrátit rostoucí trend spotřeby masa. Přísnější regulace rybolovných oblastí a znečišťování oceánů by zachovala nabídku mořských bílkovin, pro mnoho lidí zásadních. Při výrobě a distribuci potravin je nezbytné omezit vznik odpadů. Konečně je zapotřebí osvětově působit, aby lidé volili udržitelnější a výživnější potraviny.
Zastánci CDZ si uvědomují, že k dosažení těchto cílů by bylo nezbytné, aby tvůrci politik přiřadili potravinové bezpečnosti vysokou politickou a fiskální prioritu s cílem podpořit potřebný výzkum a další aktivity. Vládám by rovněž připadla zodpovědnost za spuštění programů, které zajistí spravedlivější distribuci potravin.
Přístup CDZ je ale neúplný. Nejen že by bez zásadních společenských změn bylo mimořádně těžké dosáhnout jeho krátkodobých cílů, ale i kdyby jich dosaženo bylo, ukázala by se jejich nedostatečnost – pravděpodobně ve střednědobém výhledu a jistě v dlouhodobém.
Abychom viděli proč, předpokládejme, že v roce 2050 budou všechny mety CDZ splněné. Díky vyšším zemědělským výnosům a zdokonalením při skladování a distribuci omezujícím vznik odpadů, je k dispozici více potravin. Lepší environmentální politiky zajistily, že stále stojí většina dnešních lesů a v širokém měřítku jsou zřízené a vymáhané zóny se zákazem rybolovu. Ekosystémy sílí a mnohé korály a plankton se evolučně přizpůsobují životu v teplejší a kyselejší vodě. Přidejme mírný nárůst vegetariánství a zdá se, že vzestup globálních teplot by se mohl omezit na 3° Celsia.
Svět by se tak do poloviny století mohl vyhnout hladomorům. Jestliže však lidská populace dosáhne 9,7 miliardy, hladovění a podvýživa budou proporcionálně stejné jako při dnešní populaci čítající 7,3 miliardy lidí. Jinými slovy, i při tak mimořádné a nepravděpodobné kombinaci úspěchů a štěstěny budeme co do potravinové bezpečnosti stále v téže tíživé situaci.
Příčina je prostá: naše společnosti a ekonomiky se zakládají na chybném předpokladu, že na konečné planetě je možné růst donekonečna. Abychom zajistili potravinovou bezpečnost – o dalších základních lidských právech nemluvě – pro všechny, musíme si uvědomit své meze, ve smyslu sociálních i biofyzických faktorů, a udělat potřebné kroky k tomu, abychom je nepřekračovali.
Přístup NSF na základě tohoto přesvědčení vyžaduje, aby vlády podnikly kroky k posílení práv žen ve všech oblastech společnosti a zajistily, že všichni sexuálně aktivní lidé budou mít přístup k moderním metodám řízení rodičovství, přičemž ženy budou moci svobodně podstoupit potrat, pokud se tak rozhodnou. Současně se vlády musí vypořádat s nerovností co do majetku, a tedy i stravy, zejména potlačením dominance korporací.
Snížit globální populaci na udržitelné úrovně nelze, a tak jedinou nadějí světa jsou reformy NSF. Za současné situace se však jejich realizace nezdá pravděpodobná. Spojené státy, země, která zkonzumuje nejvíc, se posouvá opačným směrem: ženy se perou za udržení svých reprodukčních práv, distribuce majetku je čím dál vychýlenější a moc korporací dále roste.
Pokud tento trend přetrvá, vládní soustavy budou v roce 2050 ještě žalostněji vybavené k řešení zásadních problémů neustálého růstu populace a spotřeby a majetkové nerovnosti. Vlivem změny klimatu, toxického znečištění a úbytku biodiverzity se zhorší prostředí pro život a lidé budou mít méně času a energie k vládním reformám zaměřeným na snižování nerovnosti a ochranu životního prostředí. Mocní tak budou pod menším tlakem, aby systémy upravili tak, že zajistí potraviny pro ty, kdo je nejvíc potřebují.
Sociálně-biofyzický systém je plný subsystémů, u nichž je sporné, jestli bylo dříve vejce, nebo slepice. Jelikož v systému neexistuje žádná zřetelná slabina, u které by započala změna, vlády musí souběžně řešit škálu problémů. Mezi klíčové body patří očištění politiky od „velkých peněz,“ zavedení progresivnější daňové soustavy, která účinně omezí příjmy extrémně bohatých lidí, zajištění, aby tvůrci politik měli alespoň základní vědecké povědomí, a posílení ženských práv, včetně přístupu k bezplatné antikoncepci.
Vzájemně posilovat se mohou nejen sociální a environmentální problémy, nýbrž i snahy zaměřené na upevnění našich sociálních a environmentálních fundamentů. Podstatné systémové vazby budou působit ve prospěch budoucích generací, jedině pokud nebudeme pouze cizelovat detaily v zemědělství, ale zaměříme se právě na tyto fundamenty.
Z angličtiny přeložil David Daduč
STANFORD/BERKELEY – Téměř celá vědecká obec se shodne, že zajištění dostatečných zásob potravin pro rychle přibývající lidskou populaci, která se do poloviny století rozroste o 2,5 miliardy, si vyžádá seriózní úsilí. Ostatně dostatek stravy jsme doposud nezajistili ani pro dnešní populaci čítající 7,3 miliardy osob: téměř 800 milionů lidí umírá hlady nebo hladoví a dalším dvěma miliardám schází dostatek mikronutrientů. Nad tím, jak tento problém s potravinovou bezpečností řešit, už ale takový konsenzus nepanuje.
Vědecká obec je rozdělena mezi dva hlavní přístupy: „cizelování detailů v zemědělství“ (CDZ) a „nápravu společenských fundamentů“ (NSF). Podporu zřetelné většiny má sice první přístup, ale přesvědčivější je ten druhý.
Jistěže, tábor CDZ popsal řadu důležitých problémů současné produkce potravin a distribučních soustav a jejich řešení by opravdu mohlo potravinovou bezpečnost zlepšit. Vývojem lepších odrůd plodin lze zvýšit úrodu. Vodu, hnojiva a pesticidy lze využívat účinněji. Zachování tropických pralesů a dalších relativně přirozených ekosystémů by ochránilo podstatné ekosystémové služby, zejména úrodnost půd, opylování, hubení škůdců a kladný vliv na podnebí. Je zapotřebí zvrátit rostoucí trend spotřeby masa. Přísnější regulace rybolovných oblastí a znečišťování oceánů by zachovala nabídku mořských bílkovin, pro mnoho lidí zásadních. Při výrobě a distribuci potravin je nezbytné omezit vznik odpadů. Konečně je zapotřebí osvětově působit, aby lidé volili udržitelnější a výživnější potraviny.
Zastánci CDZ si uvědomují, že k dosažení těchto cílů by bylo nezbytné, aby tvůrci politik přiřadili potravinové bezpečnosti vysokou politickou a fiskální prioritu s cílem podpořit potřebný výzkum a další aktivity. Vládám by rovněž připadla zodpovědnost za spuštění programů, které zajistí spravedlivější distribuci potravin.
Přístup CDZ je ale neúplný. Nejen že by bez zásadních společenských změn bylo mimořádně těžké dosáhnout jeho krátkodobých cílů, ale i kdyby jich dosaženo bylo, ukázala by se jejich nedostatečnost – pravděpodobně ve střednědobém výhledu a jistě v dlouhodobém.
Abychom viděli proč, předpokládejme, že v roce 2050 budou všechny mety CDZ splněné. Díky vyšším zemědělským výnosům a zdokonalením při skladování a distribuci omezujícím vznik odpadů, je k dispozici více potravin. Lepší environmentální politiky zajistily, že stále stojí většina dnešních lesů a v širokém měřítku jsou zřízené a vymáhané zóny se zákazem rybolovu. Ekosystémy sílí a mnohé korály a plankton se evolučně přizpůsobují životu v teplejší a kyselejší vodě. Přidejme mírný nárůst vegetariánství a zdá se, že vzestup globálních teplot by se mohl omezit na 3° Celsia.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Svět by se tak do poloviny století mohl vyhnout hladomorům. Jestliže však lidská populace dosáhne 9,7 miliardy, hladovění a podvýživa budou proporcionálně stejné jako při dnešní populaci čítající 7,3 miliardy lidí. Jinými slovy, i při tak mimořádné a nepravděpodobné kombinaci úspěchů a štěstěny budeme co do potravinové bezpečnosti stále v téže tíživé situaci.
Příčina je prostá: naše společnosti a ekonomiky se zakládají na chybném předpokladu, že na konečné planetě je možné růst donekonečna. Abychom zajistili potravinovou bezpečnost – o dalších základních lidských právech nemluvě – pro všechny, musíme si uvědomit své meze, ve smyslu sociálních i biofyzických faktorů, a udělat potřebné kroky k tomu, abychom je nepřekračovali.
Přístup NSF na základě tohoto přesvědčení vyžaduje, aby vlády podnikly kroky k posílení práv žen ve všech oblastech společnosti a zajistily, že všichni sexuálně aktivní lidé budou mít přístup k moderním metodám řízení rodičovství, přičemž ženy budou moci svobodně podstoupit potrat, pokud se tak rozhodnou. Současně se vlády musí vypořádat s nerovností co do majetku, a tedy i stravy, zejména potlačením dominance korporací.
Snížit globální populaci na udržitelné úrovně nelze, a tak jedinou nadějí světa jsou reformy NSF. Za současné situace se však jejich realizace nezdá pravděpodobná. Spojené státy, země, která zkonzumuje nejvíc, se posouvá opačným směrem: ženy se perou za udržení svých reprodukčních práv, distribuce majetku je čím dál vychýlenější a moc korporací dále roste.
Pokud tento trend přetrvá, vládní soustavy budou v roce 2050 ještě žalostněji vybavené k řešení zásadních problémů neustálého růstu populace a spotřeby a majetkové nerovnosti. Vlivem změny klimatu, toxického znečištění a úbytku biodiverzity se zhorší prostředí pro život a lidé budou mít méně času a energie k vládním reformám zaměřeným na snižování nerovnosti a ochranu životního prostředí. Mocní tak budou pod menším tlakem, aby systémy upravili tak, že zajistí potraviny pro ty, kdo je nejvíc potřebují.
Sociálně-biofyzický systém je plný subsystémů, u nichž je sporné, jestli bylo dříve vejce, nebo slepice. Jelikož v systému neexistuje žádná zřetelná slabina, u které by započala změna, vlády musí souběžně řešit škálu problémů. Mezi klíčové body patří očištění politiky od „velkých peněz,“ zavedení progresivnější daňové soustavy, která účinně omezí příjmy extrémně bohatých lidí, zajištění, aby tvůrci politik měli alespoň základní vědecké povědomí, a posílení ženských práv, včetně přístupu k bezplatné antikoncepci.
Vzájemně posilovat se mohou nejen sociální a environmentální problémy, nýbrž i snahy zaměřené na upevnění našich sociálních a environmentálních fundamentů. Podstatné systémové vazby budou působit ve prospěch budoucích generací, jedině pokud nebudeme pouze cizelovat detaily v zemědělství, ale zaměříme se právě na tyto fundamenty.
Z angličtiny přeložil David Daduč