NEW YORK – Spolehlivou známkou nefunkční tržní ekonomiky je přetrvávající nezaměstnanost. V dnešních Spojených státech nemůže najít práci na plný úvazek každý šestý člověk, který o ni má zájem. Je to ekonomika s obrovskými nenaplněnými potřebami a současně s ohromnými nevyužitými zdroji.
Trh nemovitostí je další americkou anomálií: v zemi existují statisíce lidí bez domova (v roce 2009 strávilo více než 1,5 milionu Američanů nejméně jednu noc v útulku), zatímco statisíce domů zejí prázdnotou.
Růst počtu propadlých hypoték se zrychluje. V roce 2008 přišly o domov dva miliony Američanů, v roce 2009 to bylo dalších 2,8 milionu a očekává se, že v roce 2010 bude toto číslo ještě vyšší. Naše finanční trhy fungovaly strašlivě – dobře fungující „racionální“ trhy nepůjčují lidem, kteří nemohou nebo nechtějí splácet –, a přesto byli lidé určující podobu těchto trhů odměňováni, jako by to byli finanční géniové.
Nic z toho není žádná novinka. Novinkou ovšem je zdráhavé a opožděné přiznání Obamovy administrativy, že její snaha uvést trhy nemovitostí a hypoték opětovně do chodu do značné míry selhala. Na levici i na pravici kupodivu sílí konsensus, že vláda bude muset v dohledné budoucnosti pokračovat v podpoře trhu nemovitostí. Takový postoj je matoucí a možná i nebezpečný.
Matoucí je proto, že v konvenčních analýzách otázky, které aktivity by měly spadat do veřejné sféry, se řízení celostátního trhu hypoték nikdy nezmiňuje. Zvládání specifických informací týkajících se hodnocení kredibility a monitorování výkonnosti úvěrů je přesně tou činností, v níž má vynikat soukromý sektor.
Je to však pochopitelný postoj: obě hlavní americké politické strany podporovaly politiku, která stimulovala přemrštěné investice do nemovitostí a přehnané transakce s vypůjčenými penězi, přičemž ideologie volného trhu odrazovala regulátory od intervencí s cílem zastavit bezhlavé půjčování. Kdyby teď měla vláda vycouvat, ceny nemovitostí by spadly ještě níže, banky by se ocitly v ještě větším finančním stresu a krátkodobé ekonomické vyhlídky by se staly ještě chmurnějšími.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Právě proto je však vládou řízený hypoteční trh nebezpečný. Pokřivené úrokové sazby, oficiální garance a daňové dotace totiž podněcují pokračující investice do nemovitostí v době, kdy ekonomika potřebuje investice například do technologií a čisté energie.
Přetrvávající investice do nemovitostí navíc jen komplikují odklon ekonomiky od závislosti na nemovitostech a odklon trhu nemovitostí od závislosti na vládní podpoře. V případě podpory dalších investic do nemovitostí by se hodnota tohoto sektoru stala ještě závislejší na vládní politice, v důsledku čehož by budoucí politici čelili většímu politickému tlaku od zájmových skupin, jako jsou developeři a majitelé dluhopisů.
Současná americká politika je přinejmenším zmatená. Federální rezervní systém už není věřitelem poslední instance, nýbrž věřitelem první instance. Úvěrové riziko na hypotečním trhu přebírá vláda a tržní riziko Fed. Nikoho by proto nemělo překvapovat, co se nyní stalo: soukromý trh v podstatě vymizel.
Vláda oznámila, že tato opatření, která fungují (pokud vůbec fungují) díky snížení úrokových sazeb, jsou dočasná. To ovšem znamená, že jakmile intervence skončí, úrokové sazby se zvýší a každý držitel cenných papírů krytých hypotékami zaznamená kapitálovou ztrátu – potenciálně vysokou.
Žádná soukromá osoba by takové aktivum nekoupila. Naproti tomu Fed nemusí přiznávat ztrátu; zatímco zastánci volného trhu by mohli hovořit o přednostech tržního oceňování a „odhalování ceny“, Fed může předstírat, že se nic nestalo.
Když vláda převezme úvěrové riziko, stanou se hypotéky stejně bezpečnými jako vládní dluhopisy se srovnatelnou splatností. Intervence Fedu na trhu nemovitostí je proto ve skutečnosti intervencí na trhu vládních dluhopisů; údajný „přechod“ od nákupu hypoték k nákupu vládních dluhopisů má jen malý význam. Fed vzal na sebe obtížný úkol pokusit se stanovovat nejen krátkodobou úrokovou sazbu, ale i dlouhodobější sazby.
Resuscitace trhu nemovitostí je o to obtížnější ze dvou důvodů. Za prvé jsou banky, které kdysi poskytovaly konvenční hypoteční úvěry, ve špatném finančním stavu. Za druhé je sekuritizační model silně pošramocený a pravděpodobně nebude v brzké době nahrazen jiným. Bohužel se zdá, že Obamova administrativa ani Fed nejsou ochotny postavit se této realitě čelem.
Sekuritizace – spojení velkého počtu hypoték za účelem jejich prodeje penzijním fondům a investorům z celého světa – fungovala pouze díky existenci ratingových agentur, kterým se věřilo, že zajistí, aby hypoteční úvěry dostali lidé, kteří je budou splácet. Dnes ratingovým agenturám ani investičním bankám, které poskytovaly kazové produkty (někdy přímo konstruované tak, aby prodělávaly), nikdo věřit nebude a ani by neměl.
Vládní politika na podporu trhu nemovitostí stručně řečeno nejen nevyřešila problém, ale současně protahuje proces vzájemného oddlužování a vytváří podmínky pro malátnost na japonský způsob. Vyhnout se tomuto strašlivému „novému normálu“ bude obtížné, ale existují alternativní politiky s daleko lepšími vyhlídkami na navrácení USA a globální ekonomiky k prosperitě.
Podniky se naučily přijímat špatné zprávy vyrovnaně, odepsat ztráty a jít dál, avšak naše vlády nikoliv. U každé čtvrté americké hypotéky přesahuje dluh hodnotu domu. Nucené vystěhovávání pouze vytváří více lidí bez domova a více prázdných domů. Zapotřebí je zde rychlé odepsání hodnoty hypoték. Banky budou muset přiznat ztráty a v nezbytném případě najít dodatečný kapitál, aby splnily požadavky na rezervy.
Pro banky to samozřejmě bude bolestné, ale jejich bolest bude nesrovnatelná s utrpením, které způsobily lidem v celém zbytku globální ekonomiky.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
NEW YORK – Spolehlivou známkou nefunkční tržní ekonomiky je přetrvávající nezaměstnanost. V dnešních Spojených státech nemůže najít práci na plný úvazek každý šestý člověk, který o ni má zájem. Je to ekonomika s obrovskými nenaplněnými potřebami a současně s ohromnými nevyužitými zdroji.
Trh nemovitostí je další americkou anomálií: v zemi existují statisíce lidí bez domova (v roce 2009 strávilo více než 1,5 milionu Američanů nejméně jednu noc v útulku), zatímco statisíce domů zejí prázdnotou.
Růst počtu propadlých hypoték se zrychluje. V roce 2008 přišly o domov dva miliony Američanů, v roce 2009 to bylo dalších 2,8 milionu a očekává se, že v roce 2010 bude toto číslo ještě vyšší. Naše finanční trhy fungovaly strašlivě – dobře fungující „racionální“ trhy nepůjčují lidem, kteří nemohou nebo nechtějí splácet –, a přesto byli lidé určující podobu těchto trhů odměňováni, jako by to byli finanční géniové.
Nic z toho není žádná novinka. Novinkou ovšem je zdráhavé a opožděné přiznání Obamovy administrativy, že její snaha uvést trhy nemovitostí a hypoték opětovně do chodu do značné míry selhala. Na levici i na pravici kupodivu sílí konsensus, že vláda bude muset v dohledné budoucnosti pokračovat v podpoře trhu nemovitostí. Takový postoj je matoucí a možná i nebezpečný.
Matoucí je proto, že v konvenčních analýzách otázky, které aktivity by měly spadat do veřejné sféry, se řízení celostátního trhu hypoték nikdy nezmiňuje. Zvládání specifických informací týkajících se hodnocení kredibility a monitorování výkonnosti úvěrů je přesně tou činností, v níž má vynikat soukromý sektor.
Je to však pochopitelný postoj: obě hlavní americké politické strany podporovaly politiku, která stimulovala přemrštěné investice do nemovitostí a přehnané transakce s vypůjčenými penězi, přičemž ideologie volného trhu odrazovala regulátory od intervencí s cílem zastavit bezhlavé půjčování. Kdyby teď měla vláda vycouvat, ceny nemovitostí by spadly ještě níže, banky by se ocitly v ještě větším finančním stresu a krátkodobé ekonomické vyhlídky by se staly ještě chmurnějšími.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Právě proto je však vládou řízený hypoteční trh nebezpečný. Pokřivené úrokové sazby, oficiální garance a daňové dotace totiž podněcují pokračující investice do nemovitostí v době, kdy ekonomika potřebuje investice například do technologií a čisté energie.
Přetrvávající investice do nemovitostí navíc jen komplikují odklon ekonomiky od závislosti na nemovitostech a odklon trhu nemovitostí od závislosti na vládní podpoře. V případě podpory dalších investic do nemovitostí by se hodnota tohoto sektoru stala ještě závislejší na vládní politice, v důsledku čehož by budoucí politici čelili většímu politickému tlaku od zájmových skupin, jako jsou developeři a majitelé dluhopisů.
Současná americká politika je přinejmenším zmatená. Federální rezervní systém už není věřitelem poslední instance, nýbrž věřitelem první instance. Úvěrové riziko na hypotečním trhu přebírá vláda a tržní riziko Fed. Nikoho by proto nemělo překvapovat, co se nyní stalo: soukromý trh v podstatě vymizel.
Vláda oznámila, že tato opatření, která fungují (pokud vůbec fungují) díky snížení úrokových sazeb, jsou dočasná. To ovšem znamená, že jakmile intervence skončí, úrokové sazby se zvýší a každý držitel cenných papírů krytých hypotékami zaznamená kapitálovou ztrátu – potenciálně vysokou.
Žádná soukromá osoba by takové aktivum nekoupila. Naproti tomu Fed nemusí přiznávat ztrátu; zatímco zastánci volného trhu by mohli hovořit o přednostech tržního oceňování a „odhalování ceny“, Fed může předstírat, že se nic nestalo.
Když vláda převezme úvěrové riziko, stanou se hypotéky stejně bezpečnými jako vládní dluhopisy se srovnatelnou splatností. Intervence Fedu na trhu nemovitostí je proto ve skutečnosti intervencí na trhu vládních dluhopisů; údajný „přechod“ od nákupu hypoték k nákupu vládních dluhopisů má jen malý význam. Fed vzal na sebe obtížný úkol pokusit se stanovovat nejen krátkodobou úrokovou sazbu, ale i dlouhodobější sazby.
Resuscitace trhu nemovitostí je o to obtížnější ze dvou důvodů. Za prvé jsou banky, které kdysi poskytovaly konvenční hypoteční úvěry, ve špatném finančním stavu. Za druhé je sekuritizační model silně pošramocený a pravděpodobně nebude v brzké době nahrazen jiným. Bohužel se zdá, že Obamova administrativa ani Fed nejsou ochotny postavit se této realitě čelem.
Sekuritizace – spojení velkého počtu hypoték za účelem jejich prodeje penzijním fondům a investorům z celého světa – fungovala pouze díky existenci ratingových agentur, kterým se věřilo, že zajistí, aby hypoteční úvěry dostali lidé, kteří je budou splácet. Dnes ratingovým agenturám ani investičním bankám, které poskytovaly kazové produkty (někdy přímo konstruované tak, aby prodělávaly), nikdo věřit nebude a ani by neměl.
Vládní politika na podporu trhu nemovitostí stručně řečeno nejen nevyřešila problém, ale současně protahuje proces vzájemného oddlužování a vytváří podmínky pro malátnost na japonský způsob. Vyhnout se tomuto strašlivému „novému normálu“ bude obtížné, ale existují alternativní politiky s daleko lepšími vyhlídkami na navrácení USA a globální ekonomiky k prosperitě.
Podniky se naučily přijímat špatné zprávy vyrovnaně, odepsat ztráty a jít dál, avšak naše vlády nikoliv. U každé čtvrté americké hypotéky přesahuje dluh hodnotu domu. Nucené vystěhovávání pouze vytváří více lidí bez domova a více prázdných domů. Zapotřebí je zde rychlé odepsání hodnoty hypoték. Banky budou muset přiznat ztráty a v nezbytném případě najít dodatečný kapitál, aby splnily požadavky na rezervy.
Pro banky to samozřejmě bude bolestné, ale jejich bolest bude nesrovnatelná s utrpením, které způsobily lidem v celém zbytku globální ekonomiky.