PRINCETON – Smysl pro spravedlnost je všem lidem společný, avšak jednotliví lidé se často liší v názoru, co přesně si spravedlnost v určité konkrétní situaci žádá. Nikde to není lépe patrné než v debatě o potřebnosti snížení emisí skleníkových plynů s cílem předejít nebezpečným klimatickým změnám.
Dvěma největšími producenty skleníkových plynů jsou Čína a Spojené státy a zdá se nepravděpodobné, že by jakákoliv celosvětová dohoda na snížení emisí byla účinná, pokud se k ní obě tyto země nepřipojí. V mezinárodních jednáních o klimatu se však jejich stanoviska k tomu, co by měla každá z nich učinit, značně rozcházejí.
Jako profesoři, kteří se zajímají o otázku klimatických změn – jeden z přední univerzity v Číně a druhý z přední univerzity v USA –, jsme si řekli, že by bylo zajímavé zjistit, zda se dokážeme shodnout na spravedlivém principu regulace emisí skleníkových plynů.
Rozhodli jsme se použít Giniho koeficient, běžné měřítko příjmové nerovnosti, a změřit podle něj nerovnost v uhlíkových emisích. Nejnižší možný Giniho koeficient je 0, což znamená, že všichni mají přesně stejný příjem; nejvyšší možný koeficient je 1 a uplatňuje se v případě, že jediný člověk má veškerý příjem a všichni ostatní mají příjem nulový. Všechny současné společnosti pochopitelně spadají někam mezi tyto dva extrémy – relativně rovnostářské státy jako Dánsko vykazují Giniho koeficient kolem 0,25 a u méně rovnostářských zemí, jako jsou USA nebo Turecko, se tato hodnota blíží 0,4.
Různé principy spravedlnosti přinesou různá rozložení emisí pro každou populaci a různé „uhlíkové Giniho koeficienty“. Vezmeme-li jako základ pro výpočet uhlíkového Giniho koeficientu období let 1850-2050, můžeme analyzovat princip historické zodpovědnosti prosazovaný zeměmi, jako jsou Čína, Indie a Brazílie, který zohledňuje minulé emise mající dopad na atmosféru.
Zvolili jsme tři široce diskutované metody přidělování kvót emisí skleníkových plynů různým zemím:
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Přístup rovných emisních práv na obyvatele přiděluje státům emisní práva podle počtu jejich obyvatel, avšak jen pro zbývající podíl globálního „uhlíkového rozpočtu“ – tedy pro objem, který lze stále emitovat mezi dneškem a rokem 2050, aniž to vyvolá nebezpečné a nezvratné klimatické změny. (Obvykle se tato hranice uvádí jako zvýšení globální teploty o 2°C.)
Přístup rovných kumulativních emisí na obyvatele se snaží o rovnost v čase. Kombinuje tedy zodpovědnost za dřívější emise a rovná práva na obyvatele. Alokuje spravedlivý díl z celkového globálního uhlíkového rozpočtu,ale bere v úvahu i tu část, která se už spotřebovala.
Dvoukolejný přístup zakládá emisní práva na současných schématech. Tento přístup byl fakticky použit pro rozvinuté státy v kjótském protokolu, jenž po nich požaduje, aby snížily emise oproti úrovni z roku 1990. To znamená, že státy, které v roce 1990 emitovaly více, mají nárok emitovat i do budoucna více než státy, které v roce 1990 emitovaly méně.
Druhý přístup – rovné kumulativní emise na obyvatele – je už z definice přístupem, jak nastolit dokonalou rovnost všech států v podílu na klimatických změnách za celé období. Tento přístup tedy vede k nulovému uhlíkovému Giniho koeficientu. V případě prvního přístupu – rovná emisní práva na obyvatele od této chvíle – vychází uhlíkový Giniho koeficient zhruba na 0,4.
Tento rozdíl ukazuje, že spor mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi o princip historické odpovědnosti se týká zhruba 40% globálních emisí skleníkových plynů, které lze vypustit od roku 1850 do roku 2050 bez překročení uhlíkového rozpočtu. Převažující dvoukolejný přístup pak vede k nejvyššímu uhlíkovému Giniho koeficientu, zhruba kolem 0,7.
Tyto značně odlišné uhlíkové Giniho koeficienty naznačují, že svět postrádá společné chápání otázky, jaký přístup by byl při řešení globálních klimatických změn spravedlivý. Úspěch mezinárodních jednání tedy bude záviset na tom, jak jednotlivé strany – a občané, které zastupují – vnímají několik stěžejních principů rovnosti, zejména historickou zodpovědnost a rovná práva na obyvatele.
Z dosavadních jednání je už dnes zřejmé, že otázky dlouhodobé spravedlnosti nejsou dostatečně řešeny. Při uplatnění faktického dvoukolejného principu z našeho uhlíkového Giniho koeficientu vyplývá, že mezi bohatými a chudými zeměmi se stále vede spor o plných 70% globálního uhlíkového rozpočtu.
Ukáže-li se, že je příliš obtížné dosáhnout dohody na principu zásadní spravedlnosti, pak by základ pro určitý minimální konsensus mohla představovat alespoň shoda na tom, že některé uhlíkové Giniho koeficienty jsou jednoduše příliš extrémní, než aby byly spravedlivé. Například můžeme porovnat uhlíkový Giniho koeficient dvoukolejného principu ve výši 0,7 s Giniho koeficientem Spojených států, které většina lidí pokládá za vysoce nerovnostářské, a přesto zjistíme, že je koeficient USA mnohem nižší – zhruba 0,38.
Na druhé straně princip rovných ročních emisí na obyvatele je založený na logice, která má přinejmenším nárok pokládat se za spravedlivou, a vykazuje Giniho koeficient nižší než 0,4. Tvrdíme proto, že jakékoliv spravedlivé řešení by mělo mít uhlíkový Giniho koeficient v rozmezí 0,0 – 0,4. Ačkoliv volba přesného čísla záleží do jisté míry na libovůli, mělo by toto „férové pásmo“ představovat mantinely pro ty, kdo chtějí nalézt spravedlivé řešení problému klimatických změn.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
PRINCETON – Smysl pro spravedlnost je všem lidem společný, avšak jednotliví lidé se často liší v názoru, co přesně si spravedlnost v určité konkrétní situaci žádá. Nikde to není lépe patrné než v debatě o potřebnosti snížení emisí skleníkových plynů s cílem předejít nebezpečným klimatickým změnám.
Dvěma největšími producenty skleníkových plynů jsou Čína a Spojené státy a zdá se nepravděpodobné, že by jakákoliv celosvětová dohoda na snížení emisí byla účinná, pokud se k ní obě tyto země nepřipojí. V mezinárodních jednáních o klimatu se však jejich stanoviska k tomu, co by měla každá z nich učinit, značně rozcházejí.
Jako profesoři, kteří se zajímají o otázku klimatických změn – jeden z přední univerzity v Číně a druhý z přední univerzity v USA –, jsme si řekli, že by bylo zajímavé zjistit, zda se dokážeme shodnout na spravedlivém principu regulace emisí skleníkových plynů.
Rozhodli jsme se použít Giniho koeficient, běžné měřítko příjmové nerovnosti, a změřit podle něj nerovnost v uhlíkových emisích. Nejnižší možný Giniho koeficient je 0, což znamená, že všichni mají přesně stejný příjem; nejvyšší možný koeficient je 1 a uplatňuje se v případě, že jediný člověk má veškerý příjem a všichni ostatní mají příjem nulový. Všechny současné společnosti pochopitelně spadají někam mezi tyto dva extrémy – relativně rovnostářské státy jako Dánsko vykazují Giniho koeficient kolem 0,25 a u méně rovnostářských zemí, jako jsou USA nebo Turecko, se tato hodnota blíží 0,4.
Různé principy spravedlnosti přinesou různá rozložení emisí pro každou populaci a různé „uhlíkové Giniho koeficienty“. Vezmeme-li jako základ pro výpočet uhlíkového Giniho koeficientu období let 1850-2050, můžeme analyzovat princip historické zodpovědnosti prosazovaný zeměmi, jako jsou Čína, Indie a Brazílie, který zohledňuje minulé emise mající dopad na atmosféru.
Zvolili jsme tři široce diskutované metody přidělování kvót emisí skleníkových plynů různým zemím:
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Přístup rovných emisních práv na obyvatele přiděluje státům emisní práva podle počtu jejich obyvatel, avšak jen pro zbývající podíl globálního „uhlíkového rozpočtu“ – tedy pro objem, který lze stále emitovat mezi dneškem a rokem 2050, aniž to vyvolá nebezpečné a nezvratné klimatické změny. (Obvykle se tato hranice uvádí jako zvýšení globální teploty o 2°C.)
Přístup rovných kumulativních emisí na obyvatele se snaží o rovnost v čase. Kombinuje tedy zodpovědnost za dřívější emise a rovná práva na obyvatele. Alokuje spravedlivý díl z celkového globálního uhlíkového rozpočtu,ale bere v úvahu i tu část, která se už spotřebovala.
Dvoukolejný přístup zakládá emisní práva na současných schématech. Tento přístup byl fakticky použit pro rozvinuté státy v kjótském protokolu, jenž po nich požaduje, aby snížily emise oproti úrovni z roku 1990. To znamená, že státy, které v roce 1990 emitovaly více, mají nárok emitovat i do budoucna více než státy, které v roce 1990 emitovaly méně.
Druhý přístup – rovné kumulativní emise na obyvatele – je už z definice přístupem, jak nastolit dokonalou rovnost všech států v podílu na klimatických změnách za celé období. Tento přístup tedy vede k nulovému uhlíkovému Giniho koeficientu. V případě prvního přístupu – rovná emisní práva na obyvatele od této chvíle – vychází uhlíkový Giniho koeficient zhruba na 0,4.
Tento rozdíl ukazuje, že spor mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi o princip historické odpovědnosti se týká zhruba 40% globálních emisí skleníkových plynů, které lze vypustit od roku 1850 do roku 2050 bez překročení uhlíkového rozpočtu. Převažující dvoukolejný přístup pak vede k nejvyššímu uhlíkovému Giniho koeficientu, zhruba kolem 0,7.
Tyto značně odlišné uhlíkové Giniho koeficienty naznačují, že svět postrádá společné chápání otázky, jaký přístup by byl při řešení globálních klimatických změn spravedlivý. Úspěch mezinárodních jednání tedy bude záviset na tom, jak jednotlivé strany – a občané, které zastupují – vnímají několik stěžejních principů rovnosti, zejména historickou zodpovědnost a rovná práva na obyvatele.
Z dosavadních jednání je už dnes zřejmé, že otázky dlouhodobé spravedlnosti nejsou dostatečně řešeny. Při uplatnění faktického dvoukolejného principu z našeho uhlíkového Giniho koeficientu vyplývá, že mezi bohatými a chudými zeměmi se stále vede spor o plných 70% globálního uhlíkového rozpočtu.
Ukáže-li se, že je příliš obtížné dosáhnout dohody na principu zásadní spravedlnosti, pak by základ pro určitý minimální konsensus mohla představovat alespoň shoda na tom, že některé uhlíkové Giniho koeficienty jsou jednoduše příliš extrémní, než aby byly spravedlivé. Například můžeme porovnat uhlíkový Giniho koeficient dvoukolejného principu ve výši 0,7 s Giniho koeficientem Spojených států, které většina lidí pokládá za vysoce nerovnostářské, a přesto zjistíme, že je koeficient USA mnohem nižší – zhruba 0,38.
Na druhé straně princip rovných ročních emisí na obyvatele je založený na logice, která má přinejmenším nárok pokládat se za spravedlivou, a vykazuje Giniho koeficient nižší než 0,4. Tvrdíme proto, že jakékoliv spravedlivé řešení by mělo mít uhlíkový Giniho koeficient v rozmezí 0,0 – 0,4. Ačkoliv volba přesného čísla záleží do jisté míry na libovůli, mělo by toto „férové pásmo“ představovat mantinely pro ty, kdo chtějí nalézt spravedlivé řešení problému klimatických změn.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.