BRUSEL – Tři desítky let po událostech, které zdvihly železnou oponu a podnítily integraci střední, východní a jihovýchodní Evropy do globální ekonomiky, jsme na pokraji nového historického přechodu. Tentokrát se však promění celý svět.
Jak se budeme posouvat ke skutečně digitální ekonomice přátelské ke klimatu, měli bychom věnovat pozornost ponaučením z postkomunistické Evropy 90. let. Jedním je to, že normy a vzorce chování, které se pevně propsaly do společnosti, nelze zvrátit přes noc. Změna žádá čas, takže není nikdy příliš brzy s takovým procesem začít.
Druhým ponaučením je, že každá transformace bude svízelná. Podobně jako během evoluce politických a ekonomických systémů po komunismu hrozí u přechodu ke společnosti „čisté nuly“ riziko, že rušivě zasáhne do života jednotlivců a prohloubí sociální nerovnosti.
Neodvratně zmizí některá pracovní místa, která se kdysi považovala za jistotu na celý život, což znamená, že proces musí být od počátku inkluzivní. Aby sociální soudržnost a solidarita byly během celé transformace prioritou nejvyšší úrovně, bude v praxi nezbytné poskytovat konkrétní podporu, která lidem pomůže chopit se nových příležitostí, jakož i usměrňovat očekávání s cílem předcházet deziluzi.
Při pohledu zpět víme, že společenské otřesy před 30 lety stály za to, protože jejich plodem bylo tolik úspěchů. Neměli bychom se proto zelené tranzice bát. I ta nabízí příležitost budovat svět, který bude lépe prosperovat.
Klíčem k tomuto přechodu budou investice do lidského a fyzického kapitálu. Aby byla změna inkluzivní, budeme muset investovat do škol, univerzit a vzdělávání dospělých. V Evropě i jinde bude zelená transformace záviset na kreativitě lidí a jejich technické a vědecké zdatnosti.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Třetím ponaučením je to, že aby tvůrci politik dokázali mobilizovat nezbytné investice, musí vysílat jasné signály a poskytovat skutečné pobídky. Evropské postkomunistické země se v 90. letech minulého století a na počátku nultých let století nového držely cestovní mapy vymezené takzvaným Washingtonským konsenzem, souborem reforem směřujících k liberalizaci trhu. Příležitost vstoupit do Evropské unie sloužila jako mocná pobídka k přijímání těchto politik a nutnost harmonizovat legislativu s EU poskytla podrobný plán jejich implementace. Proces přistupování k EU pak vyvolal podstatné kapitálové přílivy, z velké části přímé investice, které podpořily integraci regionu do globálních hodnotových řetězců.
U zelené tranzice není institucionální cesta tak jasná; vlastně ji teprve skládáme dohromady. Bude zapotřebí, aby se Spojené státy a EU opět ujaly vedení a poskytly politické vodítko. Měli bychom vytvořit nové transatlantické partnerství pro klima s cílem vyvinout ucelené slučitelné regulatorní rámce a společnou vizi zpoplatnění uhlíku. Soukromý sektor prahne po projasnění vznikajících taxonomií pro udržitelné investice.
Teď když USA potvrdily své klimatické závazky, může se tentýž transatlantický vztah, který inspiroval demokratické reformy v Evropě před 30 lety, stát motorem zelené tranzice. Budou-li transatlantičtí partneři jednat společně, bude snazší vtáhnout Čínu a Indii a využít sil G20.
Aby však Evropa včas dosáhla čistých nulových emisí skleníkových plynů, bude muset zvýšit své výdaje na výzkum a vývoj. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že emise oxidu uhličitého loni klesly o 8 %, vlivem lockdownů kvůli covidu-19. Pokud bychom měli globální oteplování udržet do 1,5°C nad předprůmyslovými teplotami, emise se v příštích deseti letech musí v tomto rozsahu snížit každoročně.
Nemůžeme samozřejmě takových setrvalých poklesů emisí dosáhnout dalšími lockdowny a nelze spoléhat ani na žádnou jinou náhlou vynucenou změnu chování. Co potřebujeme, jsou masivní investice do nových technologií. Aby Evropa splnila svůj cíl snížení emisí do roku 2030 (55 % pod úrovně roku 1990), musí uvolnit odhadem 350 miliard eur dodatečných investic ročně.
Během postkomunistické transformace růst a tvorbu pracovních míst ve střední, východní a jihovýchodní Evropě pomáhaly roztáčet technologické transfery a čerstvé inovace. Kvůli popohnání průlomů v klimatických technologiích je zapotřebí, aby Evropa projevila větší ochotu financovat nápady, které ještě nejsou připravené na trh. Nemůže prostě jen přebírat nejlepší inovace odjinud.
Platformy EU pro sdílení znalostí i její fondy rizikového kapitálu sice představují kroky správným směrem, nejsou ale dostatečně ambiciózní. Výzkum ukazuje, že uhlíková stopa se rychleji zmenšuje v ekonomikách, které získávají víc financování na trzích s cennými papíry než na úvěrových trzích.
Podobně nezbytná je diskuse o evropské zelené taxonomii, ale měla by jít dál. Musíme vytvořit investiční prostředí, které povede ke skutečně spravedlivé tranzici. Když se objevují nové technologie, musí být schopné růst co do měřítka a získávat na atraktivitě pro vyspělé i rozvojové země po celém světě. Klimatické úsilí, technologické novátorství a hospodářský rozvoj by se měly stát, podobně jako postkomunistický přechod v 90. letech, nedílnou součástí jednotné strategie směřující k dosažení jedinečné transformace.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
BRUSEL – Tři desítky let po událostech, které zdvihly železnou oponu a podnítily integraci střední, východní a jihovýchodní Evropy do globální ekonomiky, jsme na pokraji nového historického přechodu. Tentokrát se však promění celý svět.
Jak se budeme posouvat ke skutečně digitální ekonomice přátelské ke klimatu, měli bychom věnovat pozornost ponaučením z postkomunistické Evropy 90. let. Jedním je to, že normy a vzorce chování, které se pevně propsaly do společnosti, nelze zvrátit přes noc. Změna žádá čas, takže není nikdy příliš brzy s takovým procesem začít.
Druhým ponaučením je, že každá transformace bude svízelná. Podobně jako během evoluce politických a ekonomických systémů po komunismu hrozí u přechodu ke společnosti „čisté nuly“ riziko, že rušivě zasáhne do života jednotlivců a prohloubí sociální nerovnosti.
Neodvratně zmizí některá pracovní místa, která se kdysi považovala za jistotu na celý život, což znamená, že proces musí být od počátku inkluzivní. Aby sociální soudržnost a solidarita byly během celé transformace prioritou nejvyšší úrovně, bude v praxi nezbytné poskytovat konkrétní podporu, která lidem pomůže chopit se nových příležitostí, jakož i usměrňovat očekávání s cílem předcházet deziluzi.
Při pohledu zpět víme, že společenské otřesy před 30 lety stály za to, protože jejich plodem bylo tolik úspěchů. Neměli bychom se proto zelené tranzice bát. I ta nabízí příležitost budovat svět, který bude lépe prosperovat.
Klíčem k tomuto přechodu budou investice do lidského a fyzického kapitálu. Aby byla změna inkluzivní, budeme muset investovat do škol, univerzit a vzdělávání dospělých. V Evropě i jinde bude zelená transformace záviset na kreativitě lidí a jejich technické a vědecké zdatnosti.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Třetím ponaučením je to, že aby tvůrci politik dokázali mobilizovat nezbytné investice, musí vysílat jasné signály a poskytovat skutečné pobídky. Evropské postkomunistické země se v 90. letech minulého století a na počátku nultých let století nového držely cestovní mapy vymezené takzvaným Washingtonským konsenzem, souborem reforem směřujících k liberalizaci trhu. Příležitost vstoupit do Evropské unie sloužila jako mocná pobídka k přijímání těchto politik a nutnost harmonizovat legislativu s EU poskytla podrobný plán jejich implementace. Proces přistupování k EU pak vyvolal podstatné kapitálové přílivy, z velké části přímé investice, které podpořily integraci regionu do globálních hodnotových řetězců.
U zelené tranzice není institucionální cesta tak jasná; vlastně ji teprve skládáme dohromady. Bude zapotřebí, aby se Spojené státy a EU opět ujaly vedení a poskytly politické vodítko. Měli bychom vytvořit nové transatlantické partnerství pro klima s cílem vyvinout ucelené slučitelné regulatorní rámce a společnou vizi zpoplatnění uhlíku. Soukromý sektor prahne po projasnění vznikajících taxonomií pro udržitelné investice.
Teď když USA potvrdily své klimatické závazky, může se tentýž transatlantický vztah, který inspiroval demokratické reformy v Evropě před 30 lety, stát motorem zelené tranzice. Budou-li transatlantičtí partneři jednat společně, bude snazší vtáhnout Čínu a Indii a využít sil G20.
Aby však Evropa včas dosáhla čistých nulových emisí skleníkových plynů, bude muset zvýšit své výdaje na výzkum a vývoj. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že emise oxidu uhličitého loni klesly o 8 %, vlivem lockdownů kvůli covidu-19. Pokud bychom měli globální oteplování udržet do 1,5°C nad předprůmyslovými teplotami, emise se v příštích deseti letech musí v tomto rozsahu snížit každoročně.
Nemůžeme samozřejmě takových setrvalých poklesů emisí dosáhnout dalšími lockdowny a nelze spoléhat ani na žádnou jinou náhlou vynucenou změnu chování. Co potřebujeme, jsou masivní investice do nových technologií. Aby Evropa splnila svůj cíl snížení emisí do roku 2030 (55 % pod úrovně roku 1990), musí uvolnit odhadem 350 miliard eur dodatečných investic ročně.
Během postkomunistické transformace růst a tvorbu pracovních míst ve střední, východní a jihovýchodní Evropě pomáhaly roztáčet technologické transfery a čerstvé inovace. Kvůli popohnání průlomů v klimatických technologiích je zapotřebí, aby Evropa projevila větší ochotu financovat nápady, které ještě nejsou připravené na trh. Nemůže prostě jen přebírat nejlepší inovace odjinud.
Platformy EU pro sdílení znalostí i její fondy rizikového kapitálu sice představují kroky správným směrem, nejsou ale dostatečně ambiciózní. Výzkum ukazuje, že uhlíková stopa se rychleji zmenšuje v ekonomikách, které získávají víc financování na trzích s cennými papíry než na úvěrových trzích.
Podobně nezbytná je diskuse o evropské zelené taxonomii, ale měla by jít dál. Musíme vytvořit investiční prostředí, které povede ke skutečně spravedlivé tranzici. Když se objevují nové technologie, musí být schopné růst co do měřítka a získávat na atraktivitě pro vyspělé i rozvojové země po celém světě. Klimatické úsilí, technologické novátorství a hospodářský rozvoj by se měly stát, podobně jako postkomunistický přechod v 90. letech, nedílnou součástí jednotné strategie směřující k dosažení jedinečné transformace.
Z angličtiny přeložil David Daduč