PAŘÍŽ – V době, kdy jsou noviny plné článků o potížích, na něž narážejí rodiny migrantů, by mohlo být lákavé předpokládat, že se řeší také příčiny přesídlování lidí. Ve většině případů by však byl takový předpoklad mylný. Řešení nucené migrace se dnes téměř výlučně zaměřují na pomoc uprchlíkům poté, co uprchnou, místo abychom si vzali na mušku důvody jejich útěku. Chceme-li vyřešit světové uprchlické krize, musíme věnovat stejnou pozornost příčinám jako následkům.
Proč rodiče riskují životy své nebo svých dětí, aby opustili domov a vydali se do neznáma? A co lze učinit pro to, aby rodiny vůbec nebyly nuceny migrovat? To jsou dvě z několika klíčových otázek, na které jsme se s kolegy pokusili odpovědět v nové studii OECD s názvem States of Fragility 2018. Naše zjištění leccos objasňují, ale zároveň jsou znepokojivá.
Do roku 2030 bude více než 80% chudých lidí světa žít v oblastech definovaných jako „křehké“ – toto označení může odrážet řadu politických, sociálních, bezpečnostních, ekonomických či ekologických příčin. Pokud současné trendy přetrvají, pak příliš málo rozvojové pomoci bohužel poputuje na řešení faktorů přispívajících k této křehkosti. Například v roce 2016 byla jen 2% z 68,2 miliardy dolarů oficiální rozvojové pomoci (ODA) putující na místa postižené křehkostí použita na prevenci konfliktů a pouhých 10% bylo určeno na mírotvorné iniciativy. Z toho vyplývá jediný závěr: musíme změnit způsob alokace ODA.
Podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky bylo v roce 2017 násilně vysídleno rekordních 68,5 milionu osob. Mnozí z těchto lidí pocházeli z pouhých pěti zemí – Afghánistánu, Barmy, Somálska, Jižního Súdánu a Sýrie. Přestože však země přijímající uprchlíky naléhavě potřebují peníze na podporu dlouhodobého relokačního úsilí, většina ODA je stále určena na krátkodobá řešení. Humanitární činnosti – například poskytování potravin a přístřeší – představovaly v loňském roce zhruba třetinu veškeré ODA a tento podíl se téměř deset let zvyšuje.
Naproti tomu finance na výstavbu škol, nemocnic a další infrastruktury nadále zaostávají. Je sice pochopitelné, že dárci tíhnou k řešením nabízejícím vysídleným lidem okamžitou pomoc, avšak zanedbávání dlouhodobých potřeb uprchlíků je krátkozraké. Jednoduše řečeno musí ambice mezinárodního společenství v oblasti pomoci sahat dál než k prostému udržování lidí při životě; musí migrantům nabízet také budoucnost.
Při správné alokaci může být ODA silným nástrojem prevence konfliktu a obracení trendů přispívajících ke křehkosti. Navíc je tento typ vynakládání prostředků pro migranty často zdrojem naděje s ohledem na to, že v mnoha oblastech postižených krizí patří ODA k nejspolehlivějším zdrojům financování. Obzvláště to platí v situacích, kdy krize „zestárnou“, protože dary z jiných zdrojů obvykle časem vysychají a vydatnost financování klesá.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Obrátit současné výdajové trendy ODA samozřejmě nebude snadné. Křehkost se projevuje bezpočtem způsobů a vyřešení tak rozmanitých problémů, jako jsou násilný extremismus, klimatické změny, organizovaný zločin a diskriminace podle pohlaví, si vyžádá novou strukturu rozvojových výdajů.
Konkrétní kroky jsou však naléhavě zapotřebí. Nebude-li se tento problém řešit, pak konflikty, násilí a další formy křehkosti vrátí pokrok v oblasti rozvoje o desítky let zpátky a budou dále přiživovat dynamiku, která původně k nestabilitě vedla. Pokud mezinárodní společenství nezmění svůj přístup k investicím v křehkých regionech, pak svět nesplní klíčovou položku v Cílech trvale udržitelného rozvoje OSN: nenechat nikoho napospas.
Výdaje na dlouhodobá řešení mají také finanční smysl. Kdyby se na programy prevence konfliktů vynakládalo více peněz, dalo by se podle OSN a Světové banky ušetřit na nákladech na relokaci uprchlíků až 70 miliard dolarů ročně. V oblasti zdravotnictví už svět přijal premisu nákladově efektivní prevence (například podporou pravidelných screeningů a kontrol), avšak v oblasti migrace zatím tato filozofie aplikována nebyla. To by se mohlo a mělo změnit.
Globální migrační krize – nejhorší od konce druhé světové války – spotřebovává obrovská množství finančního a politického kapitálu. Chceme-li ji účinně řešit, musíme přesunout těžiště pozornosti ke zlepšování stability a bezpečnosti a doufat v lepší budoucnost v místech, odkud migranti pocházejí. Což znamená, že rozvojová komunita, a zejména oficiální dárci, musí přehodnotit své priority a politiku.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
US Treasury Secretary Scott Bessent’s defense of President Donald Trump’s trade tariffs as a step toward “rebalancing” the US economy misses the point. While some economies, like China and Germany, need to increase domestic spending, the US needs to increase national saving.
thinks US Treasury Secretary Scott Bessent is neglecting the need for spending cuts in major federal programs.
China’s prolonged reliance on fiscal stimulus has distorted economic incentives, fueling a housing glut, a collapse in prices, and spiraling public debt. With further stimulus off the table, the only sustainable path is for the central government to relinquish more economic power to local governments and the private sector.
argues that the country’s problems can be traced back to its response to the 2008 financial crisis.
PAŘÍŽ – V době, kdy jsou noviny plné článků o potížích, na něž narážejí rodiny migrantů, by mohlo být lákavé předpokládat, že se řeší také příčiny přesídlování lidí. Ve většině případů by však byl takový předpoklad mylný. Řešení nucené migrace se dnes téměř výlučně zaměřují na pomoc uprchlíkům poté, co uprchnou, místo abychom si vzali na mušku důvody jejich útěku. Chceme-li vyřešit světové uprchlické krize, musíme věnovat stejnou pozornost příčinám jako následkům.
Proč rodiče riskují životy své nebo svých dětí, aby opustili domov a vydali se do neznáma? A co lze učinit pro to, aby rodiny vůbec nebyly nuceny migrovat? To jsou dvě z několika klíčových otázek, na které jsme se s kolegy pokusili odpovědět v nové studii OECD s názvem States of Fragility 2018. Naše zjištění leccos objasňují, ale zároveň jsou znepokojivá.
Do roku 2030 bude více než 80% chudých lidí světa žít v oblastech definovaných jako „křehké“ – toto označení může odrážet řadu politických, sociálních, bezpečnostních, ekonomických či ekologických příčin. Pokud současné trendy přetrvají, pak příliš málo rozvojové pomoci bohužel poputuje na řešení faktorů přispívajících k této křehkosti. Například v roce 2016 byla jen 2% z 68,2 miliardy dolarů oficiální rozvojové pomoci (ODA) putující na místa postižené křehkostí použita na prevenci konfliktů a pouhých 10% bylo určeno na mírotvorné iniciativy. Z toho vyplývá jediný závěr: musíme změnit způsob alokace ODA.
Podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky bylo v roce 2017 násilně vysídleno rekordních 68,5 milionu osob. Mnozí z těchto lidí pocházeli z pouhých pěti zemí – Afghánistánu, Barmy, Somálska, Jižního Súdánu a Sýrie. Přestože však země přijímající uprchlíky naléhavě potřebují peníze na podporu dlouhodobého relokačního úsilí, většina ODA je stále určena na krátkodobá řešení. Humanitární činnosti – například poskytování potravin a přístřeší – představovaly v loňském roce zhruba třetinu veškeré ODA a tento podíl se téměř deset let zvyšuje.
Naproti tomu finance na výstavbu škol, nemocnic a další infrastruktury nadále zaostávají. Je sice pochopitelné, že dárci tíhnou k řešením nabízejícím vysídleným lidem okamžitou pomoc, avšak zanedbávání dlouhodobých potřeb uprchlíků je krátkozraké. Jednoduše řečeno musí ambice mezinárodního společenství v oblasti pomoci sahat dál než k prostému udržování lidí při životě; musí migrantům nabízet také budoucnost.
Při správné alokaci může být ODA silným nástrojem prevence konfliktu a obracení trendů přispívajících ke křehkosti. Navíc je tento typ vynakládání prostředků pro migranty často zdrojem naděje s ohledem na to, že v mnoha oblastech postižených krizí patří ODA k nejspolehlivějším zdrojům financování. Obzvláště to platí v situacích, kdy krize „zestárnou“, protože dary z jiných zdrojů obvykle časem vysychají a vydatnost financování klesá.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Obrátit současné výdajové trendy ODA samozřejmě nebude snadné. Křehkost se projevuje bezpočtem způsobů a vyřešení tak rozmanitých problémů, jako jsou násilný extremismus, klimatické změny, organizovaný zločin a diskriminace podle pohlaví, si vyžádá novou strukturu rozvojových výdajů.
Konkrétní kroky jsou však naléhavě zapotřebí. Nebude-li se tento problém řešit, pak konflikty, násilí a další formy křehkosti vrátí pokrok v oblasti rozvoje o desítky let zpátky a budou dále přiživovat dynamiku, která původně k nestabilitě vedla. Pokud mezinárodní společenství nezmění svůj přístup k investicím v křehkých regionech, pak svět nesplní klíčovou položku v Cílech trvale udržitelného rozvoje OSN: nenechat nikoho napospas.
Výdaje na dlouhodobá řešení mají také finanční smysl. Kdyby se na programy prevence konfliktů vynakládalo více peněz, dalo by se podle OSN a Světové banky ušetřit na nákladech na relokaci uprchlíků až 70 miliard dolarů ročně. V oblasti zdravotnictví už svět přijal premisu nákladově efektivní prevence (například podporou pravidelných screeningů a kontrol), avšak v oblasti migrace zatím tato filozofie aplikována nebyla. To by se mohlo a mělo změnit.
Globální migrační krize – nejhorší od konce druhé světové války – spotřebovává obrovská množství finančního a politického kapitálu. Chceme-li ji účinně řešit, musíme přesunout těžiště pozornosti ke zlepšování stability a bezpečnosti a doufat v lepší budoucnost v místech, odkud migranti pocházejí. Což znamená, že rozvojová komunita, a zejména oficiální dárci, musí přehodnotit své priority a politiku.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.