Dlouhodobý ekonomický pokrok pramení především z objevů a šíření zdokonalených technologií. Vědeckotechnickou revoluci umožnil vynález tiskařského stroje, průmyslovou revoluci parní stroj a útěk Indie před hladomorem umožnilo zvýšení výnosů z farem – takzvaná „zelená revoluce“. Dnešní éru globalizace pak odstartovalo masové rozšíření počítačů a internetu. Kdykoliv tedy hledáme řešení některých nejpalčivějších problémů světa, je pravděpodobné, že se i ona dají alespoň zčásti nalézt v nových technologiích, které dokážou překonat staré a zdánlivě neřešitelné problémy.
Vezměme si třeba chudobu v Africe. Již pro ni byla nabídnuta všechna myslitelná vysvětlení, která se obvykle zaměřují na to, co dělají Afričané špatně. Návštěva afrických vesnic však člověku ozřejmí, že jejich problémy více souvisejí s bojem o přežití v obtížných fyzických podmínkách než s jakýmikoliv „zvláštními“ problémy, které jsou pro africké společnosti specifické.
Afričtí zemědělci vyprodukují na hektar zemědělské půdy zhruba třetinu toho co jejich kolegové jinde na světě, což má za následek hojně rozšířený hlad, který ještě zhoršuje silná hrozba nemocí. Unikátní problém představuje malárie, jejímž viníkem je z velké části jeden druh afrického komára, který je mimořádně zdatným přenašečem této choroby. Obdobně výjimečnou zátěž představují v Africe i další parazitická onemocnění. Přidejme k tomu praktické obtíže spojené s rozbitými silnicemi a nedostatkem osobních i nákladních automobilů a výsledkem je hospodářská izolace. Problémy spojené s přežitím jsou tedy enormní.
Přesto se nabízejí praktická řešení, protože specifické problémy lze překonat jednoduchými a levnými technologiemi. Nízkou úrodnost zemědělské půdy lze zvýšit zlepšeným výběrem osiv přizpůsobených africkým podmínkám v kombinaci s technologiemi pro obnovu půdy a vodní hospodářství.
Malárii lze kontrolovat prostřednictvím nově vyvinutých trvanlivých sítí proti komárům a nové generace účinných léků. Pod kontrolu lze dostat také další tropické nemoci, zatímco praktické technologie zajišťující bezpečnou pitnou vodu mohou dramaticky snížit výskyt průjmových onemocnění. Mobilní telefony, místní bezdrátový internet a více dlážděných silnic, to vše by mohlo značně přispět k překonání hospodářské izolace afrických vesnic.
Dárcovské země ustavičně žádají Afričany, aby změnili obchodní politiku, vládní instituce, veřejnou správu a další věci. Některé z těchto změn jsou důležité, ale role bohatých států je pokřivená, neboť se zaměřuje na všechno možné kromě otázky, jak financovat a zavádět praktické technologie za účelem řešení praktických problémů. Na omylech bohatých zemí by nezáleželo, kdyby měly africké státy dost peněz na to, aby mohly potřebné technologie zavádět samy, avšak Afrika je tak chudá, že je odkázána na finanční pomoc, pokud chce vybřednout z chudoby.
Rozvojové problémy v Africe představují jen jeden z příkladů, jak lze palčivá celospolečenská témata řešit vývojem a rozšířením zdokonalených technologií. Totéž bude platit i o otázce, jak si svět poradí s klimatickými změnami způsobenými člověkem – což je další ze zdánlivě neřešitelných globálních problémů.
Momentálně mění bohaté země celosvětové klima tím, že každoročně produkují miliardy tun oxidu uhličitého ze spalování uhlí, ropy a zemního plynu. V příštích letech budou ke zvýšení množství oxidu uhličitého v atmosféře mohutně přispívat rovněž Čína a Indie. A přesto žádná země, bohatá ani chudá, nemá chuť snižovat svou spotřebu energie v obavách, že by tím ohrozila pracovní místa, příjmy a hospodářský růst.
Klíčovou součást řešení poskytnou nové technologie. Již dnes dokážou „hybridní“ automobily, které kombinují benzinový a bateriový pohon, přibližně zdvojnásobit efektivitu využívání paliva a snížit emise oxidu uhličitého o polovinu. Inženýři také vyvinuli metody, jak zachycovat oxid uhličitý, který vzniká při spalování uhlí v elektrárnách, a bezpečně ho skladovat v podzemí. Tato nová technologie s názvem „zachycování a odlučování uhlíku“ může snížit emise oxidu uhličitého při výrobě energie o 80%. Její nákladnost se přitom jeví jako relativně malá.
Zamysleme se také nad úbytkem stavů ryb v oceánech vlivem nadměrného rybolovu. Celosvětová poptávka po spotřebě ryb roste a vzrůstá i celosvětová schopnost je lovit, což žene některé druhy na pokraj vyhynutí. Zlepšená akvakultura, v jejímž rámci jsou ryby chovány v umělých sádkách a nádržích, má ještě stále k dokonalosti daleko – především z ekologických důvodů –, ale přesto jde o nesmírně slibnou technologii.
Během své nedávné návštěvy v Africe prohlásil jeden význačný vědecký pracovník v oboru zemědělství, že v dnešním světě má vědec blíže k zemědělci než kdykoliv předtím a současně dále k politikům než kdykoliv předtím. Politici vědě nerozumějí a jen zřídkakdy se obracejí na vědce a inženýry se žádostí o radu při řešení důležitých otázek. Všechno je vnímáno jako politikum a hlasy, nikoliv jako technický problém vyžadující technické znalosti; právě proto je africká chudoba tak často připisována korupci, a ne ekologickým problémům.
Myšlenku, že technologie mohou znamenat spásu, lze zavrhnout snadno. I technologický pokrok koneckonců vyžaduje správné řízení, působení tržních sil, efektivní univerzity a tak dále. Politika stále bude hrát roli.
Přesto je čas připustit, že vlády nejsou dost dobře uzpůsobeny k tomu, aby chápaly složité technologické problémy a příležitosti, které před světem stojí, a že je potřeba vyvinout nové metody, jež zajistí, že věda a technika získají takové postavení, aby mohly řešit celou řadu stále naléhavějších celosvětových problémů. Nastal čas, aby všechny významné mezinárodní organizace i národní vlády přijaly zodpovědnost za nabytí vědeckých a technických znalostí, které budou v jedenadvacátém století potřebovat.
Dlouhodobý ekonomický pokrok pramení především z objevů a šíření zdokonalených technologií. Vědeckotechnickou revoluci umožnil vynález tiskařského stroje, průmyslovou revoluci parní stroj a útěk Indie před hladomorem umožnilo zvýšení výnosů z farem – takzvaná „zelená revoluce“. Dnešní éru globalizace pak odstartovalo masové rozšíření počítačů a internetu. Kdykoliv tedy hledáme řešení některých nejpalčivějších problémů světa, je pravděpodobné, že se i ona dají alespoň zčásti nalézt v nových technologiích, které dokážou překonat staré a zdánlivě neřešitelné problémy.
Vezměme si třeba chudobu v Africe. Již pro ni byla nabídnuta všechna myslitelná vysvětlení, která se obvykle zaměřují na to, co dělají Afričané špatně. Návštěva afrických vesnic však člověku ozřejmí, že jejich problémy více souvisejí s bojem o přežití v obtížných fyzických podmínkách než s jakýmikoliv „zvláštními“ problémy, které jsou pro africké společnosti specifické.
Afričtí zemědělci vyprodukují na hektar zemědělské půdy zhruba třetinu toho co jejich kolegové jinde na světě, což má za následek hojně rozšířený hlad, který ještě zhoršuje silná hrozba nemocí. Unikátní problém představuje malárie, jejímž viníkem je z velké části jeden druh afrického komára, který je mimořádně zdatným přenašečem této choroby. Obdobně výjimečnou zátěž představují v Africe i další parazitická onemocnění. Přidejme k tomu praktické obtíže spojené s rozbitými silnicemi a nedostatkem osobních i nákladních automobilů a výsledkem je hospodářská izolace. Problémy spojené s přežitím jsou tedy enormní.
Přesto se nabízejí praktická řešení, protože specifické problémy lze překonat jednoduchými a levnými technologiemi. Nízkou úrodnost zemědělské půdy lze zvýšit zlepšeným výběrem osiv přizpůsobených africkým podmínkám v kombinaci s technologiemi pro obnovu půdy a vodní hospodářství.
Malárii lze kontrolovat prostřednictvím nově vyvinutých trvanlivých sítí proti komárům a nové generace účinných léků. Pod kontrolu lze dostat také další tropické nemoci, zatímco praktické technologie zajišťující bezpečnou pitnou vodu mohou dramaticky snížit výskyt průjmových onemocnění. Mobilní telefony, místní bezdrátový internet a více dlážděných silnic, to vše by mohlo značně přispět k překonání hospodářské izolace afrických vesnic.
Dárcovské země ustavičně žádají Afričany, aby změnili obchodní politiku, vládní instituce, veřejnou správu a další věci. Některé z těchto změn jsou důležité, ale role bohatých států je pokřivená, neboť se zaměřuje na všechno možné kromě otázky, jak financovat a zavádět praktické technologie za účelem řešení praktických problémů. Na omylech bohatých zemí by nezáleželo, kdyby měly africké státy dost peněz na to, aby mohly potřebné technologie zavádět samy, avšak Afrika je tak chudá, že je odkázána na finanční pomoc, pokud chce vybřednout z chudoby.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Rozvojové problémy v Africe představují jen jeden z příkladů, jak lze palčivá celospolečenská témata řešit vývojem a rozšířením zdokonalených technologií. Totéž bude platit i o otázce, jak si svět poradí s klimatickými změnami způsobenými člověkem – což je další ze zdánlivě neřešitelných globálních problémů.
Momentálně mění bohaté země celosvětové klima tím, že každoročně produkují miliardy tun oxidu uhličitého ze spalování uhlí, ropy a zemního plynu. V příštích letech budou ke zvýšení množství oxidu uhličitého v atmosféře mohutně přispívat rovněž Čína a Indie. A přesto žádná země, bohatá ani chudá, nemá chuť snižovat svou spotřebu energie v obavách, že by tím ohrozila pracovní místa, příjmy a hospodářský růst.
Klíčovou součást řešení poskytnou nové technologie. Již dnes dokážou „hybridní“ automobily, které kombinují benzinový a bateriový pohon, přibližně zdvojnásobit efektivitu využívání paliva a snížit emise oxidu uhličitého o polovinu. Inženýři také vyvinuli metody, jak zachycovat oxid uhličitý, který vzniká při spalování uhlí v elektrárnách, a bezpečně ho skladovat v podzemí. Tato nová technologie s názvem „zachycování a odlučování uhlíku“ může snížit emise oxidu uhličitého při výrobě energie o 80%. Její nákladnost se přitom jeví jako relativně malá.
Zamysleme se také nad úbytkem stavů ryb v oceánech vlivem nadměrného rybolovu. Celosvětová poptávka po spotřebě ryb roste a vzrůstá i celosvětová schopnost je lovit, což žene některé druhy na pokraj vyhynutí. Zlepšená akvakultura, v jejímž rámci jsou ryby chovány v umělých sádkách a nádržích, má ještě stále k dokonalosti daleko – především z ekologických důvodů –, ale přesto jde o nesmírně slibnou technologii.
Během své nedávné návštěvy v Africe prohlásil jeden význačný vědecký pracovník v oboru zemědělství, že v dnešním světě má vědec blíže k zemědělci než kdykoliv předtím a současně dále k politikům než kdykoliv předtím. Politici vědě nerozumějí a jen zřídkakdy se obracejí na vědce a inženýry se žádostí o radu při řešení důležitých otázek. Všechno je vnímáno jako politikum a hlasy, nikoliv jako technický problém vyžadující technické znalosti; právě proto je africká chudoba tak často připisována korupci, a ne ekologickým problémům.
Myšlenku, že technologie mohou znamenat spásu, lze zavrhnout snadno. I technologický pokrok koneckonců vyžaduje správné řízení, působení tržních sil, efektivní univerzity a tak dále. Politika stále bude hrát roli.
Přesto je čas připustit, že vlády nejsou dost dobře uzpůsobeny k tomu, aby chápaly složité technologické problémy a příležitosti, které před světem stojí, a že je potřeba vyvinout nové metody, jež zajistí, že věda a technika získají takové postavení, aby mohly řešit celou řadu stále naléhavějších celosvětových problémů. Nastal čas, aby všechny významné mezinárodní organizace i národní vlády přijaly zodpovědnost za nabytí vědeckých a technických znalostí, které budou v jedenadvacátém století potřebovat.