KAPSKÉ MĚSTO – Téměř dvě desetiletí poté, co bylo zmařeno úsilí Nelsona Mandely jmenovat svým nástupcem Cyrila Ramaphosu, si jej teď členové Afrického národního kongresu (ANC) zvolili za lídra strany. Samozřejmě, Ramaphosa ještě není prezidentem Jižní Afriky. Už teď jsou ale vysoká očekávání, že hospodářská politika pod jeho vedením získá nový směr. Co tedy bude muset Ramaphosův prezidentský úřad udělat pro obnovení růstu a zajištění sociálního pokroku v zaostávajícím ekonomickém tahounovi Afriky?
Od recese v letech 2008-2009 jihoafrická ekonomika stagnuje, svazována přešlapy ve vedení země a propadem důvěry. Nezaměstnanost vystoupala na 27,7 %, nejvyšší míru za 13 let. Růst HDP bude letos činit 0,7 %, přičemž v roce 2016 dosáhl pouhých 0,3 %. Veřejný dluh stoupá a reálný příjem domácností na hlavu ustrnul. Nerovnost zůstává extrémní a sociální nespokojenost vysoká.
Nezbytné odhodlání uskutečňovat soudržné politiky zůstává prchavé, vzdor vyhlášení Národního rozvojového plánu v roce 2011. Když byl v březnu z kabinetu prezidenta Jacoba Zumy odvolán ministr financí Pravin Gordhan, šla ke dnu spolupráce mezi firemními a vládními lídry usilující o posílení klíčových reforem a zamezení poklesu úvěrového ratingu.
Zhoršující se hospodářské vyhlídky plodí rozbíhavé prognózy. Někteří naléhají, že je třeba uchránit výdobytky: fiskální konsolidaci, okleštění pravomocí unie, deregulaci trhů. Jiní vyzývají k radikální proměně: státem organizované industrializaci, bezplatnému vysokoškolskému vzdělávání, přerozdělení půdy bez náhrad.
V minulosti silné vedení a angažovanost zainteresovaných stran umožňovaly sociálním partnerům nacházet i přes hlučný diskurz jihoafrické politiky společnou řeč. Dnes je však debata o reformě povrchní a polarizovaná, obklopena odhaleními rozsáhlé korupce a podvodů ve veřejném i soukromém sektoru. Výsledné nahlodávání důvěry ohrožuje už beztak spletité programy budování státu a oživování ekonomiky.
Ve snaze obnovit politickou a sociální soudržnost bude nové vedení ANC nuceno nejen upevnit etické zásady ve veřejné službě. Dosažení inkluzivního růstu, aniž by hrozil sebezničující fiskální propad, si vyžádá nelehké ekonomické rozhodování. Urychlený rozvoj vyžaduje nekonvenční směs politik a významné posuny v rovnováze mezi státem a trhy.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
Prvořadým cílem zůstává vytvoření ekonomiky náročnější na zaměstnanost. Vytrvale vysoká nezaměstnanost signalizuje neefektivnost mobilizace lidských zdrojů. Také je to zřejmá překážka pro snižování chudoby a nerovnosti.
Příští rok Jižní Afrika zavede zákonnou minimální mzdu, která přispěje k ochraně mnoha ohrožených zaměstnanců a mohla by vést k jednodušším a spravedlivějším výsledkům než současná změť kolektivních smluv a odvětvových závazků. Jak ale nedávno předestřel panel na vysoké úrovni, jemuž předsedá bývalý prezident Kgalema Motlanthe, na podporu zaměstnanosti mladých lidí a dalších zranitelných uchazečů o práci jsou zapotřebí doplňková opatření.
Stávající dotace na mladé pracující, fungující jako dočasné daňové pobídky pro zaměstnavatele, by se měly rozšířit na všechny zaměstnance s nízkými příjmy v oficiálním zaměstnání. Tento postup, již jihoafrické komisi pro trh práce původně před 20 lety navrhl profesor Sam Bowles z Massachusettské univerzity, zůstává nejpřesvědčivější tržní možností jak se vypořádat se strukturálním dědictvím apartheidu v podobě nezaměstnanosti.
Kromě toho by se měly rozšířit místně spravované programy veřejné infrastruktury a komunitního zaměstnávání, u nichž se uplatňuje minimální mzda a základní pracovní standardy. Podpora příjmů domácností by měla jet po dvou kolejích: už dobře zavedených hotovostních transferech a základní záruce zaměstnání, která značně zaostává za potřebami.
Aktivní intervence na trhu práce a zamýšlené veřejné služby na podporu zaměstnanosti by se měly utvářet jako partnerství veřejného a soukromého sektoru a stavět na prokázané úspěšnosti zavedených nezávislých iniciativ. Rovněž plánování, kontrola a financování odborného a učňovského školství vyžadují účinnou spolupráci mezi podnikatelskými skupinami, národní vládou a obcemi.
Kromě těchto institucionálních reforem Jižní Afrika potřebuje svižnější investice do měst, městské infrastruktury a bydlení. Urbanizace je výrazným faktorem růstu produktivity a lepších životních podmínek. Jihoafrická města jsou stále rasově roztříštěná a prostorově neefektivní. Příliš mnoho lidí stále žije v neformálních osadách, často daleko od dostupných pracovních příležitostí.
Systémy příjmů potřebných k investování do lepšího bydlení, moderní dopravy, komunikačních sítí, průmyslových center a rozvoje podniků vyžadují posílení, ale nejsou dysfunkční. Jihoafrická města jsou bonitní. Mají vynikající univerzity a schopné finanční instituce. Odvážnější územní plány, inkluzivnější rozvojové strategie a zefektivněné obchodní procesy by podnítily investice a posílily sebeudržující růstovou dynamiku.
Rozšířené příležitosti na trzích s nabídkou městského bydlení jsou nezbytností, ale důležitý je i přístup k půdě a živobytí na venkově. Návrhy Motlantheho panelu na vysoké úrovni zahrnují posílení systémů správy území v neformálních osadách a tradičních okresech a usnadnění parcelace zemědělské půdy. Posílením partnerství mezi zavedenými komerčními provozovateli a nastupujícími farmáři by jihoafrické zemědělství mohlo rozšířit zaměstnanost a přispět k potravinové bezpečnosti.
Energetice a letecké a železniční dopravě stále dominují bezmála monopoly vlastněné státem, jejichž bilance jsou vprostřed rostoucích nákladů v nesnázích. Konkurence a soukromé vlastnictví by ulehčily bilanci státu od rozsáhlých a znepokojivých podmíněných závazků.
Další nezbytností – která by prospěla Jižní Africe i jejím sousedům – je svižnější pokrok v regionální hospodářské spolupráci, napříč veřejným i soukromým sektorem. Mezi zeměmi na jihu Afriky existují rozrůstající se finanční, obchodní a migrační vazby, jakož i sdílené vodohospodářské, dopravní, elektrorozvodné a komunikační sítě. Přesto region trpí nedostatkem projektů společných infrastrukturních investic, chabou spoluprací v podpoře obchodu a hlemýždí spoluprací v oblasti finančních a daňových uspořádání. Velké zpoždění má reforma Celní unie jižní Afriky.
Možná nejtěžší zkouškou, s níž se nové vedení ANC střetne, však bude zvrátit plíživý dirigismus, s nímž se země v posledních letech potýká, zatímco prochází odvážnými reformami. Jak soukromé investice, tak zásadní státní programy už příliš dlouho brzdí nevhodně nasměrované byrokratické snahy usilující o podporu černošských ekonomických zájmů a nesrozumitelné a nepraktické směrnice veřejné správy.
Samozřejmě, socioekonomický rozvoj černošské populace má pro rychlejší rozvoj s širší základnou stěžejní význam. Přísná pravidla a kontrolní postupy jsou zase nezbytné pro poctivé a transparentní finanční řízení. Jižní Afrika ale nepotřebuje překážky investic a iniciativ, nýbrž nástroje usnadňující aktivitu a pobídky odměňující produktivitu. Pokud nové vedení ANC otevře ekonomické příležitosti a současně skoncuje s prospěchářskými dohodami, důvěra a růst se vrátí.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Increasingly severe water shortages represent a human-made crisis that can be resolved through human interventions. The situation demands new thinking about the economics of this critical resource and how to manage it through mission-oriented strategies that span all levels of governance.
call attention to a global problem that demands far more attention from policymakers at all levels.
Although Kamala Harris is largely aligned with Joe Biden on many global and strategic issues, her unique worldview promises a distinct form of leadership on the international stage. Not only would US foreign policy shift under a Harris administration; it could change in highly consequential ways.
considers how the Democratic presidential nominees' views compare to Joe Biden's.
KAPSKÉ MĚSTO – Téměř dvě desetiletí poté, co bylo zmařeno úsilí Nelsona Mandely jmenovat svým nástupcem Cyrila Ramaphosu, si jej teď členové Afrického národního kongresu (ANC) zvolili za lídra strany. Samozřejmě, Ramaphosa ještě není prezidentem Jižní Afriky. Už teď jsou ale vysoká očekávání, že hospodářská politika pod jeho vedením získá nový směr. Co tedy bude muset Ramaphosův prezidentský úřad udělat pro obnovení růstu a zajištění sociálního pokroku v zaostávajícím ekonomickém tahounovi Afriky?
Od recese v letech 2008-2009 jihoafrická ekonomika stagnuje, svazována přešlapy ve vedení země a propadem důvěry. Nezaměstnanost vystoupala na 27,7 %, nejvyšší míru za 13 let. Růst HDP bude letos činit 0,7 %, přičemž v roce 2016 dosáhl pouhých 0,3 %. Veřejný dluh stoupá a reálný příjem domácností na hlavu ustrnul. Nerovnost zůstává extrémní a sociální nespokojenost vysoká.
Nezbytné odhodlání uskutečňovat soudržné politiky zůstává prchavé, vzdor vyhlášení Národního rozvojového plánu v roce 2011. Když byl v březnu z kabinetu prezidenta Jacoba Zumy odvolán ministr financí Pravin Gordhan, šla ke dnu spolupráce mezi firemními a vládními lídry usilující o posílení klíčových reforem a zamezení poklesu úvěrového ratingu.
Zhoršující se hospodářské vyhlídky plodí rozbíhavé prognózy. Někteří naléhají, že je třeba uchránit výdobytky: fiskální konsolidaci, okleštění pravomocí unie, deregulaci trhů. Jiní vyzývají k radikální proměně: státem organizované industrializaci, bezplatnému vysokoškolskému vzdělávání, přerozdělení půdy bez náhrad.
V minulosti silné vedení a angažovanost zainteresovaných stran umožňovaly sociálním partnerům nacházet i přes hlučný diskurz jihoafrické politiky společnou řeč. Dnes je však debata o reformě povrchní a polarizovaná, obklopena odhaleními rozsáhlé korupce a podvodů ve veřejném i soukromém sektoru. Výsledné nahlodávání důvěry ohrožuje už beztak spletité programy budování státu a oživování ekonomiky.
Ve snaze obnovit politickou a sociální soudržnost bude nové vedení ANC nuceno nejen upevnit etické zásady ve veřejné službě. Dosažení inkluzivního růstu, aniž by hrozil sebezničující fiskální propad, si vyžádá nelehké ekonomické rozhodování. Urychlený rozvoj vyžaduje nekonvenční směs politik a významné posuny v rovnováze mezi státem a trhy.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
Prvořadým cílem zůstává vytvoření ekonomiky náročnější na zaměstnanost. Vytrvale vysoká nezaměstnanost signalizuje neefektivnost mobilizace lidských zdrojů. Také je to zřejmá překážka pro snižování chudoby a nerovnosti.
Příští rok Jižní Afrika zavede zákonnou minimální mzdu, která přispěje k ochraně mnoha ohrožených zaměstnanců a mohla by vést k jednodušším a spravedlivějším výsledkům než současná změť kolektivních smluv a odvětvových závazků. Jak ale nedávno předestřel panel na vysoké úrovni, jemuž předsedá bývalý prezident Kgalema Motlanthe, na podporu zaměstnanosti mladých lidí a dalších zranitelných uchazečů o práci jsou zapotřebí doplňková opatření.
Stávající dotace na mladé pracující, fungující jako dočasné daňové pobídky pro zaměstnavatele, by se měly rozšířit na všechny zaměstnance s nízkými příjmy v oficiálním zaměstnání. Tento postup, již jihoafrické komisi pro trh práce původně před 20 lety navrhl profesor Sam Bowles z Massachusettské univerzity, zůstává nejpřesvědčivější tržní možností jak se vypořádat se strukturálním dědictvím apartheidu v podobě nezaměstnanosti.
Kromě toho by se měly rozšířit místně spravované programy veřejné infrastruktury a komunitního zaměstnávání, u nichž se uplatňuje minimální mzda a základní pracovní standardy. Podpora příjmů domácností by měla jet po dvou kolejích: už dobře zavedených hotovostních transferech a základní záruce zaměstnání, která značně zaostává za potřebami.
Aktivní intervence na trhu práce a zamýšlené veřejné služby na podporu zaměstnanosti by se měly utvářet jako partnerství veřejného a soukromého sektoru a stavět na prokázané úspěšnosti zavedených nezávislých iniciativ. Rovněž plánování, kontrola a financování odborného a učňovského školství vyžadují účinnou spolupráci mezi podnikatelskými skupinami, národní vládou a obcemi.
Kromě těchto institucionálních reforem Jižní Afrika potřebuje svižnější investice do měst, městské infrastruktury a bydlení. Urbanizace je výrazným faktorem růstu produktivity a lepších životních podmínek. Jihoafrická města jsou stále rasově roztříštěná a prostorově neefektivní. Příliš mnoho lidí stále žije v neformálních osadách, často daleko od dostupných pracovních příležitostí.
Systémy příjmů potřebných k investování do lepšího bydlení, moderní dopravy, komunikačních sítí, průmyslových center a rozvoje podniků vyžadují posílení, ale nejsou dysfunkční. Jihoafrická města jsou bonitní. Mají vynikající univerzity a schopné finanční instituce. Odvážnější územní plány, inkluzivnější rozvojové strategie a zefektivněné obchodní procesy by podnítily investice a posílily sebeudržující růstovou dynamiku.
Rozšířené příležitosti na trzích s nabídkou městského bydlení jsou nezbytností, ale důležitý je i přístup k půdě a živobytí na venkově. Návrhy Motlantheho panelu na vysoké úrovni zahrnují posílení systémů správy území v neformálních osadách a tradičních okresech a usnadnění parcelace zemědělské půdy. Posílením partnerství mezi zavedenými komerčními provozovateli a nastupujícími farmáři by jihoafrické zemědělství mohlo rozšířit zaměstnanost a přispět k potravinové bezpečnosti.
Energetice a letecké a železniční dopravě stále dominují bezmála monopoly vlastněné státem, jejichž bilance jsou vprostřed rostoucích nákladů v nesnázích. Konkurence a soukromé vlastnictví by ulehčily bilanci státu od rozsáhlých a znepokojivých podmíněných závazků.
Další nezbytností – která by prospěla Jižní Africe i jejím sousedům – je svižnější pokrok v regionální hospodářské spolupráci, napříč veřejným i soukromým sektorem. Mezi zeměmi na jihu Afriky existují rozrůstající se finanční, obchodní a migrační vazby, jakož i sdílené vodohospodářské, dopravní, elektrorozvodné a komunikační sítě. Přesto region trpí nedostatkem projektů společných infrastrukturních investic, chabou spoluprací v podpoře obchodu a hlemýždí spoluprací v oblasti finančních a daňových uspořádání. Velké zpoždění má reforma Celní unie jižní Afriky.
Možná nejtěžší zkouškou, s níž se nové vedení ANC střetne, však bude zvrátit plíživý dirigismus, s nímž se země v posledních letech potýká, zatímco prochází odvážnými reformami. Jak soukromé investice, tak zásadní státní programy už příliš dlouho brzdí nevhodně nasměrované byrokratické snahy usilující o podporu černošských ekonomických zájmů a nesrozumitelné a nepraktické směrnice veřejné správy.
Samozřejmě, socioekonomický rozvoj černošské populace má pro rychlejší rozvoj s širší základnou stěžejní význam. Přísná pravidla a kontrolní postupy jsou zase nezbytné pro poctivé a transparentní finanční řízení. Jižní Afrika ale nepotřebuje překážky investic a iniciativ, nýbrž nástroje usnadňující aktivitu a pobídky odměňující produktivitu. Pokud nové vedení ANC otevře ekonomické příležitosti a současně skoncuje s prospěchářskými dohodami, důvěra a růst se vrátí.