Populační růst se v bohatých zemích bez výjimky téměř zastavil. Například v Evropě a Severní Americe průměrná porodnost poklesla na 1,5 až 3 porody na jednu ženu. Naproti tomu průměrná porodnost v nejchudších zemích světa - například v Somálsku, Jemenu či Ugandě - je nesrovnatelně vyšší a dosahuje hodnoty až sedm porodů na jednu ženu. Znamená to, že chtějí-li země být bohatší, musí produkovat méně dětí?
Veškeré historické i současné doklady, jež jsou k dispozici, dokazují, že je tomu tak. Přechod bohatých zemí od naturálních ekonomik k udržitelnému růstu a prosperitě byl podmíněn hlubokým demografickým posunem, jenž se v západní Evropě projevoval v 19. století a ve východní Asii pak v průběhu 20. století a během něhož došlo k dramatickému poklesu porodnosti. V posledních dvaceti letech dochází k podobně prudkému poklesu porodnosti i v některých chudých zemích, které začínají vykazovat první solidní známky hospodářského pokroku.
Kupříkladu v Egyptě se porodnost za posledních patnáct let snížila z 4,8 na 2,9 dětí na ženu. V posledním desetiletí se zde přitom průměrné příjmy na osobu zvýšily o 2,6 procenta. V témže období populační růst v Tunisku poklesl o více než 50 procent, a to na evropskou hodnotu něco málo přes dvě děti na jednu ženu, přičemž průměrný příjem na obyvatele rostl ročně o tři procenta. V Botswaně pak například až neuvěřitelný 13procentní nárůst průměrných příjmů na osobu v posledním desetiletí doprovázelo snížení porodnosti z šesti na méně než čtyři děti na ženu.
Proč rychlý populační růst tak neblaze ovlivňuje životní úroveň? Jsou to jednoduché počty: více lidí znamená, že na každého se (v průměru) dostane méně. Rostoucí populace rozřeďuje nejen akumulovaný hmotný kapitál, ale i lidský kapitál. Kvalita dětí v chudých rodinách se snižuje s narůstající kvantitou, neboť chudé rodiny s mnoha dětmi nejsou s to investovat dostatek financí do vzdělání svých dětí. A bez vzdělání se takový budoucí dospělý nedokáže podílet na ekonomickém úspěchu své země.
Jedním z důvodů, proč u chudých sledujeme vysokou porodnost a nízké investice do vzdělání, je to, že výchova dětí je v chudých zemích nenákladná. Děti jdou do práce v relativně raném věku, přičemž obecně nízké mzdy - zvláště u žen - znamenají, že náklady rodičovského času jsou ve srovnání s jinými možnostmi zanedbatelné. Podstatnější je ale to, že náklady na vzdělání dítěte vzhledem k nákladům na výchovu dalších dětí s nízkým vzděláním jsou v chudých zemích velmi vysoké.
Jinými slovy, rodiny v bohatých zemích, jež jsou relativně dobře vzdělané, mají komparativní výhodu v ,,kvalitě dětí", zatímco rodiče v chudých zemích mají svou komparativní výhodu v jejich ,,kvantitě". Například zatímco schopnost matky nakrmit své dítě není silně spojena s její úrovní lidského kapitálu, její schopnost pomoci svému dítěti se školními úkoly vzrůstá s úrovní jejího vlastního vzdělání.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Důsledkem je, že chudoba v chudých zemích přetrvává. Chudí lidé s nízkým vzděláním tak volí vysokou porodnost a tím pádem nízkou kvalitu dětí. Z těchto dětí vyrostou chudí dospělí a začarovaný kruh se uzavírá. Negativní dopad nízké kvality dětí na ekonomickou výkonnost země navíc zvyšuje ředící účinek populačního růstu na akumulaci hmotného kapitálu.
Jak lze tento cyklus narušit? Krátkodobě lákavá může být například politika snižující náklady na výchovu dětí, například daňové úlevy pro velké rodiny, přídavky na děti a dotování mateřských škol a stravného. Z dlouhodobého pohledu je zde však řada negativních dopadů, neboť takové stimuly povzbuzují rodiny ke zvyšování porodnosti.
Proto je zapotřebí pravý opak, tedy zvýšení nákladů na kvantitu dětí. Zvýšení nákladů na výchovu dítěte totiž silně motivuje rodiny k tomu, aby svoje prostředky vyčleňovaly směrem ke zvyšování kvality dětí, tedy k vyšším investicím do vzdělání. Taková změna v relativních nákladech může zemi pomoci vymanit se z pasti chudoby, neboť připravuje půdu pro demografickou transformaci a ekonomický rozvoj.
Nejjasnější příklady účinku politiky řešící otázky porodnosti nacházíme v nejchudších vrstvách izraelské společnosti. U ultraortodoxních židů je porodnost značně vysoká, pohybuje se okolo šesti porodů na jednu ženu. Ovšem ještě v 50. a 60. letech minulého století, před zavedením velkorysých dětských přídavků pro velké rodiny, byla porodnost v této skupině znatelně nižší - pouhé tři děti na jednu ženu. Izraelští beduíni se ostatně díky vysokým přídavkům na děti dostali se svou porodností na světovou špičku - mají v průměru téměř osm dětí na jednu ženu.
Důsledky se mohou na první pohled zdát nelidské, jsou však jasné a nevyhnutelné. Ke zvýšení životní úrovně by z dlouhodobého hlediska přispělo zrušení, či dokonce obrácení politik, jež snižují náklady na výchovu vysokého počtu dětí.
Také veřejné školství může pomoci lidem a zemím dostat se z pasti chudoby, poněvadž vzdělaní lidé mají při výchově kvalitních dětí komparativní výhodu. Politika, jež je s to podpořit ekonomický růst, by tedy měla obsahovat přesun vládních prostředků nebo zahraniční pomoci z programů, které snižují náklady na výchovu dětí, do financování veřejného školství. Začarovaný kruh, v němž je před kvalitou dětí dávána přednost kvantitě, lze rozbít už během jedné generace. I dočasné rozšíření příležitostí ke vzdělání dokáže natrvalo ovlivnit úroveň a rozdělení způsobilostí napříč společnostmi.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
South Korea's latest political crisis is further evidence that the 1987 constitution has outlived its usefulness. To facilitate better governance and bolster policy stability, the country must establish a new political framework that includes stronger checks on the president and fosters genuine power-sharing.
argues that breaking the cycle of political crises will require some fundamental reforms.
Among the major issues that will dominate attention in the next 12 months are the future of multilateralism, the ongoing wars in Ukraine and the Middle East, and the threats to global stability posed by geopolitical rivalries and Donald Trump’s second presidency. Advances in artificial intelligence, if regulated effectively, offer a glimmer of hope.
asked PS contributors to identify the national and global trends to look out for in the coming year.
Populační růst se v bohatých zemích bez výjimky téměř zastavil. Například v Evropě a Severní Americe průměrná porodnost poklesla na 1,5 až 3 porody na jednu ženu. Naproti tomu průměrná porodnost v nejchudších zemích světa - například v Somálsku, Jemenu či Ugandě - je nesrovnatelně vyšší a dosahuje hodnoty až sedm porodů na jednu ženu. Znamená to, že chtějí-li země být bohatší, musí produkovat méně dětí?
Veškeré historické i současné doklady, jež jsou k dispozici, dokazují, že je tomu tak. Přechod bohatých zemí od naturálních ekonomik k udržitelnému růstu a prosperitě byl podmíněn hlubokým demografickým posunem, jenž se v západní Evropě projevoval v 19. století a ve východní Asii pak v průběhu 20. století a během něhož došlo k dramatickému poklesu porodnosti. V posledních dvaceti letech dochází k podobně prudkému poklesu porodnosti i v některých chudých zemích, které začínají vykazovat první solidní známky hospodářského pokroku.
Kupříkladu v Egyptě se porodnost za posledních patnáct let snížila z 4,8 na 2,9 dětí na ženu. V posledním desetiletí se zde přitom průměrné příjmy na osobu zvýšily o 2,6 procenta. V témže období populační růst v Tunisku poklesl o více než 50 procent, a to na evropskou hodnotu něco málo přes dvě děti na jednu ženu, přičemž průměrný příjem na obyvatele rostl ročně o tři procenta. V Botswaně pak například až neuvěřitelný 13procentní nárůst průměrných příjmů na osobu v posledním desetiletí doprovázelo snížení porodnosti z šesti na méně než čtyři děti na ženu.
Proč rychlý populační růst tak neblaze ovlivňuje životní úroveň? Jsou to jednoduché počty: více lidí znamená, že na každého se (v průměru) dostane méně. Rostoucí populace rozřeďuje nejen akumulovaný hmotný kapitál, ale i lidský kapitál. Kvalita dětí v chudých rodinách se snižuje s narůstající kvantitou, neboť chudé rodiny s mnoha dětmi nejsou s to investovat dostatek financí do vzdělání svých dětí. A bez vzdělání se takový budoucí dospělý nedokáže podílet na ekonomickém úspěchu své země.
Jedním z důvodů, proč u chudých sledujeme vysokou porodnost a nízké investice do vzdělání, je to, že výchova dětí je v chudých zemích nenákladná. Děti jdou do práce v relativně raném věku, přičemž obecně nízké mzdy - zvláště u žen - znamenají, že náklady rodičovského času jsou ve srovnání s jinými možnostmi zanedbatelné. Podstatnější je ale to, že náklady na vzdělání dítěte vzhledem k nákladům na výchovu dalších dětí s nízkým vzděláním jsou v chudých zemích velmi vysoké.
Jinými slovy, rodiny v bohatých zemích, jež jsou relativně dobře vzdělané, mají komparativní výhodu v ,,kvalitě dětí", zatímco rodiče v chudých zemích mají svou komparativní výhodu v jejich ,,kvantitě". Například zatímco schopnost matky nakrmit své dítě není silně spojena s její úrovní lidského kapitálu, její schopnost pomoci svému dítěti se školními úkoly vzrůstá s úrovní jejího vlastního vzdělání.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Důsledkem je, že chudoba v chudých zemích přetrvává. Chudí lidé s nízkým vzděláním tak volí vysokou porodnost a tím pádem nízkou kvalitu dětí. Z těchto dětí vyrostou chudí dospělí a začarovaný kruh se uzavírá. Negativní dopad nízké kvality dětí na ekonomickou výkonnost země navíc zvyšuje ředící účinek populačního růstu na akumulaci hmotného kapitálu.
Jak lze tento cyklus narušit? Krátkodobě lákavá může být například politika snižující náklady na výchovu dětí, například daňové úlevy pro velké rodiny, přídavky na děti a dotování mateřských škol a stravného. Z dlouhodobého pohledu je zde však řada negativních dopadů, neboť takové stimuly povzbuzují rodiny ke zvyšování porodnosti.
Proto je zapotřebí pravý opak, tedy zvýšení nákladů na kvantitu dětí. Zvýšení nákladů na výchovu dítěte totiž silně motivuje rodiny k tomu, aby svoje prostředky vyčleňovaly směrem ke zvyšování kvality dětí, tedy k vyšším investicím do vzdělání. Taková změna v relativních nákladech může zemi pomoci vymanit se z pasti chudoby, neboť připravuje půdu pro demografickou transformaci a ekonomický rozvoj.
Nejjasnější příklady účinku politiky řešící otázky porodnosti nacházíme v nejchudších vrstvách izraelské společnosti. U ultraortodoxních židů je porodnost značně vysoká, pohybuje se okolo šesti porodů na jednu ženu. Ovšem ještě v 50. a 60. letech minulého století, před zavedením velkorysých dětských přídavků pro velké rodiny, byla porodnost v této skupině znatelně nižší - pouhé tři děti na jednu ženu. Izraelští beduíni se ostatně díky vysokým přídavkům na děti dostali se svou porodností na světovou špičku - mají v průměru téměř osm dětí na jednu ženu.
Důsledky se mohou na první pohled zdát nelidské, jsou však jasné a nevyhnutelné. Ke zvýšení životní úrovně by z dlouhodobého hlediska přispělo zrušení, či dokonce obrácení politik, jež snižují náklady na výchovu vysokého počtu dětí.
Také veřejné školství může pomoci lidem a zemím dostat se z pasti chudoby, poněvadž vzdělaní lidé mají při výchově kvalitních dětí komparativní výhodu. Politika, jež je s to podpořit ekonomický růst, by tedy měla obsahovat přesun vládních prostředků nebo zahraniční pomoci z programů, které snižují náklady na výchovu dětí, do financování veřejného školství. Začarovaný kruh, v němž je před kvalitou dětí dávána přednost kvantitě, lze rozbít už během jedné generace. I dočasné rozšíření příležitostí ke vzdělání dokáže natrvalo ovlivnit úroveň a rozdělení způsobilostí napříč společnostmi.