BRUSEL – Zdá se, že krize eura víceméně skončila. Rizikové prémie dál všeobecně klesají a dvě země – Irsko a Portugalsko – už ukončily programy finanční pomoci. Od nynějška se mohou samy financovat na trhu a jejich ekonomiky podle všeho opět začaly růst.
Naproti tomu Řecko má s plněním cílů svého programu finanční záchrany stále potíže a vede zdánlivě nekonečná jednání o dalším balíku multilaterální finanční pomoci. Celý problém lze shrnout do jednoho slova: export (či spíše absence jeho růstu).
Zprávám z Řecka v posledních dnech dominovalo oznámení, že vláda v roce 2013 dosáhla primárního rozpočtového přebytku (fiskální bilance minus dluhová služba). Poprvé za několik desítek let dokázala řecká vláda hradit výdaje z vlastních příjmů.
Tento chabý výkon, který následoval po letech poklesu tržních podílů, lze těžko vysvětlit vzhledem k tomu, že všechny ostatní země na okraji eurozóny zaznamenaly solidní růst exportu. Například portugalský export se v posledních letech zvyšoval asi o 5-6% ročně navzdory složitým vnějším podmínkám (jeho největším odbytištěm je Španělsko) a úvěrovému zadrhnutí, kvůli němuž exportéři obtížně získávali finance.
Ani slabá zahraniční poptávka, ani nedostatek financí proto nemohou být důvodem pro slabý exportní výkon Řecka. Rovněž nízká konkurenceschopnost není vysvětlením, poněvadž reálné (o inflaci očištěné) mzdové náklady klesaly v Řecku v posledních letech více než v kterékoliv jiné zemi eurozóny s výjimkou Irska.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Bylo by však zvláštní vyvozovat na základě řeckých zkušeností závěr, že mzdová deflace je bezcenným nástrojem ke zlepšování konkurenceschopnosti, a to vzhledem k všeobecnému předpokladu, že Německo z ní nesmírně vytěžilo. Chabý exportní výkon Řecka tak musí mít jediné vysvětlení: řecká ekonomika zůstala natolik pokřivená, že nereaguje na měnící se cenové signály.
Tento nedostatek přizpůsobivosti je klíčový. V Irsku, Španělsku, ba dokonce i v Portugalsku export výrazně vzrostl, když se domácí ekonomika zhroutila a došlo k úpravě mezd. Tyto země však už byly v té době pružnější a v některých případech podnikly výrazné reformy.
Naproti tomu v Řecku neexistuje žádný důkaz, že mnohé strukturální reformy předepsané „trojkou“ (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond) vedly k jakémukoliv zlepšení reálné situace. Řada ukazatelů efektivity fungování vlády a trhu práce se naopak zhoršila.
Zjednodušený argument, že Řecko nemá mnoho co vyvážet, tady neplatí. Problém netkví v tom, že řecký vývoz je nízký, ale spíše v tom, že nedokáže růst, což by mělo být možné zejména s ohledem na nízkou základnu. Před několika lety se řecký export zboží a služeb rovnal portugalskému. Dnes má Portugalsko náskok téměř 20 miliard eur. Pro Řecko to představuje potenciální ztrátu více než 10% výkonu.
Vzhledem k absenci exportního růstu je tedy recese v Řecku mnohem delší a hlubší, než by byla za jiných okolností. Kdyby se řecký vývoz zvyšoval stejným tempem jako portugalský (nebo španělský), recese už by byla u konce.
Absence exportního růstu navíc ztěžuje fiskální reformy. Vyšší export by znamenal nejen přímé vyšší příjmy; měl by také multiplikační efekt na domácí ekonomiku, čímž by zvýšil příjmy ze spotřebních daní.
Řecko má dnes vyvážený běžný účet – po dvouciferných deficitech (vyjádřených jako procento HDP) před několika lety je to velký úspěch. Oproti jiným ekonomikám na okraji eurozóny však tohoto zlepšení dosáhlo výlučně prostřednictvím snížení importu.
Z toho vyplývá, že dokud export nezačne růst, nemůže existovat žádná naděje na trvalé zotavení. Často se tvrdí, že při méně přísných úsporných opatřeních by byla domácí poptávka silnější. To je možná pravda, avšak silnější domácí poptávka by vedla k vyššímu dovozu, za který by se muselo platit vyššími exportními příjmy, poněvadž země si nemůže dovolit hromadit další zahraniční dluh. Bez exportu není růst: trvalá dluhová udržitelnost Řecka v konečném důsledku závisí na tomto klíčovém parametru.
Tím, co se v Řecku nepovedlo, nebyly fiskální reformy. Právě naopak: úsporný program byl možná až příliš úspěšný (a bolestný). Byl to však nesprávný cíl.
Skutečně důležitým cílem pro jakoukoliv zemi zahajující reformní program s dvouciferným schodkem běžného účtu musí být růst exportu. Právě nesplnění tohoto cíle oddělilo Řecko od ostatních.
Okolní svět bohužel může udělat jen velmi málo, aby Řecku zajistil vyšší export. Vládu lze přinutit ke schválení dekretů, na parlament lze zatlačit, aby přijal veškeré reformní zákony, jaké kdy lidstvo poznalo. Nakonec však záleží jen na tom, jak je reforma aplikována v praxi a jak na ni ekonomika zareaguje. Program finančních reforem uspěje či ztroskotá doma, ne v Bruselu či Washingtonu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
BRUSEL – Zdá se, že krize eura víceméně skončila. Rizikové prémie dál všeobecně klesají a dvě země – Irsko a Portugalsko – už ukončily programy finanční pomoci. Od nynějška se mohou samy financovat na trhu a jejich ekonomiky podle všeho opět začaly růst.
Naproti tomu Řecko má s plněním cílů svého programu finanční záchrany stále potíže a vede zdánlivě nekonečná jednání o dalším balíku multilaterální finanční pomoci. Celý problém lze shrnout do jednoho slova: export (či spíše absence jeho růstu).
Zprávám z Řecka v posledních dnech dominovalo oznámení, že vláda v roce 2013 dosáhla primárního rozpočtového přebytku (fiskální bilance minus dluhová služba). Poprvé za několik desítek let dokázala řecká vláda hradit výdaje z vlastních příjmů.
To je skutečný milník. Další, mnohem důležitější zpráva, si však získala nepoměrně menší pozornost: v roce 2013 mělo Řecko nižší export než v roce 2012.
Tento chabý výkon, který následoval po letech poklesu tržních podílů, lze těžko vysvětlit vzhledem k tomu, že všechny ostatní země na okraji eurozóny zaznamenaly solidní růst exportu. Například portugalský export se v posledních letech zvyšoval asi o 5-6% ročně navzdory složitým vnějším podmínkám (jeho největším odbytištěm je Španělsko) a úvěrovému zadrhnutí, kvůli němuž exportéři obtížně získávali finance.
Ani slabá zahraniční poptávka, ani nedostatek financí proto nemohou být důvodem pro slabý exportní výkon Řecka. Rovněž nízká konkurenceschopnost není vysvětlením, poněvadž reálné (o inflaci očištěné) mzdové náklady klesaly v Řecku v posledních letech více než v kterékoliv jiné zemi eurozóny s výjimkou Irska.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Bylo by však zvláštní vyvozovat na základě řeckých zkušeností závěr, že mzdová deflace je bezcenným nástrojem ke zlepšování konkurenceschopnosti, a to vzhledem k všeobecnému předpokladu, že Německo z ní nesmírně vytěžilo. Chabý exportní výkon Řecka tak musí mít jediné vysvětlení: řecká ekonomika zůstala natolik pokřivená, že nereaguje na měnící se cenové signály.
Tento nedostatek přizpůsobivosti je klíčový. V Irsku, Španělsku, ba dokonce i v Portugalsku export výrazně vzrostl, když se domácí ekonomika zhroutila a došlo k úpravě mezd. Tyto země však už byly v té době pružnější a v některých případech podnikly výrazné reformy.
Naproti tomu v Řecku neexistuje žádný důkaz, že mnohé strukturální reformy předepsané „trojkou“ (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond) vedly k jakémukoliv zlepšení reálné situace. Řada ukazatelů efektivity fungování vlády a trhu práce se naopak zhoršila.
Zjednodušený argument, že Řecko nemá mnoho co vyvážet, tady neplatí. Problém netkví v tom, že řecký vývoz je nízký, ale spíše v tom, že nedokáže růst, což by mělo být možné zejména s ohledem na nízkou základnu. Před několika lety se řecký export zboží a služeb rovnal portugalskému. Dnes má Portugalsko náskok téměř 20 miliard eur. Pro Řecko to představuje potenciální ztrátu více než 10% výkonu.
Vzhledem k absenci exportního růstu je tedy recese v Řecku mnohem delší a hlubší, než by byla za jiných okolností. Kdyby se řecký vývoz zvyšoval stejným tempem jako portugalský (nebo španělský), recese už by byla u konce.
Absence exportního růstu navíc ztěžuje fiskální reformy. Vyšší export by znamenal nejen přímé vyšší příjmy; měl by také multiplikační efekt na domácí ekonomiku, čímž by zvýšil příjmy ze spotřebních daní.
Řecko má dnes vyvážený běžný účet – po dvouciferných deficitech (vyjádřených jako procento HDP) před několika lety je to velký úspěch. Oproti jiným ekonomikám na okraji eurozóny však tohoto zlepšení dosáhlo výlučně prostřednictvím snížení importu.
Z toho vyplývá, že dokud export nezačne růst, nemůže existovat žádná naděje na trvalé zotavení. Často se tvrdí, že při méně přísných úsporných opatřeních by byla domácí poptávka silnější. To je možná pravda, avšak silnější domácí poptávka by vedla k vyššímu dovozu, za který by se muselo platit vyššími exportními příjmy, poněvadž země si nemůže dovolit hromadit další zahraniční dluh. Bez exportu není růst: trvalá dluhová udržitelnost Řecka v konečném důsledku závisí na tomto klíčovém parametru.
Tím, co se v Řecku nepovedlo, nebyly fiskální reformy. Právě naopak: úsporný program byl možná až příliš úspěšný (a bolestný). Byl to však nesprávný cíl.
Skutečně důležitým cílem pro jakoukoliv zemi zahajující reformní program s dvouciferným schodkem běžného účtu musí být růst exportu. Právě nesplnění tohoto cíle oddělilo Řecko od ostatních.
Okolní svět bohužel může udělat jen velmi málo, aby Řecku zajistil vyšší export. Vládu lze přinutit ke schválení dekretů, na parlament lze zatlačit, aby přijal veškeré reformní zákony, jaké kdy lidstvo poznalo. Nakonec však záleží jen na tom, jak je reforma aplikována v praxi a jak na ni ekonomika zareaguje. Program finančních reforem uspěje či ztroskotá doma, ne v Bruselu či Washingtonu.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.