ŠARM AŠ-ŠAJCH – Někteří lidé se obávají, že letošní konference OSN o klimatických změnách, která se zde uskuteční ve dnech 6.-18. listopadu, se stane nezamýšlenou obětí geopolitických napětí a ekonomických výzev, jimž svět čelí. Já věřím v pravý opak: konference COP27 představuje jedinečnou a aktuální příležitost k tomu, aby se svět sešel, uvědomil si společné zájmy a navázal multilaterální spolupráci.
Lidské náklady klimatických změn téměř denně plní novinové titulky. Globální oteplování už není vzdálenou či hypotetickou hrozbou, nýbrž hrozbou bezprostřední a hmatatelnou – je to jev, který má dopad na každého z nás, na naše rodiny i na naše sousedy. Žádná společnost už nezůstala nezasažená stále četnějšími a intenzivnějšími suchy, lesními požáry, bouřemi či záplavami. Miliony lidí už dnes bojují o přežití.
Tento stav přitom nastal v době, kdy teploty stouply o pouhých 1,1° Celsia oproti předindustriální úrovni. A jak dal jasně najevo Mezivládní panel pro změnu klimatu, každá další desetina stupně situaci dále zhoršuje. Přesto ke změnám nutným k odvrácení katastrofy stále nedochází nebo se nedělají dostatečně rychle a rozvojový svět je stále frustrovanější ze zdráhavosti bohatých zemí platit férový podíl za zvládnutí krize, za kterou nesou převážnou zodpovědnost ony.
Existuje však důvod k naději. Diskutuji s delegacemi z celého světa a vidím jejich odhodlání zasadit se o úspěch konference COP27. Společnost už dnes začíná jednat. Klimatická adaptace a nové formy spolupráce získávají na významu a investice do klimatických technologií zaznamenávají boom. To zahrnuje i nové technologie odlučování uhlíku, řešení na bázi elektrické dopravy nebo obnovitelnou energii. V důsledku toho ceny čisté energie setrvale klesají: téměř dvě třetiny obnovitelné energie přidané v roce 2021 v zemích skupiny G20 stály méně než nejlevnější varianty spalování uhlí. Moje země, Egypt, bude do roku 2035 vyrábět 42% své energie z obnovitelných zdrojů.
Zároveň občanská společnost koncipuje mechanismy, jak volat firmy i vlády k zodpovědnosti, jak se bránit lakování nazeleno a jak zajistit spravedlivý přechod na čistou energii. Nově se důraz klade i na obnovu přírody.
Zapotřebí jsou větší ambice, větší rozsah i větší rychlost, přičemž pravidla zůstávají nejasná či sporná. Proces však již probíhá a nelze ho zvrátit. I v zemích, které působí dojmem, že ve svém odhodlání kolísají – například když investují do infrastruktury fosilních paliv –, trvají oficiální činitelé na tom, že nouzová opatření vynucená bezprostředními problémy by se neměla zaměňovat s dlouhodobou strategií. O zelenější cestě vpřed žádné pochybnosti nepanují.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Otázka na ty z nás, kdo se konference COP27 zúčastní, zní jasně: Jak můžeme využít příležitosti, kterou konference nabízí, a navodit atmosféru společného úsilí, zabránit sklouzávání zpět a inspirovat přístup založený na vědě, důvěře, spravedlnosti a rovnosti?
Jádrem klimatické akce je vyjednávání. Rozvojové země v dobré víře souhlasily, že pomohou s řešením krize, kterou nezpůsobily. Přitom předpokládají, že jim bude poskytnuta podpora – zejména finanční –, aby mohly pokračovat v úsilí, které často bývá omezené kvůli nedostatku prostředků či protichůdným potřebám rozvoje. Rozvinuté země musí tuto část dohody splnit, když podpoří jak zmírňování klimatických změn, tak adaptaci na ně, a tím naplní své očekávané závazky vyplývající z pařížské dohody.
V oblasti zmírňování musíme přejít od rétoriky k akci, snížit emise skleníkových plynů a odstranit z atmosféry uhlík. Všechny země se musí přihlásit k ambicióznějším Národně stanoveným příspěvkům a pak tyto závazky přetavit v konkrétní programy. Musíme začít jednat ihned a zajistit, aby rozvojové země měly k dispozici odpovídající prostředky a mohly plně rozvinout svůj potenciál.
Současně musíme vytvořit transformativní adaptační agendu, aby se komunity – zejména v klimaticky zranitelných regionech – mohly chránit před těmi dopady, které už jsou nevyhnutelné. A účet za tuto agendu je třeba spravedlivě rozdělit.
Doposud se nepřiměřeně vysoký podíl klimatických financí vyčleňoval na zmírňování klimatických změn, přičemž v oblasti financování investic do adaptace se rozvojové země musely spoléhat převážně samy na sebe. Ani finance vyčleněné na zmírňování ovšem zdaleka nestačí a nejsou poskytovány pomocí vhodných nástrojů.
V roce 2009 se rozvinuté země zavázaly, že budou až do roku 2020 poskytovat 100 miliard dolarů ročně na klimatická opatření v rozvojovém světě. Je to jen malý zlomek z více než 5,8 bilionu dolarů, které budou podle finančního výboru Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu do roku 2030 zapotřebí. Přesto nebyla ani tato částka poskytnuta. Na konferenci COP27 tudíž potřebujeme zvýšit rozsah finančních závazků – zejména na adaptaci – oproti závazkům daným na konferenci COP26 v Glasgowě.
Rozvinuté země musí také dostát svému loňskému závazku, že do roku 2025 zdvojnásobí objem financí na adaptaci, a měly by poskytnout záruky potřebné k novému doplnění Zeleného klimatického fondu (GCF).
Zároveň přišel čas řešit otázku ztrát a škod napáchaných v zemích, které klimatickou krizi nezpůsobily. Tato otázka je i nadále sporná, ale věřím, že k ní dokážeme přistoupit konstruktivně a budeme se řídit prioritami rozvojových zemí ku prospěchu všech.
Spravedlivý přechod musí zohledňovat potřeby různých regionů. Například africké země jsou v zásadě odhodlané přejít na obnovitelné zdroje a upustit od těžby svých fosilních zdrojů. Ovšem 600 milionů lidí v Africe – tedy 43% populace tohoto kontinentu – dodnes nemá elektřinu a přibližně 900 milionů lidí nemá přístup k čistým palivům na vaření. Dohoda o klimatické akci vyžaduje, aby se tato otázka řešila a aby se udržitelným způsobem uspokojily i obecnější potřeby kontinentu.
O všechny tyto cíle přitom musíme usilovat současně pomocí pečlivě koncipovaného balíku akcí, nikoliv prostřednictvím nesourodých opatření. Jsou to pilíře spravedlivého přechodu. Bude-li scházet jeden, celá stavba se zhroutí.
Před konferencí COP 2015 v Paříži málokdo věřil, že se podaří dosáhnout konsensu. Přesto se delegáti z celého světa sešli a díky své kvalifikaci a vytrvalosti dosáhli přelomové dohody. V roce 2022 se potýkáme s ještě většími překážkami, a proto musíme pracovat ještě tvrději, abychom je odstranili. Pokud se nám to podaří, vstoupíme do nové éry čisté energie, výměny inovací, potravinové a vodní bezpečnosti a větší klimatické spravedlnosti.
Jakkoliv je to olbřímí úkol, nezbývá nám než se do něj pustit. A musíme spolu navzájem jednat, protože s klimatem se vyjednávat nedá.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
In 2024, global geopolitics and national politics have undergone considerable upheaval, and the world economy has both significant weaknesses, including Europe and China, and notable bright spots, especially the US. In the coming year, the range of possible outcomes will broaden further.
offers his predictions for the new year while acknowledging that the range of possible outcomes is widening.
ŠARM AŠ-ŠAJCH – Někteří lidé se obávají, že letošní konference OSN o klimatických změnách, která se zde uskuteční ve dnech 6.-18. listopadu, se stane nezamýšlenou obětí geopolitických napětí a ekonomických výzev, jimž svět čelí. Já věřím v pravý opak: konference COP27 představuje jedinečnou a aktuální příležitost k tomu, aby se svět sešel, uvědomil si společné zájmy a navázal multilaterální spolupráci.
Lidské náklady klimatických změn téměř denně plní novinové titulky. Globální oteplování už není vzdálenou či hypotetickou hrozbou, nýbrž hrozbou bezprostřední a hmatatelnou – je to jev, který má dopad na každého z nás, na naše rodiny i na naše sousedy. Žádná společnost už nezůstala nezasažená stále četnějšími a intenzivnějšími suchy, lesními požáry, bouřemi či záplavami. Miliony lidí už dnes bojují o přežití.
Tento stav přitom nastal v době, kdy teploty stouply o pouhých 1,1° Celsia oproti předindustriální úrovni. A jak dal jasně najevo Mezivládní panel pro změnu klimatu, každá další desetina stupně situaci dále zhoršuje. Přesto ke změnám nutným k odvrácení katastrofy stále nedochází nebo se nedělají dostatečně rychle a rozvojový svět je stále frustrovanější ze zdráhavosti bohatých zemí platit férový podíl za zvládnutí krize, za kterou nesou převážnou zodpovědnost ony.
Existuje však důvod k naději. Diskutuji s delegacemi z celého světa a vidím jejich odhodlání zasadit se o úspěch konference COP27. Společnost už dnes začíná jednat. Klimatická adaptace a nové formy spolupráce získávají na významu a investice do klimatických technologií zaznamenávají boom. To zahrnuje i nové technologie odlučování uhlíku, řešení na bázi elektrické dopravy nebo obnovitelnou energii. V důsledku toho ceny čisté energie setrvale klesají: téměř dvě třetiny obnovitelné energie přidané v roce 2021 v zemích skupiny G20 stály méně než nejlevnější varianty spalování uhlí. Moje země, Egypt, bude do roku 2035 vyrábět 42% své energie z obnovitelných zdrojů.
Zároveň občanská společnost koncipuje mechanismy, jak volat firmy i vlády k zodpovědnosti, jak se bránit lakování nazeleno a jak zajistit spravedlivý přechod na čistou energii. Nově se důraz klade i na obnovu přírody.
Zapotřebí jsou větší ambice, větší rozsah i větší rychlost, přičemž pravidla zůstávají nejasná či sporná. Proces však již probíhá a nelze ho zvrátit. I v zemích, které působí dojmem, že ve svém odhodlání kolísají – například když investují do infrastruktury fosilních paliv –, trvají oficiální činitelé na tom, že nouzová opatření vynucená bezprostředními problémy by se neměla zaměňovat s dlouhodobou strategií. O zelenější cestě vpřed žádné pochybnosti nepanují.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Otázka na ty z nás, kdo se konference COP27 zúčastní, zní jasně: Jak můžeme využít příležitosti, kterou konference nabízí, a navodit atmosféru společného úsilí, zabránit sklouzávání zpět a inspirovat přístup založený na vědě, důvěře, spravedlnosti a rovnosti?
Jádrem klimatické akce je vyjednávání. Rozvojové země v dobré víře souhlasily, že pomohou s řešením krize, kterou nezpůsobily. Přitom předpokládají, že jim bude poskytnuta podpora – zejména finanční –, aby mohly pokračovat v úsilí, které často bývá omezené kvůli nedostatku prostředků či protichůdným potřebám rozvoje. Rozvinuté země musí tuto část dohody splnit, když podpoří jak zmírňování klimatických změn, tak adaptaci na ně, a tím naplní své očekávané závazky vyplývající z pařížské dohody.
V oblasti zmírňování musíme přejít od rétoriky k akci, snížit emise skleníkových plynů a odstranit z atmosféry uhlík. Všechny země se musí přihlásit k ambicióznějším Národně stanoveným příspěvkům a pak tyto závazky přetavit v konkrétní programy. Musíme začít jednat ihned a zajistit, aby rozvojové země měly k dispozici odpovídající prostředky a mohly plně rozvinout svůj potenciál.
Současně musíme vytvořit transformativní adaptační agendu, aby se komunity – zejména v klimaticky zranitelných regionech – mohly chránit před těmi dopady, které už jsou nevyhnutelné. A účet za tuto agendu je třeba spravedlivě rozdělit.
Doposud se nepřiměřeně vysoký podíl klimatických financí vyčleňoval na zmírňování klimatických změn, přičemž v oblasti financování investic do adaptace se rozvojové země musely spoléhat převážně samy na sebe. Ani finance vyčleněné na zmírňování ovšem zdaleka nestačí a nejsou poskytovány pomocí vhodných nástrojů.
V roce 2009 se rozvinuté země zavázaly, že budou až do roku 2020 poskytovat 100 miliard dolarů ročně na klimatická opatření v rozvojovém světě. Je to jen malý zlomek z více než 5,8 bilionu dolarů, které budou podle finančního výboru Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu do roku 2030 zapotřebí. Přesto nebyla ani tato částka poskytnuta. Na konferenci COP27 tudíž potřebujeme zvýšit rozsah finančních závazků – zejména na adaptaci – oproti závazkům daným na konferenci COP26 v Glasgowě.
Rozvinuté země musí také dostát svému loňskému závazku, že do roku 2025 zdvojnásobí objem financí na adaptaci, a měly by poskytnout záruky potřebné k novému doplnění Zeleného klimatického fondu (GCF).
Zároveň přišel čas řešit otázku ztrát a škod napáchaných v zemích, které klimatickou krizi nezpůsobily. Tato otázka je i nadále sporná, ale věřím, že k ní dokážeme přistoupit konstruktivně a budeme se řídit prioritami rozvojových zemí ku prospěchu všech.
Spravedlivý přechod musí zohledňovat potřeby různých regionů. Například africké země jsou v zásadě odhodlané přejít na obnovitelné zdroje a upustit od těžby svých fosilních zdrojů. Ovšem 600 milionů lidí v Africe – tedy 43% populace tohoto kontinentu – dodnes nemá elektřinu a přibližně 900 milionů lidí nemá přístup k čistým palivům na vaření. Dohoda o klimatické akci vyžaduje, aby se tato otázka řešila a aby se udržitelným způsobem uspokojily i obecnější potřeby kontinentu.
O všechny tyto cíle přitom musíme usilovat současně pomocí pečlivě koncipovaného balíku akcí, nikoliv prostřednictvím nesourodých opatření. Jsou to pilíře spravedlivého přechodu. Bude-li scházet jeden, celá stavba se zhroutí.
Před konferencí COP 2015 v Paříži málokdo věřil, že se podaří dosáhnout konsensu. Přesto se delegáti z celého světa sešli a díky své kvalifikaci a vytrvalosti dosáhli přelomové dohody. V roce 2022 se potýkáme s ještě většími překážkami, a proto musíme pracovat ještě tvrději, abychom je odstranili. Pokud se nám to podaří, vstoupíme do nové éry čisté energie, výměny inovací, potravinové a vodní bezpečnosti a větší klimatické spravedlnosti.
Jakkoliv je to olbřímí úkol, nezbývá nám než se do něj pustit. A musíme spolu navzájem jednat, protože s klimatem se vyjednávat nedá.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka