BERLÍN – Skupina G7 si klade za cíl zahájit do konce roku 2022 činnost „otevřeného a kooperativního mezinárodního Klimatického klubu“, který bude podporovat koordinovaný postup směrem k dosažení cíle pařížské klimatické dohody, totiž maximálního zvýšení teplot o 1,5°Celsia, aniž se kdokoliv ocitne v konkurenční nevýhodě. Výzvy k mezinárodní klimatické akci sice slýcháme po desetiletí, avšak existují dobré důvody k naději, že tentokrát to bude jiné.
Duchovním otcem Klimatického klubu je německý kancléř Olaf Scholz, jehož návrh stojí na čtyřech předpokladech. Za prvé je zapotřebí, aby mezinárodní klimatická akce byla široce založená a konzistentní, kdy všichni členové klubu usilují o stejné cíle. Za druhé by se mělo jednotlivým zemím umožnit, aby společných cílů dosahovaly vlastní cestou, pokud se budou všechny řídit „jednotným měřením obsahu CO2 v produktech a materiálech“. Za třetí by rozvojové země měly získat podporu pro dosažení společného cíle. A konečně by nutnost konkurovat levnějším metodám s vyššími emisemi uhlíku neměla dostávat „průkopníky klimatické politiky“ do nevýhodné situace na globálním trhu.
Nynější návrh možná zní jako opakování dřívějších politik, ale ve skutečnosti zásadně posouvá ohnisko zájmu. V minulosti jsme viděli klimatickou politiku v pouhých dvou dimenzích: klimatické a ekonomické. To vedlo k tomu, že jsme se zaměřovali na věci jako globální oceňování uhlíku, které dávají hluboký smysl ze striktně ekonomického hlediska. Znečišťovatelé vypouštějí do atmosféry přehnané množství CO2, protože náklady nese společnost. Řešením je proto zajistit, aby platili znečišťovatelé.
Problém tkví v tom, že občané se často proti takové politice stavějí, zvlášť pokud neexistuje mechanismus, jak kompenzovat ty, které vyšší náklady znevýhodňují (například nízkopříjmové domácnosti, jež si při „ekologických“ cenách nemohou dovolit základní zboží, nebo lidi zaměstnané v uhlíkově intenzivních sektorech). Náklady spojené s uhlíkovým oceňováním navíc nejsou jen ekonomické, ale i sociální. I kdyby se výnosy z uhlíkové daně vynaložily na chudé a bezprizorní, komunity odkázané na fosilní paliva mohou i tak zažít kolaps a někteří lidé mohou mít pocit, že už nerozhodují o vlastní budoucnosti.
Taková jsou některá ponaučení z protestů francouzských gilets jaunes (žlutých vest) v letech 2018-2019, které vypukly v reakci na mírné zvýšení spotřební daně na motorovou naftu. A globální debatu o klimatické politice už dlouho zamořuje podobný problém. Nízkopříjmovým a středněpříjmovým zemím se protiví, když je bohaté průmyslové státy – historicky největší znečišťovatelé – žádají, aby platily více za energii potřebnou k rozvoji. Uvědomit si tyto potenciální důsledky znamená přesunout se od abstraktního dvourozměrného světa ke světu trojrozměrnému, který má blíže k naší realitě.
Zatímco dvourozměrný svět ekonomických modelů lze měřit pomocí HDP a cen uhlíku, reálný svět vyžaduje odlišnou metriku, aby v plné šíři postihl smysl jakékoliv politiky. Za tímto účelem navrhl jeden z nás (Snower) spolu s Katharinou Limovou de Mirandovou metriku se zkratkou SAGE vyjadřující pojmy solidarita (solidarity), působnost (agency), zisk (gain) a životní prostředí (environment).
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Solidarita zde souvisí s rozsahem sociální inkluze a koheze, působnost znamená schopnost lidí utvářet vlastní životy a pojmy přínos a životní prostředí se týkají tradičních měřítek ekonomického výkonu, respektive ekologické udržitelnosti. Skóre solidarity se zvyšuje, když v dané zemi existuje větší společenská důvěra, velkorysost a tak dále, a skóre působnosti se zvyšuje, pokud lidé vykazují větší víru ve své schopnosti dosahovat smysluplných cílů. SAGE rozšiřuje záběr nad rámec růstu HDP, díky čemuž nám umožňuje znovu nacházet vazby mezi ekonomickou politikou a společenským blahobytem.
Model SAGE zároveň představuje nový způsob, jak diskutovat o klimatické politice a vyhodnocovat ji, což nám může pomoci pochopit, proč některé dřívější klimatické politiky neúčinkovaly. Například tradiční oceňování uhlíku často neprošlo testem solidarity, protože vytvářelo skupiny vítězů a poražených (ekonomicky i společensky), a také testem působnosti, neboť ignorovalo hlasy občanů.
Jedním z důvodů k rozhořčení žlutých vest byla například skutečnost, že nedostupnost života ve francouzských městech nutila mnoho dělníků žít na jejich okraji, přičemž omezené možnosti veřejné dopravy je nutily jezdit do zaměstnání autem. Protestující pociťovali nedostatek solidarity a působnosti (protože měli jen malou možnost volby, kde budou žít a jak se budou dopravovat).
Pouze při zohlednění sociálních potřeb občanů (spolu s potřebami ekonomickými a ekologickými) budeme moci prosazovat životaschopné politické reformy. Tím se vracíme ke klubovému modelu navrženému ve skupině G7. Bude-li správně implementován, může vedle ekonomických a ekologických faktorů naplňovat i faktory společenské a uspět tam, kde obdobné snahy v minulosti selhaly.
Podle Scholze bude Klimatický klub podporovat „spolupráci mezi zeměmi, které chtějí pokračovat v sociální a ekonomické transformaci potřebné k boji proti klimatickým změnám“. Výsledkem by v praxi bylo partnerství, v němž se účastníci zavazují k ambiciózním a jasně definovaným klimatickým cílům, ale i ke konkrétním domácím opatřením, která jsou k dosažení těchto cílů potřebná.
Scholzův tým uznává, že bohaté země, které v minulosti emitovaly nejvíce uhlíku, jsou v jiné pozici než ostatní. Zmiňuje se o „společné, ale diferencované zodpovědnosti a příslušných kapacitách“ – což je jeden ze základních principů Rámcové úmluvy OSN o klimatických změnách z roku 1992. Klimatický klub tak uznává odlišné požadavky, které společný soubor cílů klade na různé země, a uvědomuje si, že to volá po „intenzivní spolupráci na transformaci průmyslu a budování kapacit“.
Klimatický klub vybízí státy, aby svou klimatickou politiku formovaly v souladu se svou socioekonomickou realitou, a má dobře našlápnuto k tomu, aby se vyhnul některým problémům, které vedly k hnutí žlutých vest. Má-li však uspět, musí být maximálně ambiciózní (stanovit si cíl 1,5°C), maximálně inkluzivní a maximálně tolerantní v oblasti politických cest, které otevírá. Právě tato flexibilita napomůže k tomu, aby rozvinuté a rozvojové země spolupracovaly, naslouchaly stanoviskům druhých a učily se z nich. Pokud se to podaří, vyvolá klub celosvětovou řetězovou reakci, která nabídne tolik potřebnou naději, že boj proti klimatickým změnám lze vyhrát.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
BERLÍN – Skupina G7 si klade za cíl zahájit do konce roku 2022 činnost „otevřeného a kooperativního mezinárodního Klimatického klubu“, který bude podporovat koordinovaný postup směrem k dosažení cíle pařížské klimatické dohody, totiž maximálního zvýšení teplot o 1,5°Celsia, aniž se kdokoliv ocitne v konkurenční nevýhodě. Výzvy k mezinárodní klimatické akci sice slýcháme po desetiletí, avšak existují dobré důvody k naději, že tentokrát to bude jiné.
Duchovním otcem Klimatického klubu je německý kancléř Olaf Scholz, jehož návrh stojí na čtyřech předpokladech. Za prvé je zapotřebí, aby mezinárodní klimatická akce byla široce založená a konzistentní, kdy všichni členové klubu usilují o stejné cíle. Za druhé by se mělo jednotlivým zemím umožnit, aby společných cílů dosahovaly vlastní cestou, pokud se budou všechny řídit „jednotným měřením obsahu CO2 v produktech a materiálech“. Za třetí by rozvojové země měly získat podporu pro dosažení společného cíle. A konečně by nutnost konkurovat levnějším metodám s vyššími emisemi uhlíku neměla dostávat „průkopníky klimatické politiky“ do nevýhodné situace na globálním trhu.
Nynější návrh možná zní jako opakování dřívějších politik, ale ve skutečnosti zásadně posouvá ohnisko zájmu. V minulosti jsme viděli klimatickou politiku v pouhých dvou dimenzích: klimatické a ekonomické. To vedlo k tomu, že jsme se zaměřovali na věci jako globální oceňování uhlíku, které dávají hluboký smysl ze striktně ekonomického hlediska. Znečišťovatelé vypouštějí do atmosféry přehnané množství CO2, protože náklady nese společnost. Řešením je proto zajistit, aby platili znečišťovatelé.
Problém tkví v tom, že občané se často proti takové politice stavějí, zvlášť pokud neexistuje mechanismus, jak kompenzovat ty, které vyšší náklady znevýhodňují (například nízkopříjmové domácnosti, jež si při „ekologických“ cenách nemohou dovolit základní zboží, nebo lidi zaměstnané v uhlíkově intenzivních sektorech). Náklady spojené s uhlíkovým oceňováním navíc nejsou jen ekonomické, ale i sociální. I kdyby se výnosy z uhlíkové daně vynaložily na chudé a bezprizorní, komunity odkázané na fosilní paliva mohou i tak zažít kolaps a někteří lidé mohou mít pocit, že už nerozhodují o vlastní budoucnosti.
Taková jsou některá ponaučení z protestů francouzských gilets jaunes (žlutých vest) v letech 2018-2019, které vypukly v reakci na mírné zvýšení spotřební daně na motorovou naftu. A globální debatu o klimatické politice už dlouho zamořuje podobný problém. Nízkopříjmovým a středněpříjmovým zemím se protiví, když je bohaté průmyslové státy – historicky největší znečišťovatelé – žádají, aby platily více za energii potřebnou k rozvoji. Uvědomit si tyto potenciální důsledky znamená přesunout se od abstraktního dvourozměrného světa ke světu trojrozměrnému, který má blíže k naší realitě.
Zatímco dvourozměrný svět ekonomických modelů lze měřit pomocí HDP a cen uhlíku, reálný svět vyžaduje odlišnou metriku, aby v plné šíři postihl smysl jakékoliv politiky. Za tímto účelem navrhl jeden z nás (Snower) spolu s Katharinou Limovou de Mirandovou metriku se zkratkou SAGE vyjadřující pojmy solidarita (solidarity), působnost (agency), zisk (gain) a životní prostředí (environment).
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Solidarita zde souvisí s rozsahem sociální inkluze a koheze, působnost znamená schopnost lidí utvářet vlastní životy a pojmy přínos a životní prostředí se týkají tradičních měřítek ekonomického výkonu, respektive ekologické udržitelnosti. Skóre solidarity se zvyšuje, když v dané zemi existuje větší společenská důvěra, velkorysost a tak dále, a skóre působnosti se zvyšuje, pokud lidé vykazují větší víru ve své schopnosti dosahovat smysluplných cílů. SAGE rozšiřuje záběr nad rámec růstu HDP, díky čemuž nám umožňuje znovu nacházet vazby mezi ekonomickou politikou a společenským blahobytem.
Model SAGE zároveň představuje nový způsob, jak diskutovat o klimatické politice a vyhodnocovat ji, což nám může pomoci pochopit, proč některé dřívější klimatické politiky neúčinkovaly. Například tradiční oceňování uhlíku často neprošlo testem solidarity, protože vytvářelo skupiny vítězů a poražených (ekonomicky i společensky), a také testem působnosti, neboť ignorovalo hlasy občanů.
Jedním z důvodů k rozhořčení žlutých vest byla například skutečnost, že nedostupnost života ve francouzských městech nutila mnoho dělníků žít na jejich okraji, přičemž omezené možnosti veřejné dopravy je nutily jezdit do zaměstnání autem. Protestující pociťovali nedostatek solidarity a působnosti (protože měli jen malou možnost volby, kde budou žít a jak se budou dopravovat).
Pouze při zohlednění sociálních potřeb občanů (spolu s potřebami ekonomickými a ekologickými) budeme moci prosazovat životaschopné politické reformy. Tím se vracíme ke klubovému modelu navrženému ve skupině G7. Bude-li správně implementován, může vedle ekonomických a ekologických faktorů naplňovat i faktory společenské a uspět tam, kde obdobné snahy v minulosti selhaly.
Podle Scholze bude Klimatický klub podporovat „spolupráci mezi zeměmi, které chtějí pokračovat v sociální a ekonomické transformaci potřebné k boji proti klimatickým změnám“. Výsledkem by v praxi bylo partnerství, v němž se účastníci zavazují k ambiciózním a jasně definovaným klimatickým cílům, ale i ke konkrétním domácím opatřením, která jsou k dosažení těchto cílů potřebná.
Scholzův tým uznává, že bohaté země, které v minulosti emitovaly nejvíce uhlíku, jsou v jiné pozici než ostatní. Zmiňuje se o „společné, ale diferencované zodpovědnosti a příslušných kapacitách“ – což je jeden ze základních principů Rámcové úmluvy OSN o klimatických změnách z roku 1992. Klimatický klub tak uznává odlišné požadavky, které společný soubor cílů klade na různé země, a uvědomuje si, že to volá po „intenzivní spolupráci na transformaci průmyslu a budování kapacit“.
Klimatický klub vybízí státy, aby svou klimatickou politiku formovaly v souladu se svou socioekonomickou realitou, a má dobře našlápnuto k tomu, aby se vyhnul některým problémům, které vedly k hnutí žlutých vest. Má-li však uspět, musí být maximálně ambiciózní (stanovit si cíl 1,5°C), maximálně inkluzivní a maximálně tolerantní v oblasti politických cest, které otevírá. Právě tato flexibilita napomůže k tomu, aby rozvinuté a rozvojové země spolupracovaly, naslouchaly stanoviskům druhých a učily se z nich. Pokud se to podaří, vyvolá klub celosvětovou řetězovou reakci, která nabídne tolik potřebnou naději, že boj proti klimatickým změnám lze vyhrát.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka