BERLÍN – Během posledních deseti let se “klimatická změna“ stala prakticky synonymem pro “emise uhlíku.“ Redukce skleníkových plynů v atmosféře, měřená v tunách “uhlíkových ekvivalentů“ (CO2e), se stala primárním cílem ve snaze zachovat planetu. Takto zjednodušující přístup však nemůže vyřešit vysoce komplexní a propojené ekologické krize, kterým právě čelíme.
Jednostranný pohled globální environmentální politiky na “uhlíkovou metriku“ odráží rozšířenou posedlost měřením a účtováním. Svět funguje na abstrakcích – kalorie, míle, libry, a nyní tuny CO2e – které jsou zdánlivě objektivní a spolehlivé, zejména když jsou zakořeněné v jazyce (mnohdy ekonomickém) “expertů.“ Výsledkem je, že máme tendenci přehlížet efekt historie každé z těchto abstrakcí a také dynamiku sil a politiky, které jí nadále formují.
Klíčový příklad silné a tak nějak iluzorní abstrakce je hrubý domácí produkt, který byl po druhé světové válce přijat jako hlavní měřidlo ekonomického rozvoje země, když světové velmoci budovali mezinárodní finanční instituce, které měly odrážet relativní ekonomickou moc. Dnes se však HDP stalo zdrojem rozšířené frustrace, jelikož selhává v reflexi reality lidských životů. Abstrakce mohou být velice poučné, stejně jako dálková světla u auta; mohou ale také učinit neviditelné to, co leží mimo jejich dosah.
Nicméně, HDP zůstává zdaleka nejdominantnější mírou ekonomické prosperity, odrážející posedlost univerzalitou, která doprovázela rozmach kapitalismu ve světě. Komplexní, diferencované a kvalitativní zobrazování, které reflektuje lokální specifika, zkrátka není tak atraktivní jako lineární, jednotící, a kvantitativní vysvětlení.
Když přijde na klimatickou změnu, tak jsou tyto preference převedeny na prostomyslnou podporu řešení, která jen nepatrně snižují “čisté“ uhlíkové emise – těch řešení, která mohou zdržovat širší ekonomickou transformaci či podrývat schopnost komunit definovat specifické problémy a vyvinout vhodná řešení. Tento přístup se dá vysledovat zpět do roku 1992, kdy se konal v Rio de Janeiru Earth Summit, kde se klimatická politika vydala na kamenitou a násilnou cestu zapomenutých alternativ. V průběhu posledního čtvrt století byly učiněny minimálně tři zlomové chyby.
První bylo to, že vlády představili výpočty jednotek CO2e ke kvantifikaci efektů různorodých skleníkových plynů v odpovídajícím způsobu – například oxidu uhličitého, metanu či oxidu dusičitého. Rozdíly mezi těmito plyny – s ohledem na jejich oteplující potenciál, jak dlouho zůstávají v atmosféře, kde se objevují a jak na sebe vzájemně působí s lokálními ekosystémy a ekonomikami – jsou hluboké. Jediná měrná jednotka celou záležitost výrazně zjednodušuje, což politikům umožňuje hledat jedno plošné řešení na splnění jednoho společného cíle.
Druhou chybou bylo to, že konvence OSN o klimatické změně zdůraznila techniky “end of pipe” (metody zaměřené na odstranění zamořujících látek z atmosféry). To politikům umožnilo odvrátit pozornost od politicky náročnějšího cíle v podobě omezení aktivit, které tyto emise produkují.
No a třetí chybou bylo, že se politici rozhodli zaměřit se na “čisté“ emise, beroucí v potaz biologické procesy zahrnující zemi, zvířata i rostliny dohromady s procesy spojenými s pálením fosilních paliv. Rýžová pole a krávy byly brány jako zdroje emisí a tropické pralesy a monokulturní výsadby stromů jako “emisní dřezy“; stejně jako v případech průmyslových objektů. Politici začali hledat řešení, která zahrnovala kompenzaci emisí v zahraničí, namísto jejich snížení doma (nebo u zdroje).
Od roku 1997, kdy byl zaveden Kjótský protokol, byla na pořadu dne “větší flexibilita“ a preferované politické řešení byl obchod s emisními povolenkami. Téměř o dvě desetiletí později je snaha o kompenzaci emisí nejen pevně zakotvená v klimatické politice, ale našla si již cestu i do širší politické debatě o životním prostředí.
Po celém světě se objevují nové trhy pro takzvané “ekosystémové služby.” Například “mokřinové zmírňující bankovnictví“ ve Spojených státech je jedním z nejstarších takových trhů. Má za následek ochranu, zlepšení či tvorbu kupříkladu mokřadu, nebo potoka, což kompenzuje nepříznivý vliv plánovaných projektů na podobný ekosystém jinde. Děje se tak prostřednictvím certifikátů, se kterými se dá obchodovat. “Kompenzace biodiverzity“ funguje v podstatě podobným způsobem: Firma nebo jednotlivec si mohou pořídit “kredity pro biodiverzitu“ jako kompenzaci jejich “uhlíkové stopy“.
Pokud se tato schémata zdají příliš pohodlná, je to tím, že jsou. Ve skutečnosti jsou založena na tom samém chybném konceptu jako je obchod s emisemi a v některých případech v podstatě převádějí biodiverzitu a ekosystémy na CO2e. Namísto změny našich ekonomických systémů tak, aby byly v souladu s přirozenými limity planety, redefinujeme přírodu tak, aby se hodila do našich ekonomických systémů – a během tohoto procesu bráníme dalším formám znalostí a opravdovým alternativám.
V návaznosti na klimatický summit v Paříži z minulého prosince je svět na pokraji dalšího špatného tahu a to díky přijetí myšlenky “negativních emisí,” která předpokládá, že nové technologie umožní odstranění emisí CO2 z atmosféry. Tyto technologie však musí být nejprve vynalezeny a i když budou, jejich zavedení bude velice riskantní.
Spíše než se věnovat osvědčeným řešením – ponechat fosilní paliva v zemi, přesunout se z industriálního zemědělství k ekozemědělství, vytvořit ekonomiky s nulovou produkcí odpadu a obnovit přírodní ekosystémy – počítáme s jakousi zázračnou inovací, která nás v pravý čas zachrání (deus ex machina). Pošetilost tohoto přístupu by měla být zřejmá.
Pokud bude uhlíková metrika nadále formovat politiku o klimatu, budou znát nové generace pouze uhlíkově omezený – a nebo pokud budou mít štěstí, tak nízkouhlíkatý – svět. Místo sledování takto zjednodušující vize se musíme soustředit na bohatší strategie zaměřené na transformaci našich ekonomických systémů tak, aby fungovaly v rámci – a také s – našeho přirozeného prostředí. K tomu budeme potřebovat nový způsob myšlení, které uspíší naše aktivní zapojení se k získání a konzervaci míst, kde mohou růst a vzkvétat alternativní přístupy. Nebude to jednoduché, ale bude to stát za to.
BERLÍN – Během posledních deseti let se “klimatická změna“ stala prakticky synonymem pro “emise uhlíku.“ Redukce skleníkových plynů v atmosféře, měřená v tunách “uhlíkových ekvivalentů“ (CO2e), se stala primárním cílem ve snaze zachovat planetu. Takto zjednodušující přístup však nemůže vyřešit vysoce komplexní a propojené ekologické krize, kterým právě čelíme.
Jednostranný pohled globální environmentální politiky na “uhlíkovou metriku“ odráží rozšířenou posedlost měřením a účtováním. Svět funguje na abstrakcích – kalorie, míle, libry, a nyní tuny CO2e – které jsou zdánlivě objektivní a spolehlivé, zejména když jsou zakořeněné v jazyce (mnohdy ekonomickém) “expertů.“ Výsledkem je, že máme tendenci přehlížet efekt historie každé z těchto abstrakcí a také dynamiku sil a politiky, které jí nadále formují.
Klíčový příklad silné a tak nějak iluzorní abstrakce je hrubý domácí produkt, který byl po druhé světové válce přijat jako hlavní měřidlo ekonomického rozvoje země, když světové velmoci budovali mezinárodní finanční instituce, které měly odrážet relativní ekonomickou moc. Dnes se však HDP stalo zdrojem rozšířené frustrace, jelikož selhává v reflexi reality lidských životů. Abstrakce mohou být velice poučné, stejně jako dálková světla u auta; mohou ale také učinit neviditelné to, co leží mimo jejich dosah.
Nicméně, HDP zůstává zdaleka nejdominantnější mírou ekonomické prosperity, odrážející posedlost univerzalitou, která doprovázela rozmach kapitalismu ve světě. Komplexní, diferencované a kvalitativní zobrazování, které reflektuje lokální specifika, zkrátka není tak atraktivní jako lineární, jednotící, a kvantitativní vysvětlení.
Když přijde na klimatickou změnu, tak jsou tyto preference převedeny na prostomyslnou podporu řešení, která jen nepatrně snižují “čisté“ uhlíkové emise – těch řešení, která mohou zdržovat širší ekonomickou transformaci či podrývat schopnost komunit definovat specifické problémy a vyvinout vhodná řešení. Tento přístup se dá vysledovat zpět do roku 1992, kdy se konal v Rio de Janeiru Earth Summit, kde se klimatická politika vydala na kamenitou a násilnou cestu zapomenutých alternativ. V průběhu posledního čtvrt století byly učiněny minimálně tři zlomové chyby.
První bylo to, že vlády představili výpočty jednotek CO2e ke kvantifikaci efektů různorodých skleníkových plynů v odpovídajícím způsobu – například oxidu uhličitého, metanu či oxidu dusičitého. Rozdíly mezi těmito plyny – s ohledem na jejich oteplující potenciál, jak dlouho zůstávají v atmosféře, kde se objevují a jak na sebe vzájemně působí s lokálními ekosystémy a ekonomikami – jsou hluboké. Jediná měrná jednotka celou záležitost výrazně zjednodušuje, což politikům umožňuje hledat jedno plošné řešení na splnění jednoho společného cíle.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Druhou chybou bylo to, že konvence OSN o klimatické změně zdůraznila techniky “end of pipe” (metody zaměřené na odstranění zamořujících látek z atmosféry). To politikům umožnilo odvrátit pozornost od politicky náročnějšího cíle v podobě omezení aktivit, které tyto emise produkují.
No a třetí chybou bylo, že se politici rozhodli zaměřit se na “čisté“ emise, beroucí v potaz biologické procesy zahrnující zemi, zvířata i rostliny dohromady s procesy spojenými s pálením fosilních paliv. Rýžová pole a krávy byly brány jako zdroje emisí a tropické pralesy a monokulturní výsadby stromů jako “emisní dřezy“; stejně jako v případech průmyslových objektů. Politici začali hledat řešení, která zahrnovala kompenzaci emisí v zahraničí, namísto jejich snížení doma (nebo u zdroje).
Od roku 1997, kdy byl zaveden Kjótský protokol, byla na pořadu dne “větší flexibilita“ a preferované politické řešení byl obchod s emisními povolenkami. Téměř o dvě desetiletí později je snaha o kompenzaci emisí nejen pevně zakotvená v klimatické politice, ale našla si již cestu i do širší politické debatě o životním prostředí.
Po celém světě se objevují nové trhy pro takzvané “ekosystémové služby.” Například “mokřinové zmírňující bankovnictví“ ve Spojených státech je jedním z nejstarších takových trhů. Má za následek ochranu, zlepšení či tvorbu kupříkladu mokřadu, nebo potoka, což kompenzuje nepříznivý vliv plánovaných projektů na podobný ekosystém jinde. Děje se tak prostřednictvím certifikátů, se kterými se dá obchodovat. “Kompenzace biodiverzity“ funguje v podstatě podobným způsobem: Firma nebo jednotlivec si mohou pořídit “kredity pro biodiverzitu“ jako kompenzaci jejich “uhlíkové stopy“.
Pokud se tato schémata zdají příliš pohodlná, je to tím, že jsou. Ve skutečnosti jsou založena na tom samém chybném konceptu jako je obchod s emisemi a v některých případech v podstatě převádějí biodiverzitu a ekosystémy na CO2e. Namísto změny našich ekonomických systémů tak, aby byly v souladu s přirozenými limity planety, redefinujeme přírodu tak, aby se hodila do našich ekonomických systémů – a během tohoto procesu bráníme dalším formám znalostí a opravdovým alternativám.
V návaznosti na klimatický summit v Paříži z minulého prosince je svět na pokraji dalšího špatného tahu a to díky přijetí myšlenky “negativních emisí,” která předpokládá, že nové technologie umožní odstranění emisí CO2 z atmosféry. Tyto technologie však musí být nejprve vynalezeny a i když budou, jejich zavedení bude velice riskantní.
Spíše než se věnovat osvědčeným řešením – ponechat fosilní paliva v zemi, přesunout se z industriálního zemědělství k ekozemědělství, vytvořit ekonomiky s nulovou produkcí odpadu a obnovit přírodní ekosystémy – počítáme s jakousi zázračnou inovací, která nás v pravý čas zachrání (deus ex machina). Pošetilost tohoto přístupu by měla být zřejmá.
Pokud bude uhlíková metrika nadále formovat politiku o klimatu, budou znát nové generace pouze uhlíkově omezený – a nebo pokud budou mít štěstí, tak nízkouhlíkatý – svět. Místo sledování takto zjednodušující vize se musíme soustředit na bohatší strategie zaměřené na transformaci našich ekonomických systémů tak, aby fungovaly v rámci – a také s – našeho přirozeného prostředí. K tomu budeme potřebovat nový způsob myšlení, které uspíší naše aktivní zapojení se k získání a konzervaci míst, kde mohou růst a vzkvétat alternativní přístupy. Nebude to jednoduché, ale bude to stát za to.