CAMBRIDGE – Možná je to jen fantazie, ale nelze vyloučit, že probíhající katastrofa způsobená ropnou skvrnou BP v Mexickém zálivu nakonec urychlí podporu americké ekologické politiky, která nebude bezzubá. Ano, viníci by měli být potrestáni – jednak aby se v občanech udržela víra, že spravedlnost nakonec zvítězí, a jednak aby si další ropní producenti dobře rozmysleli, zda mají podstupovat neúměrná rizika. Pokud však z neštěstí kolem ropné skvrny BP nevzejde nic jiného, bude to tragická promarněná příležitost vrátit zdravý rozum do národní ekologické a energetické politiky Spojených států, které v posledních letech stále častěji scházejí na scestí.
Proč by měl existovat jakýkoliv důvod k nadějím, zejména ve světle faktu, že americká ekologická politika stojí na nerealistickém přesvědčení, že relativně malé dotace do nových energetických technologií mohou nahradit daňové a cenové pobídky producentů a spotřebitelů?
Skutečnost je taková, že ropná skvrna BP je na nejlepší cestě stát se politickým bodem zvratu s historickými proporcemi. Pokud letní hurikány zaženou obrovská množství ropy na floridské pláže a na východní pobřeží, vyvolá to takovou politickou explozi, že reakce na finanční krizi se proti tomu bude jevit jako tlumená.
Hněv kypí zejména mezi mladými lidmi. Lidé ve věku dvaceti až třiceti let už jsou pod tlakem v důsledku mimořádně vysoké míry nezaměstnanosti a pomalu si začínají uvědomovat, že růstový model jejich země – o účasti na němž sní – je ve skutečnosti naprosto neudržitelný, ať už jim političtí představitelé tvrdí cokoliv. Zatím se to možná projevuje jen ve formě černého humoru (v New Orleansu se například ptá číšník hostů, zda si přejí krevety olovnaté, nebo bezolovnaté). Exploze se však blíží.
Mohl by probuzený vztek voličů opětovně rozdmýchat zájem o uhlíkovou daň?
Uhlíková daň, kterou už dlouho prosazuje široké spektrum ekonomů, je jakousi zobecněnou verzí spotřební daně z benzinu, jež se týká všech forem uhlíkových emisí včetně emisí z uhlí a zemního plynu. V zásadě lze vytvořit „povolenkový systém“ kvantitativních omezení, který dosáhne v podstatě téhož – a zřejmě bude stravitelnější pro politiky, kteří budou raději skákat přes obruče, než aby vyslovili slovo „daň“
Uhlíková daň je však daleko průhlednější a potenciálně méně náchylná k nástrahám, které známe z obchodování s uhlíkovými kvótami. Uhlíková daň může přispět k ochraně atmosféry a současně odradit některé nejexotičtější a nejriskantnější činnosti energetického průzkumu tím, že je učiní prodělečnými.
Samozřejmě musí existovat lepší (mnohem lepší) a přísnější regulace pobřežní a mimohraniční těžby energetických zdrojů a přísné tresty za omyly. Přiřazení cenovky uhlíkovým emisím však více než kterýkoliv jiný přístup poskytuje integrovaný rámec k demotivaci energetických technologií ze staré uhlíkové éry a podpoře nových technologií tím, že usnadňuje konkurenci.
Prosazování uhlíkové daně v reakci na ropnou skvrnu nemusí být jen způsobem, jak využít tragédie v Mexickém zálivu k pomoci s financováním nadměrných vládních výdajů. V zásadě by se daly snížit jiné daně, aby se vyvážily dopady zavedení daně z uhlíku, čímž by se vliv na příjmovou stránku neutralizoval. Nebo by přesněji řečeno mohla uhlíková daň nahradit obrovskou skupinu daní, které se v důsledku mohutných vládních rozpočtových schodků nakonec stejně objeví.
Proč by uhlíková daň mohla být životaschopná právě teď, když nikdy předtím nebyla? Jde o to, že když si lidé vizualizují určitý problém, daleko méně se jim daří ho zlehčovat či ignorovat. Postupné globální oteplování člověk jen těžko zaregistruje, natož aby je začal řešit. Když se však detailní záběry ropy chrlící se ze dna oceánu zkombinují se záběry zčernalého pobřeží a zničené fauny a flóry, může být výsledek velice odlišný.
Leckdo tvrdí, že mladí lidé v bohatých zemích se mají příliš dobře, než aby se politicky mobilizovali, přinejmenším masově. Mohla by je však radikalizovat vyhlídka, že zdědí ošklivě poškozený ekosystém. Těsně pod povrchem je situace opravdu rozkolísaná. Novodobá rekordní nezaměstnanost a extrémní nerovnost se může jevit jako mnohem méně snesitelná, pokud si mladí lidé uvědomí, že ani některé z nejdrahocennějších „bezplatných“ věcí v životě – například příjemné počasí, čistý vzduch a hezké pláže – nelze pokládat za samozřejmost.
Samozřejmě jsem možná příliš optimistický, když si myslím, že tragédie v Mexickém zálivu povede k rozumnější energetické politice, která se bude snažit o zmírnění spotřeby namísto ustavičného hledání nových způsobů, jak ji přiživovat. Americká politická reakce se z velké části soustředila na démonizaci společnosti BP a jejích šéfů, místo aby přemýšlela o dokonalejších způsobech hledání rovnováhy mezi regulací a inovací.
Politici pochopitelně chtějí odvést pozornost od svých chybných politik. Bylo by však mnohem lepší, kdyby vyvinuli úsilí je napravit. Dlouhodobé moratorium na pobřežní a mimohraniční energetický průzkum má logiku, ale skutečnou tragédií ropné skvrny BP bude, pokud tím veškeré změny skončí. Kolik budíčků ještě potřebujeme?
CAMBRIDGE – Možná je to jen fantazie, ale nelze vyloučit, že probíhající katastrofa způsobená ropnou skvrnou BP v Mexickém zálivu nakonec urychlí podporu americké ekologické politiky, která nebude bezzubá. Ano, viníci by měli být potrestáni – jednak aby se v občanech udržela víra, že spravedlnost nakonec zvítězí, a jednak aby si další ropní producenti dobře rozmysleli, zda mají podstupovat neúměrná rizika. Pokud však z neštěstí kolem ropné skvrny BP nevzejde nic jiného, bude to tragická promarněná příležitost vrátit zdravý rozum do národní ekologické a energetické politiky Spojených států, které v posledních letech stále častěji scházejí na scestí.
Proč by měl existovat jakýkoliv důvod k nadějím, zejména ve světle faktu, že americká ekologická politika stojí na nerealistickém přesvědčení, že relativně malé dotace do nových energetických technologií mohou nahradit daňové a cenové pobídky producentů a spotřebitelů?
Skutečnost je taková, že ropná skvrna BP je na nejlepší cestě stát se politickým bodem zvratu s historickými proporcemi. Pokud letní hurikány zaženou obrovská množství ropy na floridské pláže a na východní pobřeží, vyvolá to takovou politickou explozi, že reakce na finanční krizi se proti tomu bude jevit jako tlumená.
Hněv kypí zejména mezi mladými lidmi. Lidé ve věku dvaceti až třiceti let už jsou pod tlakem v důsledku mimořádně vysoké míry nezaměstnanosti a pomalu si začínají uvědomovat, že růstový model jejich země – o účasti na němž sní – je ve skutečnosti naprosto neudržitelný, ať už jim političtí představitelé tvrdí cokoliv. Zatím se to možná projevuje jen ve formě černého humoru (v New Orleansu se například ptá číšník hostů, zda si přejí krevety olovnaté, nebo bezolovnaté). Exploze se však blíží.
Mohl by probuzený vztek voličů opětovně rozdmýchat zájem o uhlíkovou daň?
Uhlíková daň, kterou už dlouho prosazuje široké spektrum ekonomů, je jakousi zobecněnou verzí spotřební daně z benzinu, jež se týká všech forem uhlíkových emisí včetně emisí z uhlí a zemního plynu. V zásadě lze vytvořit „povolenkový systém“ kvantitativních omezení, který dosáhne v podstatě téhož – a zřejmě bude stravitelnější pro politiky, kteří budou raději skákat přes obruče, než aby vyslovili slovo „daň“
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Uhlíková daň je však daleko průhlednější a potenciálně méně náchylná k nástrahám, které známe z obchodování s uhlíkovými kvótami. Uhlíková daň může přispět k ochraně atmosféry a současně odradit některé nejexotičtější a nejriskantnější činnosti energetického průzkumu tím, že je učiní prodělečnými.
Samozřejmě musí existovat lepší (mnohem lepší) a přísnější regulace pobřežní a mimohraniční těžby energetických zdrojů a přísné tresty za omyly. Přiřazení cenovky uhlíkovým emisím však více než kterýkoliv jiný přístup poskytuje integrovaný rámec k demotivaci energetických technologií ze staré uhlíkové éry a podpoře nových technologií tím, že usnadňuje konkurenci.
Prosazování uhlíkové daně v reakci na ropnou skvrnu nemusí být jen způsobem, jak využít tragédie v Mexickém zálivu k pomoci s financováním nadměrných vládních výdajů. V zásadě by se daly snížit jiné daně, aby se vyvážily dopady zavedení daně z uhlíku, čímž by se vliv na příjmovou stránku neutralizoval. Nebo by přesněji řečeno mohla uhlíková daň nahradit obrovskou skupinu daní, které se v důsledku mohutných vládních rozpočtových schodků nakonec stejně objeví.
Proč by uhlíková daň mohla být životaschopná právě teď, když nikdy předtím nebyla? Jde o to, že když si lidé vizualizují určitý problém, daleko méně se jim daří ho zlehčovat či ignorovat. Postupné globální oteplování člověk jen těžko zaregistruje, natož aby je začal řešit. Když se však detailní záběry ropy chrlící se ze dna oceánu zkombinují se záběry zčernalého pobřeží a zničené fauny a flóry, může být výsledek velice odlišný.
Leckdo tvrdí, že mladí lidé v bohatých zemích se mají příliš dobře, než aby se politicky mobilizovali, přinejmenším masově. Mohla by je však radikalizovat vyhlídka, že zdědí ošklivě poškozený ekosystém. Těsně pod povrchem je situace opravdu rozkolísaná. Novodobá rekordní nezaměstnanost a extrémní nerovnost se může jevit jako mnohem méně snesitelná, pokud si mladí lidé uvědomí, že ani některé z nejdrahocennějších „bezplatných“ věcí v životě – například příjemné počasí, čistý vzduch a hezké pláže – nelze pokládat za samozřejmost.
Samozřejmě jsem možná příliš optimistický, když si myslím, že tragédie v Mexickém zálivu povede k rozumnější energetické politice, která se bude snažit o zmírnění spotřeby namísto ustavičného hledání nových způsobů, jak ji přiživovat. Americká politická reakce se z velké části soustředila na démonizaci společnosti BP a jejích šéfů, místo aby přemýšlela o dokonalejších způsobech hledání rovnováhy mezi regulací a inovací.
Politici pochopitelně chtějí odvést pozornost od svých chybných politik. Bylo by však mnohem lepší, kdyby vyvinuli úsilí je napravit. Dlouhodobé moratorium na pobřežní a mimohraniční energetický průzkum má logiku, ale skutečnou tragédií ropné skvrny BP bude, pokud tím veškeré změny skončí. Kolik budíčků ještě potřebujeme?