Spekulativní bublina je sociální epidemie, jejíž nákazu zprostředkovávají cenové pohyby. Zpráva o zvýšení ceny obohacuje rané investory, vytváří ústně šířené historky o jejich úspěších a ty vzbuzují závist a zájem. Všeobecné pozdvižení pak vábí na trh další a další lidi, což vede k pokračujícímu růstu cen, ten láká ještě více lidí, přiživuje historky o „nové éře“ a tak dále. To vše probíhá v řadě po sobě jdoucích smyček a bublina se zvětšuje. Jakmile však praskne, stejná nákaza urychlí překotný kolaps, neboť víc a víc lidí opouští kvůli klesajícím cenám trh, čímž zesiluje negativní zprávy o ekonomice.
Než však vyvodíme závěr, že bychom teď po krizi měli vést politiku zaměřenou na zkrocení trhů, musíme zvážit alternativní řešení. Ve skutečnosti jsou spekulativní bubliny jen jedním z příkladů sociální epidemie, která může být při absenci finančních trhů dokonce ještě horší. Během spekulativní bubliny zesiluje nákazu reakce lidí na cenové pohyby, avšak sociální epidemie nepotřebuje trhy ani ceny, aby si získala pozornost veřejnosti a rychle se šířila.
Některé příklady sociálních epidemií, které se obešly bez podpory spekulativních trhů, lze nalézt v bestselleru Charlese MacKaye Memoáry výjimečných lidových bludů a davového šílenství.Kniha z roku 1841 proslavila některé historické bubliny: mississippskou bublinu z let 1719-1720, bublinu kolem South Sea Company z let 1711-1720 nebo tulipánovou mánii ze 30. let 17. století. Kniha však obsahovala také další mimotržní příklady.
MacKay popsal případy sociálních epidemií z různých staletí, které se týkaly víry v alchymisty, proroky soudného dne, vykladače osudu, astrology, lékaře pracující s magnety, lovce čarodějnic a křižáky. Některé tyto epidemie měly hluboké ekonomické důsledky. Křížové výpravy v jedenáctém až třináctém století například vyvolaly mezi potenciálními křižáky v Evropě „epidemii válečného šílenství“, jak to popsal MacKay. Toto třeštění doprovázela bludná představa, že Bůh sešle armády svatých, kteří budou bojovat po boku křižáků. Křížové výpravy si vyžádaly jeden až tři miliony obětí.
V té době se do úspěchu jakékoliv činnosti poháněné sociální epidemií pochopitelně nedalo investovat ani sázet proti ní – na tyto aktivity neexistovala profesionální stanoviska a analytici neměli svá zjištění jak šířit. Neexistovalo tedy nic, co by tyto sociální epidemie zastavilo dříve, než přerostou do absurdních proporcí.
MacKayovy příklady nám dnes mohou připadat trochu vzdálené. Lépe se možná dokážeme vcítit do příkladů, které lze nalézt v centrálně plánovaných komunistických ekonomikách během velké části dvacátého století. Ani tyto ekonomiky neměly žádné spekulativní trhy a mohlo by se zdát, že dění v nich lze plně přisoudit rozkazům jejich vedoucích představitelů. Sociální nákaza však v těchto zemích působila ještě silněji než v našich „bublinových ekonomikách“.
Čínský „Velký skok vpřed“ v letech 1958-1961 byl investiční bublinou bez přítomnosti trhu. Plán zahrnoval zemědělskou kolektivizaci při současné agresivní podpoře průmyslu. Neexistovaly tržní ceny, nezveřejňovaly se bilance zisků a ztrát, neprováděly se nezávislé analýzy. Zpočátku se nový plán setkal s obrovským neinformovaným nadšením. Výrobu oceli zvyšovaly primitivní domácí pece, které by průmysloví analytici pokládali za směšné, avšak znalí lidé tehdy neměli v Číně žádný vliv. O zkrácení Velkého skoku vpřed samozřejmě nemohlo být ani řeči. Výsledkem byl rychlý přesun zemědělské pracovní síly a zdrojů do průmyslu, což způsobilo hladomor, který si vyžádal desetimiliony obětí.
Velký skok vpřed vykazoval některé znaky pyramidového schématu: investičního podvodu, jenž se snaží získávat další a další okruhy investorů prostřednictvím ústně šířených historek o pohádkové návratnosti. Pyramidová schémata vynášejí obrovské zisky svým strůjcům, přinejmenším po nějaký čas, jelikož podněcují sociální nákazu nadšení. Když Mao Ce-tung navštívil v Mandžusku moderní ocelárnu a hovořil s tamními experty, údajně přestal být přesvědčený, že domácí pece jsou dobrý nápad, ale obával se důsledků plynoucích ze ztráty lidového zápalu. Stejně jako manažer pyramidového fondu měl zřejmě strach, že jakýkoliv náznak pochybností by mohl vést ke krachu celého plánu. Velký skok vpřed a kulturní revoluce, která po něm následovala, byly vykalkulovaným úsilím o vytvoření sociální nákazy idejí.
Někdo by mohl namítnout, že tyto události nebyly ve skutečnosti sociálními epidemiemi jako spekulativní bubliny, protože je nařídila totalitní vláda, a výsledná úmrtí tak odrážejí spíše vládní přehmaty než investiční omyly. Přesto vykazují některé aspekty bublin: kolektivizace byla nepochybně plánem na prosperitu s nákazou všelidového nadšení, jakkoliv pomýlená se při zpětném ohlédnutí jeví.
V porovnání s těmito událostmi ztrácí nedávná a stále pokračující světová finanční krize na výjimečnosti. A je důležité uvědomit si proč. Moderní ekonomiky mají svobodné trhy, obchodní analytiky s jejich doporučeními, ratingové agentury s jejich hodnocením cenných papírů a také účetní s jejich rozvahami a výkazy o hospodaření. A pak jsou zde i auditoři, právníci a regulátoři.
Všechny tyto skupiny mají svá profesní sdružení, která pořádají pravidelné schůzky a vydávají certifikační standardy s cílem zajistit aktuálnost informací a etické chování svých členů. Díky plnému rozvoji těchto institucí jsou skutečně závažné ekonomické katastrofy – takové, proti nimž je krize z roku 2008 pouhým trpaslíkem – prakticky vyloučené.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Spekulativní bublina je sociální epidemie, jejíž nákazu zprostředkovávají cenové pohyby. Zpráva o zvýšení ceny obohacuje rané investory, vytváří ústně šířené historky o jejich úspěších a ty vzbuzují závist a zájem. Všeobecné pozdvižení pak vábí na trh další a další lidi, což vede k pokračujícímu růstu cen, ten láká ještě více lidí, přiživuje historky o „nové éře“ a tak dále. To vše probíhá v řadě po sobě jdoucích smyček a bublina se zvětšuje. Jakmile však praskne, stejná nákaza urychlí překotný kolaps, neboť víc a víc lidí opouští kvůli klesajícím cenám trh, čímž zesiluje negativní zprávy o ekonomice.
Než však vyvodíme závěr, že bychom teď po krizi měli vést politiku zaměřenou na zkrocení trhů, musíme zvážit alternativní řešení. Ve skutečnosti jsou spekulativní bubliny jen jedním z příkladů sociální epidemie, která může být při absenci finančních trhů dokonce ještě horší. Během spekulativní bubliny zesiluje nákazu reakce lidí na cenové pohyby, avšak sociální epidemie nepotřebuje trhy ani ceny, aby si získala pozornost veřejnosti a rychle se šířila.
Některé příklady sociálních epidemií, které se obešly bez podpory spekulativních trhů, lze nalézt v bestselleru Charlese MacKaye Memoáry výjimečných lidových bludů a davového šílenství.Kniha z roku 1841 proslavila některé historické bubliny: mississippskou bublinu z let 1719-1720, bublinu kolem South Sea Company z let 1711-1720 nebo tulipánovou mánii ze 30. let 17. století. Kniha však obsahovala také další mimotržní příklady.
MacKay popsal případy sociálních epidemií z různých staletí, které se týkaly víry v alchymisty, proroky soudného dne, vykladače osudu, astrology, lékaře pracující s magnety, lovce čarodějnic a křižáky. Některé tyto epidemie měly hluboké ekonomické důsledky. Křížové výpravy v jedenáctém až třináctém století například vyvolaly mezi potenciálními křižáky v Evropě „epidemii válečného šílenství“, jak to popsal MacKay. Toto třeštění doprovázela bludná představa, že Bůh sešle armády svatých, kteří budou bojovat po boku křižáků. Křížové výpravy si vyžádaly jeden až tři miliony obětí.
V té době se do úspěchu jakékoliv činnosti poháněné sociální epidemií pochopitelně nedalo investovat ani sázet proti ní – na tyto aktivity neexistovala profesionální stanoviska a analytici neměli svá zjištění jak šířit. Neexistovalo tedy nic, co by tyto sociální epidemie zastavilo dříve, než přerostou do absurdních proporcí.
MacKayovy příklady nám dnes mohou připadat trochu vzdálené. Lépe se možná dokážeme vcítit do příkladů, které lze nalézt v centrálně plánovaných komunistických ekonomikách během velké části dvacátého století. Ani tyto ekonomiky neměly žádné spekulativní trhy a mohlo by se zdát, že dění v nich lze plně přisoudit rozkazům jejich vedoucích představitelů. Sociální nákaza však v těchto zemích působila ještě silněji než v našich „bublinových ekonomikách“.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Čínský „Velký skok vpřed“ v letech 1958-1961 byl investiční bublinou bez přítomnosti trhu. Plán zahrnoval zemědělskou kolektivizaci při současné agresivní podpoře průmyslu. Neexistovaly tržní ceny, nezveřejňovaly se bilance zisků a ztrát, neprováděly se nezávislé analýzy. Zpočátku se nový plán setkal s obrovským neinformovaným nadšením. Výrobu oceli zvyšovaly primitivní domácí pece, které by průmysloví analytici pokládali za směšné, avšak znalí lidé tehdy neměli v Číně žádný vliv. O zkrácení Velkého skoku vpřed samozřejmě nemohlo být ani řeči. Výsledkem byl rychlý přesun zemědělské pracovní síly a zdrojů do průmyslu, což způsobilo hladomor, který si vyžádal desetimiliony obětí.
Velký skok vpřed vykazoval některé znaky pyramidového schématu: investičního podvodu, jenž se snaží získávat další a další okruhy investorů prostřednictvím ústně šířených historek o pohádkové návratnosti. Pyramidová schémata vynášejí obrovské zisky svým strůjcům, přinejmenším po nějaký čas, jelikož podněcují sociální nákazu nadšení. Když Mao Ce-tung navštívil v Mandžusku moderní ocelárnu a hovořil s tamními experty, údajně přestal být přesvědčený, že domácí pece jsou dobrý nápad, ale obával se důsledků plynoucích ze ztráty lidového zápalu. Stejně jako manažer pyramidového fondu měl zřejmě strach, že jakýkoliv náznak pochybností by mohl vést ke krachu celého plánu. Velký skok vpřed a kulturní revoluce, která po něm následovala, byly vykalkulovaným úsilím o vytvoření sociální nákazy idejí.
Někdo by mohl namítnout, že tyto události nebyly ve skutečnosti sociálními epidemiemi jako spekulativní bubliny, protože je nařídila totalitní vláda, a výsledná úmrtí tak odrážejí spíše vládní přehmaty než investiční omyly. Přesto vykazují některé aspekty bublin: kolektivizace byla nepochybně plánem na prosperitu s nákazou všelidového nadšení, jakkoliv pomýlená se při zpětném ohlédnutí jeví.
V porovnání s těmito událostmi ztrácí nedávná a stále pokračující světová finanční krize na výjimečnosti. A je důležité uvědomit si proč. Moderní ekonomiky mají svobodné trhy, obchodní analytiky s jejich doporučeními, ratingové agentury s jejich hodnocením cenných papírů a také účetní s jejich rozvahami a výkazy o hospodaření. A pak jsou zde i auditoři, právníci a regulátoři.
Všechny tyto skupiny mají svá profesní sdružení, která pořádají pravidelné schůzky a vydávají certifikační standardy s cílem zajistit aktuálnost informací a etické chování svých členů. Díky plnému rozvoji těchto institucí jsou skutečně závažné ekonomické katastrofy – takové, proti nimž je krize z roku 2008 pouhým trpaslíkem – prakticky vyloučené.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.