Reprodukční biologové pomáhají bezdětným párům překonávat jejich neplodnost už od roku 1978. Používají k tomu rok od roku propracovanější laboratorní metody plození lidských embryí a jejich manipulace v laboratoři. Molekulární biologové nejméně stejně dlouho hledají způsoby, jak zvítězit nad lidskými chorobami. Snaží se rozluštit celou sekvenci lidského genomu a vytvářejí nástroje pro nápravu genetických a buněčných vad a poruch. Reproduktivní a molekulární biologové se sice zabývají zcela nesouvisejícími lékařskými problémy - neplodností a nemocností -, ovšem kombinací jejich technologií vzniká nová věda, reprogenetika, kterou člověk dostává do rukou nástroj utváření sebe sama.
Reprogenetika dovolí nastávajícím rodičům dát jejich dětem geny, které sami nemají, a tak zvýšit pravděpodobnost, že jejich potomci budou žít dlouho, zdravě, šťastně a úspěšně - což je pro řadu bioetiků noční můra. Je ale reprogenetika opravdu jen novým a monumentálnějším opakováním úděsných praktik někdejších eugeniků? Anebo je mezi reprogenetikou a eugenikou zásadní rozdíl jak v jejich kontrole a regulaci, tak v jejich smyslu?
Eugenika je ztělesněním touhy a pokusů společenských vůdců kontrolovat rozmnožovací zvyklosti občanů a patří k ní i násilné sterilizace nebo zabíjení těch, kteří měli být nositeli nežádoucích genů. Naproti tomu reprogenetika se zabývá otázkou, jaké geny dítě získá, a nikoli vágním, nevědeckým cílem zkvalitnit genofond společnosti. Navíc dává budoucím rodičům větší kontrolu. Zatímco eugenické praktiky vedly k omezování svobody rozmnožování a mnohdy k ještě horším věcem, reprogenetika přináší opak. Rodičům může bez přímé újmy komukoli jinému zaručit, že jejich děti budou mít větší naději být zdravé.
Reprogenetiku lze chápat jako rozšíření základní rodičovské motivace a touhy: ochraňovat potomky a dávat jim do života co nejvíce výhod. Rodiče v bohatých společnostech přece už dnes dávají po porodu svým dětem výhody plynoucí z prostředí, v němž vyrůstají; reprogenetika by jim dovolila činit totéž, ale ještě před narozením.
Výhody spojené s prostředím či genovou výbavou samozřejmě nejsou zárukou, že děti budou zdravější, šťastnější a úspěšnější. Jenomže copak nedostatek záruk brání rodičům v tom, aby své děti za 140 tisíc dolarů ročně posílaly na elitní soukromou univerzitu, kde učím? Jestliže demokratické společnosti rodičům dovolují, aby dětem kupovali výhody z prostředí, jak jim mohou zakázat, aby pro ně kupovali i výhody genetické? Používá-li se reprogenetika k posilování zdraví, štěstí a úspěšnosti, co by s ní mohlo být v nepořádku?
Odhlédneme-li otázky technické bezpečnosti, je hlavní námitkou proti reprogenetice její inherentní nespravedlnost vůči rodinám, které si ji nemohou dovolit. Všechny moderní demokratické společnosti musí umět vyvažovat mezi nezávislostí jednotlivce a společenskou spravedlností. Ve Spojených státech je individuální nezávislost na prvním místě. V jiných západních zemích je ale mnohem výraznější společenská solidarita.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Většina západních zemí si to snaží uvědomovat tím, že stejnou zdravotní péči a vzdělávací příležitosti poskytuje všem dětem bez rozdílu. Ale argument, že genetické vylepšování je nemorální, protože ne každé dítě si je může dovolit, má jistý háček. Především - žádné dítě není biologicky rovnocenné. Každý se rodí s výhodami nebo nevýhodami v řadě fyzických charakteristik i vrozených schopností. Život není fér.
Klíčovou otázkou v budoucnosti bude: "Kdo rozhoduje o tom, kolik genetických výhod se bude přidělovat?" Kdo rozhoduje o tom, které dítě bude rezistentní vůči viru HIV a které se narodí s vrozenou náchylností k AIDS? Kdo bude rozhodovat o tom, které dítě bude mít vrozenou odolnost vůči rakovině nebo srdečním nemocem?
Má se toto rozhodování nechat na nahodilosti přírody, jako je tomu dnes? Má se řídit bohatstvím rodičů? Nebo zásahy benevolentního státu, který bude přidělovat geny zkvalitňující život všem nově počatým dětem?
Poskytování a regulace technologie genetického vylepšování nebude bohužel snadné. Na rozdíl od zdravotní péče neexistují pro genetické vylepšování téměř žádné hranice. Prostor pro větší odolnost vůči nemocem, pro delší život, pro větší fyzickou zdatnost a vyšší duševní schopnosti existuje vždy. Vrozená touha dát dětem to nejlepší je ostatně tak silná, že pokud by byla reprogenetika někde zakázána nebo omezena, majetní lidé by si ji obstarávali jinde. Dnes například jezdí Evropanky do USA kupovat od mladých Američanek lidská vajíčka vybraná podle jejich údajných genetických charakteristik.
Vedle vize prohlubující se propasti mezi "těmi, co mají", a "těmi, co nemají", si lze nicméně představit i jiný scénář. I když zprvu k takové propasti zřejmě dojde, cena reprogenetiky se časem pravděpodobně výrazně sníží. Stejně jako tomu bylo u počítačů a vyspělých telekomunikačních technologií, které si v rozvinutých zemích může dnes dovolit většina lidí.
Postupem času bude možné provádět i "hyperúpravy" genetické výbavy a ekonomické a společenské výhody bohatých zemí se rozšíří i na výhody genetické. Propast mezi bohatými a chudými zeměmi by se tak s každou další generací rozšiřovala, až bychom jednoho dne museli přestat mluvit o jedné lidské rase. Dědictvím nespoutaného globálního kapitalismu by se stalo navždy rozdělené lidstvo.
Jediná alternativa k této ponuré vyhlídce je dnes hodně vzdálená a dost možná nebude nikdy uskutečnitelná: jeden globální stát, kde budou mít všechny děti přístup ke stejným genetickým úpravám a stejné naděje být zdravým, šťastným a úspěšným. Ve světě, kde děti dodnes umírají hlady, to zní jako politická fikce. Ale ještě před třiceti lety zněla jako vědecká fikce i reprogenetika. Bohužel nebo bohudík, politický vývoj je mnohem obtížnější předpovědět.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
Reprodukční biologové pomáhají bezdětným párům překonávat jejich neplodnost už od roku 1978. Používají k tomu rok od roku propracovanější laboratorní metody plození lidských embryí a jejich manipulace v laboratoři. Molekulární biologové nejméně stejně dlouho hledají způsoby, jak zvítězit nad lidskými chorobami. Snaží se rozluštit celou sekvenci lidského genomu a vytvářejí nástroje pro nápravu genetických a buněčných vad a poruch. Reproduktivní a molekulární biologové se sice zabývají zcela nesouvisejícími lékařskými problémy - neplodností a nemocností -, ovšem kombinací jejich technologií vzniká nová věda, reprogenetika, kterou člověk dostává do rukou nástroj utváření sebe sama.
Reprogenetika dovolí nastávajícím rodičům dát jejich dětem geny, které sami nemají, a tak zvýšit pravděpodobnost, že jejich potomci budou žít dlouho, zdravě, šťastně a úspěšně - což je pro řadu bioetiků noční můra. Je ale reprogenetika opravdu jen novým a monumentálnějším opakováním úděsných praktik někdejších eugeniků? Anebo je mezi reprogenetikou a eugenikou zásadní rozdíl jak v jejich kontrole a regulaci, tak v jejich smyslu?
Eugenika je ztělesněním touhy a pokusů společenských vůdců kontrolovat rozmnožovací zvyklosti občanů a patří k ní i násilné sterilizace nebo zabíjení těch, kteří měli být nositeli nežádoucích genů. Naproti tomu reprogenetika se zabývá otázkou, jaké geny dítě získá, a nikoli vágním, nevědeckým cílem zkvalitnit genofond společnosti. Navíc dává budoucím rodičům větší kontrolu. Zatímco eugenické praktiky vedly k omezování svobody rozmnožování a mnohdy k ještě horším věcem, reprogenetika přináší opak. Rodičům může bez přímé újmy komukoli jinému zaručit, že jejich děti budou mít větší naději být zdravé.
Reprogenetiku lze chápat jako rozšíření základní rodičovské motivace a touhy: ochraňovat potomky a dávat jim do života co nejvíce výhod. Rodiče v bohatých společnostech přece už dnes dávají po porodu svým dětem výhody plynoucí z prostředí, v němž vyrůstají; reprogenetika by jim dovolila činit totéž, ale ještě před narozením.
Výhody spojené s prostředím či genovou výbavou samozřejmě nejsou zárukou, že děti budou zdravější, šťastnější a úspěšnější. Jenomže copak nedostatek záruk brání rodičům v tom, aby své děti za 140 tisíc dolarů ročně posílaly na elitní soukromou univerzitu, kde učím? Jestliže demokratické společnosti rodičům dovolují, aby dětem kupovali výhody z prostředí, jak jim mohou zakázat, aby pro ně kupovali i výhody genetické? Používá-li se reprogenetika k posilování zdraví, štěstí a úspěšnosti, co by s ní mohlo být v nepořádku?
Odhlédneme-li otázky technické bezpečnosti, je hlavní námitkou proti reprogenetice její inherentní nespravedlnost vůči rodinám, které si ji nemohou dovolit. Všechny moderní demokratické společnosti musí umět vyvažovat mezi nezávislostí jednotlivce a společenskou spravedlností. Ve Spojených státech je individuální nezávislost na prvním místě. V jiných západních zemích je ale mnohem výraznější společenská solidarita.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Většina západních zemí si to snaží uvědomovat tím, že stejnou zdravotní péči a vzdělávací příležitosti poskytuje všem dětem bez rozdílu. Ale argument, že genetické vylepšování je nemorální, protože ne každé dítě si je může dovolit, má jistý háček. Především - žádné dítě není biologicky rovnocenné. Každý se rodí s výhodami nebo nevýhodami v řadě fyzických charakteristik i vrozených schopností. Život není fér.
Klíčovou otázkou v budoucnosti bude: "Kdo rozhoduje o tom, kolik genetických výhod se bude přidělovat?" Kdo rozhoduje o tom, které dítě bude rezistentní vůči viru HIV a které se narodí s vrozenou náchylností k AIDS? Kdo bude rozhodovat o tom, které dítě bude mít vrozenou odolnost vůči rakovině nebo srdečním nemocem?
Má se toto rozhodování nechat na nahodilosti přírody, jako je tomu dnes? Má se řídit bohatstvím rodičů? Nebo zásahy benevolentního státu, který bude přidělovat geny zkvalitňující život všem nově počatým dětem?
Poskytování a regulace technologie genetického vylepšování nebude bohužel snadné. Na rozdíl od zdravotní péče neexistují pro genetické vylepšování téměř žádné hranice. Prostor pro větší odolnost vůči nemocem, pro delší život, pro větší fyzickou zdatnost a vyšší duševní schopnosti existuje vždy. Vrozená touha dát dětem to nejlepší je ostatně tak silná, že pokud by byla reprogenetika někde zakázána nebo omezena, majetní lidé by si ji obstarávali jinde. Dnes například jezdí Evropanky do USA kupovat od mladých Američanek lidská vajíčka vybraná podle jejich údajných genetických charakteristik.
Vedle vize prohlubující se propasti mezi "těmi, co mají", a "těmi, co nemají", si lze nicméně představit i jiný scénář. I když zprvu k takové propasti zřejmě dojde, cena reprogenetiky se časem pravděpodobně výrazně sníží. Stejně jako tomu bylo u počítačů a vyspělých telekomunikačních technologií, které si v rozvinutých zemích může dnes dovolit většina lidí.
Postupem času bude možné provádět i "hyperúpravy" genetické výbavy a ekonomické a společenské výhody bohatých zemí se rozšíří i na výhody genetické. Propast mezi bohatými a chudými zeměmi by se tak s každou další generací rozšiřovala, až bychom jednoho dne museli přestat mluvit o jedné lidské rase. Dědictvím nespoutaného globálního kapitalismu by se stalo navždy rozdělené lidstvo.
Jediná alternativa k této ponuré vyhlídce je dnes hodně vzdálená a dost možná nebude nikdy uskutečnitelná: jeden globální stát, kde budou mít všechny děti přístup ke stejným genetickým úpravám a stejné naděje být zdravým, šťastným a úspěšným. Ve světě, kde děti dodnes umírají hlady, to zní jako politická fikce. Ale ještě před třiceti lety zněla jako vědecká fikce i reprogenetika. Bohužel nebo bohudík, politický vývoj je mnohem obtížnější předpovědět.