KODAŇ – Optimisté a pesimisté už po staletí vedou spory o stav světa. Pesimisté vidí svět, kde větší počet lidí znamená méně potravin, kde rostoucí poptávka po zdrojích znamená jejich vyčerpání a válku a kde zvýšení výrobní kapacity v posledních desetiletích znamená větší znečištění a globální oteplování. Jeden z posvátných textů současné generace pesimistů, kniha Meze růstu, dodnes ovlivňuje ekologické hnutí.
Naproti tomu optimisté radostně tvrdí, že všechno – lidské zdraví, životní úroveň, kvalita životního prostředí a tak dále – se mění k lepšímu. Jejich oponenti v nich vidí ekonomy spoléhající na „roh hojnosti“ a vkládající víru do trhu jako nástroje, jenž vyřeší všechny problémy.
Namísto účelového vypichování fakt a příběhů tak, aby zapadaly do nějaké velkolepé interpretace úpadku či pokroku, bychom se však měli snažit porovnávat všechny oblasti lidské existence, abychom zjistili, zda se světu ve skutečnosti daří lépe, nebo hůře. Spolu s jednadvaceti špičkovými světovými ekonomy jsem se pokusil právě o to, když jsem vytvořil bilanční kartu pokrývající období 150 let. V deseti oblastech – mimo jiné zdravotnictví, školství, války, rovnost pohlaví, znečištění ovzduší, klimatické změny nebo biodiverzita – odpovídali ekonomové na tutéž otázku: Jaké byly relativní náklady na řešení tohoto problému v každém roce od roku 1900 do roku 2013, včetně prognózy do roku 2050?
S využitím klasického ekonomického hodnocení všech faktorů – od ztracených životů, špatného zdraví a negramotnosti až po ničení mokřadů a zvýšených škod po hurikánech v důsledku globálního oteplování – ekonomové ukazují, kolik daný problém stojí. A aby ocenili velikost problému, porovnali ho s celkovými dostupnými prostředky k jeho nápravě. Tím vznikl údaj o velikosti problému, vyjádřený jako podíl HDP. A trendy od roku 1900 jsou leckdy překvapivé.
Vezměme si například nerovnost pohlaví. V podstatě lze říci, že jsme téměř polovinu světové populace vylučovali z výrobního procesu. V roce 1900 představovaly ženy jen 15% globální pracovní síly. A jaké jsou ztráty z nižší participace ženské pracovní síly? I když vezmeme v úvahu, že někdo musí dělat neplacenou domácí práci, a zvýšené náklady na vzdělávání žen, činila ztráta v roce 1900 nejméně 17% globálního HDP. Dnes, kdy je participace žen vyšší a mzdové rozdíly se snížily, činí ztráta 7% – a předpokládá se, že do roku 2050 klesne na 4%.
Velkým překvapení zřejmě bude, že v případě klimatických změn se pro léta 1900 až 2025 očekává převážně stoupající čistý přínos – který vzroste až na přibližně 1,5% HDP za rok. Je to dáno tím, že globální oteplování má smíšené účinky; u mírného oteplování převažují výhody.
Na jedné straně funguje CO2 jako hnojivo, takže jeho vyšší koncentrace je přínosem pro zemědělství, z něhož pramení největší pozitivní dopad, konkrétně 0,8% HDP. Při mírném oteplování navíc zemře méně lidí zimou a počet takto zachráněných životů je vyšší než přírůstek počtu úmrtí v důsledku vyššího tepla. Také poptávka po topení se snižuje více, než o kolik se zvyšují náklady na chlazení, což přináší zisk zhruba asi 0,4% HDP. Na druhé straně oteplování zhoršuje nedostatek vody, což stojí přibližně 0,2% HDP, a negativně postihuje ekosystémy, jako jsou mokřady, při nákladech kolem 0,1% HDP.
S dalším růstem teplot se však budou náklady zvyšovat a výhody snižovat, což povede k dramatickému poklesu čistého přínosu. Po roce 2070 se stane globální oteplování pro svět čistou zátěží, což opodstatňuje cenově efektivní klimatické zásahy dnes i v nadcházejících desetiletích.
Abychom však zasadili věci do perspektivy, bilanční karta nám také ukazuje, že zdaleka největším ekologickým problémem je znečištění vzduchu v interiérech. Znečištění interiérů v důsledku vaření a topení nekvalitními palivy dnes zabije více než tři miliony lidí ročně, což je ekvivalent ztráty 3% globálního HDP. V roce 1900 však tyto náklady činily 19% HDP a očekává se, že do roku 2050 klesnou na 1% HDP.
Zdravotnické ukazatele na celém světě vykazují největší zlepšení. Průměrná délka lidského života se před koncem osmnáctého století prakticky neměnila. Od roku 1900 je však velikost tohoto přínosu těžko přehlédnutelná: zatímco ve zmíněném roce činila průměrná celosvětová délka života 32 let, dnes je to 69 let (a v roce 2050 se očekává 76 let).
Nejvýznamnějším faktorem je pokles novorozenecké úmrtnosti. Například ještě v roce 1970 bylo jen asi 5% novorozenců očkováno proti spalničkám, tetanu, černému kašli, záškrtu a obrně. Do roku 2000 se tento podíl zvýšil na 85%, což zachrání asi tři miliony životů ročně – to je více, než kolik by byl ve dvacátém století zachránil světový mír.
Tento úspěch má mnoho otců. Nadace Gatesových a Aliance GAVI vynaložily na vakcíny přes 2,5 miliardy dolarů a přislíbily dalších 10 miliard. A díky úsilí Rotary Clubu, Světové zdravotnické organizace a mnoha dalších institucí se výskyt obrny snížil od roku 1979 o 99%.
Z ekonomického hlediska činily náklady na špatné zdraví na počátku dvacátého století ohromujících 32% celosvětového HDP. Dnes toto číslo kleslo zhruba na 11% a do roku 2050 se ještě o polovinu sníží.
Optimisté tedy sice nemají úplnou pravdu (ztráta biodiverzity ve dvacátém století si pravděpodobně vyžádá zhruba 1% HDP ročně, přičemž na některých místech jsou ztráty mnohem vyšší), avšak celkový obraz je zřejmý. Většina položek na bilanční kartě vykazuje zlepšení o 5-20% HDP. A celkový trend je ještě jednoznačnější. Globální problémy se v poměru ke zdrojům dostupným k jejich řešení dramaticky zmenšily.
To samozřejmě neznamená, že už žádné problémy neexistují. Třebaže jsou mnohem menší, zůstávají problémy v oblasti zdravotnictví, školství, podvýživy, znečištění ovzduší, nerovnosti pohlaví a obchodu stále závažné.
Realisté by však měli přijmout za svůj názor, že se dnes světu daří mnohem lépe. Bilanční karta nám navíc ukazuje, kde nás čekají velké výzvy, aby byl rok 2050 ještě lepší. Do budoucna bychom neměli zaměřovat pozornost na nejděsivější historky nebo na výkřiky nejhlasitějších nátlakových skupin, nýbrž na objektivní hodnocení otázky, kde můžeme vykonat nejvíc dobrého.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
KODAŇ – Optimisté a pesimisté už po staletí vedou spory o stav světa. Pesimisté vidí svět, kde větší počet lidí znamená méně potravin, kde rostoucí poptávka po zdrojích znamená jejich vyčerpání a válku a kde zvýšení výrobní kapacity v posledních desetiletích znamená větší znečištění a globální oteplování. Jeden z posvátných textů současné generace pesimistů, kniha Meze růstu, dodnes ovlivňuje ekologické hnutí.
Naproti tomu optimisté radostně tvrdí, že všechno – lidské zdraví, životní úroveň, kvalita životního prostředí a tak dále – se mění k lepšímu. Jejich oponenti v nich vidí ekonomy spoléhající na „roh hojnosti“ a vkládající víru do trhu jako nástroje, jenž vyřeší všechny problémy.
Namísto účelového vypichování fakt a příběhů tak, aby zapadaly do nějaké velkolepé interpretace úpadku či pokroku, bychom se však měli snažit porovnávat všechny oblasti lidské existence, abychom zjistili, zda se světu ve skutečnosti daří lépe, nebo hůře. Spolu s jednadvaceti špičkovými světovými ekonomy jsem se pokusil právě o to, když jsem vytvořil bilanční kartu pokrývající období 150 let. V deseti oblastech – mimo jiné zdravotnictví, školství, války, rovnost pohlaví, znečištění ovzduší, klimatické změny nebo biodiverzita – odpovídali ekonomové na tutéž otázku: Jaké byly relativní náklady na řešení tohoto problému v každém roce od roku 1900 do roku 2013, včetně prognózy do roku 2050?
S využitím klasického ekonomického hodnocení všech faktorů – od ztracených životů, špatného zdraví a negramotnosti až po ničení mokřadů a zvýšených škod po hurikánech v důsledku globálního oteplování – ekonomové ukazují, kolik daný problém stojí. A aby ocenili velikost problému, porovnali ho s celkovými dostupnými prostředky k jeho nápravě. Tím vznikl údaj o velikosti problému, vyjádřený jako podíl HDP. A trendy od roku 1900 jsou leckdy překvapivé.
Vezměme si například nerovnost pohlaví. V podstatě lze říci, že jsme téměř polovinu světové populace vylučovali z výrobního procesu. V roce 1900 představovaly ženy jen 15% globální pracovní síly. A jaké jsou ztráty z nižší participace ženské pracovní síly? I když vezmeme v úvahu, že někdo musí dělat neplacenou domácí práci, a zvýšené náklady na vzdělávání žen, činila ztráta v roce 1900 nejméně 17% globálního HDP. Dnes, kdy je participace žen vyšší a mzdové rozdíly se snížily, činí ztráta 7% – a předpokládá se, že do roku 2050 klesne na 4%.
Velkým překvapení zřejmě bude, že v případě klimatických změn se pro léta 1900 až 2025 očekává převážně stoupající čistý přínos – který vzroste až na přibližně 1,5% HDP za rok. Je to dáno tím, že globální oteplování má smíšené účinky; u mírného oteplování převažují výhody.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Na jedné straně funguje CO2 jako hnojivo, takže jeho vyšší koncentrace je přínosem pro zemědělství, z něhož pramení největší pozitivní dopad, konkrétně 0,8% HDP. Při mírném oteplování navíc zemře méně lidí zimou a počet takto zachráněných životů je vyšší než přírůstek počtu úmrtí v důsledku vyššího tepla. Také poptávka po topení se snižuje více, než o kolik se zvyšují náklady na chlazení, což přináší zisk zhruba asi 0,4% HDP. Na druhé straně oteplování zhoršuje nedostatek vody, což stojí přibližně 0,2% HDP, a negativně postihuje ekosystémy, jako jsou mokřady, při nákladech kolem 0,1% HDP.
S dalším růstem teplot se však budou náklady zvyšovat a výhody snižovat, což povede k dramatickému poklesu čistého přínosu. Po roce 2070 se stane globální oteplování pro svět čistou zátěží, což opodstatňuje cenově efektivní klimatické zásahy dnes i v nadcházejících desetiletích.
Abychom však zasadili věci do perspektivy, bilanční karta nám také ukazuje, že zdaleka největším ekologickým problémem je znečištění vzduchu v interiérech. Znečištění interiérů v důsledku vaření a topení nekvalitními palivy dnes zabije více než tři miliony lidí ročně, což je ekvivalent ztráty 3% globálního HDP. V roce 1900 však tyto náklady činily 19% HDP a očekává se, že do roku 2050 klesnou na 1% HDP.
Zdravotnické ukazatele na celém světě vykazují největší zlepšení. Průměrná délka lidského života se před koncem osmnáctého století prakticky neměnila. Od roku 1900 je však velikost tohoto přínosu těžko přehlédnutelná: zatímco ve zmíněném roce činila průměrná celosvětová délka života 32 let, dnes je to 69 let (a v roce 2050 se očekává 76 let).
Nejvýznamnějším faktorem je pokles novorozenecké úmrtnosti. Například ještě v roce 1970 bylo jen asi 5% novorozenců očkováno proti spalničkám, tetanu, černému kašli, záškrtu a obrně. Do roku 2000 se tento podíl zvýšil na 85%, což zachrání asi tři miliony životů ročně – to je více, než kolik by byl ve dvacátém století zachránil světový mír.
Tento úspěch má mnoho otců. Nadace Gatesových a Aliance GAVI vynaložily na vakcíny přes 2,5 miliardy dolarů a přislíbily dalších 10 miliard. A díky úsilí Rotary Clubu, Světové zdravotnické organizace a mnoha dalších institucí se výskyt obrny snížil od roku 1979 o 99%.
Z ekonomického hlediska činily náklady na špatné zdraví na počátku dvacátého století ohromujících 32% celosvětového HDP. Dnes toto číslo kleslo zhruba na 11% a do roku 2050 se ještě o polovinu sníží.
Optimisté tedy sice nemají úplnou pravdu (ztráta biodiverzity ve dvacátém století si pravděpodobně vyžádá zhruba 1% HDP ročně, přičemž na některých místech jsou ztráty mnohem vyšší), avšak celkový obraz je zřejmý. Většina položek na bilanční kartě vykazuje zlepšení o 5-20% HDP. A celkový trend je ještě jednoznačnější. Globální problémy se v poměru ke zdrojům dostupným k jejich řešení dramaticky zmenšily.
To samozřejmě neznamená, že už žádné problémy neexistují. Třebaže jsou mnohem menší, zůstávají problémy v oblasti zdravotnictví, školství, podvýživy, znečištění ovzduší, nerovnosti pohlaví a obchodu stále závažné.
Realisté by však měli přijmout za svůj názor, že se dnes světu daří mnohem lépe. Bilanční karta nám navíc ukazuje, kde nás čekají velké výzvy, aby byl rok 2050 ještě lepší. Do budoucna bychom neměli zaměřovat pozornost na nejděsivější historky nebo na výkřiky nejhlasitějších nátlakových skupin, nýbrž na objektivní hodnocení otázky, kde můžeme vykonat nejvíc dobrého.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.