Berlusconiho tichá většina

MILÁN: Silvio Berlusconi a jeho nová vláda se tiše zabydlují v úřadě, jeho vítězství přesto některým lidem připadá spíš jako revoluce. Bude Itálie opravdu jiná, až bude Berlusconi odcházet? Mnozí pokrčí rameny a řeknou, „moc ne“. Takový samolibý cynismus je každopádně lehkomyslný. Od konce druhé světové války měla Itálie 58 vlád, buď koaličních nebo menšinových, které měly na domácí i mezinárodní dění jen nepatrný vliv. Berlusconiho krátký pobyt v úřadě v roce 1994 nebyl v tomto směru žádnou výjimkou; tehdy se mu do cesty stavěl nejen jeho neukázněný koaliční partner (Severní liga), ale také jeho vlastní problémy se soudy a především pochybná legitimita jeho pozice, protože podle většiny Italů „konflikt zájmů“ mezi jeho ohromným bohatstvím a politickou mocí kompromitoval jeho rozhodnutí a kompetence. Tentokrát se věci mají naprosto jinak. Berlusconiho volila díky příslibu snižování daní početná voličská základna, které dlouhé roky chyběl politický hlas. Jeho vláda má naději vydržet celé parlamentní období. Abychom pochopili význam těchto skutečností, musíme si uvědomit dva podstatné rozdíly: rozdíl mezi Itálií dnes a v roce 1994 a rozdíl mezi Itálií a ostatními zeměmi Evropy. Rozdíly mezi Itálií roku 2001 a Itálií roku 1994 jsou na první pohled jasné. Na rozdíl od roku 1994 má většina premiéra Berlusconiho slušné rozpětí v obou komorách parlamentu. Podpora Severní ligy není pro přežití jeho vlády podstatná; jeho ostatní koaliční partneři jsou loajální a spolehliví. Itálie je krom toho členem evropské měnové unie. Její daňová konsolidace je u konce. Vládní rozpočet zůstává hlavním omezením politiky. Itálie se už nepotácí na okraji finanční katastrofy; revize vládních financí je zbytečná. Italům se zamlouvá disciplína a stabilita, jež přišly s Maastrichtskou dohodou. Mnohem těžší je ale vypozorovat rozdíly mezi Itálii a zbytkem kontinentu. Na rozdíl od Němců či Francouzů Italové nevěří velkým vládám. Ve srovnání se zbytkem Evropy se názor italské veřejnosti přiklání spíše k tržním hodnotám, mezinárodní konkurenceschopnosti a svobodnému podnikání. Instinktivní podezíravost Italů vůči vládě má své kořeny v dějinách, ale jsou zde i ekonomické důvody. Vzhledem k tomu, že daňové úniky jsou v Itálii mnohem rozšířenější než jinde, daňové břemeno spočívá na bedrech menší skupiny daňových poplatníků, kteří pak platí vysoké sazby. Přitom kvalita veřejných služeb je v Itálii ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi často neuspokojivá a sociální stát má tendenci přerozdělovat spíše velkým politickým skupinám než „spravedlivě“ a jednotně. V nedávném průzkumu veřejného mínění provedeného ve Francii, Německu, Španělsku a Itálii na téma sociálního státu v těchto zemích (srov.