SINGAPUR – Britský stínový ministr pro Evropu Pat McFadden nedávno varoval členy své Labour Party, že by se měli snažit maximálně využít výhod globální ekonomiky a nepovažovat imigraci za nemoc. Jak uvedl, „můžete se přiživovat na rozhorlení lidí, anebo můžete dát lidem šanci. A já si myslím, že naší politikou by mělo být dávat lidem šanci.“
Ve světě, kde stále více převládá rozhorlení – vůči přistěhovalcům, bankéřům, muslimům, „liberálním elitám“, „eurokratům“, kosmopolitům nebo čemukoliv jinému, co působí vágně cizorodým dojmem –, jsou takto moudrá slova vzácná. Vedoucí představitelé z celého světa by si jich měli všimnout.
Ve Spojených státech republikáni – za podpory aktivistů z Tea Party – hrozí uzavřením vládních úřadů jen proto, že prezident Barack Obama nabídl přistěhovalcům bez dokladů, kteří už mnoho let žijí a pracují v USA, šanci získat občanství. Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP) chce zase zavést pětiletý zákaz přistěhovalectví za účelem trvalého usídlení. Místopředseda ruské vlády Dmitrij Rogozin kdysi zveřejnil video, v němž slibuje, že „z Moskvy uklidí odpad“ – rozuměj brigádní dělníky pocházející většinou z postsovětských republik.
Dokonce i Nizozemci a Dánové, kdysi proslulí svou tolerancí, stále častěji hlasují pro strany brojící proti metle přistěhovalectví. Nizozemská Strana pro svobodu, která nikdy neváhá využít svobody k urážkám muslimů, chce zakázat všechny mešity. A miniaturní a úřady sužované opoziční strany v Singapuru – v zemi, kde téměř vše pochází od přistěhovalců – si získávají stále větší vliv brnkáním na strunu lidové rozladěnosti z imigrantů (většinou z Indie a Číny), kteří údajně berou pracovní místa „domácím“.
Jaká společná vlastnost amerických nadšenců z Tea Party, ruských šovinistů, ustrašených Nizozemců i Dánů a singapurských levičáků může stát za tímto protipřistěhovaleckým smýšlením?
Udržet si pracovní místo ve stále tvrdší ekonomice, to je nepochybně závažný motiv. Živobytí většiny bílých amerických venkovanů středního věku, kteří podporují Tea Party, však chudí mexičtí přistěhovalci ohrožují jen stěží. UKIP je populární v některých koutech Anglie, kde imigranty potkáte zřídka. A mnozí voliči nizozemské Strany pro svobodu nežijí v blízkosti žádné mešity.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Protiimigrační nálady překlenují i staré dělení na levici a pravici. Jednou z věcí, jež mají stoupenci Tea Party nebo UKIP společné s voliči z dělnických profesí, kteří se skutečně obávají, že jejich pracovní místo obsadí špatně placený cizinec, je úzkost z rizika, že ve světě snadné mobility, nadnárodních organizací a globálních sítí zůstane člověk ponechaný napospas osudu.
Na pravici se podpora konzervativních stran štěpí mezi obchodní zájmy, jimž přistěhovalectví nebo nadnárodní instituce přinášejí prospěch, a skupiny, které se jimi cítí ohroženy. Proto se britští toryové tolik bojí UKIP. Lídra UKIP Nigela Farage nezajímá hospodářský růst tolik jako prosazování svého extrémního konceptu národní nezávislosti.
Názorové pole na levici se štěpí mezi ty, kdo se především stavějí proti rasismu a netoleranci, a ty, kdo chtějí chránit zaměstnanost a zachovat „solidaritu“ pro zbytky domácích dělnických vrstev.
Bylo by chybou zlehčovat úzkost z přistěhovalectví jako pouhý fanatismus, a strach z globalizované ekonomiky jako pouhé zpátečnictví. Národní, náboženské a kulturní identity (lepší výraz se nenabízí) se proměňují, avšak přistěhovalectví na tom má menší podíl než rozvoj globalizovaného kapitalismu.
V nové globální ekonomice existují jasní vítězové a poražení. Vzdělaní muži a ženy, kteří dokážou efektivně komunikovat v rozmanitých mezinárodních kontextech, profitují. Lidé postrádající potřebné vzdělání nebo zkušenosti – a takových je mnoho – živoří.
Nové třídní dělení jinými slovy nevede ani tak mezi bohatými a chudými jako spíše mezi vzdělanými městskými elitami a méně moderními, méně pružnými a ve všech směrech méně propojenými venkovany. Je vedlejší, že političtí vůdcové venkovanů (a jejich stoupenci) jsou leckdy bohatší než neoblíbené městské elity. Stále mají pocit, že se na ně pohlíží svrchu. A tak sdílejí zatrpklost těch, kdo se cítí odcizení ve světě, který jim připadá matoucí a záštiplný.
Populističtí štváči rádi tuto zášť podněcují tím, že spílají cizincům, kteří pracují za almužnu nebo vůbec. Domorodé obyvatele však ještě více znepokojuje relativní úspěch etnických menšin a přistěhovalců.
To vysvětluje i nevraživost lidí vůči Obamovi. Američané vědí, že nepotrvá dlouho a běloši budou jen další menšinou, zatímco mocenské pozice budou stále častěji zastávat „barevní“ lidé. Prozatím se členové Tea Party a další jim podobní nezmůžou na nic víc než na vykřikování hesla: „Chceme svou zemi zpátky!“
To je samozřejmě nerealizovatelný požadavek. Nepřejí-li si Američané a další rozpoutat masivní a krvavou etnickou čistku – jakousi Bosnu na kontinentální úrovni –, pak nemají jinou možnost než si zvyknout na život ve stále rozmanitější společnosti.
Stejně tak nelze vrátit zpět ekonomickou globalizaci. Může a měla by se však zlepšit regulace. Některé věci koneckonců dál stojí za to chránit. Existují dobré důvody, proč neponechávat kulturu, školství, životní styl nebo pracovní místa zcela napospas kreativní destrukci tržních sil.
McFadden vystihl hlavní řešení problémů globalizace: poskytnout lidem „nástroje, aby sklízeli ovoce“ globalizovaného světa, a tím zajistit, aby „propojený svět lépe pracoval pro lidi“. Potíž je v tom, že na takovou výzvu uslyší spíše vysoce vzdělané, již dnes privilegované vrstvy než lidé, kteří si v dnešní globální ekonomice připadají bezprizorní.
To je vážný problém pro politické strany na levici, které jako by stále více oslovovaly městské elity, zatímco venkovští populisté zatlačují tradiční konzervativce dále doprava tím, že loví v kalných vodách lidové zášti.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Bashar al-Assad’s fall from power has created an opportunity for the political and economic reconstruction of a key Arab state. But the record of efforts to stabilize post-conflict societies in the Middle East is littered with failure, and the next few months will most likely determine Syria's political trajectory.
say that Syrians themselves must do the hard work, but multilateral assistance has an important role to play.
The US president-elect has vowed to round up illegal immigrants and raise tariffs, but he will probably fail to reinvigorate the economy for the masses, who will watch the rich get richer on crypto and AI. America has been here before, and if Trump doesn’t turn on the business class and lay the blame at its feet, someone else will.
thinks the next president will be forced to choose between big business and the forgotten man.
SINGAPUR – Britský stínový ministr pro Evropu Pat McFadden nedávno varoval členy své Labour Party, že by se měli snažit maximálně využít výhod globální ekonomiky a nepovažovat imigraci za nemoc. Jak uvedl, „můžete se přiživovat na rozhorlení lidí, anebo můžete dát lidem šanci. A já si myslím, že naší politikou by mělo být dávat lidem šanci.“
Ve světě, kde stále více převládá rozhorlení – vůči přistěhovalcům, bankéřům, muslimům, „liberálním elitám“, „eurokratům“, kosmopolitům nebo čemukoliv jinému, co působí vágně cizorodým dojmem –, jsou takto moudrá slova vzácná. Vedoucí představitelé z celého světa by si jich měli všimnout.
Ve Spojených státech republikáni – za podpory aktivistů z Tea Party – hrozí uzavřením vládních úřadů jen proto, že prezident Barack Obama nabídl přistěhovalcům bez dokladů, kteří už mnoho let žijí a pracují v USA, šanci získat občanství. Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP) chce zase zavést pětiletý zákaz přistěhovalectví za účelem trvalého usídlení. Místopředseda ruské vlády Dmitrij Rogozin kdysi zveřejnil video, v němž slibuje, že „z Moskvy uklidí odpad“ – rozuměj brigádní dělníky pocházející většinou z postsovětských republik.
Dokonce i Nizozemci a Dánové, kdysi proslulí svou tolerancí, stále častěji hlasují pro strany brojící proti metle přistěhovalectví. Nizozemská Strana pro svobodu, která nikdy neváhá využít svobody k urážkám muslimů, chce zakázat všechny mešity. A miniaturní a úřady sužované opoziční strany v Singapuru – v zemi, kde téměř vše pochází od přistěhovalců – si získávají stále větší vliv brnkáním na strunu lidové rozladěnosti z imigrantů (většinou z Indie a Číny), kteří údajně berou pracovní místa „domácím“.
Jaká společná vlastnost amerických nadšenců z Tea Party, ruských šovinistů, ustrašených Nizozemců i Dánů a singapurských levičáků může stát za tímto protipřistěhovaleckým smýšlením?
Udržet si pracovní místo ve stále tvrdší ekonomice, to je nepochybně závažný motiv. Živobytí většiny bílých amerických venkovanů středního věku, kteří podporují Tea Party, však chudí mexičtí přistěhovalci ohrožují jen stěží. UKIP je populární v některých koutech Anglie, kde imigranty potkáte zřídka. A mnozí voliči nizozemské Strany pro svobodu nežijí v blízkosti žádné mešity.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Protiimigrační nálady překlenují i staré dělení na levici a pravici. Jednou z věcí, jež mají stoupenci Tea Party nebo UKIP společné s voliči z dělnických profesí, kteří se skutečně obávají, že jejich pracovní místo obsadí špatně placený cizinec, je úzkost z rizika, že ve světě snadné mobility, nadnárodních organizací a globálních sítí zůstane člověk ponechaný napospas osudu.
Na pravici se podpora konzervativních stran štěpí mezi obchodní zájmy, jimž přistěhovalectví nebo nadnárodní instituce přinášejí prospěch, a skupiny, které se jimi cítí ohroženy. Proto se britští toryové tolik bojí UKIP. Lídra UKIP Nigela Farage nezajímá hospodářský růst tolik jako prosazování svého extrémního konceptu národní nezávislosti.
Názorové pole na levici se štěpí mezi ty, kdo se především stavějí proti rasismu a netoleranci, a ty, kdo chtějí chránit zaměstnanost a zachovat „solidaritu“ pro zbytky domácích dělnických vrstev.
Bylo by chybou zlehčovat úzkost z přistěhovalectví jako pouhý fanatismus, a strach z globalizované ekonomiky jako pouhé zpátečnictví. Národní, náboženské a kulturní identity (lepší výraz se nenabízí) se proměňují, avšak přistěhovalectví na tom má menší podíl než rozvoj globalizovaného kapitalismu.
V nové globální ekonomice existují jasní vítězové a poražení. Vzdělaní muži a ženy, kteří dokážou efektivně komunikovat v rozmanitých mezinárodních kontextech, profitují. Lidé postrádající potřebné vzdělání nebo zkušenosti – a takových je mnoho – živoří.
Nové třídní dělení jinými slovy nevede ani tak mezi bohatými a chudými jako spíše mezi vzdělanými městskými elitami a méně moderními, méně pružnými a ve všech směrech méně propojenými venkovany. Je vedlejší, že političtí vůdcové venkovanů (a jejich stoupenci) jsou leckdy bohatší než neoblíbené městské elity. Stále mají pocit, že se na ně pohlíží svrchu. A tak sdílejí zatrpklost těch, kdo se cítí odcizení ve světě, který jim připadá matoucí a záštiplný.
Populističtí štváči rádi tuto zášť podněcují tím, že spílají cizincům, kteří pracují za almužnu nebo vůbec. Domorodé obyvatele však ještě více znepokojuje relativní úspěch etnických menšin a přistěhovalců.
To vysvětluje i nevraživost lidí vůči Obamovi. Američané vědí, že nepotrvá dlouho a běloši budou jen další menšinou, zatímco mocenské pozice budou stále častěji zastávat „barevní“ lidé. Prozatím se členové Tea Party a další jim podobní nezmůžou na nic víc než na vykřikování hesla: „Chceme svou zemi zpátky!“
To je samozřejmě nerealizovatelný požadavek. Nepřejí-li si Američané a další rozpoutat masivní a krvavou etnickou čistku – jakousi Bosnu na kontinentální úrovni –, pak nemají jinou možnost než si zvyknout na život ve stále rozmanitější společnosti.
Stejně tak nelze vrátit zpět ekonomickou globalizaci. Může a měla by se však zlepšit regulace. Některé věci koneckonců dál stojí za to chránit. Existují dobré důvody, proč neponechávat kulturu, školství, životní styl nebo pracovní místa zcela napospas kreativní destrukci tržních sil.
McFadden vystihl hlavní řešení problémů globalizace: poskytnout lidem „nástroje, aby sklízeli ovoce“ globalizovaného světa, a tím zajistit, aby „propojený svět lépe pracoval pro lidi“. Potíž je v tom, že na takovou výzvu uslyší spíše vysoce vzdělané, již dnes privilegované vrstvy než lidé, kteří si v dnešní globální ekonomice připadají bezprizorní.
To je vážný problém pro politické strany na levici, které jako by stále více oslovovaly městské elity, zatímco venkovští populisté zatlačují tradiční konzervativce dále doprava tím, že loví v kalných vodách lidové zášti.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.