BERKELEY – Uchazeči o americké prezidentské klání roku 2020 předkládají řadu hospodářských politik, často označovaných buď za volnotržní, nebo socialistické. Americkou veřejnost tyto nálepky zhusta matou. Kapitalismus se především všeobecně – a mylně – považuje za synonymum volného trhu. Ve skutečnosti zahrnuje všechny ekonomické systémy se soukromým vlastnictvím majetku, od volných trhů po sociální demokracii.
Tyto různé formy kapitalismu vyžadují základní pravidla upravující způsob fungování trhů, jako třeba ochranu majetku a právní řád. Většina kapitalistických společností má také sociální programy na ochranu nejzranitelnějších. Vlády v kapitalistických ekonomikách tudíž stojí před dvěma zásadními rozhodnutími. Zaprvé, buď mohou tržní pravidla nastavovat ke společnému prospěchu, anebo tento úkol mohou delegovat na velkokapitál pod pláštíkem „volných trhů“. Zadruhé, mohou vytvořit všeobecné sociální programy s cílem snížit nerovnost a chránit životní prostředí, anebo je mohou osekat, aby v těchto oblastech minimalizovaly veřejné výdaje.
Přístupy, jež vlády zvolí, silně ovlivňují míry nerovnosti, emisí skleníkových plynů a celkového blahobytu. Abychom tedy řádně zhodnotili hospodářské politiky demokratických kandidátů, musíme porozumět jejich návrhům jak strukturovat trhy a vytvářet či rozšiřovat sociální programy.
Americký prezident Donald Trump taková opatření znevažuje jako „socialismus“ a místo nich chválí volné trhy, aniž by přiznal, že aby trhy dokázaly fungovat, potřebují pravidla. Než aby tato pravidla určovala vláda, Trump raději dává nadnárodním korporacím prostor, aby si samy rozhodovaly, jak budou své trhy provozovat. Mezi velkými technologickými firmami a v mnoha dalších, čím dál koncentrovanějších sektorech však deregulace neposiluje konkurenci; právě naopak, obřím společnostem umožňuje dopouštět se manipulací ve svůj prospěch.
Vezměme si energetiku, kde Trump dal klimatické politiky USA na starost velkým uhelným, ropným a plynařským společnostem. Šéfové korporací si teď určují, v jakém rozsahu mohou znečišťovat a jak rychle budou muset rozvíjet kapacity obnovitelné energie, zatímco USA zůstávají závislé na fosilních palivech. Ve zdravotnictví si velké farmaceutické společnosti mohou volně určovat ceny léků a čtvrtinu tržeb v odvětví spolykají velké pojišťovny. Pentagonu vládne vojenskoprůmyslový komplex, Wall Street panují investiční banky a americkou zemědělskou půdu mají v moci rozsáhlé zemědělské konglomeráty.
Tržní koncentrace umožňuje hrstce velkých nadnárodních společností ovládat odvětví, což má za následek vysoké ceny a přemrštěné platy výkonných manažerů. Zavedené velké firmy likvidují nováčky, aby si zachovaly tržní sílu, a neúměrných zisků pak využívají, aby ve volbách pomohly spřáteleným zákonodárcům ke zvolení a aby lobbovaly za politické přístupy podporující jejich setrvalou dominanci – přičemž často podrývají sílu demokratických hnutí zdola.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
Na tyto problémy poukazuje několik prezidentských kandidátů z řad demokratů. Například Elizabeth Warrenová klade jak zhoršující se nerovnost a klimatickou krizi, tak podrývání americké demokracie za vinu korupci velkých podniků. Bernie Sanders vyzval k politické revoluci zdola s cílem vytvořit v USA sociální demokracii.
V podrobnostech se sice Warrenová a Sanders liší, ale oba chtějí vládě vrátit zodpovědnost za strukturování trhů pro společné blaho – včetně vyšších daní pro bohaté a velké podniky, jakož i přísnější vymáhání zákonů na ochranu hospodářské soutěže a životního prostředí. Oba kandidáti také prosazují vládní sociální programy se záměrem zajistit všem zdravotní péči, péči o děti, vyšší vzdělávání, přiměřené bydlení a slušnou práci, společně se sociální záchrannou sítí, která by lidem byla oporou v těžkých časech.
Některá z těchto opatření obhajují i další demokratičtí adepti, leč centrističtější kandidáti říkají, že by takové programy byly příliš nákladné, nebo že by dokonce podrývaly svobodu, takže je v nich slyšet ozvěna běžné pravicové kritiky. Bývalý viceprezident Joe Biden například nedávno bohatým dárcům řekl, že kdyby se stal prezidentem, „nic by se zásadně nezměnilo“. Jenže kapitalistický systém USA potřebuje zásadní renovaci, aby si dokázal poradit s klimatickou krizí a nepřijatelně vysokými hladinami nerovnosti. Evropské země už prokázaly, jak široké vládní programy, vzkvétající ekonomiky a svoboda jdou ruku v ruce.
Někteří k cestě vpřed vytvářejí plány. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph E. Stiglitz říká, že výrazně pomoci omezit uchvacování bohatství a vytvořit udržitelnější, spravedlivější ekonomiku by mohl progresivní kapitalismus. Morální rozpočet chudých lidí zase prosazuje progresivní sociální programy financované prostřednictvím daní a přesměrování stávajících federálních výdajů.
Náš výzkumný tým na Kalifornské univerzitě v Berkeley vytvořil Index udržitelných politik sdílené prosperity (SSPI) k poměřování politik, které podporují smysluplný život v udržitelném světě. SSPI vytváří žebříček 50 zemí podle tří širokých kritérií: politik, které pomocí pravidel a daní strukturují trhy, opatření na ochranu životního prostředí a vládních programů, které podporují zdravé a vzdělané lidi společně s infrastrukturou a lidskými právy, jež vytvářejí dobře fungující společnost. Shromážděním údajů o více než 50 politických ukazatelích SSPI poskytuje praktický plán k vytvoření ekonomiky, jíž záleží na lidech a životním prostředí.
Své ekonomické programy by měli představit všichni američtí prezidentští kandidáti, aby voliči mohli posoudit, jak tyto alternativy ovlivní kvalitu jejich života. Lidé potřebují vědět, jestli pro ně bude dostupná zdravotní péče, vyšší vzdělávání a péče o děti, jakož i zabezpečená práce, ve které si vydělají slušnou mzdu a která jim ponechá čas na vyvážený život s rodinou, přáteli a komunitou.
Očekávat a požadovat něco takového jistě není od občanů bohaté země nic přehnaného. Amerika má prostředky k vytvoření lepší kapitalistické ekonomiky a zároveň víme, které politiky mohou zlepšit blahobyt pro současné i budoucí generace. Teď je zapotřebí, aby si země zvolila prezidenta a kongresmany, kteří takový nový systém dokážou vybudovat.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Increasingly severe water shortages represent a human-made crisis that can be resolved through human interventions. The situation demands new thinking about the economics of this critical resource and how to manage it through mission-oriented strategies that span all levels of governance.
call attention to a global problem that demands far more attention from policymakers at all levels.
Although Kamala Harris is largely aligned with Joe Biden on many global and strategic issues, her unique worldview promises a distinct form of leadership on the international stage. Not only would US foreign policy shift under a Harris administration; it could change in highly consequential ways.
considers how the Democratic presidential nominees' views compare to Joe Biden's.
BERKELEY – Uchazeči o americké prezidentské klání roku 2020 předkládají řadu hospodářských politik, často označovaných buď za volnotržní, nebo socialistické. Americkou veřejnost tyto nálepky zhusta matou. Kapitalismus se především všeobecně – a mylně – považuje za synonymum volného trhu. Ve skutečnosti zahrnuje všechny ekonomické systémy se soukromým vlastnictvím majetku, od volných trhů po sociální demokracii.
Tyto různé formy kapitalismu vyžadují základní pravidla upravující způsob fungování trhů, jako třeba ochranu majetku a právní řád. Většina kapitalistických společností má také sociální programy na ochranu nejzranitelnějších. Vlády v kapitalistických ekonomikách tudíž stojí před dvěma zásadními rozhodnutími. Zaprvé, buď mohou tržní pravidla nastavovat ke společnému prospěchu, anebo tento úkol mohou delegovat na velkokapitál pod pláštíkem „volných trhů“. Zadruhé, mohou vytvořit všeobecné sociální programy s cílem snížit nerovnost a chránit životní prostředí, anebo je mohou osekat, aby v těchto oblastech minimalizovaly veřejné výdaje.
Přístupy, jež vlády zvolí, silně ovlivňují míry nerovnosti, emisí skleníkových plynů a celkového blahobytu. Abychom tedy řádně zhodnotili hospodářské politiky demokratických kandidátů, musíme porozumět jejich návrhům jak strukturovat trhy a vytvářet či rozšiřovat sociální programy.
Americký prezident Donald Trump taková opatření znevažuje jako „socialismus“ a místo nich chválí volné trhy, aniž by přiznal, že aby trhy dokázaly fungovat, potřebují pravidla. Než aby tato pravidla určovala vláda, Trump raději dává nadnárodním korporacím prostor, aby si samy rozhodovaly, jak budou své trhy provozovat. Mezi velkými technologickými firmami a v mnoha dalších, čím dál koncentrovanějších sektorech však deregulace neposiluje konkurenci; právě naopak, obřím společnostem umožňuje dopouštět se manipulací ve svůj prospěch.
Vezměme si energetiku, kde Trump dal klimatické politiky USA na starost velkým uhelným, ropným a plynařským společnostem. Šéfové korporací si teď určují, v jakém rozsahu mohou znečišťovat a jak rychle budou muset rozvíjet kapacity obnovitelné energie, zatímco USA zůstávají závislé na fosilních palivech. Ve zdravotnictví si velké farmaceutické společnosti mohou volně určovat ceny léků a čtvrtinu tržeb v odvětví spolykají velké pojišťovny. Pentagonu vládne vojenskoprůmyslový komplex, Wall Street panují investiční banky a americkou zemědělskou půdu mají v moci rozsáhlé zemědělské konglomeráty.
Tržní koncentrace umožňuje hrstce velkých nadnárodních společností ovládat odvětví, což má za následek vysoké ceny a přemrštěné platy výkonných manažerů. Zavedené velké firmy likvidují nováčky, aby si zachovaly tržní sílu, a neúměrných zisků pak využívají, aby ve volbách pomohly spřáteleným zákonodárcům ke zvolení a aby lobbovaly za politické přístupy podporující jejich setrvalou dominanci – přičemž často podrývají sílu demokratických hnutí zdola.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
Na tyto problémy poukazuje několik prezidentských kandidátů z řad demokratů. Například Elizabeth Warrenová klade jak zhoršující se nerovnost a klimatickou krizi, tak podrývání americké demokracie za vinu korupci velkých podniků. Bernie Sanders vyzval k politické revoluci zdola s cílem vytvořit v USA sociální demokracii.
V podrobnostech se sice Warrenová a Sanders liší, ale oba chtějí vládě vrátit zodpovědnost za strukturování trhů pro společné blaho – včetně vyšších daní pro bohaté a velké podniky, jakož i přísnější vymáhání zákonů na ochranu hospodářské soutěže a životního prostředí. Oba kandidáti také prosazují vládní sociální programy se záměrem zajistit všem zdravotní péči, péči o děti, vyšší vzdělávání, přiměřené bydlení a slušnou práci, společně se sociální záchrannou sítí, která by lidem byla oporou v těžkých časech.
Některá z těchto opatření obhajují i další demokratičtí adepti, leč centrističtější kandidáti říkají, že by takové programy byly příliš nákladné, nebo že by dokonce podrývaly svobodu, takže je v nich slyšet ozvěna běžné pravicové kritiky. Bývalý viceprezident Joe Biden například nedávno bohatým dárcům řekl, že kdyby se stal prezidentem, „nic by se zásadně nezměnilo“. Jenže kapitalistický systém USA potřebuje zásadní renovaci, aby si dokázal poradit s klimatickou krizí a nepřijatelně vysokými hladinami nerovnosti. Evropské země už prokázaly, jak široké vládní programy, vzkvétající ekonomiky a svoboda jdou ruku v ruce.
Někteří k cestě vpřed vytvářejí plány. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph E. Stiglitz říká, že výrazně pomoci omezit uchvacování bohatství a vytvořit udržitelnější, spravedlivější ekonomiku by mohl progresivní kapitalismus. Morální rozpočet chudých lidí zase prosazuje progresivní sociální programy financované prostřednictvím daní a přesměrování stávajících federálních výdajů.
Náš výzkumný tým na Kalifornské univerzitě v Berkeley vytvořil Index udržitelných politik sdílené prosperity (SSPI) k poměřování politik, které podporují smysluplný život v udržitelném světě. SSPI vytváří žebříček 50 zemí podle tří širokých kritérií: politik, které pomocí pravidel a daní strukturují trhy, opatření na ochranu životního prostředí a vládních programů, které podporují zdravé a vzdělané lidi společně s infrastrukturou a lidskými právy, jež vytvářejí dobře fungující společnost. Shromážděním údajů o více než 50 politických ukazatelích SSPI poskytuje praktický plán k vytvoření ekonomiky, jíž záleží na lidech a životním prostředí.
Své ekonomické programy by měli představit všichni američtí prezidentští kandidáti, aby voliči mohli posoudit, jak tyto alternativy ovlivní kvalitu jejich života. Lidé potřebují vědět, jestli pro ně bude dostupná zdravotní péče, vyšší vzdělávání a péče o děti, jakož i zabezpečená práce, ve které si vydělají slušnou mzdu a která jim ponechá čas na vyvážený život s rodinou, přáteli a komunitou.
Očekávat a požadovat něco takového jistě není od občanů bohaté země nic přehnaného. Amerika má prostředky k vytvoření lepší kapitalistické ekonomiky a zároveň víme, které politiky mohou zlepšit blahobyt pro současné i budoucí generace. Teď je zapotřebí, aby si země zvolila prezidenta a kongresmany, kteří takový nový systém dokážou vybudovat.