BERKELEY – Podle jakéhokoliv ekonomického měřítka žijeme ve skličující době. Ve Spojených státech v současnosti zahálí 7,2% normální produktivní pracovní síly, zatímco propast zaměstnanosti v Evropě stoupá a do konce roku se má zvýšit nad úroveň USA. Proto je důležité udělat krok zpět a připomenout si, že „ztracená dekáda“, již se momentálně snažíme protrpět, není naším dlouhodobým ekonomickým osudem.
Jak nám nedávno připomněl Paul Krugman, možná nejlépe to vyjádřil John Maynard Keynes:
„Toto je noční můra, která s ránem odezní. Přírodní zdroje a lidský důmysl jsou totiž stejně plodné a produktivní jako kdysi. Tempo našeho pokroku směrem k vyřešení hmotných problémů života není o nic méně rychlé. Jsme stejně schopni jako dříve dopřát každému vysokou životní úroveň – myslím vysokou v porovnání se stavem řekněme před 20 lety – a brzy se naučíme zajišťovat ještě vyšší úroveň. Nebyli jsme dříve klamáni. Dnes jsme však zabředli do kolosální bažiny, chybovali jsme při ovládání jemného stroje, jehož fungování nerozumíme. Výsledkem je, že naše možnosti bohatství mohou přijít na nějaký čas nazmar.“
Jaký je však náš dlouhodobý hospodářský osud? Keynes se těšil na dobu, například v roce 2050, kdy budou všichni (přinejmenším v Anglii) moci vést stejný životní styl jako on sám. A protože si Keynes představoval, že žádný příčetný člověk by nemohl chtít od života víc nezbytností, běžných věcí a luxusu než on sám, ekonomický problém by se tím vyřešil.
My jsme moudřejší – a možná i smutnější – než Keynes. Víme, že chceme náhradní kyčelní kloub, transplantaci srdce nebo léčbu neplodnosti, že chceme levnou leteckou dopravu, ústřední vytápění, rychlý internet a exkluzivní přístup k pláži. Téměř všichni lidé v severoatlantickém regionu už mají dostatek jídla, aby netrpěli hladem, dostatek oblečení, aby se udrželi v teple, a dostatečné přístřeší, aby nezmokli. A přesto chceme víc, jsme rozmrzelí, když to nedostaneme, a jsme dost znalí na to, abychom věděli, že se luxus mění nejprve v běžnou věc a poté v nezbytnost – a také umíme velmi dobře vynalézat nové luxusní věci, po kterých lze toužit.
Ekonomický problém nás tedy bude zajisté provázet ještě dlouho. Přinejmenším se však můžeme spolehnout na to, že se nám při kolektivním pachtění se vstříc naší spotřební utopii podaří vytvořit relativně rovnostářskou středostavovskou společnost, viďte?
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Byl to Karl Smith ze Severokarolínské univerzity, kdo mi vysvětlil, že i to je pravděpodobně omyl. Dlouhý boom po průmyslové revoluci, který vyšrouboval mzdy nekvalifikovaných dělníků do neslýchaných výšin – a udržel je na dohled (nebo přinejmenším na dostřel) životního stylu bohatých a slavných –, nemusí být nutně dobrým vodítkem pro očekávání věcí příštích.
Abyste mohli vytvářet bohatství, potřebujete nápady, jak formovat hmotu a energii, další energii, abyste mohli toto formování uskutečnit, a nástroje ke kontrole vzniklé formy. Průmyslová revoluce dala k lepšímu nápady a energii, avšak jediným efektivním prostředkem kontroly zůstal lidský mozek. A jak se nápady a energie staly levnými, lidský mozek, který je doplňoval, získal na hodnotě.
Když se však nyní přesouváme do budoucnosti umělé inteligence, kterou očekávají pozorovatelé jako Kevin Drum (nebo i do éry umělé slabomyslnosti, která už zjevně nadešla) a když se přesouváme do budoucnosti biotechnologií, jež samy sebe kultivují podobně, jako to dělají biologické systémy, nepřestane být lidský mozek jediným hodnotným nástrojem kontroly?
Nemusí to být nutně tak, že životní úroveň „nekvalifikovaných“ dělníků bude v absolutní hodnotě klesat: tytéž faktory, které snižují hodnotu lidského mozku, možná budou stejně účinně stlačovat náklady na nezbytnosti, běžné věci a luxus. Bohatství však pravděpodobně poplyne k majitelům produktivních – nebo možná módních – nápadů a k majitelům věcí, které lze napodobit pouze s obrovskými obtížemi a vysokými náklady, a to i v situaci, kdy budou existovat velmi levné nástroje kontroly, velmi levná energie a spousta nápadů.
Ponaučení je zřejmé: u trhu neexistuje přirozená záruka, že bude vytvářet dlouhodobou budoucnost charakterizovanou rozumnou mírou nerovnosti bohatství a relativní chudoby. Pokud a dokud si to plně neuvědomíme, zůstaneme vydáni na milost Keynesovu špatně pochopenému „jemnému stroji“.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
In 2024, global geopolitics and national politics have undergone considerable upheaval, and the world economy has both significant weaknesses, including Europe and China, and notable bright spots, especially the US. In the coming year, the range of possible outcomes will broaden further.
offers his predictions for the new year while acknowledging that the range of possible outcomes is widening.
BERKELEY – Podle jakéhokoliv ekonomického měřítka žijeme ve skličující době. Ve Spojených státech v současnosti zahálí 7,2% normální produktivní pracovní síly, zatímco propast zaměstnanosti v Evropě stoupá a do konce roku se má zvýšit nad úroveň USA. Proto je důležité udělat krok zpět a připomenout si, že „ztracená dekáda“, již se momentálně snažíme protrpět, není naším dlouhodobým ekonomickým osudem.
Jak nám nedávno připomněl Paul Krugman, možná nejlépe to vyjádřil John Maynard Keynes:
„Toto je noční můra, která s ránem odezní. Přírodní zdroje a lidský důmysl jsou totiž stejně plodné a produktivní jako kdysi. Tempo našeho pokroku směrem k vyřešení hmotných problémů života není o nic méně rychlé. Jsme stejně schopni jako dříve dopřát každému vysokou životní úroveň – myslím vysokou v porovnání se stavem řekněme před 20 lety – a brzy se naučíme zajišťovat ještě vyšší úroveň. Nebyli jsme dříve klamáni. Dnes jsme však zabředli do kolosální bažiny, chybovali jsme při ovládání jemného stroje, jehož fungování nerozumíme. Výsledkem je, že naše možnosti bohatství mohou přijít na nějaký čas nazmar.“
Jaký je však náš dlouhodobý hospodářský osud? Keynes se těšil na dobu, například v roce 2050, kdy budou všichni (přinejmenším v Anglii) moci vést stejný životní styl jako on sám. A protože si Keynes představoval, že žádný příčetný člověk by nemohl chtít od života víc nezbytností, běžných věcí a luxusu než on sám, ekonomický problém by se tím vyřešil.
My jsme moudřejší – a možná i smutnější – než Keynes. Víme, že chceme náhradní kyčelní kloub, transplantaci srdce nebo léčbu neplodnosti, že chceme levnou leteckou dopravu, ústřední vytápění, rychlý internet a exkluzivní přístup k pláži. Téměř všichni lidé v severoatlantickém regionu už mají dostatek jídla, aby netrpěli hladem, dostatek oblečení, aby se udrželi v teple, a dostatečné přístřeší, aby nezmokli. A přesto chceme víc, jsme rozmrzelí, když to nedostaneme, a jsme dost znalí na to, abychom věděli, že se luxus mění nejprve v běžnou věc a poté v nezbytnost – a také umíme velmi dobře vynalézat nové luxusní věci, po kterých lze toužit.
Ekonomický problém nás tedy bude zajisté provázet ještě dlouho. Přinejmenším se však můžeme spolehnout na to, že se nám při kolektivním pachtění se vstříc naší spotřební utopii podaří vytvořit relativně rovnostářskou středostavovskou společnost, viďte?
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Byl to Karl Smith ze Severokarolínské univerzity, kdo mi vysvětlil, že i to je pravděpodobně omyl. Dlouhý boom po průmyslové revoluci, který vyšrouboval mzdy nekvalifikovaných dělníků do neslýchaných výšin – a udržel je na dohled (nebo přinejmenším na dostřel) životního stylu bohatých a slavných –, nemusí být nutně dobrým vodítkem pro očekávání věcí příštích.
Abyste mohli vytvářet bohatství, potřebujete nápady, jak formovat hmotu a energii, další energii, abyste mohli toto formování uskutečnit, a nástroje ke kontrole vzniklé formy. Průmyslová revoluce dala k lepšímu nápady a energii, avšak jediným efektivním prostředkem kontroly zůstal lidský mozek. A jak se nápady a energie staly levnými, lidský mozek, který je doplňoval, získal na hodnotě.
Když se však nyní přesouváme do budoucnosti umělé inteligence, kterou očekávají pozorovatelé jako Kevin Drum (nebo i do éry umělé slabomyslnosti, která už zjevně nadešla) a když se přesouváme do budoucnosti biotechnologií, jež samy sebe kultivují podobně, jako to dělají biologické systémy, nepřestane být lidský mozek jediným hodnotným nástrojem kontroly?
Nemusí to být nutně tak, že životní úroveň „nekvalifikovaných“ dělníků bude v absolutní hodnotě klesat: tytéž faktory, které snižují hodnotu lidského mozku, možná budou stejně účinně stlačovat náklady na nezbytnosti, běžné věci a luxus. Bohatství však pravděpodobně poplyne k majitelům produktivních – nebo možná módních – nápadů a k majitelům věcí, které lze napodobit pouze s obrovskými obtížemi a vysokými náklady, a to i v situaci, kdy budou existovat velmi levné nástroje kontroly, velmi levná energie a spousta nápadů.
Ponaučení je zřejmé: u trhu neexistuje přirozená záruka, že bude vytvářet dlouhodobou budoucnost charakterizovanou rozumnou mírou nerovnosti bohatství a relativní chudoby. Pokud a dokud si to plně neuvědomíme, zůstaneme vydáni na milost Keynesovu špatně pochopenému „jemnému stroji“.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.