NEW YORK – Temná, těžknoucí finanční a ekonomická mračna se, jak se zdá, stahují ze všech stran: z eurozóny, Spojených států, Číny i odjinud. Globální ekonomika roku 2013 by skutečně mohla být velmi krušným krajem, v němž budeme hledat přístřeší.
V prvé řadě se zhoršuje krize eurozóny, neboť euro zůstává příliš silné, programy fiskálních úspor s ostrým nástupem v mnoha členských zemích prohlubují recesi a zadrhnutí úvěrů na periferii a vysoké ceny ropy podlamují vyhlídky na zotavení. Bankovní soustava eurozóny se balkanizuje, poněvadž jsou odřezávány přeshraniční a mezibankovní úvěrové vazby a únik kapitálu by se mohl proměnit v plnohodnotný run na periferní banky, pokud Řecko v příštích několika měsících podstoupí neřízený výstup z eura, což je pravděpodobné.
Nadto se stupňuje nápor v oblasti daní a suverénního dluhu, protože rozpětí úrokových sazeb u Španělska a Itálie se vrátilo na neudržitelná maxima. Eurozóna může vyžadovat nejen mezinárodní sanaci bank (jako naposledy ve Španělsku), ale i plnou sanaci suverénního aktéra ve chvíli, kdy ochranné valy v eurozóně a na mezinárodní úrovni nebudou dostačovat na úkol podepřít Španělsko a Itálii. Nadále je tudíž možný neřízený rozpad eurozóny.
Dále na západě slábne ekonomická výkonnost USA, kde růst za první čtvrtletí dosáhl bídných 1,9 % – zřetelně pod úrovní potenciálu. V dubnu a v květnu ochabla tvorba pracovních míst, takže do konce roku USA mohou dosáhnout pádové rychlosti. Co je ještě horší, roste riziko recese s dvojitým propadem v příštím roce: i když se to, co vypadá jako blížící se fiskální sráz, projeví jen jako slabší brzda USA, pravděpodobné zvýšení některých daní a omezení některých transferových plateb sníží růst disponibilního příjmu a spotřeby.
Nad otázkou fiskální korekce navíc zřejmě přetrvá politický pat, nehledě na to, zda listopadové prezidentské volby vyhraje Barack Obama nebo Mitt Romney. Nové bitky o dluhový strop, rizika znehybnění vlády a snížení ratingů by mohly dále stlačit spotřebitelskou a podnikatelskou důvěru a tím snížit výdaje a urychlit úprk do bezpečí, který by zjitřil propad na akciových burzách.
Na východě by se Čína, jejíž růstový model je neudržitelný, mohla do roku 2013 dostat pod hladinu, neboť tamní propad investic pokračuje a reformy zaměřené na podporu spotřeby jsou příliš málo příliš pozdě. Nové čínské vedení musí urychlit strukturální reformy s cílem snížit národní úspory a zvýšit podíl spotřeby na HDP; rozpory uvnitř vedení nad tempem reforem, společně s pravděpodobností zádrhelů při politické změně, však naznačují, že reforma bude probíhat rychlostí, která jednoduše nebude dostatečná.
Už hospodářské zpomalení v USA, eurozóně a Číně znamená obrovskou brzdu růstu pro další rozvíjející se trhy, vzhledem k jejich obchodním a finančním vazbám s USA a Evropskou unií (to znamená, že k žádnému „odpojení“ nedošlo). Zároveň růst poškozuje absence strukturálních reforem na rozvíjejících se trzích, společně s jejich posunem k silnějšímu státnímu kapitalismu, což také oslabí jejich odolnost.
Konečně, do roku 2013 by na Středním východě mohly přijít do varu dlouho doutnající pnutí mezi Izraelem a USA na jedné straně a Íránem na druhé straně ohledně šíření jaderných zbraní. Současná jednání pravděpodobně selžou a ani zpřísněné sankce nemusí Írán odradit od snahy vyrobit jaderné zbraně. Jelikož USA a Izrael nejsou ochotné přistoupit na zadržování jaderného Íránu pomocí odstrašování, vojenská konfrontace v roce 2013 by vyvolala obrovský vzestup cen ropy a globální recesi.
Tato rizika už zjitřují ekonomické zpomalení: akciové trhy klesají po celém světě, což má záporný efekt bohatství na spotřebu a kapitálové výdaje. Výpůjční náklady se u zadlužených suverénů zvyšují, úvěry na příděl podrývají malé a střední podniky a klesající komoditní ceny snižují příjem exportních zemí. Pod vlivem sílící averze vůči riziku se ekonomičtí aktéři přiklánějí k čekání, jak se situace vyvine, takže zpomalení se zčásti stává sebenaplňujícím se proroctvím.
Ve srovnání s roky 2008-2009, kdy tvůrci politik měli dostatek prostoru k aktivitě, dnes měnovým a fiskálním orgánům dochází v politikách střelivo (anebo cyničtěji řečeno, králíci, které by tahali z politického klobouku). Měnovou politiku svazuje blízkost k nulovým úrokovým sazbám a opakované vlny kvantitativního uvolňování. Ostatně ekonomiky ani trhy už nenarážejí na problémy s likviditou, ale spíš na krize úvěrů a insolvence. Současně neudržitelné rozpočtové schodky a veřejné dluhy ve většině vyspělých ekonomik výrazně omezují prostor pro další fiskální stimulaci.
V době, kdy snižování soukromého i veřejného zadlužení v zemích hospodařících s deficitem běžného účtu potlačuje domácí poptávku a strukturální potíže v přebytkových zemích mají tytéž důsledky, je využívání směnných kurzů k podpoře čistých vývozů hra s nulovým součtem. Vždyť slabší měna a lepší obchodní bilance v některých zemích nutně znamenají silnější měnu a slabší obchodní bilanci v jiných zemích.
Schopnost podpořit, izolovat a sanovat banky a další finanční ústavy přitom omezuje politika a neschopnost téměř insolventních suverénů odsát další ztráty ze své bankovní soustavy. Suverénní riziko se tak teď mění na riziko bankovní. Suverénní aktéři skutečně odhazují větší díl svého veřejného dluhu do bilancí bank, zejména v eurozóně.
Aby se v eurozóně předešlo neřízenému výsledku, dnešní fiskální úspory by měly být mnohem povlovnější, nový fiskální kompakt EU by měl doplnit určitý růstový kompakt a mutualizací dluhu (eurobondy) by se měla zavést fiskální unie. Dále je potřeba iniciovat vznik úplné bankovní unie, která začne pojištěním depozit napříč eurozónou, a zvážit kroky k silnější politické integraci, i když Řecko odejde z eurozóny.
Německo se bohužel všem těmto klíčovým politickým opatřením vzpírá, neboť strnule upírá zrak na úvěrové riziko, jemuž by při silnější ekonomické, fiskální a bankovní integraci byli vystaveni jeho daňoví poplatníci. Pravděpodobnost katastrofy v eurozóně tak sílí.
Přestože mračno nad eurozónou může být největší z těch, která se protrhnou, není jediné, jež globální ekonomiku ohrožuje. Připravte se na zlé časy.
Z angličtiny přeložil David Daduč
NEW YORK – Temná, těžknoucí finanční a ekonomická mračna se, jak se zdá, stahují ze všech stran: z eurozóny, Spojených států, Číny i odjinud. Globální ekonomika roku 2013 by skutečně mohla být velmi krušným krajem, v němž budeme hledat přístřeší.
V prvé řadě se zhoršuje krize eurozóny, neboť euro zůstává příliš silné, programy fiskálních úspor s ostrým nástupem v mnoha členských zemích prohlubují recesi a zadrhnutí úvěrů na periferii a vysoké ceny ropy podlamují vyhlídky na zotavení. Bankovní soustava eurozóny se balkanizuje, poněvadž jsou odřezávány přeshraniční a mezibankovní úvěrové vazby a únik kapitálu by se mohl proměnit v plnohodnotný run na periferní banky, pokud Řecko v příštích několika měsících podstoupí neřízený výstup z eura, což je pravděpodobné.
Nadto se stupňuje nápor v oblasti daní a suverénního dluhu, protože rozpětí úrokových sazeb u Španělska a Itálie se vrátilo na neudržitelná maxima. Eurozóna může vyžadovat nejen mezinárodní sanaci bank (jako naposledy ve Španělsku), ale i plnou sanaci suverénního aktéra ve chvíli, kdy ochranné valy v eurozóně a na mezinárodní úrovni nebudou dostačovat na úkol podepřít Španělsko a Itálii. Nadále je tudíž možný neřízený rozpad eurozóny.
Dále na západě slábne ekonomická výkonnost USA, kde růst za první čtvrtletí dosáhl bídných 1,9 % – zřetelně pod úrovní potenciálu. V dubnu a v květnu ochabla tvorba pracovních míst, takže do konce roku USA mohou dosáhnout pádové rychlosti. Co je ještě horší, roste riziko recese s dvojitým propadem v příštím roce: i když se to, co vypadá jako blížící se fiskální sráz, projeví jen jako slabší brzda USA, pravděpodobné zvýšení některých daní a omezení některých transferových plateb sníží růst disponibilního příjmu a spotřeby.
Nad otázkou fiskální korekce navíc zřejmě přetrvá politický pat, nehledě na to, zda listopadové prezidentské volby vyhraje Barack Obama nebo Mitt Romney. Nové bitky o dluhový strop, rizika znehybnění vlády a snížení ratingů by mohly dále stlačit spotřebitelskou a podnikatelskou důvěru a tím snížit výdaje a urychlit úprk do bezpečí, který by zjitřil propad na akciových burzách.
Na východě by se Čína, jejíž růstový model je neudržitelný, mohla do roku 2013 dostat pod hladinu, neboť tamní propad investic pokračuje a reformy zaměřené na podporu spotřeby jsou příliš málo příliš pozdě. Nové čínské vedení musí urychlit strukturální reformy s cílem snížit národní úspory a zvýšit podíl spotřeby na HDP; rozpory uvnitř vedení nad tempem reforem, společně s pravděpodobností zádrhelů při politické změně, však naznačují, že reforma bude probíhat rychlostí, která jednoduše nebude dostatečná.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Už hospodářské zpomalení v USA, eurozóně a Číně znamená obrovskou brzdu růstu pro další rozvíjející se trhy, vzhledem k jejich obchodním a finančním vazbám s USA a Evropskou unií (to znamená, že k žádnému „odpojení“ nedošlo). Zároveň růst poškozuje absence strukturálních reforem na rozvíjejících se trzích, společně s jejich posunem k silnějšímu státnímu kapitalismu, což také oslabí jejich odolnost.
Konečně, do roku 2013 by na Středním východě mohly přijít do varu dlouho doutnající pnutí mezi Izraelem a USA na jedné straně a Íránem na druhé straně ohledně šíření jaderných zbraní. Současná jednání pravděpodobně selžou a ani zpřísněné sankce nemusí Írán odradit od snahy vyrobit jaderné zbraně. Jelikož USA a Izrael nejsou ochotné přistoupit na zadržování jaderného Íránu pomocí odstrašování, vojenská konfrontace v roce 2013 by vyvolala obrovský vzestup cen ropy a globální recesi.
Tato rizika už zjitřují ekonomické zpomalení: akciové trhy klesají po celém světě, což má záporný efekt bohatství na spotřebu a kapitálové výdaje. Výpůjční náklady se u zadlužených suverénů zvyšují, úvěry na příděl podrývají malé a střední podniky a klesající komoditní ceny snižují příjem exportních zemí. Pod vlivem sílící averze vůči riziku se ekonomičtí aktéři přiklánějí k čekání, jak se situace vyvine, takže zpomalení se zčásti stává sebenaplňujícím se proroctvím.
Ve srovnání s roky 2008-2009, kdy tvůrci politik měli dostatek prostoru k aktivitě, dnes měnovým a fiskálním orgánům dochází v politikách střelivo (anebo cyničtěji řečeno, králíci, které by tahali z politického klobouku). Měnovou politiku svazuje blízkost k nulovým úrokovým sazbám a opakované vlny kvantitativního uvolňování. Ostatně ekonomiky ani trhy už nenarážejí na problémy s likviditou, ale spíš na krize úvěrů a insolvence. Současně neudržitelné rozpočtové schodky a veřejné dluhy ve většině vyspělých ekonomik výrazně omezují prostor pro další fiskální stimulaci.
V době, kdy snižování soukromého i veřejného zadlužení v zemích hospodařících s deficitem běžného účtu potlačuje domácí poptávku a strukturální potíže v přebytkových zemích mají tytéž důsledky, je využívání směnných kurzů k podpoře čistých vývozů hra s nulovým součtem. Vždyť slabší měna a lepší obchodní bilance v některých zemích nutně znamenají silnější měnu a slabší obchodní bilanci v jiných zemích.
Schopnost podpořit, izolovat a sanovat banky a další finanční ústavy přitom omezuje politika a neschopnost téměř insolventních suverénů odsát další ztráty ze své bankovní soustavy. Suverénní riziko se tak teď mění na riziko bankovní. Suverénní aktéři skutečně odhazují větší díl svého veřejného dluhu do bilancí bank, zejména v eurozóně.
Aby se v eurozóně předešlo neřízenému výsledku, dnešní fiskální úspory by měly být mnohem povlovnější, nový fiskální kompakt EU by měl doplnit určitý růstový kompakt a mutualizací dluhu (eurobondy) by se měla zavést fiskální unie. Dále je potřeba iniciovat vznik úplné bankovní unie, která začne pojištěním depozit napříč eurozónou, a zvážit kroky k silnější politické integraci, i když Řecko odejde z eurozóny.
Německo se bohužel všem těmto klíčovým politickým opatřením vzpírá, neboť strnule upírá zrak na úvěrové riziko, jemuž by při silnější ekonomické, fiskální a bankovní integraci byli vystaveni jeho daňoví poplatníci. Pravděpodobnost katastrofy v eurozóně tak sílí.
Přestože mračno nad eurozónou může být největší z těch, která se protrhnou, není jediné, jež globální ekonomiku ohrožuje. Připravte se na zlé časy.
Z angličtiny přeložil David Daduč