Dohoda o změně klimatu, k níž v Heiligendammu došli lídři G-8, pouze nachystala scénu pro příchod skutečné debaty: jak si rozdělíme ubývající schopnost atmosféry absorbovat naše skleníkové plyny?
Předáci G-8 se dohodli, že budou usilovat o „podstatná“ snížení emisí skleníkových plynů a že věnují „seriózní úvahu“ cíli snížit tyto emise do roku 2050 na polovinu – což byl výsledek, který jako triumf přivítali německá kancléřka Angela Merkelová i britský ministerský předseda Tony Blair. Přesto dohoda nikoho nezavazuje k žádným konkrétním cílům, nejméně ze všech Spojené státy, jejichž prezident George W. Bush už nebude v úřadu, až v roce 2009 bude třeba udělat nesnadná rozhodnutí.
Oprávněně se lze ptát, proč vůbec někdo takovou vágní dohodu považuje za nějaký pokrok. Na Konferenci Organizace spojených národů o životním prostředí a rozvoji v roce 1992 v Rio de Janeiru podepsalo 189 zemí, včetně USA, Číny, Indie a všech evropských států, Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu, čímž souhlasily se stabilizací skleníkových plynů „na dostatečně nízkou úroveň, která zamezí nebezpečnému antropogennímu zásahu do klimatické soustavy.“
Patnáct let nato to ani jedna země neuskutečnila. Emise skleníkových plynů na osobu v USA, jež byly mezi velkými státy nejvyšší, už když Bush nastoupil do úřadu, vytrvale rostly. Zpráva Bushovy administrativy uniklá v březnu na veřejnost ukázala, že se očekává, že americké emise v příští dekádě porostou bezmála stejně rychle jako v dekádě předchozí. Teď máme ještě jednu dohodu na potřebě udělat to, co tytéž státy přislíbily už před 15 lety. To má být triumf?
Bude-li si chtít Bush nebo jeho nástupce zajistit, že příští kolo rozhovorů zkrachuje, bude to mít velice snadné. Při zdůvodňování svého odmítnutí podepsat Kjótský protokol Bush vždy poukazoval na skutečnost, že nezavazuje Čínu ani Indii k povinným emisním limitům. V reakci na zmínky Bushe a dalších lídrů G8, že do řešení změny klimatu je nezbytné zapojit velké rozvojové země, šéf čínského Národního rozvojového a reformního výboru Ma Kchaj prohlásil, že Čína se k žádným kvantifikovaným cílům snižování emisí nezaváže. Mluvčí indického ministra zahraničí Navtedž Sarna rovněž řekl, že by jeho vlast taková závazná omezení odmítla.
Jednají Čína a Indie nerozumně? Jejich lídři důsledně poukazují na to, že naše současné problémy jsou zapříčiněny plyny, jež v uplynulém století vypouštěly industrializované státy. To je pravda: většina z těchto plynů je stále v atmosféře a bez nich by problém nebyl ani zdaleka tak naléhavý, jak v současnosti je. Čína a Indie si nárokují právo pokračovat s industrializací a rozvojem tak jako v minulosti vyspělé země, neomezované limity emisí skleníkových plynů.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Čína, Indie a další rozvojové země mají kus pravdy – či spíše tři kusy pravdy. Zaprvé, použijeme-li pravidlo „kdo to rozbil, ten ať to spraví,“ pak vyspělé státy musí přijmout zodpovědnost za naši „rozbitou“ atmosféru, která už nedokáže absorbovat další skleníkové plyny, aniž by se změnilo světové klima. Zadruhé, i kdybychom udělali tlustou čáru za minulostí a neohlíželi se na to, kdo problém způsobil, bude stále platit, že běžný obyvatel USA je zodpovědný asi za šestkrát víc emisí skleníkových plynů než běžný Číňan a až za 18krát víc než průměrný Ind. Zatřetí, bohatší státy dokáží náklady na nápravu problému vstřebat lépe než země nepříliš majetné, aniž by způsobily vážnou újmu svým obyvatelům.
Je ovšem také pravda, že budou-li Čína a Indie nadále zvyšovat objem skleníkových plynů, jež vypouštějí, zvrátí nakonec veškerý přínos, jehož by bylo dosaženo zásadními sníženími emisí v industrializovaných státech. Letos nebo příští rok Čína předežene USA coby největšího producenta emisí skleníkových plynů na světě – samozřejmě že ne v přepočtu na hlavu, ale v celostátních číslech. Podle Fatiha Birola, hlavního ekonoma Mezinárodní energetické agentury, by za 25 let čínské emise mohly být dvojnásobkem toho, co vypustí USA, Evropa a Japonsko dohromady.
Existuje ale řešení, které je jak spravedlivé, tak praktické:
Stanovme celkový objem skleníkových plynů, který si můžeme dovolit vypustit, aniž bychom způsobili zvýšení průměrné teploty Země o více než dva stupně Celsia, což je práh, za nímž už by změna klimatu mohla být nesmírně nebezpečná.
Vydělme tento úhrn celkovým počtem obyvatel světa, čímž vypočteme, jak velký díl připadá na každého člověka.
Přidělme každé zemi kvótu emisí skleníkových plynů ve výši rovnající se součinu počtu jejích obyvatel a tohoto podílu na osobu.
Konečně nechme země, jež potřebují vyšší kvótu, aby si ji koupili od těch, kdo vypouštějí méně, než jejich kvóta povoluje.
Jen těžko lze popírat spravedlnost rozdělení schopnosti atmosféry absorbovat naše emise skleníkových plynů rovným dílem mezi všechny obyvatele planety. Proč by někdo měl mít oproti ostatním větší nárok využívat atmosféru Země?
Vedle férovosti má však tento plán i praktické výhody. Vytvořil by silnou pobídku pro rozvojové země, aby přijaly závazné kvóty, poněvadž pokud si dokáží zachovat nízké emise na hlavu, budou mít přebytek emisních práv, jež budou moci prodat průmyslovým zemím. Bohatým zemím to bude rovněž ku prospěchu, protože si budou moci zvolit kombinaci snižování emisí a nákupu emisních práv od rozvojových zemí, již budou považovat za nejvýhodnější.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
World order is a matter of degree: it varies over time, depending on technological, political, social, and ideological factors that can affect the global distribution of power and influence norms. It can be radically altered both by broader historical trends and by a single major power's blunders.
examines the role of evolving power dynamics and norms in bringing about stable arrangements among states.
Donald Trump has left no doubt that he wants to build an authoritarian, illiberal world order based on traditional spheres of influence and agreements with other illiberal leaders. The only role that the European Union plays in his script is an obstacle that must be pushed aside.
warns that the European Union has no place in Donald Trump’s illiberal worldview.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free.
Dohoda o změně klimatu, k níž v Heiligendammu došli lídři G-8, pouze nachystala scénu pro příchod skutečné debaty: jak si rozdělíme ubývající schopnost atmosféry absorbovat naše skleníkové plyny?
Předáci G-8 se dohodli, že budou usilovat o „podstatná“ snížení emisí skleníkových plynů a že věnují „seriózní úvahu“ cíli snížit tyto emise do roku 2050 na polovinu – což byl výsledek, který jako triumf přivítali německá kancléřka Angela Merkelová i britský ministerský předseda Tony Blair. Přesto dohoda nikoho nezavazuje k žádným konkrétním cílům, nejméně ze všech Spojené státy, jejichž prezident George W. Bush už nebude v úřadu, až v roce 2009 bude třeba udělat nesnadná rozhodnutí.
Oprávněně se lze ptát, proč vůbec někdo takovou vágní dohodu považuje za nějaký pokrok. Na Konferenci Organizace spojených národů o životním prostředí a rozvoji v roce 1992 v Rio de Janeiru podepsalo 189 zemí, včetně USA, Číny, Indie a všech evropských států, Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu, čímž souhlasily se stabilizací skleníkových plynů „na dostatečně nízkou úroveň, která zamezí nebezpečnému antropogennímu zásahu do klimatické soustavy.“
Patnáct let nato to ani jedna země neuskutečnila. Emise skleníkových plynů na osobu v USA, jež byly mezi velkými státy nejvyšší, už když Bush nastoupil do úřadu, vytrvale rostly. Zpráva Bushovy administrativy uniklá v březnu na veřejnost ukázala, že se očekává, že americké emise v příští dekádě porostou bezmála stejně rychle jako v dekádě předchozí. Teď máme ještě jednu dohodu na potřebě udělat to, co tytéž státy přislíbily už před 15 lety. To má být triumf?
Bude-li si chtít Bush nebo jeho nástupce zajistit, že příští kolo rozhovorů zkrachuje, bude to mít velice snadné. Při zdůvodňování svého odmítnutí podepsat Kjótský protokol Bush vždy poukazoval na skutečnost, že nezavazuje Čínu ani Indii k povinným emisním limitům. V reakci na zmínky Bushe a dalších lídrů G8, že do řešení změny klimatu je nezbytné zapojit velké rozvojové země, šéf čínského Národního rozvojového a reformního výboru Ma Kchaj prohlásil, že Čína se k žádným kvantifikovaným cílům snižování emisí nezaváže. Mluvčí indického ministra zahraničí Navtedž Sarna rovněž řekl, že by jeho vlast taková závazná omezení odmítla.
Jednají Čína a Indie nerozumně? Jejich lídři důsledně poukazují na to, že naše současné problémy jsou zapříčiněny plyny, jež v uplynulém století vypouštěly industrializované státy. To je pravda: většina z těchto plynů je stále v atmosféře a bez nich by problém nebyl ani zdaleka tak naléhavý, jak v současnosti je. Čína a Indie si nárokují právo pokračovat s industrializací a rozvojem tak jako v minulosti vyspělé země, neomezované limity emisí skleníkových plynů.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Čína, Indie a další rozvojové země mají kus pravdy – či spíše tři kusy pravdy. Zaprvé, použijeme-li pravidlo „kdo to rozbil, ten ať to spraví,“ pak vyspělé státy musí přijmout zodpovědnost za naši „rozbitou“ atmosféru, která už nedokáže absorbovat další skleníkové plyny, aniž by se změnilo světové klima. Zadruhé, i kdybychom udělali tlustou čáru za minulostí a neohlíželi se na to, kdo problém způsobil, bude stále platit, že běžný obyvatel USA je zodpovědný asi za šestkrát víc emisí skleníkových plynů než běžný Číňan a až za 18krát víc než průměrný Ind. Zatřetí, bohatší státy dokáží náklady na nápravu problému vstřebat lépe než země nepříliš majetné, aniž by způsobily vážnou újmu svým obyvatelům.
Je ovšem také pravda, že budou-li Čína a Indie nadále zvyšovat objem skleníkových plynů, jež vypouštějí, zvrátí nakonec veškerý přínos, jehož by bylo dosaženo zásadními sníženími emisí v industrializovaných státech. Letos nebo příští rok Čína předežene USA coby největšího producenta emisí skleníkových plynů na světě – samozřejmě že ne v přepočtu na hlavu, ale v celostátních číslech. Podle Fatiha Birola, hlavního ekonoma Mezinárodní energetické agentury, by za 25 let čínské emise mohly být dvojnásobkem toho, co vypustí USA, Evropa a Japonsko dohromady.
Existuje ale řešení, které je jak spravedlivé, tak praktické:
Jen těžko lze popírat spravedlnost rozdělení schopnosti atmosféry absorbovat naše emise skleníkových plynů rovným dílem mezi všechny obyvatele planety. Proč by někdo měl mít oproti ostatním větší nárok využívat atmosféru Země?
Vedle férovosti má však tento plán i praktické výhody. Vytvořil by silnou pobídku pro rozvojové země, aby přijaly závazné kvóty, poněvadž pokud si dokáží zachovat nízké emise na hlavu, budou mít přebytek emisních práv, jež budou moci prodat průmyslovým zemím. Bohatým zemím to bude rovněž ku prospěchu, protože si budou moci zvolit kombinaci snižování emisí a nákupu emisních práv od rozvojových zemí, již budou považovat za nejvýhodnější.