NEW YORK – Velká recese roku 2008 se proměnila v Severoatlantickou recesi: do pomalého růstu a vysoké nezaměstnanosti nezabředly velké rozvíjející se trhy, ale především Evropa a Spojené státy. A právě Evropa a Amerika kráčejí, jednotlivě i společně, k vyústění majestátního debaklu. Prasklá bublina vedla k masivnímu keynesiánskému stimulu, který předešel mnohem hlubší recesi, ale zároveň zapříčinil značné rozpočtové schodky. Reakce – rozsáhlé výdajové škrty – se postará o to, že zůstanou zachovány nepřijatelně vysoké míry nezaměstnanosti (obrovské mrhání prostředky a zahlcení strádáním), možná na celá léta.
Evropská unie se konečně zavázala pomoci svým členům ve finanční tísni. Neměla na výběr: jelikož hrozilo, že se finanční rozvrat rozšíří z malých států jako Řecko a Irsko do velkých zemí, jako je Itálie a Španělsko, čím dál silněji bylo ohroženo samotné přežití eura. Evropští lídři si uvědomili, že dluhy zemí v tísni začnou být nezvladatelné, nedokážou-li tamní ekonomiky růst, a že bez pomoci nelze růstu dosáhnout.
Avšak byť evropští lídři přislíbili, že pomoc je na cestě, ještě zdvojnásobili sázky na víru, že země nepostižené krizí musí seškrtávat výdaje. Výsledné vynucené šetření poškodí evropský růst, a tedy růst nejotřesenějších ekonomik: vždyť Řecku by nepomohlo víc nic jiného než solidní růst jeho obchodních partnerů. Pomalý růst naruší příjmy z daní a podkope deklarovaný cíl fiskální konsolidace.
Diskuse před krizí byla ilustrací toho, jak málo se udělalo pro nápravu ekonomických fundamentů. Vehementní odpor Evropské centrální banky proti tomu, co je nepostradatelné pro všechny kapitalistické ekonomiky, totiž proti restrukturalizaci dluhu zkrachovalých či insolventních subjektů, dokládá přetrvávající křehkost západní bankovní soustavy.
ECB prohlásila, že celý účet za nedobytný svrchovaný dluh Řecka by na sebe měli vzít daňoví poplatníci, ze strachu, že jakákoli účast soukromého sektoru by vyvolala „úvěrovou událost“, která by si vynutila velké výplaty u swapů úvěrového selhání (CDS) a mohla by vyvolat další finanční rozvrat. Pokud je však právě toto skutečnost obavou ECB, tedy pokud nejedná pouze v zájmu soukromých věřitelů, rozhodně měla požadovat, aby banky měly více kapitálu.
Obdobně ECB měla banky vykázat z rizikového trhu s CDS, kde jsou rukojmími úsudků ratingových agentur o tom, co představuje „úvěrovou událost“. Ostatně jedním z pozitivních výsledků jednání evropských lídrů na nedávném bruselském summitu bylo zahájení procesu zkrocení ECB i moci amerických ratingových agentur.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Nejkurióznějším aspektem postoje ECB byla pohrůžka, že restrukturalizované vládní dluhopisy jako zástavu nepřijme, pokud ratingové agentury usoudí, že restrukturalizaci je třeba klasifikovat jako úvěrovou událost. Celým smyslem restrukturalizace bylo umořit část dluhu a zajistit, aby byl zbytek zvladatelnější. Jestliže byly dluhopisy přijatelné jako zástava před restrukturalizací, nesporně byly po restrukturalizaci ještě bezpečnější, a tedy neméně akceptovatelné.
Tato příhoda nám slouží jako připomínka skutečnosti, že centrální banky jsou politické instituce, s vlastní politickou agendou, a že nezávislé centrální banky mají sklon upadat (přinejmenším „kognitivně“) do područí bank, jež by měly regulovat.
Na druhé straně Atlantiku je přitom situace o málo lepší. Tam krajní pravice hrozila, že odstaví vládu USA, čímž potvrdila tvrzení teorie her: když se s racionálními jedinci střetnou ti, kdo se iracionálně upnou k destrukci, není-li po jejich, vítězí ti druzí.
Prezident Barack Obama se proto podvolil nevyvážené strategii snižování zadluženosti, bez jakéhokoli zvýšení daní – ani pro milionáře, jimž se v uplynulých dvou desetiletích tak dařilo, ani zrušením daňových dárků pro ropné společnosti, které podrývají ekonomickou efektivitu a přispívají k degradaci životního prostředí.
Optimisté tvrdí, že krátkodobý makroekonomický důsledek dohody o zvýšení amerického dluhového stropu a předejití svrchovanému úpadku bude omezený – zhruba 25 miliard dolarů výdajových škrtů v nadcházejícím roce. Nebylo však prodlouženo snížení daně ze mzdy (které nechávalo přes 100 miliard dolarů v kapsách obyčejných Američanů) a je jisté, že trh, v očekávání nástupu kontrakčních důsledků, bude ještě méně ochotný půjčovat.
Už samotné ukončení stimulu je kontrakční. A za situace, kdy ceny domů nadále klesají, růst HDP se zadrhává a nezaměstnanost zůstává neústupně vysoká (práci na plný úvazek stále nemůže sehnat každý šestý Američan, který o ni má zájem), nejsou na místě úsporná opatření, ale další stimulace – a to i v zájmu vyrovnání rozpočtu. Naprosto nejdůležitější příčinou narůstajícího deficitu jsou slabé příjmy z daní, v důsledku chabé hospodářské výkonnosti; naprosto nejlepším řešením by bylo dostat Ameriku zpět do práce. Nedávná dohoda nad zadlužením je krok špatným směrem.
Mezi Evropou a Amerikou dochází k silným přenosům finanční nákazy. Chyby v americkém finančním řízení se významně podílely na spuštění evropských problémů a finanční chaos v Evropě by zase neprospěl USA – zejména s přihlédnutím ke křehkosti bankovní soustavy USA a trvající úloze, již sehrává u netransparentních CDS.
Skutečný problém ale plyne z jiné formy nákazy: hranice snadno překračují špatné nápady a pomýlené ekonomické představy se na obou březích Atlantiku vzájemně posilují. Totéž bude platit pro stagnaci, kterou tyto politiky přinesou.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
NEW YORK – Velká recese roku 2008 se proměnila v Severoatlantickou recesi: do pomalého růstu a vysoké nezaměstnanosti nezabředly velké rozvíjející se trhy, ale především Evropa a Spojené státy. A právě Evropa a Amerika kráčejí, jednotlivě i společně, k vyústění majestátního debaklu. Prasklá bublina vedla k masivnímu keynesiánskému stimulu, který předešel mnohem hlubší recesi, ale zároveň zapříčinil značné rozpočtové schodky. Reakce – rozsáhlé výdajové škrty – se postará o to, že zůstanou zachovány nepřijatelně vysoké míry nezaměstnanosti (obrovské mrhání prostředky a zahlcení strádáním), možná na celá léta.
Evropská unie se konečně zavázala pomoci svým členům ve finanční tísni. Neměla na výběr: jelikož hrozilo, že se finanční rozvrat rozšíří z malých států jako Řecko a Irsko do velkých zemí, jako je Itálie a Španělsko, čím dál silněji bylo ohroženo samotné přežití eura. Evropští lídři si uvědomili, že dluhy zemí v tísni začnou být nezvladatelné, nedokážou-li tamní ekonomiky růst, a že bez pomoci nelze růstu dosáhnout.
Avšak byť evropští lídři přislíbili, že pomoc je na cestě, ještě zdvojnásobili sázky na víru, že země nepostižené krizí musí seškrtávat výdaje. Výsledné vynucené šetření poškodí evropský růst, a tedy růst nejotřesenějších ekonomik: vždyť Řecku by nepomohlo víc nic jiného než solidní růst jeho obchodních partnerů. Pomalý růst naruší příjmy z daní a podkope deklarovaný cíl fiskální konsolidace.
Diskuse před krizí byla ilustrací toho, jak málo se udělalo pro nápravu ekonomických fundamentů. Vehementní odpor Evropské centrální banky proti tomu, co je nepostradatelné pro všechny kapitalistické ekonomiky, totiž proti restrukturalizaci dluhu zkrachovalých či insolventních subjektů, dokládá přetrvávající křehkost západní bankovní soustavy.
ECB prohlásila, že celý účet za nedobytný svrchovaný dluh Řecka by na sebe měli vzít daňoví poplatníci, ze strachu, že jakákoli účast soukromého sektoru by vyvolala „úvěrovou událost“, která by si vynutila velké výplaty u swapů úvěrového selhání (CDS) a mohla by vyvolat další finanční rozvrat. Pokud je však právě toto skutečnost obavou ECB, tedy pokud nejedná pouze v zájmu soukromých věřitelů, rozhodně měla požadovat, aby banky měly více kapitálu.
Obdobně ECB měla banky vykázat z rizikového trhu s CDS, kde jsou rukojmími úsudků ratingových agentur o tom, co představuje „úvěrovou událost“. Ostatně jedním z pozitivních výsledků jednání evropských lídrů na nedávném bruselském summitu bylo zahájení procesu zkrocení ECB i moci amerických ratingových agentur.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Nejkurióznějším aspektem postoje ECB byla pohrůžka, že restrukturalizované vládní dluhopisy jako zástavu nepřijme, pokud ratingové agentury usoudí, že restrukturalizaci je třeba klasifikovat jako úvěrovou událost. Celým smyslem restrukturalizace bylo umořit část dluhu a zajistit, aby byl zbytek zvladatelnější. Jestliže byly dluhopisy přijatelné jako zástava před restrukturalizací, nesporně byly po restrukturalizaci ještě bezpečnější, a tedy neméně akceptovatelné.
Tato příhoda nám slouží jako připomínka skutečnosti, že centrální banky jsou politické instituce, s vlastní politickou agendou, a že nezávislé centrální banky mají sklon upadat (přinejmenším „kognitivně“) do područí bank, jež by měly regulovat.
Na druhé straně Atlantiku je přitom situace o málo lepší. Tam krajní pravice hrozila, že odstaví vládu USA, čímž potvrdila tvrzení teorie her: když se s racionálními jedinci střetnou ti, kdo se iracionálně upnou k destrukci, není-li po jejich, vítězí ti druzí.
Prezident Barack Obama se proto podvolil nevyvážené strategii snižování zadluženosti, bez jakéhokoli zvýšení daní – ani pro milionáře, jimž se v uplynulých dvou desetiletích tak dařilo, ani zrušením daňových dárků pro ropné společnosti, které podrývají ekonomickou efektivitu a přispívají k degradaci životního prostředí.
Optimisté tvrdí, že krátkodobý makroekonomický důsledek dohody o zvýšení amerického dluhového stropu a předejití svrchovanému úpadku bude omezený – zhruba 25 miliard dolarů výdajových škrtů v nadcházejícím roce. Nebylo však prodlouženo snížení daně ze mzdy (které nechávalo přes 100 miliard dolarů v kapsách obyčejných Američanů) a je jisté, že trh, v očekávání nástupu kontrakčních důsledků, bude ještě méně ochotný půjčovat.
Už samotné ukončení stimulu je kontrakční. A za situace, kdy ceny domů nadále klesají, růst HDP se zadrhává a nezaměstnanost zůstává neústupně vysoká (práci na plný úvazek stále nemůže sehnat každý šestý Američan, který o ni má zájem), nejsou na místě úsporná opatření, ale další stimulace – a to i v zájmu vyrovnání rozpočtu. Naprosto nejdůležitější příčinou narůstajícího deficitu jsou slabé příjmy z daní, v důsledku chabé hospodářské výkonnosti; naprosto nejlepším řešením by bylo dostat Ameriku zpět do práce. Nedávná dohoda nad zadlužením je krok špatným směrem.
Mezi Evropou a Amerikou dochází k silným přenosům finanční nákazy. Chyby v americkém finančním řízení se významně podílely na spuštění evropských problémů a finanční chaos v Evropě by zase neprospěl USA – zejména s přihlédnutím ke křehkosti bankovní soustavy USA a trvající úloze, již sehrává u netransparentních CDS.
Skutečný problém ale plyne z jiné formy nákazy: hranice snadno překračují špatné nápady a pomýlené ekonomické představy se na obou březích Atlantiku vzájemně posilují. Totéž bude platit pro stagnaci, kterou tyto politiky přinesou.