Svět se snaží v rámci Kjótského protokolu snižovat uhlíkové emise jen s malým úspěchem. Enormní úsilí vynaložené na uvedení protokolu do života nicméně naznačuje, kolik práce ještě bude třeba vykonat, aby vznikla nová úmluva, která se má odsouhlasit v Kodani v prosinci 2009. Aktivisté budou naléhat na zavedení přísnějších a dalekosáhlejších politik, přetrvá ale silný vzdor zemí obávajících se o jejich ekonomickou životaschopnost.
Nová jednání budou mít oproti předchozím úsilím jednu výhodu, neboť vlády nyní chápou nezbytnost portfolia snah zaměřených na adaptaci, zmírňování následků a výzkum. Nový výzkum, který jsem se svými kolegy prováděl pro Centrum Kodaňského konsenzu z Dánska, prověřuje účelnost různých reakcí na tuto globální výzvu, avšak z několika důvodů silně podporuje portfoliový přístup.
Zaprvé, dnes už víme, že adaptace bude nezbytná, protože do roku 2100 se teploty zvýší o dalších 0,6°C, i kdyby emise skleníkových plynů hned zítra zcela ustaly. Víme také, že dopady změny klimatu nebudou na planetě rovnoměrně rozložené.
V některých oblastech by mírně vyšší teploty mohly přinést vyšší sklizeň úrody, nebudou-li související změny modelu srážek nepříznivé anebo pokud zůstane schůdné zavlažování. I při oteplení o 0,6°C však Afrika a jižní Asie zažijí téměř okamžité snížení životaschopnosti mnoha plodin a nakonec vyšší náchylnost k infekčním nemocem. Je zřejmé, že nejhůře tyto dopady postihnou nejméně movité obyvatele: „miliardu na dně“, která už teď nese nejtěžší břemeno chorob, bídy, střetů a podvýživy.
Klíčovou výzvou tedy je zajistit, aby se v nejpotřebnějších místech rozšířila a uplatňovala adaptační schopnost. Dlouhodobý rozvoj může jednotlivým zemím přinést schopnost zmírňovat důsledky změny klimatu na životní prostředí a zdraví občanů, ale prozatím budou nejchudší lidé planety potřebovat pomoc bohatých.
Naše analýza například zkoumala přednosti konkrétněji cílených politik pro krátkodobý výhled: nákupu sítí nad lůžka, které ochrání před komáry, a perorální rehydratační léčby malárie u dětí v nejchudších státech postižených změnou klimatu. Záměrem bylo směle a aktivně se vypořádat s některými okrajovými zdravotními dopady globálního oteplování. Přínosy by se projevily téměř ihned, ale časem by vyprchávaly, jak se ekonomiky budou vyvíjet. Avšak i když rozvoj zlepší podmínky, snižování uhlíkových emisí začne být dlouhodobě čím dál důležitější, neboť dopady změny klimatu budou nabývat na závažnosti.
Poněvadž účinky změny klimatu jsou pozorovány téměř ve všech oblastech po celém světě, přemýšlet o zmírňování důsledků má smysl všude. Zjistili jsme ale, že
samotné
zmírňování nesplní požadavky běžné prověrky nákladů a přínosů. Od výchozí výše 18 miliard dolarů jsme stanovené roční náklady klimatické politiky nechali narůstat v poměru ke globálnímu růstu až do roku 2100. Diskontovaná cena výsledného toku fixních ročních nákladů dosáhla 800 miliard dolarů, avšak diskontovaná hodnota odvrácených škod činila jen 685 miliard dolarů.
Studie pro Kodaňský konsenzus také ověřovala portfoliovou možnost typu, který ohlašuje Mezivládní panel o změně klimatu Organizace spojených národů. Vložili jsme 50 miliard dolarů do výzkumu zelenějších technologií, takže ekonomická cena adaptace a zmírňování důsledků mohla spolykat jen 750 miliard dolarů. Propast mezi neuhlíkovými a uhlík vypouštějícími technologiemi se zúžila a daně nastavené tak, aby omezovaly emise, se zefektivnily. Ve výsledku se program výzkumu a vývoje v podstatě zaplatil a celkové diskontované přínosy investice ve výši 800 miliard dolarů se vyšplhaly na víc než 2,1 bilionu dolarů.
Zabezpečení toho, aby součástí portfolia reakce světa na změnu klimatu byl výzkum a vývoj, by snahy o zmírňování důsledků zefektivnilo a výrazně zvýšilo jejich schopnost omezit v nadcházejícím století uhlíkové emise.
Tyto příznivé čisté přínosy jsou ovšem odrazem velice konzervativních předpokladů ohledně časového vývoje snižování emisí a toho, kdy se zapojí rozvojový svět. Optimalizace investic v portfoliu v průběhu času by například diskontované přínosy zvýšila více než trojnásobně. Očekávané přínosy by se dále zvýšily, kdybychom započetli možnost, že potenciálně vyšší klimatická citlivost škody zjitří, třebaže takový postup by vyžadoval, abychom zahrnuli obdobně věrohodnou nižší klimatickou citlivost, jejíž vliv by byl opačný.
Boj proti změně klimatu může být rozumnou investicí, avšak ani zmírňování, ani adaptace samy o sobě nebudou na „vyřešení“ problému stačit. Abychom dosáhli skutečné změny, zejména v krátkodobém výhledu, musí svět adaptaci a zmírňování důsledků skloubit se sílícím výzkumem a vývojem v oblasti uhlíkově šetrných a sekvestračních technologií, což zase vyžaduje nastavení a využívání tržních pobídek.
Svět se snaží v rámci Kjótského protokolu snižovat uhlíkové emise jen s malým úspěchem. Enormní úsilí vynaložené na uvedení protokolu do života nicméně naznačuje, kolik práce ještě bude třeba vykonat, aby vznikla nová úmluva, která se má odsouhlasit v Kodani v prosinci 2009. Aktivisté budou naléhat na zavedení přísnějších a dalekosáhlejších politik, přetrvá ale silný vzdor zemí obávajících se o jejich ekonomickou životaschopnost.
Nová jednání budou mít oproti předchozím úsilím jednu výhodu, neboť vlády nyní chápou nezbytnost portfolia snah zaměřených na adaptaci, zmírňování následků a výzkum. Nový výzkum, který jsem se svými kolegy prováděl pro Centrum Kodaňského konsenzu z Dánska, prověřuje účelnost různých reakcí na tuto globální výzvu, avšak z několika důvodů silně podporuje portfoliový přístup.
Zaprvé, dnes už víme, že adaptace bude nezbytná, protože do roku 2100 se teploty zvýší o dalších 0,6°C, i kdyby emise skleníkových plynů hned zítra zcela ustaly. Víme také, že dopady změny klimatu nebudou na planetě rovnoměrně rozložené.
V některých oblastech by mírně vyšší teploty mohly přinést vyšší sklizeň úrody, nebudou-li související změny modelu srážek nepříznivé anebo pokud zůstane schůdné zavlažování. I při oteplení o 0,6°C však Afrika a jižní Asie zažijí téměř okamžité snížení životaschopnosti mnoha plodin a nakonec vyšší náchylnost k infekčním nemocem. Je zřejmé, že nejhůře tyto dopady postihnou nejméně movité obyvatele: „miliardu na dně“, která už teď nese nejtěžší břemeno chorob, bídy, střetů a podvýživy.
Klíčovou výzvou tedy je zajistit, aby se v nejpotřebnějších místech rozšířila a uplatňovala adaptační schopnost. Dlouhodobý rozvoj může jednotlivým zemím přinést schopnost zmírňovat důsledky změny klimatu na životní prostředí a zdraví občanů, ale prozatím budou nejchudší lidé planety potřebovat pomoc bohatých.
Naše analýza například zkoumala přednosti konkrétněji cílených politik pro krátkodobý výhled: nákupu sítí nad lůžka, které ochrání před komáry, a perorální rehydratační léčby malárie u dětí v nejchudších státech postižených změnou klimatu. Záměrem bylo směle a aktivně se vypořádat s některými okrajovými zdravotními dopady globálního oteplování. Přínosy by se projevily téměř ihned, ale časem by vyprchávaly, jak se ekonomiky budou vyvíjet. Avšak i když rozvoj zlepší podmínky, snižování uhlíkových emisí začne být dlouhodobě čím dál důležitější, neboť dopady změny klimatu budou nabývat na závažnosti.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Poněvadž účinky změny klimatu jsou pozorovány téměř ve všech oblastech po celém světě, přemýšlet o zmírňování důsledků má smysl všude. Zjistili jsme ale, že samotné zmírňování nesplní požadavky běžné prověrky nákladů a přínosů. Od výchozí výše 18 miliard dolarů jsme stanovené roční náklady klimatické politiky nechali narůstat v poměru ke globálnímu růstu až do roku 2100. Diskontovaná cena výsledného toku fixních ročních nákladů dosáhla 800 miliard dolarů, avšak diskontovaná hodnota odvrácených škod činila jen 685 miliard dolarů.
Studie pro Kodaňský konsenzus také ověřovala portfoliovou možnost typu, který ohlašuje Mezivládní panel o změně klimatu Organizace spojených národů. Vložili jsme 50 miliard dolarů do výzkumu zelenějších technologií, takže ekonomická cena adaptace a zmírňování důsledků mohla spolykat jen 750 miliard dolarů. Propast mezi neuhlíkovými a uhlík vypouštějícími technologiemi se zúžila a daně nastavené tak, aby omezovaly emise, se zefektivnily. Ve výsledku se program výzkumu a vývoje v podstatě zaplatil a celkové diskontované přínosy investice ve výši 800 miliard dolarů se vyšplhaly na víc než 2,1 bilionu dolarů.
Zabezpečení toho, aby součástí portfolia reakce světa na změnu klimatu byl výzkum a vývoj, by snahy o zmírňování důsledků zefektivnilo a výrazně zvýšilo jejich schopnost omezit v nadcházejícím století uhlíkové emise.
Tyto příznivé čisté přínosy jsou ovšem odrazem velice konzervativních předpokladů ohledně časového vývoje snižování emisí a toho, kdy se zapojí rozvojový svět. Optimalizace investic v portfoliu v průběhu času by například diskontované přínosy zvýšila více než trojnásobně. Očekávané přínosy by se dále zvýšily, kdybychom započetli možnost, že potenciálně vyšší klimatická citlivost škody zjitří, třebaže takový postup by vyžadoval, abychom zahrnuli obdobně věrohodnou nižší klimatickou citlivost, jejíž vliv by byl opačný.
Boj proti změně klimatu může být rozumnou investicí, avšak ani zmírňování, ani adaptace samy o sobě nebudou na „vyřešení“ problému stačit. Abychom dosáhli skutečné změny, zejména v krátkodobém výhledu, musí svět adaptaci a zmírňování důsledků skloubit se sílícím výzkumem a vývojem v oblasti uhlíkově šetrných a sekvestračních technologií, což zase vyžaduje nastavení a využívání tržních pobídek.