STANFORD – S nastupujícím rokem 2016 probíhá historický zápas o vzájemně si konkurující rozvojové modely – tedy o strategie, jak podpořit hospodářský růst – mezi Čínou na jedné straně a USA a dalšími západními zeměmi na straně druhé. Ačkoliv je tento souboj do značné míry skrytý před zraky veřejnosti, jeho výsledek rozhodne o osudu velké části Eurasie v nadcházejících desetiletích.
Většina lidí ze Západu si uvědomuje, že růst v Číně značně zpomalil, z více než 10% ročně v minulých dekádách na dnešních necelých 7% (a možná ještě méně). Vedoucí představitelé země v reakci na to nezahálejí a snaží se urychlit posun z exportně orientovaného a ekologicky škodlivého růstového modelu založeného na těžké výrobě na model stojící na domácí spotřebě a službách.
Čínské plány však mají i významný vnější rozměr. Prezident Si Ťin-pching vyhlásil v roce 2013 rozsáhlou iniciativu s názvem „Jeden pás, jedna silnice“, která má transformovat ekonomické jádro Eurasie. Složka „jeden pás“ vyjadřuje železniční spojení ze západní Číny přes střední Asii do Evropy, na Blízký východ a do jižní Asie. Zvláštně pojmenovaná složka „jedna silnice“ pak označuje přístaviště a komplexy, které mají zesílit námořní provoz z východní Asie a napojit tamní země na „jeden pás“, takže získají možnost přepravovat své zboží po souši, a nikoliv přes dva oceány tak jako dosud.
Čínou vedená Asijská infrastrukturální investiční banka (AIIB), do níž USA počátkem tohoto roku odmítly vstoupit, je zčásti koncipovaná tak, aby financovala projekt „Jeden pás, jedna silnice“. Investiční požadavky tohoto projektu jsou však neskonale větší než zdroje této navrhované nové instituce.
Projekt „Jeden pás, jedna silnice“ představuje v čínské politice pozoruhodné vybočení z normy. Vůbec poprvé se Čína snaží exportovat svůj rozvojový model do jiných zemí. Čínské firmy jsou v posledních deseti letech samozřejmě nesmírně aktivní v celé Latinské Americe a subsaharské Africe, kde investují do komodit, těžebního průmyslu a infrastruktury potřebné k dopravě produktů do Číny. Projekt „Jeden pás, jedna silnice“ je však jiný: jeho cílem je rozvíjet průmyslové kapacity a spotřebitelskou poptávku v zemích mimo Čínu. Namísto těžby surovin se Čína snaží přesunout do méně rozvinutých států svůj těžký průmysl, aby zvýšila jejich bohatství a podpořila poptávku po čínských výrobcích.
Čínský rozvojový model se tedy liší od modelu, který je v současné době módní na Západě. Je založen na mohutných, státem tažených investicích do infrastruktury – silnic, přístavů, elektrárenských soustav, železnic a letišť –, které usnadňují průmyslový rozvoj. Američtí ekonomové dávají od systému „postav jim to a oni přijdou sami“ ruce pryč kvůli obavám z korupce a sebezvýhodňování v situaci, kdy se v projektu tak silně angažuje stát. Americká a evropská rozvojová strategie se naopak v posledních letech zaměřuje na rozsáhlé investice do veřejného zdraví, posílení práv žen, podpory globální občanské společnosti a protikorupčních opatření.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Jakkoliv jsou tyto západní cíle chvályhodné, ještě žádná země nezbohatla tím, že by investovala pouze do nich. Veřejné zdraví je důležitá vedlejší podmínka trvalého růstu, ale pokud klinika nemá spolehlivé dodávky elektřiny a čisté vody nebo pokud k ní nevedou kvalitní silnice, pak velký užitek neudělá. Čínská strategie založená na infrastruktuře funguje pozoruhodně dobře v samotné Číně a byla důležitou složkou strategií přijatých jinými východoasijskými zeměmi, od Japonska přes Jižní Koreu až po Singapur.
Velká otázka pro budoucnost globální politiky zní jasně: Čí model zvítězí? Pokud projekt „Jeden pás, jedna silnice“ splní očekávání čínských plánovačů, pak celou Eurasii od Indonésie po Polsko čeká během příští generace proměna. Čínský model rozkvete i mimo Čínu, zvýší příjmy a potažmo i poptávku po čínských výrobcích, které nahradí stagnující trhy v jiných koutech světa. Také znečišťující průmyslové obory se přesunou do jiných částí zeměkoule. Střední Asie už nebude stát na okraji globální ekonomiky, ale ocitne se v jejím jádru. A čínská forma autoritářské vlády si získá nesmírnou prestiž, což bude mít výrazný negativní dopad na demokracii v celém světě.
Existují však i závažné důvody, proč o úspěchu projektu „Jeden pás, jedna silnice“ pochybovat. Růst tažený infrastrukturou v Číně až dosud fungoval dobře proto, že čínská vláda mohla kontrolovat politické prostředí. To v případě zahraničí nepůjde, neboť čínské plány tam budou narušovat nestabilita, konflikty a korupce.
V místech, jako jsou Ekvádor nebo Venezuela, kde má Čína mohutné investice, ostatně Číňané už dnes zjistili, že proti nim stojí rozezlení akcionáři, nacionalističtí zákonodárci a vrtkaví přátelé. Se vzpurnými muslimy ve vlastní provincii Sin-ťiang se Čína vypořádala převážně odepíráním práv a útlakem; v Pákistánu či Kazachstánu však podobná taktika fungovat nebude.
To ovšem neznamená, že by USA a další západní vlády měly sedět se založenýma rukama a čekat, až Čína neuspěje. Strategie mohutného rozvoje infrastruktury možná v Číně narazila na své hranice a v jiných zemích nemusí fungovat, ale pro globální růst je stále klíčová.
USA v 50. a 60. letech budovaly obrovské přehrady a silniční sítě, až nakonec tyto projekty vyšly z módy. Dnes mohou USA nabídnout v tomto směru rozvojovým zemím poměrně málo. Iniciativa Power Africa prezidenta Baracka Obamy je dobrá, ale rozjíždí se jen pomalu, a snaha o vybudování přístavu Port Liberté na Haiti skončila fiaskem.
USA se měly stát zakládajícím členem AIIB; ještě stále se mohou připojit a posunout Čínu k tomu, aby víc dodržovala mezinárodní ekologické, bezpečnostní a pracovní standardy. Současně s tím by si USA a další západní země měly položit otázku, proč začalo být budování infrastruktury tak obtížné, a to nejen v rozvojových zemích, ale i doma. Pokud to neuděláme, hrozí, že přenecháme budoucnost Eurasie a dalších důležitých koutů světa Číně a jejímu rozvojovému modelu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
STANFORD – S nastupujícím rokem 2016 probíhá historický zápas o vzájemně si konkurující rozvojové modely – tedy o strategie, jak podpořit hospodářský růst – mezi Čínou na jedné straně a USA a dalšími západními zeměmi na straně druhé. Ačkoliv je tento souboj do značné míry skrytý před zraky veřejnosti, jeho výsledek rozhodne o osudu velké části Eurasie v nadcházejících desetiletích.
Většina lidí ze Západu si uvědomuje, že růst v Číně značně zpomalil, z více než 10% ročně v minulých dekádách na dnešních necelých 7% (a možná ještě méně). Vedoucí představitelé země v reakci na to nezahálejí a snaží se urychlit posun z exportně orientovaného a ekologicky škodlivého růstového modelu založeného na těžké výrobě na model stojící na domácí spotřebě a službách.
Čínské plány však mají i významný vnější rozměr. Prezident Si Ťin-pching vyhlásil v roce 2013 rozsáhlou iniciativu s názvem „Jeden pás, jedna silnice“, která má transformovat ekonomické jádro Eurasie. Složka „jeden pás“ vyjadřuje železniční spojení ze západní Číny přes střední Asii do Evropy, na Blízký východ a do jižní Asie. Zvláštně pojmenovaná složka „jedna silnice“ pak označuje přístaviště a komplexy, které mají zesílit námořní provoz z východní Asie a napojit tamní země na „jeden pás“, takže získají možnost přepravovat své zboží po souši, a nikoliv přes dva oceány tak jako dosud.
Čínou vedená Asijská infrastrukturální investiční banka (AIIB), do níž USA počátkem tohoto roku odmítly vstoupit, je zčásti koncipovaná tak, aby financovala projekt „Jeden pás, jedna silnice“. Investiční požadavky tohoto projektu jsou však neskonale větší než zdroje této navrhované nové instituce.
Projekt „Jeden pás, jedna silnice“ představuje v čínské politice pozoruhodné vybočení z normy. Vůbec poprvé se Čína snaží exportovat svůj rozvojový model do jiných zemí. Čínské firmy jsou v posledních deseti letech samozřejmě nesmírně aktivní v celé Latinské Americe a subsaharské Africe, kde investují do komodit, těžebního průmyslu a infrastruktury potřebné k dopravě produktů do Číny. Projekt „Jeden pás, jedna silnice“ je však jiný: jeho cílem je rozvíjet průmyslové kapacity a spotřebitelskou poptávku v zemích mimo Čínu. Namísto těžby surovin se Čína snaží přesunout do méně rozvinutých států svůj těžký průmysl, aby zvýšila jejich bohatství a podpořila poptávku po čínských výrobcích.
Čínský rozvojový model se tedy liší od modelu, který je v současné době módní na Západě. Je založen na mohutných, státem tažených investicích do infrastruktury – silnic, přístavů, elektrárenských soustav, železnic a letišť –, které usnadňují průmyslový rozvoj. Američtí ekonomové dávají od systému „postav jim to a oni přijdou sami“ ruce pryč kvůli obavám z korupce a sebezvýhodňování v situaci, kdy se v projektu tak silně angažuje stát. Americká a evropská rozvojová strategie se naopak v posledních letech zaměřuje na rozsáhlé investice do veřejného zdraví, posílení práv žen, podpory globální občanské společnosti a protikorupčních opatření.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Jakkoliv jsou tyto západní cíle chvályhodné, ještě žádná země nezbohatla tím, že by investovala pouze do nich. Veřejné zdraví je důležitá vedlejší podmínka trvalého růstu, ale pokud klinika nemá spolehlivé dodávky elektřiny a čisté vody nebo pokud k ní nevedou kvalitní silnice, pak velký užitek neudělá. Čínská strategie založená na infrastruktuře funguje pozoruhodně dobře v samotné Číně a byla důležitou složkou strategií přijatých jinými východoasijskými zeměmi, od Japonska přes Jižní Koreu až po Singapur.
Velká otázka pro budoucnost globální politiky zní jasně: Čí model zvítězí? Pokud projekt „Jeden pás, jedna silnice“ splní očekávání čínských plánovačů, pak celou Eurasii od Indonésie po Polsko čeká během příští generace proměna. Čínský model rozkvete i mimo Čínu, zvýší příjmy a potažmo i poptávku po čínských výrobcích, které nahradí stagnující trhy v jiných koutech světa. Také znečišťující průmyslové obory se přesunou do jiných částí zeměkoule. Střední Asie už nebude stát na okraji globální ekonomiky, ale ocitne se v jejím jádru. A čínská forma autoritářské vlády si získá nesmírnou prestiž, což bude mít výrazný negativní dopad na demokracii v celém světě.
Existují však i závažné důvody, proč o úspěchu projektu „Jeden pás, jedna silnice“ pochybovat. Růst tažený infrastrukturou v Číně až dosud fungoval dobře proto, že čínská vláda mohla kontrolovat politické prostředí. To v případě zahraničí nepůjde, neboť čínské plány tam budou narušovat nestabilita, konflikty a korupce.
V místech, jako jsou Ekvádor nebo Venezuela, kde má Čína mohutné investice, ostatně Číňané už dnes zjistili, že proti nim stojí rozezlení akcionáři, nacionalističtí zákonodárci a vrtkaví přátelé. Se vzpurnými muslimy ve vlastní provincii Sin-ťiang se Čína vypořádala převážně odepíráním práv a útlakem; v Pákistánu či Kazachstánu však podobná taktika fungovat nebude.
To ovšem neznamená, že by USA a další západní vlády měly sedět se založenýma rukama a čekat, až Čína neuspěje. Strategie mohutného rozvoje infrastruktury možná v Číně narazila na své hranice a v jiných zemích nemusí fungovat, ale pro globální růst je stále klíčová.
USA v 50. a 60. letech budovaly obrovské přehrady a silniční sítě, až nakonec tyto projekty vyšly z módy. Dnes mohou USA nabídnout v tomto směru rozvojovým zemím poměrně málo. Iniciativa Power Africa prezidenta Baracka Obamy je dobrá, ale rozjíždí se jen pomalu, a snaha o vybudování přístavu Port Liberté na Haiti skončila fiaskem.
USA se měly stát zakládajícím členem AIIB; ještě stále se mohou připojit a posunout Čínu k tomu, aby víc dodržovala mezinárodní ekologické, bezpečnostní a pracovní standardy. Současně s tím by si USA a další západní země měly položit otázku, proč začalo být budování infrastruktury tak obtížné, a to nejen v rozvojových zemích, ale i doma. Pokud to neuděláme, hrozí, že přenecháme budoucnost Eurasie a dalších důležitých koutů světa Číně a jejímu rozvojovému modelu.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.