MELBOURNE – Máme všem lidským životům přikládat stejnou hodnotu?
V akutní podobě tato otázka vyvstala v březnu, když koronavirus přehltil italský zdravotnický systém. Když už byla na obzoru situace, kdy nebude dostatek plicních ventilátorů pro všechny pacienty, kteří jej potřebují, pracovní skupina Italské společnosti pro anestezii, analgezii, resuscitaci a intenzivní péči zdráhavě podpořila příděly podle věku za současného zohlednění tělesné křehkosti a závažnosti dalších zdravotních problémů. Cílem skupiny bylo podpořit pacienty s největší nadějí na přežití a s nejdelším předpokládaným životem před nimi.
Návrhy na racionalizaci na základě věku se diskutovaly v mnoha zemích a často se střetaly s odporem. V Británii například Catherine Footová, ředitelka pro oblast důkazů v dobročinné nadaci Center for Ageing Better, řekla, že takové návrhy jsou projevem „nebezpečného zkratkovitého ageismu, podle něhož čím jsme starší, tím menší hodnotu máme a tím méně důležité je zachraňovat naše životy“.
Otázka významně přesahuje nynější pandemii. Agentura USA pro ochranu životního prostředí (EPA) musela v roce 2003 rozhodnout, jaké náklady uvalí na průmysl s cílem snížit znečišťování ovzduší. Součástí jejího postupu bylo stanovit horní mez ceny za záchranu jednoho života. EPA navrhla stanovit mez na 3,7 milionu dolarů u života osoby mladší 70 let a 2,3 milionu dolarů u života osoby starší 70 let.
Když o tom informovala média, organizace prosazující zájmy starších osob to nazvaly „slevou za úmrtí seniora“ a obvinily agenturu, že jí na starších Američanech nesejde. Negativní publicita nakonec přiměla EPA stáhnout návrh z jednacího stolu.
EPA ale není jediná, kdo provádí takové propočty. Světová zdravotnická organizace už 30 let určuje své priority hodnocením vlivu chorob na to, co nazývá „globální zátěží nemoci“. Záměrem je zjistit, které nemoci způsobují největší újmu, a kde to je proveditelné a nákladově efektivní, se na ně zaměřit.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Zatímco na některé nemoci zemřou spíše děti, jiné, například COVID-19, představují největší riziko pro starší lidi a ještě jiné si vybírají oběti na životech se stejnou pravděpodobností v libovolném věku. WHO k počítání roků života ztracených v důsledku předčasného úmrtí a let prožitých ve zhoršeném zdravotním stavu používá „zdravotně korigovaný rok života“, měřítko označované anglickou zkratkou DALY. Čím víc DALY je v důsledku konkrétní nemoci ztraceno, tím vyšší je její globální zátěž.
DALY je nepřesný nástroj. Jak dospět ke správné rovnováze mezi počtem ztracených let života a počtem let prožitých v některém ze škály možných stavů „zhoršeného zdravotního stavu“ je sporná otázka. Protestovat proti zohledňování počtu ztracených let života se však zdá zvrácené. Neměli bychom se nechat mýlit debatou o „zachraňování životů“. Čeho léčebná terapie v případě úspěchu dosahuje, je prodlužování životů. Úspěšná léčba nemoci usmrcující děti a mladé dospělé povede za jinak stejných podmínek k většímu prodloužení životů, a tedy přinese víc dobra, než úspěšná léčba nemoci usmrcující sedmdesátníky, osmdesátníky a devadesátníky.
Jestliže právě toto je „ageismus“, je špatný? Metodika WHO počítá každý DALY stejně, ať už je to DALY v životě zdravého dospívajícího nebo v životě zdravého devadesátníka. Záchrana života teenagera se nepočítá za víc proto, že je mladý, nýbrž proto, že záchrana mladého člověka pravděpodobně znamená, že mu umožní prožít víc roků života.
Abychom viděli, proč jsou některé formy ageismu ospravedlnitelné, představme si, že jste se právě stali rodičem a jste dotazováni na věc, která postihne vašeho novorozence, jehož zájmy jsou přirozeně blízké vašemu srdci. Je vám řečeno, že vaše dcera se zřejmě někdy během života nakazí nebezpečným virem. Pravděpodobnost, že se nakazí, bude během let jejího života stále stejná, tak jako riziko, že na tento virus zemře, pokud nedostane speciálně vyrobený lék.
Vědci však zjistili, že složení léku se musí lišit podle věku pacienta. Lék A je účinný u osob do 40 let a lék B u osob nad 40 let, jenže výroba je tak nákladná, že zdravotní pojišťovna nemůže zaplatit zhotovení obou léků. Musí vybrat jen jeden z nich. Vy můžete hlasovat, který z nich to bude.
Při takovém rozhodování a s předpokladem, že jste přesvědčeni, že život vašeho potomka bude hodnotný, je zjevně v rozporu s jejími zájmy hlasovat pro lék B. Tím by vzrostlo riziko, že vaše dcera zemře před svými 40. narozeninami. Abyste zvýšili naděje, že prožije delší život, měli byste se rozhodnout pro lék A.
Jak tento příklad ukazuje, diskriminace na základě věku se lidí od diskriminace na základě, řekněme, rasy. Každý, kdo je starý, byl kdysi mladý. Žádný černoch ale nikdy nebyl bělochem. A neexistuje žádná nestranná, rasově neutrální perspektiva, z níž bychom mohli všichni nahlédnout, že je v zájmu všech zachraňovat spíš životy lidí se světlou než tmavou pletí.
Ospravedlnitelnost ageismu je ale omezená. Nevztahuje se na podoby věkově založené diskriminace, které se netýkají záchrany životů, jako třeba upřednostňování mladých lidí v zaměstnání, když by starší lidé dokázali práci odvést stejným nebo lepším způsobem.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
World order is a matter of degree: it varies over time, depending on technological, political, social, and ideological factors that can affect the global distribution of power and influence norms. It can be radically altered both by broader historical trends and by a single major power's blunders.
examines the role of evolving power dynamics and norms in bringing about stable arrangements among states.
Donald Trump has left no doubt that he wants to build an authoritarian, illiberal world order based on traditional spheres of influence and agreements with other illiberal leaders. The only role that the European Union plays in his script is an obstacle that must be pushed aside.
warns that the European Union has no place in Donald Trump’s illiberal worldview.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free.
MELBOURNE – Máme všem lidským životům přikládat stejnou hodnotu?
V akutní podobě tato otázka vyvstala v březnu, když koronavirus přehltil italský zdravotnický systém. Když už byla na obzoru situace, kdy nebude dostatek plicních ventilátorů pro všechny pacienty, kteří jej potřebují, pracovní skupina Italské společnosti pro anestezii, analgezii, resuscitaci a intenzivní péči zdráhavě podpořila příděly podle věku za současného zohlednění tělesné křehkosti a závažnosti dalších zdravotních problémů. Cílem skupiny bylo podpořit pacienty s největší nadějí na přežití a s nejdelším předpokládaným životem před nimi.
Návrhy na racionalizaci na základě věku se diskutovaly v mnoha zemích a často se střetaly s odporem. V Británii například Catherine Footová, ředitelka pro oblast důkazů v dobročinné nadaci Center for Ageing Better, řekla, že takové návrhy jsou projevem „nebezpečného zkratkovitého ageismu, podle něhož čím jsme starší, tím menší hodnotu máme a tím méně důležité je zachraňovat naše životy“.
Otázka významně přesahuje nynější pandemii. Agentura USA pro ochranu životního prostředí (EPA) musela v roce 2003 rozhodnout, jaké náklady uvalí na průmysl s cílem snížit znečišťování ovzduší. Součástí jejího postupu bylo stanovit horní mez ceny za záchranu jednoho života. EPA navrhla stanovit mez na 3,7 milionu dolarů u života osoby mladší 70 let a 2,3 milionu dolarů u života osoby starší 70 let.
Když o tom informovala média, organizace prosazující zájmy starších osob to nazvaly „slevou za úmrtí seniora“ a obvinily agenturu, že jí na starších Američanech nesejde. Negativní publicita nakonec přiměla EPA stáhnout návrh z jednacího stolu.
EPA ale není jediná, kdo provádí takové propočty. Světová zdravotnická organizace už 30 let určuje své priority hodnocením vlivu chorob na to, co nazývá „globální zátěží nemoci“. Záměrem je zjistit, které nemoci způsobují největší újmu, a kde to je proveditelné a nákladově efektivní, se na ně zaměřit.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Zatímco na některé nemoci zemřou spíše děti, jiné, například COVID-19, představují největší riziko pro starší lidi a ještě jiné si vybírají oběti na životech se stejnou pravděpodobností v libovolném věku. WHO k počítání roků života ztracených v důsledku předčasného úmrtí a let prožitých ve zhoršeném zdravotním stavu používá „zdravotně korigovaný rok života“, měřítko označované anglickou zkratkou DALY. Čím víc DALY je v důsledku konkrétní nemoci ztraceno, tím vyšší je její globální zátěž.
DALY je nepřesný nástroj. Jak dospět ke správné rovnováze mezi počtem ztracených let života a počtem let prožitých v některém ze škály možných stavů „zhoršeného zdravotního stavu“ je sporná otázka. Protestovat proti zohledňování počtu ztracených let života se však zdá zvrácené. Neměli bychom se nechat mýlit debatou o „zachraňování životů“. Čeho léčebná terapie v případě úspěchu dosahuje, je prodlužování životů. Úspěšná léčba nemoci usmrcující děti a mladé dospělé povede za jinak stejných podmínek k většímu prodloužení životů, a tedy přinese víc dobra, než úspěšná léčba nemoci usmrcující sedmdesátníky, osmdesátníky a devadesátníky.
Jestliže právě toto je „ageismus“, je špatný? Metodika WHO počítá každý DALY stejně, ať už je to DALY v životě zdravého dospívajícího nebo v životě zdravého devadesátníka. Záchrana života teenagera se nepočítá za víc proto, že je mladý, nýbrž proto, že záchrana mladého člověka pravděpodobně znamená, že mu umožní prožít víc roků života.
Abychom viděli, proč jsou některé formy ageismu ospravedlnitelné, představme si, že jste se právě stali rodičem a jste dotazováni na věc, která postihne vašeho novorozence, jehož zájmy jsou přirozeně blízké vašemu srdci. Je vám řečeno, že vaše dcera se zřejmě někdy během života nakazí nebezpečným virem. Pravděpodobnost, že se nakazí, bude během let jejího života stále stejná, tak jako riziko, že na tento virus zemře, pokud nedostane speciálně vyrobený lék.
Vědci však zjistili, že složení léku se musí lišit podle věku pacienta. Lék A je účinný u osob do 40 let a lék B u osob nad 40 let, jenže výroba je tak nákladná, že zdravotní pojišťovna nemůže zaplatit zhotovení obou léků. Musí vybrat jen jeden z nich. Vy můžete hlasovat, který z nich to bude.
Při takovém rozhodování a s předpokladem, že jste přesvědčeni, že život vašeho potomka bude hodnotný, je zjevně v rozporu s jejími zájmy hlasovat pro lék B. Tím by vzrostlo riziko, že vaše dcera zemře před svými 40. narozeninami. Abyste zvýšili naděje, že prožije delší život, měli byste se rozhodnout pro lék A.
Jak tento příklad ukazuje, diskriminace na základě věku se lidí od diskriminace na základě, řekněme, rasy. Každý, kdo je starý, byl kdysi mladý. Žádný černoch ale nikdy nebyl bělochem. A neexistuje žádná nestranná, rasově neutrální perspektiva, z níž bychom mohli všichni nahlédnout, že je v zájmu všech zachraňovat spíš životy lidí se světlou než tmavou pletí.
Ospravedlnitelnost ageismu je ale omezená. Nevztahuje se na podoby věkově založené diskriminace, které se netýkají záchrany životů, jako třeba upřednostňování mladých lidí v zaměstnání, když by starší lidé dokázali práci odvést stejným nebo lepším způsobem.
Z angličtiny přeložil David Daduč